Legie nesmrtelných – Fajkus Martin (ed.)

První povídku Kůže napsal Richard A. Knaak. Tohoto spisovatele netřeba příliš představovat, poslední dobou se proslavil především svými knihami jako Diablo, WarCraft a v současné době u nás vycházející sérií ze světa DragonRealm, odkud je právě i tato povídka.

Vystupuje v ní starý známý Morgis se svými společníky. Zápletka je velmi jednoduchá. Cestují za dobrodružstvím a nahánějí živého držitele – temného mága. Jejich setkání se ovšem nečekaně komplikuje a nic není tak, jak se na první pohled zdá. Ke konci se dočkáte menšího překvapení, ale jinak se jedná o příběh na úrovni celé série DragonRealm. Takže kdo ji má rád, bude s radostí číst i tohle.

DragonRealm nemám příliš v oblibě a u Kůže jsem si uvědomil, z jakého důvodu. Nedokáži příliš snést onu „uhlazenou“ mluvu a vyjadřování všech hrdinů. Takže by mě velice zajímalo, jestli je to tak i v originálech, nebo se to stalo až překladem. Když vezmu v potaz Diablo nebo i WarCraft, tak takové potíže v žádném případě nemám…

Na řadě je Alexandra Pavelková, stvořitelka vědmy Vimky, hrdinky příběhu Příchod zimy. Vědma pracuje na dalším úkolu v další nuzné pevnosti s přilehlou vesnicí. Problémy se začínají nořit především ve snových vizích, později i v realitě, kde už nějakou dobu nechce přijít zima a svět z toho začíná pomaličku bláznit. Takže výprava za Moranou, Chladnou paní, je na spadnutí.

Povídka jako by vypadla ze sbírky Zlomená přísaha. Podobnou atmosféru lze cítit na každém kroku. Vimka působí jako žena, která ví, co chce, ale musí se životem protloukat osaměle i přesto, že se snaží lidem pomáhat. Děj působí přirozeně lehce, hladce a není tak syrový jako v některých dalších povídkách.

Sluhové temného pána od Williama Kinga je už naprosto jiný šálek kávy. Přirovnání k humornému Conanovi může být nejblíže skutečnosti. Hlavními hrdiny je statný, ale tupý, barbar Goran a malý šlachovitý mužíček Malik. Oba jsou sluhy jednoho temného pána, který jim dal za úkol získat magické Koule. Sonjara, mistrova sokyně, zabila totiž jeho kurýra s mapou k bludišti pod Komorií, což jej hodně naštvalo, a o to víc ztížilo úkol pro naše hrdiny.

Jak jste asi pochopili, jde o jednoduchou zápletku, kdy Goran i Malik musejí vlézt do města a jeho bludiště, aby nalezli hledané artefakty. To vše jim komplikují houfy nepřátel a neznalost prostředí. Problémů se samozřejmě vyrojí víc a hrdinové se budou muset hodně točit s meči v rukách, aby vyvázli jen se šrámy a všemi údy. Povídka je lehká a dokáže dobře pobavit.

Na válečné stezce od Miroslava Žambocha je pravým „drsňáckým“ textem. Hrdinou je kdo jiný než Koniáš. Tvrdý chlapík, který se už dlouho potlouká po Pohraničí a kdo jej zná a stal se jeho nepřítelem, často přejde na druhou stranu ulice nebo raději do jiného města, než aby se s ním setkal.

Děj se tentokrát odehrává ve vysokých sněhových závějích. Koniáš se vydal na badatelskou výpravu, protože neměl nic lepšího na práci, a jak to tak většinou bývá, osud má zcela jiné plány. Hodí mu pod nohy farmáře zírající do tváře smrti a horský domorodý kmen. A jak se všechny tyto ingredience spletou dohromady, to by čekal málokdo…

Raymond E. Feist se nám zde představí se svým Kurýrem. Děj se odehrává během Trhlinové války v podhůří Šedých věží blízko La Mutu. Zima klepe silnými pěstmi na dveře a tak jako každý rok, i tenhle nastává doba, kdy se vojáci musejí stáhnout zpět do tepla. Tsurané přes zimu stejně nemohou pochodovat, natož útočit, proto je vždy alespoň pár měsíců klid.

Jenže aby se to povedlo koordinovaně a každé jednotce, musejí se zprávy nějakým způsobem dozvědět. A od toho jsou zde kurýři. Terrance jedním z nich je a padne na něho úkol objet tři tábory a předat rozkazy. To vše mu komplikuje zima, počínající zápal plic a nakonec i nepřátelé.

Tahle povídka není příliš originální, nedočkáte se žádných zvratů ani pořádného napětí. Děj tak nějak uběhne až ke konci a vy si toho ani nevšimnete.

Slovanskou mytologií naplněná povídka Kapka krve od Juraje Červenáka už není pohled skrz růžové brýle. Opět se setkáváme s vědmou, tentokrát ale Mirenou. Ta se nachází u knížete Vševlada a cítí, že emoce nemá zcela pod kontrolou. Proto jí přijde vhod útok jeho manželek a možnost rychle zmizet. Ale jako každá trochu zamilovaná žena stále čeká, jestli se za ní Vševlada nevyřítí a neřekne, že ji chce zpět. Tuto bolístku nakonec přehluší jiný problém – sedm zmizelých těl horníků. A poté dalších sedm strážných. A jelikož se vše odehrálo v jednom z nejbohatších nalezišť zlata, jde o velmi naléhavý případ. Nikdo nechce kutat a dolovat, takže vznikají obrovské ztráty.

Rada moudrých následně rozhodla, že požádá o pomoc čaroděje z Velesturu, a jelikož je opravdu potřeba vše rychle vyřešit a Mirena je poblíž, kontaktují i ji. Vzniká tedy situace, kdy vedle sebe stojí veleznámý čaroděj a veleznámá vědma. Co z toho vznikne a jestli vůbec budou schopni spolupracovat, to je námětem povídky.

Oproti Vimce jde o drsnější příběh, Mirena vystupuje více sobecky, možná i krutě. Ač se jedná o velmi podobné náměty a oba vznikly na základě inspirace zaklínačem Geraltem, jde o rozdílné zpracování. Nelze jednoznačně říci, které je kvalitnější, ale zábavnější bude pravděpodobně pro většinu čtenářů právě Kapka krve.

Steven Erikson píše velmi zdařile a zábavně. To většina z vás jistě ví. Žádná změna nenastává ani zde, v novele Zdraví mrtví. Povídka má velmi nadsazený humor, a i když se při čtení nejedná o bránici ničící smích, chechotu se neubráníte. Vše je doplněno o lehce filozofický pohled na svět, diktaturu, dobro vs. zlo. Aneb jak může být ten nejvyšší cíl, zdraví pro každého občana, zmrven způsobem jeho dosahování.

Hrdiny je známá trojka Bauchelain, Korbal Špičák a Emancipor Reese.  Nekromant, upír a jejich sluha. Úkol mají jednoduchý. Jsou požádáni, aby ve městě Malebný svrhli vládu krále Makrotuse Přehnaně starostlivého, jenž pro blaho svých občanů zakázal jíst maso, děti nesmí křičet, protože otravují ostatní, jednoduše nesmí se nic, co by vás mohlo zabít. Ani být nerozhodný, případně příliš rozhodný. To vše za jediným cílem, abyste zemřeli zdraví. No není to krása?

A právě takovouhle patálii si už jen pro tu zábavu nechtějí naši „dobrodruhové“ nechat ujít. Město už na začátku vypadá jako mozek šílence, a když si představíte, co nekromant i upír dokáží, získáte malý náznak, jak skončí. Tím vším se vinou malí i velcí démoni, mrtví, nemrtví, šílenci, alkohol, drogy a další a další. Steven Erikson dokázal dát dohromady doslova úchylný mix. Zábava zaručena.

Rastislav Weber možná bude pro mnoho z vás otazníkem. Ale možná tak jako já po přečtení jeho Stínu a žáru budete mít chuť dostat do rukou  další jeho knihy nebo povídky.

Jeho smyšlené postavy žijí okolo roku 100 našeho letopočtu, kdy se stěhují národy a vším se prolínají mytičtí bohové, barbarské kmeny a nastává doba velkých změn. Hrdiny jsou tajuplný krčmář, strašák Kavron a mladý pár Marek se Simou. Poslední zmínění utíkají před pronásledovateli Huny. Zato Kavron s hospodským mají v tomhle drsném světě své vlastní cíle. Osud je svede dohromady a společně se nakonec budou muset postavit samotným pekelným stvůrám.

Co je ale patří mezi nejsilnější prvky příběhu? Je to především pro běžnou fantasy hodně netypická atmosféra. Pod perem R. Webera ožívají velcí hrdinové, po zemi se procházejí bohové a démoni, ale vše je přitom zasazené do atmosféry zmíněné historické epochy. Zpočátku můžete být trochu zaraženi stylem psaní (hodně situací je popisováno přítomným časem, což není až tak obvyklé) a celkovou podivností. Ale jakmile se ponoříte do mystického, barbarského světa, rychle si zvyknete. Vše působí celistvě a zajímavě. Na druhou stranu věřím, že se najde dost čtenářů, kterým tenhle styl příliš k srdci nepřiroste.

Zato od Stana Nichollse předem víme, co můžeme čekat. Tedy každý z vás, kdo četl Orky. Děj Svatokrádeže se odehrává totiž přímo mezi jednotkou Rosomáků. Takže si užijete „krásných“ výrazů mezi Jupem a Haskeerem.

Obsah není příliš originální, ale dokáže velmi dobře pobavit a v rámci Nichollsova světa zcela naplnit očekávání. Orkové právě přijmou do svých řad Coillu a chtějí si užít pořádných oslav Braetaggova dne. Ovšem co jim osud nepřál, protože jsou elitní jednotkou, musejí vyšetřit krádež právě Braetaggova těla.

A posledním překvapením je Petra Neomillnerová, která se se svojí povídkou Zmetek z temnot dostala do téhle sbírky místo Toma Němce, který prý stále piloval a piloval svůj příspěvek, až ho rozpiloval do nepoužitelnosti :-).

Opět tu máme příběh à la Geralt. Další z řad zaklínaček je na své výpravě za dobro všech lidí, i když ji sami nemají rádi. Ještě že má pár přátel již ze školy a milence vampýra. Děj dostává nádech stejně jako předchozí zaklínačské příběhy. Někde vyvstane problém a hrdinové rychle cupitají jej vyřešit. Hrdinka Loty, Arvid, Torge a Uriáš za slušnou sumu chtějí pobít zatím nevídaná monstra, která decimují jednu ubohou vesnici. A ono to nakonec není vůbec tak jednoduché, jak si všichni mysleli.

Jak je Vimka spíše emotivně podaný příběh, Mirena již působí drsněji, tak Loty je jak nabroušená motorová pila, která se doslova s ničím „nesere“. Tím chci říct, že vulgarismy jsou velkého kalibru, sex a erotika také není žádný problém a drsný děj může leckoho šokovat. Což podle mého názoru ničemu nevadí, pokud je vše smysluplné a ne jen jako omáčka. A tady to má i ke guláši daleko.

Tahle sbírka je jedinečná v tom, že zabírá docela velký rozsah co do obsahu, to do autorů. Proto si myslím, že není možné, aby se všechny povídky každému zdály naprosto super. Je to spíše velmi zajímavě udělaný mix, kdy máte možnost poznat pár nových tváří a potěšit se starými. Většina čtenářů stěží bude mít knížky od všech zúčastněných autorů v knihovničce. Srovnávat třeba Eriksona s Feistem nelze. Takže pokud máte chuť na něco neotřelého, máte možnost.

Čtenáři a milovníci Zaklínače mají minimálně tři povídky jistě v merku a každá z nich je svým způsobem v rámci reálií zajímavá. Knaak se u nás stává docela hvězdou (a nejen u nás), takže jednu jeho dle mého názoru slabší věc zde také naleznete. King dodal odlehčenou povídku, která určitě každého pobaví. Žamboch je prostě Žamboch a není k němu co dodávat ani proč představovat. Erikson dokázal, že i z šíleností lze napsat originální a vynikající povídku, která potěší každého labužníka. Nicholls se drží své jistoty, tedy celosvětově oblíbených orků, a nic víc ani k úspěchu nepotřebuje. No a možná někým velmi očekávaný Feist dokázal, že dny jeho slávy asi skončily se závěrem Trhlinové války.

Celkové hodnocení je velmi, velmi orientační. Každá povídka se někomu líbit bude, druhému nebude. Jsou tam (subjektivně) povídky, které by klidně samostatně dostaly 9/10, ale i 5/10. Záleží opravdu jen a jen na každém z vás, jestli si tohle podivné portfolio fantasy povídek pořídíte, nebo ne.