Eifelheim – Flynn Michael F.

Oberhochwald, Teufelheim a nakonec Eifelheim. Kdo by se měl zajímat o jakousi německou vesničku, která zmizela z povrchu zemského během morového pogromu ve čtrnáctém století? A přece se takový člověk najde, cliolog, kterému prostě nejde do hlavy, že by se na toto bílé místo na mapě za tolik staletí ani jednou nevrátili lidé bydlet. Visí nad dávno rozpadlými zbytky středověké vesnice opravdu ďábelská kletba, anebo je to něco jiného?

Eifelheim

Rok 1348. Evropou se pachtí černá smrt, bez pardonu si bere, co se jí líbí, a nechává za sebou zkázu a strach. V těchto časech je malá vesnička Oberhochwald v německém Schwarzwaldu ještě oázou klidu, kde si vesničané odbývají své nevolnické povinnosti vůči pánovi Manfredovi von Hochwald, s upřímnou radostí slaví svátky všech svatých, které oslavit jdou, a vypovídávají se z menších i větších hříchů pastoru Dietrichovi. Tento vzdělaný pastor kdysi cestoval skrze Evropu, ale pod tíhou věku a nepříjemných vzpomínek bere službu v Oberhochwaldu jako vítaný odpočinek. Jenže ten je rázem rozdrcen na prach podivnou bouří, po které se nedaleko vesnice začnou objevovat zvláštní tvorové, kteří budou potřebovat pomoc při návratu do své domoviny. Dietrich jako správný křesťan a vzdělaný člověk tuto výzvu nenechává bez odpovědi, i když tím riskuje ztrátu důvěry svých blízkých a rozvraty ne v celé vesnici, ale v celém panství.

To, že jsou ztroskotanci návštěvníky z hvězd, bude průměrnému čtenáři jasné hned po pár stránkách, takže co by mělo ponouknout člověka neodložit knížku s tak jednoduchoučkou premisou? Léta 1348 a 1349 patří mezi období, které mnohý člověk na hodinách dějepisu upřímně nenáviděl, středověk, doba temna a moru. S odstupem mnoha staletí se jeví pro standardně vzdělaného člověka tato doba pomalu stejně exotická jako případná návštěva mimozemšťanů, názor na ni bývá většinou pokřivený školskou výchovou a přehršlí historických dat, která jsme si museli nalít do hlavy, nebo na druhou stranu přehnaně romantizován. Jenže Flynn svým lehkým stylem sype do čtenářovy hlavy historická data, a to nejen prostřednictvím Dietricha, ale také skrze postavu zcestovalého rytíře Manfreda a jeho družiny či hostů projíždějících krajem takovým způsobem, jako kdyby nám četl ranní noviny s články o aktuální politické situaci.

Českého čtenáře potěší samozřejmě zmínka o Lucemburcích a chystané univerzitě v Praze. Je nadmíru potěšující, že si americký autor dal takovou práci s vylíčením evropské historie, která je mu přeci jen více vzdálená nejen časem, ale i místem. Ani to však není tím pravým vrcholem knihy. Ten nastává v dialozích. Dietrichovy disputace s Krenky, což je místní označení pro cizince, opírající se o vědomosti tehdejšího světa proti mimozemským znalostem, možná zabírají drtivou část textu, ale jsou tak fascinující a perfektně napsané, že ani tady se čtenář neutopí, a to nemusí být ani zdatný teolog, filosof či latiník. Dietrich je sice pravověrný křesťan, ale také velice vzdělaný člověk a tím pádem hlava otevřená, a tak je při kooperaci s Krenky mnohem shovívavější než jeho kolega, bratr františkán Joachim nebo schovanka Theresie.

Ani vesničané nejsou jen placaté figurky, i když určité archetypy tu najdeme – prostopášnou mlynářku, hodného a světaznalého kameníka, lidi vůči návštěvníkům důvěřivější i ty, kteří je prohlašují za démony až do konce jejich působení ve vesnici. Pán kraje Manfred von Hochwald není žádný lítý vydřiduch, snaží se své panství řídit podle zvyklostí, o své poddané se upřímně zajímá a těžko říct, zdali je toto pro Flynna ideál hradního pána, ale z Manfreda udělal pořádného sympaťáka. A samotní Krenkové? Přísně hierarchální bytosti, nadmíru technologicky vyspělé, které se působením lidí mění a zjišťují, že ani po generace zažité zákony nadřazenosti a podřazenosti nejsou neměnné, že za emoce by se neměla stydět žádná bytost, ať už vypadá jakkoliv, a že pomoc jiné bytosti nemusí být pouze zištná. Někteří z nich se nakonec stanou ještě lepšími křesťany, než by to dokázal jakýkoliv člověk. Jenže středověk byl přeci jen dobou temna, a tak se nakonec i do Oberhochwaldu mor dostane. Stejně nelítostný a odporný jako v ostatních koutech Evropy, kam zamířil, bere si ty dobré i ty zlé a ani Krenkové neujdou smrti, i když z jiné příčiny, než jakou je morová nákaza.

Událostem let 1348 až 1349 je věnována drtivá část knihy, jakousi střídmou omáčku okolo tvoří část ze současnosti, kde se seznamujeme s cliologem Tomem Schwoerinem a fyzičkou Sharon Nagyovou. Oba dva si žijí ve svých vlastních světěch, Tom pátrá po záhadném odsídlení Eifelheimu a Sharon si pluje na vlnkách revolučních fyzikálních teorií. Oba dva jsou tak zahlceni svými výzkumy, že se jejich už tak chatrný vztah rozpadá. Tom tak najde spřízněnou duši pro svůj výzkum v mladé knihovnici Caové a Sharon pomalu vypracovává svou teorii s mladým fyzikem ze své katedry. Ale až vzájemné pochopení svých úkolů přinese Tomovi i Sharon odpovědi na otázky, kterými se o samotě jen nepříjemně mučili.

I když by si Sharon i Tom svou zajímavostí a vášní pro vědeckou disciplínu, které zasvětili život, určitě zasloužili víc prostoru, děj ze současnosti působí pouze jako nucený doplněk událostí středověkých a je dobře, že je mu věnováno minimum prostoru, protože příběh oberhochwaldských obstojí sám o sobě bez zbytečných vysvětlivek. Zvlášť, když Sharon a Tom, i když za to nemohou, to je spíš problém umístění jejich pasáží, s úžasem zjistí něco, co čtenář už dávno ví. Člověku je v tu chvíli těchto dvou postav spíš trochu líto.

Příběhů o blízkém setkání třetího druhu je přehršel. Dobrých příběhů s touto tématikou je méně. A příběhů o blízkém setkání ve středověku? Minimálně jeden, a navíc po čertech dobrý máme právě tu čest poznat.

Před staletími zmizela z mapy Německa vesnice a už nikdy nebyla znovu osídlena. Tento fakt zaujal historika Toma a jeho přítelkyni, fyzičku Sharon. Tomův zájem hraničí až s posedlostí. Podle vší logiky se měla vesnice dochovat, ale zanikla… Co bylo na Eifelheimu tak zvláštního, že úplně zmizel před více než šesti stovkami let? Píše se rok 1348, otec Dietrich, vzdělaný ve vědách a filozofii, je knězem ve vesnici Oberhochwald, která se zanedlouho přejmenuje na Teufelheim (jméno bude během let zkomoleno na Eifelheim), kde černá smrt nabírá na síle. Dietrich se ke svému úžasu stane prvním prostředníkem mezi lidstvem a cizí rasou z jiného vesmíru, jejíž loď ztroskotala v nedalekém lese… (anotace)

  • Eifelheim
  • Autor: Michael F. Flynn
  • Překlad: Zdeněk Uherčík
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 424
  • Cena: 359 Kč
  • Vydal: Triton, 2011

Vendula Brunhoferová (redaktor)

vlcacka@atlas.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

17 komentářů

  1. ?
    Pastor, nebo knez?
    Dost podstatny rozdil. Pastor nema knezske sveceni.

  2. 2 Jakub:
    Hlavně by mě zajímalo, kde se vzal v téhle oblasti a v téhle době PASTOR (což je výraz používaný pro protestantské duchovní, kteří fakt nemají kněžské svěcení).

  3. Dietrich
    Skutečně je to pastor, ještě jsem se mrknula do textu, v seznamu osob zúčastněných je to dokonce napsáno přesně takto: Pastor Dietrich – doktor uzavřený, bývalý student Jeana Buridana de Bethune, nyní pastor v kostele svaté Kateřiny v Oberhochwaldu.

    Snažila jsem se tedy v recenzi nazývat Dietricha pastorem, myslím že slovíčko kněz je fakt jenom v anotačce.

    A samozřejmě děkuji za postřehy!

  4. 2 Vendula
    Wow.
    Nedá mi si rýpnout do autora a říct, jak se asi věnoval studiu reálií

    (Na druhou stranu, tuším, kde se stala chyba – autor to má prostě vžité jako neutrální pojmenování osoby duchovního stavu, plus mám takový velmi silný pocit, že pastor-kněz se v anglofonním prostředí používají jako synonyma, přičemž kněz by holt mohl být i pohanský. Jenom spekuluji o důvodech vedoucím k tomu, co považuju za jistý druh epic failu. Původní text jsem neviděla a i kdybych viděla, tak nejsem překladatel ani nemám tyto ambice 😀 )

  5. 2 Elinor
    No seznam použité literatury tam je, takže dopátrat by se to asi dalo.
    Třeba se tu časem vyjádří i překladatel? Bylo by to zajímavé.

  6. 2 Elinor
    Tohle mi přijde spíše jako otázka pro překladatele než autora. Wikipedii obecně považuji za dosti problematický zdroj, ovšem vzhledem k tomu, že následující řádky (z článku o katolické cirkevní hierarchii) by měly být z kodexu kanonického práva, tak je to snad dobře (http://en.wikipedia.org/wiki/Catholic_Church_hierarchy).

    Pastors
    “The parish priest or pastor is the proper pastor of the parish entrusted to him. He exercises the pastoral care of the community entrusted to him under the authority of the Diocesan Bishop, whose ministry of Christ he is called to share, so that for this community he may carry out the offices of teaching, sanctifying and ruling with the cooperation of other priests or deacons and with the assistance of lay members of the Christian faithful, in accordance with the law” (canon 519 of the Code of Canon Law).

    Je ovšem otázkou, zda mělo být slovo pastor použito v českém překladu, když se u nás používá spíše v jiném významu.

  7. U nás jsou někteří kněží pověřeni tzv pastorační službou, jinak v kostele svaté Kateřiny bude pravděpodobně katolický kněz, vzhledem k tomy, že evangelíci až na vyjímky neuznávají svaté.

  8. 2 Caderly
    Právě, to jsem myslela tím, že se “pastor” a “kněz” používá v anglofonním prostředí v zásadě jako synonymum. 😉

    2 Passa:
    tak třeba u anglikánů jsou svatí uznávaní (minimálně v názvech kostelů) a také spadají pod protestanty. 🙂
    Ono jde spíš o to, že v našem kulturním okruhu “pastor != kněz pověřený pastorační službou”.
    A vyznat se v středoevropských reáliích, hlavně když je autor Američan, je docela náročné.
    K pramenům není pořádně přístup (jenom k nějakým základním a pak k takovým, co jsou pramen z druhé, třetí ruky) – a pak to často dopadne podobně neslavně, jako jedna drákulovina s Vladem coby kladnou postavou (proč ne) a s dosti netrefenými Turky a Janem Jiskrou z Brandýsa (přičemž autor myslím v pramenech zmiňoval i Piccolominiho, s kterým se IMHO u JJzB dost rozcházel).

  9. Protestantští duchovní že nemají kněžské svěcení?
    Kde bych se o tom dočetl víc? Na internetu jsem nic nenašel.

    A ano, originál používá pastor, vcelku zaměnitelně s priest:

    Pastor Dietrich – The doctor seclusus. Onetime student of Jean Buridan de Bethune, now pastor of St. Catherine’s Church in Oberhochwald.

    “I am Dietrich, pastor of Oberhochwald.”

  10. 2 Jan Vaněk:
    Konkrétní odkazy budu hledat těžko, neb mám knihovnu v stavu totálního rozstěhování a v tomhle navíc vycházím z debat a kontaktů ekumenického typu s faráři. 🙂 Ale myslím, že stačí si proklepnout víc informace kolem apoštolské posloupnosti a svěcení duchovních, třeba v evangelických církvích nejsou duchovní (povětšinou) svěceni. 🙂

    Co si vzpomínám, je to IMHO vázané na pojetí kněžství – u katolíků jsou normální kněží (v rámci fungování spojení mezi lidmi a Bohem), zatím co u protestantů je kněžství jako takové spojeno s Kristem (a faráři jsou prostě “jen” pastýři starající se o duchovní stádečko, proto se také v souvislosti s protestantskými duchovními spojuje převážně ten výraz “pastor”).

  11. 2 Jan Vaněk:
    jak nemám českou wikipedii ráda, tak tady mi to přijde dobře vysvětlené – “http://cs.wikipedia.org/wiki/Pastor”:http://

  12. Snesu hodně, ale knížku, kde není jasné, jestli se jedná o kněze nebo pastora bych si nikdy nekoupil!

  13. Pro pořádek
    Tam právě není vysvětleno nic; tam je jedna nejasná věta, ze které to nijak nevyplývá.

  14. 2 Jan Vaněk:
    OKi. 🙂

    Kdybych to chtěla hodně zjednodušit, tak u katolíků existuje sedm svátostí – křest, biřmování, eucharistie (večeře Páně), svátost zpovědní, sňatek, vysvěcení, svátost nemocných (dříve poslední pomazání).
    Protestanté povětšinou na základě historického vývoje a vymezování se proti trendům v středověké a hlavně ranně novověké katolické církvi berou jako svátost pouze křest a eucharistii. Ne že by ostatní věci nebyly v nějaké formě přítomné, ale to vnímání je oproti katolické církvi trochu jinde a ještě se to může lišit protestantskou církev od protestantské církve.

    Zase, spíše konstatuju, že tomu tak je, než abych vysvětlovala proč. Ale na nějaké detailnější rozbory si s rozstěhovanou knihovnou a bez možnosti sednout a pořádně prověřit fakta, netroufám. 🙂

  15. 2 Jan Vaněk
    z toho, co jsem našla na netu, se k tomu docela hezky vyjadřuje tohle – “http://www.getsemany.cz/node/2044”:http://

  16. to Elinor
    Tak mi to přijde, že protestantští pastoři jsou v podstatě něco na způsob katolických jáhnů – v jáhenské službě se nedostává kněžské svěcení, není striktní celibát (tedy: jáhnem se může stát ženatý muž, ale předpokládá se, že když se jím stane svobodný, že se už ženit nebude, ve středověku existovaly i jáhenky), a jáhni se také věnují takové té práci s lidmi ve farnosti, vedou kroužky, katechezi apod, prostě dělají pastoraci.

  17. Mají mimozemšťané duši?
    Rabín, kněz, pastor, farář, bratr, pop, imám. Existuje-li mimozemský intelekt, čí je (komu patří) Bůh? Kdo je apoštolem? Miluj bližního svého jako sebe sama. A pokud nás to napadne, tak o tom uvažujme 🙂

Zveřejnit odpověď