Lvi z Al – Rassanu – Kay Guy Gavriel

Na nový román Gavriela Guy Kaye se muselo čekat skutečně dlouho, ohlášen byl již před sedmi lety. Ale na některé tituly se čekat vyplatí. A Lvi z Al-Rasanu k takovým rozhodně patří. Stejně jako jeho dříve u nás vyšlé knihy (Tigana a Píseň pro Arbonne), přináší i Lvi příběh spletitý nejen po stránce dějové, ale hlavně lidské.
Protože Kay nevidí svět černobíle. A pokud předchozí romány nabízely alespoň v náznacích stranu, kterou bychom mohli označit za zlo, tentokráte máme co do činění pouze s lidmi, kteří věří ve svou věc, svého Boha, své sny. Tak proti sobě stojí ti, kteří se milují, kteří mohli být více než jen přáteli. Hrdiny, kteří kvůli svým nejlepším vlastnostem a vznešeným cílům páchají to nejhorší a zraňují nejen druhé, ale i sebe. Stoupenci slunečního boha Džada proti stoupencům Ašara a jeho hvězd. A mezi nimi Kindathé modlící se k měsícům. Oni budou trpět bez ohledu na vítěze, protože takový je osud národa bez domova a moci. Doba křehké rovnováhy je pryč, poslední z kalifů zavražděný a fontány města Silvenes dávno vyschlé a pobořené. Již není Lvů, i když mnozí by se jimi rádi zvali. Zůstala jen ctižádost, fanatismus a bezdůvodná krutost. Události se dávají do pohybu a tři hlavní postavy románu se stávají nejen svědky konce světa, který jim byl znám a který milovaly, ale i strůjci jeho pádu.
Jehana bet Išak, kindathská lékařka, příslušnice národa věčně putujícího a vždy pronásledovaného, přesto však zasvětivší svůj život léčení a boji proti bolesti. Ammar ibn Khaíran, ašaritský diplomat a voják, básník a vychovatel králů, ale také vrah posledního z kalifů… Rodrígo Belmonte, džadditský vojevůdce, metla nevěrců, ale zároveň člověk, který je mezi Džaddity chápe a přijímá nejvíce.
Jsou zosobněním toho nejlepšího ze svých kultur. Důkazem, že ve šťastnějších časech mohl zavládnout mír. Jejich setkání však proběhlo v čase pogromů, drancířských nájezdů a volání po svaté válce na obou stranách. Čase, který jejich přátelství, vzájemnou úctu a lásku využije k tomu, aby jim zlomil srdce. I slunce jednou zapadá. To je smutná pravda a žádný člověk, ať je jeho postavení a schopnosti jakékoliv, kola dějin a osudu nezastaví.

Kay vypráví příběhy, kde není šťastných vítězů a napravení křivd. Vše má trpkou příchuť tragédie. Životů a citů, které nemohly být v tomto světě naplněny. Jeho postavy vzhlížejí k bájím o tajemném světě, kde se milenci sejdou, kde dobro a čest jsou měřítkem věcí. Mohou onen svět zvát Finavarem či Rájem, ale čím dál víc si uvědomují, že branou do tohoto světa je smrt a zárukou je jen jejich touha a naděje.
Každý čin má svou příčinu a následek. Někdy je možné uprchnout, ale pouze za cenu vzdání se všeho, zrady nejen svých bližních, ale hlavně sebe. A takové řešení není možné pro žádnou z Kayových postav. Mohou přežít a odejít z míst, která tolik milovali, která jim přinesla tolik hořkosti, ale svou roli musí sehrát do konce, bez ohledu na svá přání a hlas srdce.

A jestliže jsou Lvi především příběhem těchto tří tragických hrdinů, je jen logické, že sleduje hlavně jejich osudy. Někdo se tak může cítit v závěru ochuzen o podrobnější líčení válečného konfliktu, či osudy některých vedlejších postav. Jenže tak to má být. Román sice popisuje zlomovou válku, která změní poloostrov navždy, ale místo davových scén směřuje k jedinému okamžiku. Soumraku, kdy slunce i hvězdy jsou v rovnováze a měsíc vše sleduje z povzdálí. Soumraku, za nějž dojde k souboji Rodríga a Ammara. Tento souboj je skutečným vyvrcholením knihy, nejen dějově, ale i literárně. Na jeho začátku sledujeme dva hrdé válečníky odlišných kultur, přátele postavené okolnostmi proti sobě. V jeho průběhu se z nich stanou jen obrysy, u kterých nepoznáme, kdo je kdo. Kdo padne, kdo zůstane stát. A v prostřizích Jehane vzpomíná na dávnou báseň svého národa o lásce, která je jako květina. Krásná, smrtelná. Nesleduje dva válečníky, ale dva muže, které miluje a pro které nemůže ona, ani nikdo jiný nic udělat.
Aby bylo možné takovéto příběhy vyprávět, je třeba zapomenout na světy elfů, trpaslíků či mágů ve věžích, šeptajících kouzla z grimoárů vázaných v dračí kůži. Kay využívá naší vlastní historie, pečlivě si volí určité historické, ale ještě lépe kulturní epochy, které pak přetvoří k obrazu svému. Jediným fantasy prvkem v románu Lvi z Al-Rasan, krom faktu, že se odehrává v jiném světě, je schopnost Rodrígova syna vědět, kde se nachází jeho otec a zda je v nebezpečí. A pak ona báje o světě bez bolesti, dávajícím šanci a odměnu těm, které jejich svět rozdělil. Vše ostatní je geniální práce s prameny. Ne pouze ve znalosti historických událostí, na jejichž základě byl zformován ten který svět (v tomto případě Španělsko po pádu Cordóbského chalífátu), ale hlavně kultury a ducha doby, který dal povstat hrdinům, jako je Cid…Rodrígo a Ammar. Hrdinů… nikoliv historických postav.
Kay totiž ani tak neusiluje o věrnost historii, jako o věrnost příběhům, které byly v jím sledovaném období zrozeny. A tyto příběhy zasadí do světa, který zoufale potřebuje velikost a spravedlnost, jádro všech velkých příběhů, ale který má pouze válku a ničení. Světa, kde zdrojem útěchy je pouze umění a kultura. To znamená, že v každém Kayově románu, a ve Lvech zvlášť, je od začátku obsažen rozpor mezi krutostí reality a ideálu, po kterém hrdinové, ale i čtenář touží. Ideálu, který je jim obratně zprostředkován v útržcích písní a poezie, v popisech filozofických úvah a vznosných staveb, pozůstatků Zlatého věku, který se pro různé aktéry příběhu různí (zde má podobu jednak starého kalifátu, jednak spojeného království Džadditů). Text je tak od počátku plný nejen krásy, ale hlavně smutku a strašlivé tíhy osudu, který nakonec na hrdiny musí dopadnout se zdrcující silou. Večer je hluboko ve mně navždy…to je motto Lvů a dokonale vystihuje podstatu románu, stejně jako zoufalá otázka Jehane, kdo je nyní mým nepřítelem,?
Zánik jednoho světa stvořeného lidem z pouště, ale přitom plného chladivé vody prýštící z vodotrysků, zahrad naplněných hudbou, paláci, kde se popíjí zakázané víno i diskutuje teologie…

Lvi jsou již dávno pryč a na opuštěné poháry vína shlíží pouze bledý měsíc, stejně jako na trosky měst bájné krásy v zemi, kdysi zvané Al-Rasan. A lidé, kteří onu zemi znali, teskní za ztracené přátele a nevinnost. Není to šťastné čtení. Jenže takovým nemůže být žádný z velkých příběhů.

Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.