Orcigard – Vladimír Šlechta

Pro řadu fanoušků domácí fantastiky přišly letos vánoční svátky o poznání dříve, už na přelomu října a listopadu. Místo Ježíška, Dědy Mráze, Santy Clause, Otce prasátek (dosaďte si klidně jiného vobejdu) ale tentokrát dárek na svých křídlech přinesl páv z hvozdu Brokilon. Tím dárkem je leckým toužebně očekávané druhé vydání knihy Orcigard Vladimíra Šlechty.

Orcigard - Vladimír Šlechta

Tady by šlo vlastně celou recenzi ukončit. Vladimíra Šlechtu i cyklus Krvavé pohraničí, jehož je Orcigard součástí, není třeba představovat, neboť popularita a životaschopnost těchto příběhů byla už dávno prokázána tvrdými ekonomickými daty. Jak už také padlo, jde o druhé vydání tohoto titulu. Šlechtovi čtenáři tedy povětšinou vědí, co od knihy čekat, nadto i Fantasy Planet může sloužit recenzí prvního vydání. Na druhou stranu je ale pravda, že od něj uplynulo již úctyhodných deset let. Za tu dobu vyrostla řada nových fanoušků Pohraničí a především Orcigard sám se již stal titulem rozebraným, prakticky nesehnatelným, který, pokud se již ve frcu objevil, působil zdáním, že bude v cenových výškách záhy následovat opusy Jiřího Kulhánka. Chvályhodný počin nakladatelství Brokilon, které tímto v jednotné úpravě uzavírá tzv. malou neboli Likarijskou trilogii, tak opláčou spekulanti, ale přivítají ho s nadšením mnozí čtenáři, jiným zase způsobí jisté dilema. Ale o tom později.

Název knihy už dopředu ohlašuje, že Vladimír Šlechta své čtenáře tentokrát zavede do nejzajímavějšího koutu Pohraničí, do Orcigardu. Tedy oblasti, kde se stýkají pozůstatky dávné a tajemné civilizace pterrů s kulturou orků a panstvím Temného mága Alaricha Touraina. Orcigard této doby je dosud převážně neznámou zemí, jež stále není zcela uspokojivě zmapována a kam teprve (a to s tragickými důsledky) pronikají osadníci v čele se slavným Gordonem Fee. Třebaže je Orcigard závěrečným dílem Likarijské trilogie, hlavní roli tu povětšinou nehraje půlelf Thompson se svou rodinou a přáteli, jako tomu bylo v knihách Nejlepší den pro umírání a Likario, ale naopak Sylvia Viktorina la Barro, nejmladší dcera vévody z Barro a tak trochu černá ovce rodiny. Z tohoto důvodu pak lze v nouzi Orcigard, i když je kniha prezentována jako závěr trilogie, bez větších problémů číst jako román samostatný. S určitou výhradou. Od Orcigardu nelze čekat klasický konec, neboť možná spíše než završením Likarijské trilogie je kniha (nebo alespoň závěrečná povídka Nenávist) úvodem ke Šlechtově následující trilogii Gordonova země (tvořené knihami Zahrada sirén, Ploty z kostí a Hořící přízraky).

Orcigard nenabízí jediný, plně ucelený děj, ale skládá se z pomyslného vějíře příběhů, volně provázaných postavou princezny Sylvie a prostorem Orcigardu. Alespoň minimální jednotící linii však zajišťuje chronologická návaznost jednotlivých příběhů. První a nejdelší příběh Pekelný kůň uvádí na scénu Sylvii Viktorinu a vysílá ji na dobrodružnou pouť do Orcigardu. To, co mělo být zprvu jen menší vědeckou výpravou za poznáním pterrů a jejich architektury, se záhy stává dramatických příběhem zrady, pomsty, putování, strádání, poznávání, boje i lásky. Sylvia Viktorina během této anabáze poznává Orcigard možná podrobněji než je jí milé a tato zkušenost se pro ni stane významným formujícím zážitkem, svého druhu přechodovým rituálem. A ano, i na ty pterry nakonec dojde. V příběhu druhém s výmluvným názvem Hromada zlata se Sylvia Viktorina do Orcigardu vrací podruhé, nyní ale jako součást Thompsonovy družiny. I nyní jí však Orcigard přichystá potíže a překvapení. Opět se ukáže, že cestování tamními mokřinami není žádná selanka, že orky se nevyplácí podceňovat, stejně tak jako pterry. Obzvláště pro Thompsona se tato výprava stane osudovou poté, co se původní plány nehezky zvrtnou.

V úvodu bylo řečeno, že aktuální vydání Orcigardu přinese části Šlechtových čtenářů jisté dilema. Je jím fakt, že Vladimír Šlechta aktuální vydání doplnil o jednu zbrusu novou povídku s názvem Krysí zub. Právě Krysí zub nejvýrazněji propojuje Orcigard s předchozími knihami Likarijské trilogie. Hrdinou tohoto příběhu se stává Thompsonův už dospělý syn Čolek, přičemž děj odkazuje až k dávné tragické historii Thompsonovy rodiny, k pogromu na nelidi v Thorienice. Povídka sama ukazuje, že i ve světě Krvavého pohraničí platí přísloví, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Čolek, kterého čtenáři dosud znali spíše jako okrajovou postavu, se tu ukazuje jako pravý syn svého otce. Povídka sice poněkud vybočuje z kontextu rámovaného Orcigardem, je však výborná (podle mého názoru druhá za úvodním příběhem) a její konec dává tušit, že na ni Vladimír Šlechta ještě výhledově naváže. Krysí zub tak představuje nejen odkaz na minulost, ale i na budoucnost Thompsonovy krve. Vrátí se (svým způsobem) dokonce i zemřelý dědeček Skjúwink… Budiž to nápovědou pro váhající, zda o pořízení nového vydání Orcigardu přemýšlet. Závěrečná povídka Nenávist pak formálně ukončuje příběh vztahu Sylvie Viktoriny s jejím nejprve učitelem, později pak manželem Rônardem. Důležitá je tím, že zachycuje počátek pádu Temného mága, a jak už bylo řečeno, spíše než cokoliv jiné představuje prolog ke knize Zahrada sirén.

Konceptuálně je tedy Orcigard jakousi parafrází tolkienovské cesty tam a zase zpátky, kdy se veškeré dění tu více, tu méně, tu otevřeně, tu skrytě točí kolem Orcigardu. Sám Šlechta v doslovu zmiňuje styčné plochy Orcigardu s příběhy typu Dračí doupě. Není však opodstatněné tento fakt chápat negativněji než je nutné. Spíše jednodušší „herní“ linii, kdy každá další povídka představuje pomyslný nový level, totiž bohatě vyvažuje napínavý děj, sympatické a životné postavy i vypravěčský styl autora. Tedy vše, co už v případě Vladimíra Šlechty dávno známe. Orcigard se čte jedním dechem a svým čtenářům nabízí bohatou porci zábavy. Ani po deseti letech od prvního vydání Orcigard nezestárl, což je nepochybně vynikající zpráva. Pokud Ondřej Jireš ve své recenzi vyslovil obavy, zda se Vladimíru Šlechtovi podaří skloubit všechny na přeskáčku vycházející příběhy Krvavého pohraničí do jednoho funkčního celku, myslím, že můžeme s odstupem času tyto obavy zažehnat. Dílo se podařilo, Pohraničí vzkvétá a Orcigard nadále představuje jednu z jeho nejlepších částí jeho historie.

V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují se zde různé nestvůry. Ve starých chrámech, utopených v močálech, se skrývá zlato i cenné artefakty. Orcigard stále ještě ovládá Alarich Touraine, zvaný Temný mág, jeho moc však slábne. Propukají proti němu povstání, na jeho území vnikají hledači pokladů i lovci orčích skalpů. V těchto bouřlivých časech je do Orcigardu zavlečena Sylvia Viktorina, nejmladší dcera vévody z Barro. Aby přežila, musí si hledat spojence a přátele – a to jak v řadách dobrodruhů, tak mezi skřety i nestvůrami. Kniha Orcigard je závěrečným dílem Likarijské trilogie, volně navazuje na Nejlepší den pro umírání a Likario. (anotace)

  • Orcigard
  • Autor : Vladimír Šlechta
  • Překlad: –
  • Série: Likarijská trilogie 3
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 398
  • Cena: 288 Kč
  • Vydal: Brokilon, 2012

Přečtěte si i recenzi na první vydání Orcigardu.

Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor. Orcigard si můžete rovněž zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. díky za recenzi
    Díky za recenzi. Nečekal jsem, že bude takhle příznivá – napoprvé (před 10-ti lety) se Orcigard setkal s vlažným přijetím, rozhodně s VÝRAZNĚ vlažnějším než předcházející Krvavé pohraničí a Šílený les. Takže jsem rád, že čtěnáři teď hodnotí Orcigard kladně.

  2. I recenzent děkuje autorovi 🙂

    Přiznám se, že chladnější přijetí Orcigardu nechápu. V mém případě se jedná o oblíbenou knihu, protože mi prostě sedly postavy (Sylvu si podle mého nejde neoblíbit), krom toho pokládám Orcigard za nejzajímavější část Pohraničí, takže už tím doby naskakují automaticky, a i doba před pádem Temného mága mě baví o poznání víc. Byť mám samozřejmě rád Pohraničí jako celek. Samozřejmě rozumím čtenářské subjektivitě, ostatně má recenze tenhle faktor ani nechce, ani nemůže popřít 🙂 Nezbývá než doufat, že prodejní čísla ukáží, že stejný dojem mají i další čtenáři

  3. Co se týče odkazované recenze na staré vydání, tak musím říct, že se mi zrovna dvakrát nepovedla (nepřesnosti, rozebírání marginálií atd… ne vždy se zadařilo). Stojím si ale dodnes za tvrzením, že koncepce knihy působí divně. Kvůli rozdělení na román, novelu a povídku čteme nejdřív knihu jako normálně vyprávěný příběh a ke konci dvakrát přeskočíme nějaké události, které jako by se autorovi nechtěly popisovat. Kdyby z toho byl jednolitý román s jednotným dějovým obloukem, tak by se to jistě lidem líbilo víc. Nové vydání jsem ještě v ruce nedržel. Je možné, že přidáním další povídky už kniha více působí jako sbírka samostatných povídek a ne jako proškrtaný román.

  4. to Ondřej Jireš
    Ano, přesně tohle byl můj dojem. Možná by šlo diskutovat o nevyváženosti v rozsahu, ale pro mne jako čtenáře se nejednalo o nic extra rušivého. Na druhou stranu se bojím, že kdyby mělo jít o celistvý román, který by měl pojmout takovou časovou plochu, bavíme se o mnohem obsáhlejším titulu nebo možná i vác dílech — a pak je otázka kolik by se zase vloudilo vaty. Já byl takto spokojený, ale jak říkám, je to jen můj dojem a názor 🙂 Staré vydání si moc nepamatuju, neb jsem ho četl jen jednou z knihovny, odkud se pak ztratilo (patrně do nějaké knihovny soukromé :))

  5. Ve svém prvním příspěvku jsem se rozhodně nechtěl navážet do Ondřejovy deset let staré recenze (ani jsem si na ni nevzpomněl).

    Orcigard byl od začátku zamýšlený jako sborník novel a povídek, jenže novela Pekelný kůň se rozrostla až přespříliš a do knížky se nedostala původně plánovaná Válečná lest. Tím vznikl podivný hybrid „skororománu“, novely a povídky – v tomhle má Ondřej pravdu… Po vydání jsem si uvědomil, že kdybych z prvního vydání vyhodil i závěrečnou povídku (Nenávist), byla by knížka mnohem konzistentnější.

    Myslím si, že v novém vydání (po přidání čtvrtého textu) je to prostě sborník několika samostatných novel a povídek, které na sebe dějově navazují a jsou propojené postavami – takovéhle knížky na půl cesty mezi sborníkem a románem mám rád.

    K tomu „vlažnému“ přijetí před 10-ti lety: části čtenářů zřejmě nesedla hlavní hrdinka, která se NECHOVÁ jako Xena, což se od ženských hrdinek očekávalo. V tomhle se asi vkus čtenářů posunul.

Zanechat odpověď