Ničeho se neboj – Koontz Dean

Co myslíte, stane se Dean Koontz světovým klasikem hororového žánru? Pokud ano, k této knize se hlásit nebude.

Koontz Dean - Ničeho se nebojSlyšeli jste již o nemoci xeroderma pigmentosum, zkráceně XP? Jedná se o vzácnou, často osudovou genetickou chorobu, při níž propuká akutní rakovina kůže a očí. Každé vystavení slunečnímu svitu, ultrafialovému záření, nebo dokonce i světlu žárovek a zářivek je pro takovéto lidi pohromou. Všechny lidské bytosti si slunečním zářením poškozují DNA (neboli genetický materiál ve svých buňkách), čímž podporují vznik nádorů z pigmentových buněk a zhoubné bujení vůbec. Organismus zdravých lidí si s tím však umí poradit: enzymy je dokáží zbavit poškozených segmentů nukleotidů a nahradit je nepoškozeným genetickým materiálem.
U lidí s nemocí XP tyto enzymy nejsou funkční a “údržba” se nekoná. V důsledku poškození vyvolaného ultrafialovými paprsky vzniká zhoubné bujení, nádory rychle rostou a nekontrolovatelně metastázují. Tolik z lékařského slovníku.

Právě touto ošklivou nemocí trpí náš hrdina. Osmadvacetiletý Chris Snow prožil celý svůj dosavadní život v šeru. Přes den zavřený v zatemněném domě, na ulici vycházeje pouze po setmění, žije v malém městečku Moonlight Bay. Po tragické smrti matky mu přes den dělá společnost jen otec a věrný pes Orson. Chris si však na život nestěžuje. Živí se psaním knih, má krásný vztah s rozhlasovou hlasatelkou Sashou a volný čas tráví se svým nejlepším přítelem Bobbym, nejzapálenějším vyznavačem surfařského stylu života, co svět kdy poznal.
Snow je plný životního optimismu, i když je jisté, že má před sebou pouze několik let života.
Jak to ve správné horrorové knize má být, nic nezůstane při starém.

Největší životní opora našeho hrdiny po dlouhé nemoci umírá. Otce ničí pokročilá rakovina. Chris Snow se proto oblékne do černého, navlékne rukavice, do čela narazí čepici, obličej natře opalovacím krémem s UV faktorem sto, nasadí speciální tmavé brýle a takto vybaven vykročí poprvé po mnoha letech do smrtonosného světla, aby tatínka vyprovodil na jeho poslední cestě. V nemocnici pak skutečně umírá zdrcenému mladíkovi v náručí.
Náš novopečený sirotek jede domů, když tu se však stane svědkem krádeže těla vlastního otce. Začne na vlastní pěst pátrat, hledá důkazy o zločinném počínání místního krematoria. Záhadné dvojsmyslné stopy ho přivádějí stále blíž k místní tajné základně, kde vláda údajně provádí genetický výzkum. I jeho matka, jejíž život ukončila autonehoda, zde pracovala. Chris Snow věří, že její smrt nebyla jen nešťastnou náhodou…
 

Já osobně každý nový strašidelný příběh vítám s radostí. Na můj vkus jich na našem trhu nevychází dost, těch opravdu kvalitních ještě méně, a tak jsem doufal, že z nadějně vypadajícího Koontze se vyklube druhý King, který mne spolehlivě zásobuje v dlouhých obdobích hororového sucha. Nebylo tomu tak.

Tato kniha je hororový kýč. Nalezneme zde donekonečna omílaný příběh o tajné laboratoři, jejíž výzkum povede ke zničení lidstva. Proti této hrozbě se snaží bojovat jistý hrdina, jemuž všichni (jeho bližní nevyjímaje) házejí klacky pod nohy. Tento starý dobrý scénář je v Neboj se ničeho pouze zpříjemněn onou vskutku zajímavou nemocí XP.

Další negativní stránku zastupuje přehršel různých nedomyšleností. Diskutabilní slovosledy, chybné pojmenování různých jevů, nezvyklé popsání běžných situací. Uvedu příklad. Velmi by mne zajímalo, jak pán gesty nařídí necvičenému psu, aby se cestou držel za ním.

Také gramaticky se mi román nezdál v pořádku. Překlep jsem v knize nenašel tuším ani jeden, ale má učitelka češtiny by jisté pasáže doslova vybarvila nechvalně známou červenou. Neboj se ničeho je napsána v první osobě, proto se autor těžko vyhne častému používání slovesa jsem. Jenomže co je moc, to je příliš. Počet “jsem” na jedné straně bývá místy tak obrovský, že to vadilo dokonce i mně, jazykovému recidivistovi.

Avšak abych pouze nekritizoval. Nápad s nemocí XP se mi velmi zalíbil. Autor v rozumné míře hovoří o problémech spojených s touto nemocí a ty se zákonitě projeví i na samotném chování hrdiny. Přes čtyři pětiny příběhu se odehrávají v průběhu jediné noci, zbytek pak noci následující. Tma, padá mlha, Chris s cizí pistolí, nevěřící nikomu. Další klasika, nemyslíte?

Také způsob posunu příběhu shledávám příjemným. Hrdina nikam nespěchá, nad vším se snaží logicky uvažovat a podle toho také jedná. U každé nové postavy, s níž se setká, krátce zavzpomíná na její minulost a vylíčí osobní pocity k ní. Tyto vložené minipříběhy čtenáři pomůžou k lepší představě o osobnosti hrdiny a jeho vztahu k rodnému městu.

Nyní bych se rád vrátil ke kritice. Jak jsem již řekl, Chris se na své pouti střetne s velkou spoustou přátel, kteří mají o celém komplotu životně důležité informace. Opět, jak má ve správném hororu být, každá postava mluví dvojsmyslně, zdráhá se cokoliv prozradit, eventuálně ji někdo náhle zavraždí. Toto “schéma” do žánru jistě patří, ale nesouhlasím s jeho častým opakováním. V Koontzově knize nikdo nemluví k věci, a když se člověk má už už něco dozvědět, Snow zcela nepochopitelně vyklidí scénu. Uteče prý ze strachu. Houby ze strachu, to jen autor tímto snadným a efektivním způsobem napsal o padesát stereotypně působících stran navíc.

Co říci na závěr? Když o tom přemýšlím, Neboj se ničeho je ideální počteníčko na dovolenou. Vydrží vám na dlouho a klidně přerušíte i momentálně napínavé čtení, abyste vylovili topící se dítě nebo vyhnali medvěda ze stanu.

V nejbližší době se můžeme těšit na volné pokračování s názvem Čtvrtý rozměr noci.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď