Čtyři po půlnoci I. – King Stephen

Jestli jste poctivý čtenář a přečtete celou knihu i s předmluvou a doslovem, tak právě v předmluvě této knihy si možná všimnete, že se King ponejvíce zabývá svým ranným dílem „Different Season“  (česky Nadaný žák – Tělo).  Vyznává se, že toto dílo považuje za jeden z nejlepších výtvorů v jeho literární kariéře. I když jde o sbírku novel, kde ze čtyř příběhů je jen jeden hororový, byla čtenáři i kritiky velmi dobře přijatá. Najdou se sice čtenáři, kteří tuto sbírku považují za nic neříkající a zbytečnou krále hororů Stephena Kinga (že, pane z Matrixu), ale myslím si, že tito čtenáři hledali něco jiného a nenašli to. Proto knihu odvrhli. Tak stejně můžeme nahlížet i na podobnou sbírku čtyř novel „Čtyři po půlnoci“. Už první příběh „Časožrouti“ je toho výborným důkazem.

Příběh jedenácti pasažérů letu č. 29 American Pride do Bostonu se nedá považovat za klasický horor z pera velkého mistra. Obsahuje sice tajemné a později i krvelačné bytosti, ale ty nejsou ničím jiným než kulisou příběhu. To je možná dokázat tím, že na rozdíl od ostatních „klasických“ hororových knih jako „To“, „Prokletí Salemu“ či „Christina“ se zde hrdinové nesnaží proti zlu bojovat, nebo se před ním chránit. Zlo je tu nadá a nelze to změnit. Celý tento příběh je založen na Kingově talentu realisticky popsat změny lidského charakteru a mysli v krizových , nebo nereálných situacích. 

To je přesně základem příběhu lidí, kteří se během půlnočního letu do Bostonu probudí v prázdném letícím Boeingu 767. Ze stovky pasažérů jich zůstane jedenáct, jedenáct naprosto odlišných jedinců, kteří nic nechápou a mají přirozeně strach. Každý z nich má v příběhu svoji nezaměnitelnou roli a místo, ale přece jen se hlavní osa děje točí kolem čtyř lidí. Dinah – slepého děvče, které disponuje namísto svého zraku jistým mentálním nadáním, které ji umožňuje citlivěji vnímat okolí. Dalším je Craig Toomy , tragická postava člověka zdeptaného despotickou výchovou svých rodičů, člověka žijící pod stálým psychickým tlakem, který se konečně rozhodne najít svobodu a „vybouchnout“.  Velmi sympatickou osobou mi byl Nick Hopewell – anglický záhadný „zabiják“ Jejího Veličenstva. V příběhu jediná racionálně uvažující postava držící se hesla, že účel světí prostředky. Můžeme jen hádat, proč všichni ostatní vyšinutí byli Američani. Možná je tak King vidí. Poslední důležitou osobou je Robert Jenkins, penzionovaný spisovatel detektivek, mistr logiky, jehož ústy nám autor vysvětluje situaci. Tyto čtyři charaktery jsou hnací silou dramatu cestujících letu, který vletěl do jiného světa, nějaké minulé dimenze. Světa pomalu rozpadajícího se a bez lidí. A jestli tito lidé nenajdou cestu zpátky, tak i oni se budou pomalu rozplývat a nakonec je sežerou časožrouti.
King svým nezaměnitelným uměním nedovolí čtenáři odtrhnout oči od stránek, kde hlavní roli nehraje akčnost ani fantastičnost, ale jak už jsem dříve předeslal, autorův talent popsat vnitřní svět hrdinů stylem, který je Vám natolik přiblíží, že se jich můžete dotknout. Drobnou vadou na kráse „Časožroutů“ je pár tiskařských překlepů jako „Už se nikdy nedočká oprace“, „Vědí, že v životě téměř každého života se …“ , „Ted už je to všechno….“

Kratší novelu „Skryté okno do skryté zahrady“ můžeme považovat za další příběh z knihy „Temná půle“. To přiznává v předmluvě i sám autor. Co ale v předmluvě už neplatí, je věta: „A tenhle příběh je myslím posledním příběhem o spisovatelích a psaní…“ My už dnes víme, že už existuje další dílo na toto téma. Fandové S. Kinga vědí, o čem mluvím. „Skryté okno do skryté zahrady“ má mnoho společného s románem „Temná půle“. Je to taky příběh slavného spisovatele, jehož psaní ho pomalu přemění v šílence a jako takový hororový prvek tu vystupuje možnost zhmotnění některá jeho literární postavy. Prostředí, kde se „Skryté okno“ odehrává, se nápadně podobně jeho novějšímu románu „Pytel kostí“. Stárnoucí spisovatel, kterého opustila životní partnerka, a který žije svůj osamělý život v letní rezidenci u nějakého mainského jezera. Ale v tomto případě je to naopak. „Pytel kostí“ byl napsán o několik let později. Hrdinou novely „Skryté okno“ je Morton Rainey, čerstvě rozvedený autor thrillerů, který se snaží spolknout tuto životní prohru osamocen v letním domě u jezera v Tashmore Glen. Jeho život se zhroutil, trpí spisovatelským blokem, a k tomu ho neznámý John Shooter, vidlák z Mississippi, přijel obvinit z plagiátorství jedné staré povídky. Otevře tím i jeho temné stránky v jeho literární životě, špinavosti, které raději zapomenul. Shooterův nátlak na Mortona roste a nabývá krvavé velikosti v podobě vražd a žhářství.
Mnozí Kingovi fandové z jeho českého serveru považují tuto novelu za dobrou, ale přece jen s lehce předvídatelnou pointou. S tím já ale nesouhlasím. Abych citoval našeho hrdinu Mortona, na světě je asi šest základních  literární námětů a ty se stále opakují. Proto nepovažuji „Skryté okno do skryté zahrady“ za kratší variantu „Temné půle“, ale za jakési one man show na podobné téma , a přitom naprosto jiné. Myslím, že tato novela je Kingovi bližší než „Časožrouti“. Jak říká v předmluvě, o řízení letadla a leteckého provozu nic neví, ale co prožívá spisovatel, to poznal sám na sobě. Knihu nemůžu ohodnotit jinak než na maximum.