Efendi – Grimwood John Courtenay

Recenze originálu.
Návrat do Al-Iskandríje, krvavého to klenotu arabské říše, v jehož alternativní časové linii budeme dál bojovat se zločinem. Jde o pokračování románu Pašazade a o druhý díl trilogie Arabeska. V této knize dál sledujeme dobrodružství vyvržence, který se snaží najít své místo ve starobylé a spletité Al-Iskandríji, v onom Velkém granátovém jablku arabských zemí alternativního světa.

Náš hrdina, Ašraf al-Mansúr, přezdívaný „Raf“, zvládl úlohu velkého detektiva a teď musí čelit několika dalším výbuchům zločinu, z nichž většina jako by se točila kolem Hamzy efendiho, otce Rafovy jednou lásky, jindy zas nelásky Zary.

Hamza je bohatý průmyslník a kdosi mu, zřejmě z pomsty, jde po krku. Nedávno došlo k pokusu shodit na Hamzu obvinění ze série vražd, a to tak, že se v Hamzově sídle a kolem něj objevují mrtvoly zavražděných žen. Navíc byl unesen Hamzův nemanželský syn Kámil, který si zcela v moderním duchu raději dává říkat DJ Avatar. Po městě se toulají sovětští agenti-zabijáci, ovšem potměšilí diplomati z Paříže, Berlína a Washingtonu nejsou o moc lepší než oni. A kromě všech těch starostí musí Raf ještě dělat náhradního rodiče své nezletilé neteři Hani, jejíž dovednost v práci s počítači a paličatost by už samy stačily k tomu, aby měl všeho dost.

Raf začne tím, že zarazí vraždění a zachrání DJ Avatara. Jeho vztahy se Zarou projdou dalším lochneskovitým sledem vrcholů a propadáků. Čím více se ale Raf dozvídá o spiknutí, jež se skrývá za všemi událostmi, tím více se mu zdá, že Hamzu efendiho, který tají nějaké strašlivé tajemství z dětství, by i přes všechny osobní vztahy bylo asi opravdu nejlepší sejmout. Leda by ovšem odhalil totožnost záhadného plukovníka Abáda…

Raf se zkrátka potýká s pěknou řádkou obtíží, když tu dostane zprávu tak špatnou, že o moc horší to už být nemůže. Chystají se ho povýšit.
Na guvernéra celé Al-Iskandríje.

Středovýchodní SF noir

Tato kniha maličko trpí syndromem prostředního dílu trilogie. Už jsme se otřepali z prvního šoku nad zjištěním, kdo je náš hrdina a co je zač jeho svět, ale zase jsme se ještě nepropracovali k vyvrcholení jeho příhod. A tak musíme šlapat vodu, užít si toho, že kniha má dostatečně zajímavý děj, ale pominout, že ani na konci protagonista ještě zcela netuší, jaká rozhodující protivenství se na něj chystají. Přesto musím honem znovu zopakovat, že Grimwood napsal rafinované, aktuální a podnětné vyprávění, v jehož průběhu je navíc hrdina událostmi nezanedbatelně změněn.

Vše, co bylo pěkného na prvním dílu, k naší radosti najdeme i při druhé výpravě do tohoto světa. Především jde o ostré vykreslení Rafovy narušené osobnosti. Raf se protlouká se všemi omezeními, které mu způsobují jeho četné dysfunkce (například softwarový „lišák“, neuroimplantát, na který odjakživa dost spoléhal), a při tom projevuje důmysl, statečného ducha a směsku altruismu s brutálním pudem sebezáchovy. Jeho filozofii, či spíš modus operandi, sám Grimwood shrnuje na místě, kde čteme: „Raf by snad byl laskavější a milejší… jen na to mít víc času. Tím se vlastně dá popsat celý jeho životní příběh.“

Druhého nejhutnějšího popisu se z postav dostává Hamzovi, jehož násilím poznamenané dětství je tu vykresleno v několika celých kapitolách. Spřízněnost mezi ním a Rafem je jasně načrtnuta. A láska Zary a Rafa je stále fascinující, protože si udržuje rozostřené a nedořešené obrysy.

Grimwoodovy šikovné cestopisné vsuvky o Al-Iskandríji, jejích obrazech i zvucích, její kultuře i politice, jdou stále hlouběji. Pořád máme pocit cizí reality, podobné té, jakou známe z díla Paula Bowlese, avšak důkladně podepřené SF spekulacemi. Tahle série je dalším důkazem toho, jak autoři nadále cizelují a novými způsoby používají všechna poučení z kyberpunku.
Ke konci románu nám Raf předvádí nečekanou zralost, která nicméně zcela nevítězí nad jeho chováním pouličního rváče. Díky této kombinaci můžeme čekat, že završení trilogie v očekávaném románu Felahín bude velice zajímavé.

Proč působí Grimwoodova díla tak pravdivě? Jedním z důvodů může být autorova vlastní kosmopolitní výchova, včetně toho, že sám strávil mnoho času v exotických krajích. Jak se zdá, zážitek na vlastní kůži zkrátka ničím nenahradíš… ani když se jedná o fantastiku. – Paul

Recenzi pro FP přeložil (translated by) Richard Podaný
Původně vyšlo v Science Fiction Weekly

Poznámka: České vydání chystá nakl. Laser-books v edici New Weird. Všechny názvy zmíněných (česky nevydaných) knih a děl jsou pracovní, což se týká i termínů z recenzované knihy, jež mohou být řešeny v budoucím, reálném českém překladu jinak.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. 🙂
    A náhodou chyběl, bez Honzy nejsou tyhle recenze ani zpoloviny tak zábavné a možná, že to bude ještě o chloupek lepší 🙂

  2. Já nevím…
    Mně se pan Vaněk ml. jeví jako hnidopich… Já bych nechal překladateli víc volnosti a nelpěl na otrocké doslovnosti jeho práce. Ale kolik lidí, tolik názorů, že jo? 🙂 BTW – přeložil už JVJ nějakou knihu? Rád bych si to přečetl a srovnal s originálem.

  3. Nechápu, co je tak hrozného na upozorňování na chyby v překladu. Pan Vaněk mně už několikrát zachránil před koupí špatně přeložené knihy, takže já mu jsem naopak vděčný. Ostatně, nestalo se mi, že bych si po něm něco ověřoval a on neměl pravdu…

  4. Jasne, Honza tomu rozumi, ale v ridkych pripadech zvelicuje vyznam chyb. Sveho casu treba krute zkritizoval preklad Morganovy Pujcovny masa jen na zaklade vyznamovych prohresku. Budiz, jiste mel pravdu, ale ted to ctu a i kdyz se na tech 600 strankach nejaka vyznamova chyba jiste objevi, mnohem dulezitejsi pro me je, ze v celkovem dojmu je to pomerne kultivovana a ctiva materstina a ze z textu na vsechny strany netrci anglicizmy a zpotvorene vety.Mimochodem na tenhle cyklus se moc tesim, na strankach Laseru se pise, ze to u nas bude az za rok a pul, neslo by to kruci nejak urychlit?

  5. Aiaxovi
    Když to přeložíš sám do půl roku, a pokud možno levněji? Or use the Hotgiraffe, Luke (ale je tam jenom jednička).Jinak se neshodneme ani v názoru na množství a zásadnost věcných chyb, ani v hodnocení stylu, který wossername zvolila.Viktor Janiš myslím uchovává po ruce citát jednoho fanouška z 90. let ve smyslu “já nevím, proč do toho Reitmayera všichni rejete; pro mě je důležité, že si Endymion můžu přečíst, rozumím tomu bez problémů, tak co.”

Zveřejnit odpověď