David Gemmell – Věčný luňák

Máte rádi opravdovou fantasy, při které vás autor vtáhne do děje tak napínavého, že si nedáte pokoj, dokud knihu nedočtete s kruhy pod očima a unavení, ale zároveň osvěžení skvělou četbou? Ano? Pak neváhejte a pořiďte si knihu Věčný luňák anglického spisovatele Davida Gemmella, která tato kriteria splňuje do puntíku.

Knihy Davida Gemmella považuji za jedny z nejlepších fantasy titulů ve své knihovničce. DG má styl, který mě naprosto nadchl a vzbudil ve mě od počátečního skeptického pohledu touhu, která se zvyšuje s vydaným počtem knih. Co je to za styl? Tak je to především jeho naprostá dokonalost vystihnout děj a vykreslit charaktery postav. Právě charaktery postav ve mě rozdmýchaly zájem o tohoto autora. Jeho hrdinové nejsou hrdinové v pravém slova smyslu, tedy supermani, kteří umí cokoliv a kdykoliv. Jsou to naopak lidé z masa a kostí se všemi problémy a trápeními, která způsobuje všední život. Jeho postavy jsou lidé, které trápí artritida, mají sklony k přivlastňování si cizích věcí, jsou ješitní, skromní a vůbec mají spoustu „lidských“ vlastností. Já totiž nesnáším superhrdiny typu Connan a spol. Rovněž styl popisu prostředí je mi bližší než například u Roberta Jordana, který dokáže popsat každou kytičku, kamínek a mráček na nebi. Gemmelův styl je věcný, nikoli však strohý. Ale dost bylo o spisovateli, přejděme k jeho knize Véčný luňák.

Kniha vypráví osud dvou horalských válečníků – Caswallona a Gaelena, které osud svede náhodou dohromady. Caswallon je horal, bohatý horal, který se živí tím, že přepadává pastýře dobytka dalších horalských kmenů a následně ukradené kusy dobytka přižene do města, kde je prodává. Při jedné takové „návštěvě“ je svědkem, jak město nížiňanů, nebo také mokřiňanů, jak horalé říkají obyvatelům v podhůří, drancuje krvežíznivý dobyvatelský národ Aeniřané, kteří takto postupují od jednoho města ke druhému a velice brutálním způsobem vraždí obyvatele, znásilňují a loupí. Caswallon vidí z města utíkat malého chlapce, tamního zlodějíčka, pronásledovaného jezdci na koních, sázejícími se, kdo jej dříve dostane. Caswallona dojme chlapcova vytrvalost, když se zraněný doplazí k nedalekému lesu. Zachrání ho před jezdcem, který je vyslán, aby chlapce dobil. Tak se začíná příběh Věčného luňáka.

Gaelen, neboť on je tím chlapcem, je léčen mnichem Taliesenem, horalským mnichem. Ten mu během jeho uzdravování vypráví o zvycích horalů. Pak, zdráv a fit se vydává do Caswallonova kmene, neboť ten jej přijal za svého syna. Z počátečních šarvátek s chlapci, kteří ho považují za pouhého nížiňana se skamarádí s dalšími třemi, a vstoupí do jejich party. Gaelen s Caswallonwm se toulají po okolí, Caswallon jej učí všem horalským dovednostem, zacházet se zbraněmi ale hlavně ho učí, jak přežít v divoké přírodě, rozkládající se všude kolem. S malého, útlého chlapce se stává správný urostlý a silný horal.

Každoročně se mezi horaly konají zkoušky dospělosti mladých chlapců, kteří by se příští rok měli zařadit mezi lovce a bojovníky kmene. Zkoušky spočívají v tom, že starší lovci vymyslí pro mladé závody, kde se uchazeči rozdělí do skupin, každá parta je skupina. Určí si vůdce a poté se zúčastňují disciplín jejichž náplní je dodat vítězům indicie k nalezení pokladu, který ukryli starší lovci někde v okolí. Závody trvají několik dnů a mladí chlapci při nich musí prokázat, že dokáží žít a poradit si sami s nezkrotnou silou přírody. Poklad je většinou schován někde na velmi odlehlém místě, několik dnů cesty od hlavní vesnice kmene.

Rovněž i letos vyrazí skupiny mladých lidí za pokladem. Syn náčelníka kmene se nesnáší s Gaelenem a shodou okolností oba jsou vůdci skupin. Jejich skupiny jsou nejlepší a tak se brzy vydávají správnou cestou za pokladem, který se letos ukrývá u kouzelných vodopádů Železné ruky, kde podle horalské pověsti spočívá král Železná ruka, který kdysi dokázal sjednotit všechny horalské kmeny do jednoho. Mladíci ani starší lovci ovšem netuší, že mág Aeniřanů povolal skrze portál z jiného světa bestie, jež mají za úkol zahubit královnu, která přišla rovněž zpoza brány, zraněná a hledající pomoc u Věčného luňáka. K lovcům do vesnice se donese zpráva o hrůzné smrti jednoho ze zvědů sousedního kmene, který byl spatřen u hranic. Donese se jim k uším rovněž šílený krvežíznivý řev bestií, plnících svůj úkol. Řev se ozývá směrem, kterým leží cíl letošní zkoušky a kterým se vydaly již všechny skupiny chlapců. Lovcům se podaří odvolat všechny, až na dvě, jejichž vůdci není nikdo jiný než Gaelen a náčelníkův syn.

Celá kniha pak prakticky vypráví o tom, jak si chlapci poradili v boji s bestiemi, invazí Aeniřanů do hor, kdo je Věčný luňák, o bráně do jiného světa a o závěrečné bitvě mezi opětně sjednocenými horalskými kmeny a Aeniřany. Kniha volně, tak jako většina knih DG na něco navazuje, navazuje na knihu s názvem Dcera Železné ruky. Kdo ji nečetl, nevadí, ale ten kdo jí četl snáze pochopí propletenec vztahů mezi Caswallonem, Gaelenem a Sigarni – dcerou Železné ruky. Děj je, stejně jako ostatní knihy DG, psán z pohledu vypravěče, nijak nezasahujícího do děje, jen jej bedlivě sledujícího. Je vypravován logicky, chronologicky tak, jak události nastávají. Autor nepřeskakuje s postavy na postavu, což se mi velice líbí, ale popisuje vše z jednotného pohledu. Kniha obsahuje vše, co má správná fantasy kniha obsahovat. Jednoznačně doporučuji.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Re: Nadpis
    Ano, souhlasim. Byla vice epicteji napsana…

  2. Dceru jsem nečetl ale Věčný Luňák je jedna z mých prvních a zároveň nejoblíbenějších fantasy knih vůbec. Po dočtení jsem chtěl taky být hrdinným horalem.

Zanechat odpověď