Elak z Atlantidy – Kuttner Henry

Cyklus povídek o Elakovi vznikl v dávných, skutečně legendárních dobách slavných pulpových magazínů a vypráví o časech ještě dávnějších. Řadí se bok po boku příběhům Howardovým, Leiberovým či Lovecraftovým (abych jmenoval ty u nás známé). Není tak těžké, jak napsal ve své předmluvě texaský (nikoliv pouze americký) spisovatel Joe R. Lansdale, představit si Elaka s Conanem na nějakém dobrodružném tahu společně.
Jsou samozřejmě odlišní – Elak je královské krve, nemá takové fyzické dispozice, mnohem více využívá zásahů magických sil (jedním z jeho společníků je dokonce mocný druid) a neváhá prosit bohy o pomoc, které se mu také dostává – ale mají i mnoho společného: Ani tváří v tvář nadpřirozenu se nevzdávají, prožívají svůj život naplno a spoléhají na sílu svých paží. Jeden den jsou žoldnéři, druhý se vydávají zabít mocného čaroděje a jindy zase zachraňují království. Bojují proti zlu, ale rozhodně to nepovažují za své poslání, a s lidmi, kteří jim zkříží cestu, nemají mnoho soucitu. Jsou vlky v lidské podobě a jejich svět je světem jim podobných.

„Mé tesáky, Drezzare,“ pronesl Elak velice tiše a ve vlčí tváři neměl žádný výraz – jen se dál opíral do meče, dokud kapitána nepřišpendlil jako brouka k palubě. Dračí měsíc

Kniha obsahuje celkem čtyři povídky (Hromy za rozbřesku, Plémě Dagonovo, Za Fénixem, Dračí měsíc), které byly původně publikovány v časopise Weird Tales v rozmezí let 1938-1941. Kuttner v nich namíchal neustávající akci, něco černého humoru (např. Elak a Lykon sázející se o směr a rychlost krvácení jedné své oběti) a velkou porci tajemna. A jestliže v akčních pasážích někdy není tolik strhující, jako třeba výše zmíněný Howard, v těch tajemných naopak exceluje. Nejenže Elaka konfrontuje s mocnými čaroději, ale vypraví jej i za hranice našeho světa, kde sídlí bohové a démoni. Setkáme se tak s místy, která opovrhují lidským vnímáním reality a jejichž průnik do našeho světa by měl zničující účinky.

Roviny a úhly místnosti, v níž Elak stál, byly nepříčetně zborcené a křivé. Zdálo se, že zákony hmoty a geometrie zešílely. Plazivé křivky se oplzle rozmachovaly podivnými pohyby; nic nevytvářelo dojem perspektivy. Šedivé světlo bylo živé. Plížilo se a mihotalo. Dračí měsíc

Děsivá místa a bytosti však nežijí pouze za hranicemi reality. I v temnotách pod lidskými městy se dá narazit na potomky ras, které kdysi vládly světu a nyní čekají na svou šanci otočit kolo dějin zpět. K navození pocitů hrůzy a nebezpečí ovšem Kuttnerovi stačí i méně – a ani se nemusí vydávat do cizích světů nebo popisovat nelidská stvoření (i těch si však užijeme dostatek).

„Druidská kouzla jsou slabá,“ zašeptal Dalan. „Co tě tu drží, Halmere? V lese nic není.“
Nic – jen tiché skučení větru, nepopsatelný šustot v odvěkém, stíny potemnělém hvozdu. Na Šarn se snášel ponurý úsvit. Hromy za rozbřesku

Autor moc dobře ví, kdy se spolehnout na popis cizosti a nepatřičnosti, a kdy naopak nechat pracovat čtenářovu fantazii. S tou konečně stará dobrá pulpová literatura pracovala i jinak. Stačí se podrobněji podívat na svět, v němž se Elakova dobrodružství odehrávají.
Bájná Atlantida, na níž nalezneme město Poseidonii, druidy a vikingy, bohyni Ištar a boha Midira… známá jména a symboly, které navozují pocit starodávnosti, ale i uvěřitelnosti. Není myslím na škodu připomenout, že Kuttner (a samozřejmě i Howard, Lovecraft a další) psali nedlouho poté, kdy se lidské vědomosti o starověkých dějinách radikálně měnily a lidská představivost byla více než jindy citlivá k možnostem ztracených měst, potopených světadílů a tajemných kultů.
Kuttner s těmito představami umí dobře pracovat a jeho příběhy jsou tak čtivé i dnes. Pravda, mají své slabiny – některé zápletky jsou jen načrtnuty a rychle opuštěny, bojové scény by mohly být propracovanější a i různých talismanů a božských darů by mohlo být méně. Je vidět, že se Kuttner snažil na svého čtenáře zapůsobit a naservírovat mu co nejvíce atrakcí a že někdy neměl na povídku tolik času, kolik by bylo třeba – ve chvíli, kdy příběhy vycházely časopisecky, se jedná o věci takřka nepostřehnutelné, ale takto v jedné knize, kde je máme všechny pohromadě, si toho nelze nevšimnout.
Na druhou stranu, povídky s Elakem nechtějí udivovat vytříbeným stylem a uměleckou hodnotou. Jsou zatraceně dobře napsanými zábavnými příběhy, které naplno bodují hlavně svou temnou atmosférou. Od regulérních hororů některé povídky (hlavně Dagonovo plémě – dějově nejjednodušší, ale možná proto asi nejpůsobivější povídka souboru – a Za Fénixem) dělí jen Elakovo vědomí, že zlo se dá vždy porazit.

A ten rykot se proměnil ve slova – šílený křik ve slabiky, které Elak nepoznával a jejichž nezemskému zvuku se podivoval. Krutě se zazubil a znovu ocelí provrtal stín – tentokrát naplno. Za Fénixem

Čtivé a zábavné povídky o Elakovi rozhodně nedělají svému autorovi ostudu a jistě potěší každého příznivce pulpové literatury, které u nás vychází pohříchu málo.
Nakladatelství Laser-books udělalo určitě dobře, když ve své edici Mistrovská díla fantasy zabrousilo do hlubších vod historie žánru. Elak z Atlantidy má potenciál otevřít u nás dveře dalším podobným projektům. Což by bylo jen a jen dobře.
V Laseru si ovšem nezaslouží pochvalu pouze za obsah knihy, ale i za její úpravu – nová jednotná úprava obálek (od Říše strachu), samotná titulní ilustrace, nezbytný autorský medailonek, ale i dva doprovodné texty (autory jsou Joe R. Lansdale a G. Lovisi) – to jsou přesně ty drobnosti, které z kvalitní knihy dělají malý artefakt.