Příběh, který je vždy tak trochu ve stínu svého pokračování. P.S. BoboKing upozorňuje, že nikdy nečetl slavnou trilogii Pán prstenů, ani nic jiného od Tolkiena, kromě skvělého Hobita (toho asi 5x).
Málokteré dílo žánru fantasy dosáhlo takové světové popularity jako trilogie Pán prstenů od britského spisovatele prof. J.R.R. Tolkiena. Od chvíle, kdy se začalo toto dílo převádět do filmové podoby, celý svět zachvátilo šílenství jménem The Lord of the Rings. Jak nedávno napsal jeden odborník v oblasti knižního trhu, jen díky této trilogii a cyklu Harry Potter se poprvé v dějinách světa prodala za jeden rok více než 1 miliarda knih. A není se čemu divit. Tolkienovy knihy jsou opravdu úchvatné a velmi čtivé příběhy, které čtou i lidé, kteří jinak fantasy vůbec nemají rádi. Ale…
Je mi trochu líto, že lidé jakoby zapomněli, že celý příběh Pána prstenů má vlastně svoji předehru v románu „The Hobit or There and Back Again“. Příběh hobita Bilba Pytlíka ze Dna Pytle nedosáhl takové popularity jako následující trilogie, což je vidět i na faktu, že filmaři začali hned trilogií Pán prstenů a milého Hobita vynechali. Jeho problém tkví hlavně v tom, jak i sám autor přiznal, že Hobit je příběh pro děti. Toho pak v budoucnu dost litoval.
Dějiny Hobita se začaly psát někdy na přelomu 20. a 30. let minulého století. Ani sám Tolkien si není jistý, kdy přesně začal Bilba sepisovat. Osobně si myslí, že to bylo kolem roku 1935, ale jeho synové naopak říkají, že tento příběh jim začal vyprávět před spaním už dávno před tímto rokem. Ani si to neuvědomujeme, ale tato krásná kniha vlastně nikdy nemusela vyjít. Jak chlapci dospívali, další pokračování Hobita už nepovažovali za zajímavé a prof. Tolkien neměl důvod knihu dopsat či rozumně ukončit. Jen díky jeho jedné bývalé studentce, která prozradila londýnskému nakladatelství George Allen & Unwin, že pan Tolkien má doma schovaný rukopis krásného příběhu pro děti, se tímto skvostem fantasy žánru můžeme kochat i my. Když ho o něj nakladatelství požádalo, bez problémů jim ho dal. Příběh se jim líbil, a proto požádali Tolkiena o jeho dokončení. Knihu musel téměř celou přepracovat, pozměnit děj a postavy (např. “Gandalf” bylo původně jméno vůdce trpaslíků, drak se jmenoval “Pryftan” a třeba čaroděj byl “Bladorthin”). Při vybírání jmen hrdinů autor vycházel ze severského eposu Edda. Kniha vyšla nakonec v září roku 1937. První vydání se do Vánoc vyprodalo. Pár měsíců po vydání v USA dostal Hobit cenu za nejlepší knihu pro mládež.
Že je Hobit dětský příběh, dokazuje několik faktorů: příliš mnoho zdrobnělin (koláčky, svačinky, nebo, jak Gandalf tituluje Hobita, chlapíček), věty, kterými jako by autor mluvil k dětským posluchačům: „.. a to až příště, teď to tak necháme“ , “.. víc Vám teď neprozradím” a celková přímočarost děje a jednoduchost zápletek (tedy srovnáváme-li to s trilogií Pán prstenů). Mnohdy jsem při čtení Hobita měl stejné pocity, jako když jsem četl Medvídka Pů od A. A. Milneho. Kdybychom hledali myšlenkový původ hobitů, zjistili bychom, že je autor vytvořil jako takový obraz anglických lidí – klidní a usedlí človíčci, kterým ale v hrudi tluče odvážné srdce s touhou po dobrodružství. A ctihodný Bilbo Pytlík? Tak to je sám pan Tolkien, většinou lidí respektovaný člověk, milující bafající fajfku a dostatek chutného a prostého jídla kolem sebe. Kniha obsahuje i další fantastické bytosti jako trpaslíky, elfy, skřety atd. Ale nejsou to ztělesněné pohádkové postavy. Mnoho čtenářů považuje Hobita za takovou pohádku, ale musíme si uvědomit jednu věc, žádná z těchto bytostí nesplňuje jeden z hlavních rysů pohádkových postav – být dobrý nebo zlý. Mají klasické lidské vlastnosti. Vždyť i sám Bilbo myslí především na sebe a své pohodlí, celý příběh stále lituje, že se do toho dobrodružství pustil, jen ve vypjatých situacích převládne jeho odvážné srdce. A je zbytečně mluvit o samotných trpaslících. To se týká i ostatních bytostí, včetně dobráka Gandalfa. Toto polidštění fantastických postav se stalo později základem moderní fantasy. Ale ani bytosti jako vlci Vrrci či skřeti zde nejsou vykresleny jako zplozenci pekla, šířící kolem sebe jen teror a smrt. Mnozí kritici je označují za Zlo v příběhu, ale já si myslím, že mají prostě jen tu smůlu, že jejich civilizace má odlišné hodnoty než ostatní, a proto tu hrají ty záporné. Je to samozřejmě z pohledu čtenáře Hobita, ne dalších příběhů. Jinou roli pak mají v trilogii Pán prstenů.
O čem vlastně kniha je? “V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit”, tak začíná celý příběh. Tím hobitem je ctihodný Bilbo Pytlík ze Dna Pytle v Hobitíně, který měl tu smůlu, že si ho všiml slavný čaroděj Gandalf. A než se milý Bilbo vzpamatoval, už u něj sedělo třináct trpaslíků v čele s Thorinem, dědicem trpasličí říše, který se rozhodl vybojovat si zpátky to, co mu kdysi zlý drak Šmak sebral. Gandalf ho označil za skvělého zloděje, který má dobrodružství v krvi, a přitom slovo dobrodružství hobiti považují téměř za neslušné. Znamená nepříjemnosti jako hlad, nebezpečí apod. A tak začíná dobrodružná cesta třinácti trpaslíků a “zloděje” Bilba, která jim nachystá mnoho překážek a útrap. Cestou se setkají se spoustou postav, jejichž význam se ukáže až v Pánu prstenů. Jak jsem uvedl na začátku, děj knihy není příliš komplikovaný (v porovnání s trilogií). Jde o dobrodružnou cestu, při které nemusí hrdinové zachránit svět v boji proti Zlu. Je to dáno i tím, že Tolkien neměl zájem příběh nějak významněji zasadit do svého mýtického světa Middle-earth. Autorovými slovy řečeno: “Svět, do něhož se pan Pytlík zatoulal”. Ale i tak jde o velmi půvabný příběh, který osobně mám raději než jeho pozdější a slavnější pokračování. Toto vydání z roku 1998 je navíc doplněno o nádherné kresby pana Tolkiena. Ty na rozdíl od vydání v Odeonu z roku 1979 s ilustracemi Jiřího Šalamouna (kniha vypadá jako z časopisu Sluníčko) i graficky doplňují hodnotu samotné knihy.
