Druhá recenze. Těžko se hodnotí sbírky povídek a zvláště těžce takové, které nemají jiné pojítko než žánr. Sborníky soutěže “O železnou rukavici lorda Trollslayera” (příšerně dlouhý název) sleduji od prvního ročníku, tak mohu s radostí prohlásit, že úroveň se za ty tři roky výrazně zvýšila.
Sbírka začíná dvěma nesoutěžními pracemi známých autorů a pokračuje vyhodnocenými povídkami, kdy vítězná je poslední. Ideální kombinace, aby čtenář neodhodil knihu po několika slabších pracích a to nejlepší přitom čekalo na konci.
První z nesoutěžních povídek je “Zvykové právo” Vladimíra Šlechty. Opět se setkáváme se světem jeho dvou románů z “pohraničí”. Mladík z města prchá před zákonem a zabloudí v pohraničí, kde zachrání hraničářskou mládež. Dostane se ovšem do sítě intrik a zloby, kde mu jde o život. Výborně napsané postavy, zajímavý děj, nečekané rozuzlení, prostě vynikající povídka.
“Dva živí navíc” Františky Vrbenské je povídka o drakobijci, čarodějce, drakovi a vesničanech. Čtyři strany, které snad nemohou být rozdílnější a osud zpodobněný autorkou je přesto svedl dohromady. Kdo přežije? Kdo vyjde jako vítěz? Opět výborná povídka o vztazích a povahách s velkou dávkou humoru.
A dále začínají soutěžní práce:
Anna Šochová – Starý příběh: Optimistická historka o lidské nesnášenlivosti, kde si přesto všichni navzájem pomohou. Nechápu, co tím chce autorka vyjádřit, snad kromě vrozeného optimismu. Přesto stylově napsané.
Ivana Kuglerová – Krev lásky: Pochmurný příběh lovce upírů přímo kontrastuje s předchozí optimistickou vizí. Velmi dobře napsané dílko, ale námět je mírně řečeno omšelý.
Jan Dobiáš – Slavnosti medvědů: Povídka (proti)nábožensky zaměřená s velmi surrealistickým dějem. Dílo, kde spíše než o děj jde o emoce a symboly. Tím je myslím řečeno vše.
David Soukup – Poklady: Přílišná soustředěnost na samotný styl je na škodu příběhu. Chladné a vypočítavé.
Sestry Lukačovičovy – Černá a bílá kočka: Nechápu, proč je tato čistě hororová povídka zařazena mezi fantasy. Inspiraci bych hledal někde u Poea nebo Meyrinka. Tajemno a duchové mrtvých (proč se vůbec mstí?) nejsou fantasy.
Konstantin Šindelář – Spoušť: Velmi průhledná povídka s černobílými charaktery. Logiku hlavní záporné postavy také nechápu, zdá se, že žádnou nemá.
Jakub D. Kočí – Stočené konečky I.: Bůh, Satan, lokomotiva na stadionu … naprosto šílené seskupení obrazů. Zkuste přepínat pět hudebních kanálů v televizi, dostanete něco podobného.
Martin Antonín – Mazlíček: Na první pohled námět na počítačovou hru nebo kung-fu fantasy o neporazitelném bojovníkovi z arény, na druhý pohled vousatý příběh odstrkovaného dítěte, které dostane moc si vybít vztek. Alespoň ždibec originality by to chtělo.
Josef Štefan – Vampyra: Červená knihovna a upíři? Jenny Nowak je hodně silná konkurence, přesto možná má důvod k obavám. Tato romantická povídka jako by byla přímo z jejího pera. Přesto (ač to zní podivně) upíři J.N. jsou jaksi životnější, reálnější a méně šustí papírem.
Miloslav Linc – Kousek lásky: Proklatě depresivní povídka plná zabijáků, mrtvol a intrik. Je s podivem, že vůbec někdo zůstal naživu. Povídka nabitá akcí, zvraty a bojem. Tohle jméno stojí za zapamatování!
Julie Mrázová – Slepé slzy: Útržek bez začátku a bez konce. Autorčin výborný styl evidentně trpí nedostatkem prostoru.
Helena Soukupová – O vrtkavém srdci paní Alisoun: Tato povídka je prostě hezká. Možná je lepší nic nerozebírat a jednoduše si ji vychutnat.
Zdeňka Lukovská – Zázračné býlí: Život v tomto království připomíná peklo. Jen smutek a temnota bez kousku naděje. Do detailu propracovaná, nebo možná až překombinovaná, povídka.
Pavel Renčín – Dračí hvězda: Povídka se špetkou surrealismu a velkou dávkou snových vizí a originality. Bezesporu jednoznačný vítěz, ale ze snů a vizí nelze vystavět delší text. Tam již bude potřeba hrdinů a děje.
Obsáhlé hodnocení a dodatky Michaela Bronce uzavírají tuto velmi zajímavou sbírku.
Konečně se i Drakobijci doslechli o komerci a marketingu a na obálce se skvěje výrazný a akční obrázek mně dosud neznámého Ondřeje Maška. Je třeba rovněž vyzdvihnout vnitřní ilustrace knihy, které již dávno nejsou běžným zvykem. Přímo kuriozitou je, že autoři textů jsou zároveň i autory ilustrací.
Těžko říci, komu tuto knihu doporučit. Povídky jsou silně nevyrovnané jak co do kvality, tak i žánru. Některé jsou opravdu perlami a u některých je zařazení spíše medvědí službou pro autory. Žánr se pohybuje od čistého hororu, přes akční řež a čistou fantasy až k červené knihovně a surreálním podivnostem.
Pojmeme-li knihu optimisticky, tak pro každého něco. Pojmeme-li knihu pesimisticky, tak nikdo si nevychutná vše. Nadarmo se ale neříká: “Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.” Zůstaneme u optimistické varianty, která si zaslouží 7 z 10.
Nic nového
Jelikož sleduji vývoj Drakobijců už od jeho počátku, s radostí jsem přivítal další článek na toto téma. Bohužel jsem byl velice zklamán. Není zde nic nového, co by se čtenář nedověděl v předešlé recenzi na Drakobijce 3. Naprosto nic. Zhodnocení jednotlivých děl je krátké, nevýstižné a místy zcestné. Čekal bych spíše naopak podrobný rozbor a zhodnocení jednotlivých povídek.
Re: Nic nového
Naopak, schvalne jsem tuto recenzi zaradil, protoze se Piter na celou vec diva trochu odlisnyma ocima nez ja, kteryzto jsem psal onu prvni recenzi. Navic nektere postrehy jsou opravdu skvele a vsimnul si nekolika veci, ktere jsem si do ted ani neuvedomoval. Kazdy ma samozrejme svuj pohled na vec a mylsim, ze zarazenim teto recenze jsem pridal to, co zde jeste o Drakobijcich 3 chybelo.
pestrost
Jakožto nakladatel a organizátor soutěže jsem každopádně rád, že je sborník tematicky tak pestrý. Ostatně fantasy je od slova fantasie a proto tam pro mě patří i skorohorory a surreálnosti. Jediná žánrově nemístná by mi přišla čistá SF…
Re: Nic nového & Pestrost
Láďa J.: Tato recenze byla psana take pro RAMAX a tudiz ve stejne dobe jako prispevek O.J. Ocenil bych vysvetleni, v cem je hodnoceni zcestne. Podrobny rozbor bohuzel – nejsem literarni vedec a toto neni kritika, jen “referat” na tema.
Michael Bronec: Vsem se holt nezavdecis 🙂 Vysledne hodnoceni vsak rika, ze knihu hodnotim vysoce nad prumerem peti bodu.
Piter: Tím kdy byl tento “referát” napsán, se to samozřejmě vysvětluje. No a co se té mé výtky týče, rozhodně nemohu souhlasit s komentářem k povídce Mazlíček a hlavně Slepé slzy. Povídka bez konce? Naopak. Konec velmi povedený a působivý. Lépe už to snad ani zakončit nešlo.
Musím říct, že konec povídky Slepé slzy považuju za fakt dost dobrý a působivý…
Drakobijce 3 si budu muset sehnat. Děláte mi chutě!