Plán úniku – Casares, Adolfo Bioy

Ostrov Ďábel leží ve Francouzské Guyaně a můžeme ho znát z Charriérova Motýlka, tentokrát se zde však dějí úplně jiné věci. Vydáme se po stopách když ne přímo zbabělého, tak určitě ne odvážného poručíka Henriho Neverse, převeleného sem z nespravedlivého trestu. Ten se zde musí potýkat nejen s podivínským guvernérem, ale především se svou myslí, která mu zlomyslně ztrpčuje už tak dosti neveselý život na tomto polozapomenutém souostroví.

Nevers přijíždí na Královský ostrov již s cílem se co nejrychleji a bez zbytečných komplikací vrátit na místo, ze kterého sem přišel. To mu ovšem zhatí přinejmenším dvě věci. Zaprvé jeho vlastní bludy, které mu neodbytně předhazují vždy tu horší variantu možného. To se dá snad vysvětlit jako součást jeho zbabělosti. Tou druhou překážkou je starý Pedro Castel – guvernér zdejší kolonie trestanců. Ten kolem sebe vytváří zvláštní otazníky. I ty by snad mohly být Neversem zodpovězeny, nebýt jeho stihomamu, že Castel chystá na ostrově vzpouru. O vzpouru, jež má na mysli, se nejedná, i když to vlastně vzpoura je. Pomocí vlastního vynálezu se Castel rozhodne otevřít pomyslné třetí oko do metafyzického světa. Odvázat mysl ke vnímání něčeho nového, jež je běžnému zraku navždy skryto. Tady se o vzpouru jedná. Vzpouru proti omezenosti lidského pohledu na svět a realitu. Pohledu, který mnohdy znamená nesvobodu. A to nejenom vězňů, ale možná i nás všech.

Bioy Casares, tato persóna nad jiné významná, co se argentinské literární fantastiky týče, nás provádí svou vizí netechnologické sci-fi. Tato odnož science-fiction je jakousi alternativou pro všechny, kteří inklinují spíše k filozofické a úvahové rovině děje. A přestože z prvního slova ,,science” nemá tato kniha zhola nic, alespoň pokud máme na mysli například mluvící roboty či expanzi člověka do vesmíru, je velkým obohacením tohoto žánru. Dává mu trochu jinou dimenzi, především díky druhému slovu ,,fiction”. Casares utápí svou hlavní postavu ve víru vnějších okolností, kterým ona není sto účinně čelit. Stává se tak jedním ze zajatců, kteří jsou zde na ostrovech. Přestože je Nevers dobrák vedený ušlechtilou myšlenkou pomoci vězňům (dokonce by je snad všechny propustil na svobodu, což se často nevidí ani u klaďáků), je to ve skutečnosti on, kdo by potřeboval onu pomocnou ruku. Paradoxně ji dostane právě od vězňů a od Castela. A pak už záleží jen na něm, zda ji přijme nebo ne. Zda se mu podaří odhalit další souvislosti, které jsou nezbytnou podmínkou jeho úspěšného pobytu v těchto podivných končinách.

Jak už bylo řečeno, ke klasické sci-fi má tato kniha daleko. Nevyskytuje se tady totiž žádná postava šíleného vědce ani maniaka usilujícího o vyhlazení lidstva z povrchu zemského pomocí vlastního vynálezu zkázy. Casaresův guvernér má mnohem skromnější cíl a to navíc ušlechtilý, narozdíl od oblíbených figur nižších pater tohoto žánru. Castelův objev zdánlivě nemožného není vůbec literárně laciný a čtenář je až do konce příběhu v slastně tajemném očekávání.

,,Plán úniku obsahuje právě takové množství tajemna, nevysvětlitelna a z toho plynoucí i špetky hrůzostrašnosti, jakou by snad každá kniha tohoto žánru měla mít. Třiapadesát krátkých kapitol, dobře patrné rozčlenění vypravěčských rovin, poměrně velké písmo na poměrně malý formát a v neposlední řadě zajímavý děj. Toto vše dělá z této knihy dobré čtivo, které není nesnadné přelouskat za jediný den.