V knize osudu je psáno, že první den v nové škole bude zároveň posledním dnem Arturova života. A tahle publikace se obvykle nemýlí. Toho využije (možná ne přímo zlotřilý, ale rozhodně hlavní záporák příběhu) pan Pondělí, jeden ze sedmi správců a usurpátorů Království. Pondělí má totiž problémy: Z pečlivě střeženého vězení uprchla část Vůle Architektky Království a nejsnažší způsob, jak bez škod na vlastní moci uniknout jejímu hněvu, je předat symbol vlády osobě, která se jí nebude moci ujmout.
Nositelé Klíčů od Království ovšem neumírají tak snadno jako astmatičtí chlapci, a tak Artur Penhaligon – australský školák, adoptivní syn rockové hvězdy a světoznámé lékařky – ale především Dědic Království, přežije vlastní smrt. Po stopách jeho poloviny jednoho ze sedmi Klíčů pochopitelně ihned vyrazí hordy děsivých služebníků pana Pondělí a Artur brzy zjistí, že chce-li zachránit život svůj i svých blízkých (které ohrožuje záhadná epidemie, zavlečená do našeho světa Arturovými pronásledovateli), musí vstoupit do kouzelného Království a postavit se svým nepřátelům čelem. Podivuhodná cesta Artura Penhaligona může začít…
Spřízněnost Klíčů od Království s další Nixovou ságou – Abhorsenskou tetralogií – zdaleka nekončí u obálky (mimochodem možná nejzdařilejší z tvorby Milana Fibigera za poslední roky). I zde na čtenáře čeká dualita světů – „obyčejného“ a magického, mladý hrdina, doprovázený na cestě za záchranou světa a naplněním vlastního osudu kromě jiných i nějakým tím magickým zvířetem (tentokrát se připravte na nepříjemně panovačnou žabku), a nechybí ani tradiční stírání hranice mezi dětským čtením a hororem.
Rozdíly zde však jsou: Na rozdíl od Sabriel a jejích následovnic spadá Pan Pondělí jednoznačně do kategorie dětské literatury. Vedle Nixova jednoduchého (ovšem příjemně čtivého), dětskému čtenáři srozumitelného stylu vyprávění, se totiž tentokrát kniha vyznačuje i nekomplikovaným a dokonale předvídatelným příběhem, který u dospělého vyvolá tak nanejvýš blahosklonný úsměv.
Dětsky jednoduše působí při prvním setkání i hlavní dominanta příběhu – samo Království a jeho zákonitosti -, troufám si ovšem tvrdit, že v tomto případě zdání klame. Nix se rozhodl stvořit vlastní svět, založený na originálních principech, z nichž nejdůležitějším je čas. Dny v týdnu, ale i jednotlivé denní hodiny, nejen že ovlivňují moc jeho obyvatel (mnohé napoví již jména pana Pondělí a jeho pomocníků Jitřenky, Poledne a Soumraku), ale přímo určují i strukturu samotného Království. Garth Nix v rámci svých pravidel udělal maximum a vytvořil osobité prostředí, které vás nenechá na pochybách, že máte co do činění s Panem Spisovatelem.
Skutečnost, že se autor pohybuje na poli neoraném, má ovšem i svá negativa. Zatímco Staré Království (tedy prostředí Abhorsenské tetralogie) podobně jako většina ostatní fantasy vychází z určitého obecně známého historického modelu, a čtenář si tak řadu nevyřčených pravidel i jeho vnější podobu do značné míry dokreslí sám, v tomto Království se pohybuje ve vzduchoprázdnu a jen těžko si vytváří představu komplexního světa. Nic na tom nemění ani několik pečlivě popsaných lokací (Nixova tradičně silná stránka). V kontextu dětské literatury to rozhodně nemusí být na škodu (podobně působí třeba i Alenka v říši divů), pravdou však zůstává, že přes veškerou autorovu snahu působí výsledek zjednodušeně a schematicky.
Pan Pondělí sice je především dětskou knihou, objevují se zde však i podtóny nadmíru vážné. Do charakteristických hororových scén se tentokrát autor místy opřel opravdu naplno (Nixova verze mýtu o Prométheovi by se rozhodně neztratila ani v čistokrevném hororu), neustálá hrozba epidemií, jimiž je lidstvo v blízké budoucnosti sužováno, je v kontextu událostí posledních let až nepříjemně aktuální a sedm smrtelných hříchů, z nichž prvním je lenost v podání pana Pondělí, posouvá sérii do úplně jiné roviny.
Vynášet nad knihou konečný soud bez znalosti dalších částí Klíčů ke Království by bylo předčasné. Coby samostatný román je Pan Pondělí skutečně dětsky nekomplikovaný, což však neznamená, že nemůže jít o pouhý zlomek mnohem většího propracovaného příběhu. Třebaže oprávněnost takového tvrzení nebudou čtenáři moci posoudit ještě dlouho (Nix dosud sérii nedopsal), mnohé snad napoví připravovaná druhá kniha Úděsné Úterý.
Je zvláštní, že sami čtenáři tomu na Amazonu a všude jinde v průměru dávají tak 9/10. Nakonec i “ostřílení” zahraniční recenzenti pějou jen chválu. Zeptám se možná hloupě, ale nedá mi to. Pohlížel na tuto knihu recenzent jako na knihu dětskou. Sice zdůrazňuje, že se o dětskou knihu jedná, ale hodnotil ji tak? Třeba takové “Povídání o Pejskovi a Kočičce” by mohlo být označeno jako dětská literatura a následně ohodnoceno známkou 4/10, protože je to nuda a málo akční. Přesto, že děti tuto knihu budou milovat, ruku na srdce, dospělí čtenář se k ní dostane jen zas přes své děti nebo vnoučky. Pro děti to bude úžasná kniha plná dobrodružství, pro dospělého bojový úkol. Hmmm… nezbývá nic jiného než to prostě přečíst a zjistit jak na tom ta kniha vůbec je.
Zkus pritlacit na tom prudeni, tohle je nic moc…
To nemá být prudění, třeba má autor recenze naprostou pravdu a tu známku si to zaslouží. Jen jsem se zeptal jak k té knize přistupoval. Podle ohlasů co jsem četl z toho byly děcka naprosto odvázaný. Aspoň bych měl pořešený dárek pro neteř které je 13 let.
Nix
Naopak, tohle je námitka zcela na místě, protože mě při čtení recenze napodlo přesně to samé. V recenzi pro Pevnost jsem tomu dal 7/10 a myslím si, že ta knížka je povedená, i když ně tolik jako cyklus ze Starého království. To je však způsobeno tím, že tohle je první díl cyklu, jenž je od začátku rozvržen jako sedmidílný. S recenzí v podstatě souhlasím, ale podobné námitky bych rozhodně neokřikoval, když jsou k věci. Což je tady bohužel málokdy, Ondro.
To Atek:
Taky mám pocit, že dotaz je namístě, takže: Málo platné, ale dítě už nějaký čas nejsem a žádné vhodné objekty, na nichž bych dětské reakce na knihu mohl pozorovat, v rodině také nemám. Pochopitelně jsem se knihu snažil hodnotit jako text dětem určený, ale svého vlastního pohledu se tak úplně zbavit nemůžu. Číselné hodnocení proto ber jako nekvalifikovanou představu jednoho konkrétního “dospěláka” o tom, jak by se Pan Pondělí mohl dětem líbit. Většina mých výhrad (přinejmenším těch, vztahujících se k přímočarosti děje) může být ostatně zavržena poukazem na to, že jde o pouhou sedminu (navíc úvodní) celého příběhu – bez jehož znalosti ale knihu musím hodnotit jako samostatné dílo.Dál se k tomu vyjadřovat nebudu, beztak už jsem napsal o reakci víc, než je záhodno.
LV
Díky za odpověď, toho Nixe neteři určitě koupím a sám si to přečtu taky :). Jinak chápu, že hodnotit tuto knihu není zrovna jednoduché. Recenze je napsána velice dobře a dává mi slušnou představu co mám od této knihy čekat a to je na FP velká vzácnost. Dobře si ještě pamatuji jak jsme chodili jako děti do kina a po každém filmu jsme říkali “to byl ten nejlepší film jaký jsme kdy viděli”. Stačilo nám málo ke štěstí. Prostě dětský čtenář je jiný a většinou narozdíl od dospělého nenáročný.
No nevím nevím četla sem to a zase až tak strašné to není naopak. Je to velice čtivé a sem zvědavá na další díly. Podle toho co tu čtu byste si to měli nejprve přečíst a až pak kritizovat. Je fakt že ta kniha je zase něco jiného osobně mám od Nixe radši Abhorseny protože jsou pro mě zajímavější ale kdo si přečte i todle určitě nebude litovat ztraceného času i když je to “jen kniha pro děti”…
ale no tak, kdy už se naučíte, že šest z deseti je dobré hodnocení.
až to čtenáři nebudou chápat jako “nekupuj”
no, tak to jsem zvedav. Uz sice jsem dospelý, ale stejně si to přečtu…
No nevim, já to četla a moc mě to nebavilo..další díl si už určo nekoupim..a přitom sabriel,lirael i abhorsenka se mi dost líbily..škoda no