Star Trek – Doktorovy rozkazy – Duane Diane

I tak slavná posádka, jako je ta z Enterprise, dostane občas úplně obyčejný úkol. Tentokrát jde o prozkoumání planety 1212 Muscae IV a sepsání hlášení pro Hvězdnou flotilu. Vypadalo by to jako obyčejné rýpání se v bahně, kdyby na planetě posádkou přezdívanou Mušinec (muscae je latinsky moucha) nežily hned tři (!) inteligentní druhy. A ani jeden z nich není humanoidní. To je záhada hodná pozornosti pana Spocka a vůbec celé Vědecké rady federace. Navíc je planeta druhů Ornae, Lahit a ;At (neptejte se mě, jak se to vyslovuje) v poněkud sporném pásmu nikoho a kromě Federace si na ni brousí zuby i piráti z Orionu a Klingoni. (U těch Klingonů to bude s tím broušením zubů možná doslovné.)

Jak se tedy stalo, jak je z úvodníku patrné, že doktor Leonard McCoy, hlavní lékař na Enterprise, se dostal k velení nejlepšího a nejslavnějšího křižníku Hvězdné flotily? Inu, je to celkem prosté. Velení mu předal samotný kapitán. Kirk totiž chtěl, aby se po několika perných dnech na planetě jeho dobrý přítel odreagoval a poznal, jaké to je v kapitánském křesle. Sám kapitán pak odchází na planetu, kde se setká s jedním z ;At – to jsou ti, co vypadají na první pohled jako skála a s pojmy jako ‘minulost’ a ‘budoucnost’ je to u nich trochu obtížnější. Kirk se však nevysvětlitelným způsobem ztratí a McCoyovi (MakKchojovi v klingonské výslovnosti) tak začínají perné chvilky okořeněné objevením se několika klingonských křižníků a posléze i jedné orionské pirátské lodi. Najednou doktorovi už kapitánské křeslo nepřipadá tak pohodlné. Pěkně se zapotí a ve chvílích, kdy nevede slovní přestřelky s klingonským kapitánem, uvažuje o tom, že napíše studii o dehydrataci posádky během bojových situací.

V minulé recenzi na román z řady TNG (Nová generace) Masky jsem se rozplývala nad tím, jak dokázal autor skvěle vymyslet novou planetu a zajímavou kulturu a hle – už tu máme podobný chvályhodný počin od Diane Duane. Planeta se třemi nehumanoidními rasami je jistě něco zcela unikátního a to i ve světě Star Treku. Jak všichni víme z televizních obrazovek, většina mimozemšťanů ve ST jsou humanoidé více či méně podobní lidem z planety Země. Tím pádem se jakákoliv nehumanoidní rasa počítá dvojnásob. Jedno velké plus pro spisovatelku.

Další velký plus je způsob, jakým je kniha napsaná. Tak skvěle jsem se nepobavila u knihy už docela dlouho. Některé scény komičnostní přímo čiší a některé hlášky by stálo zapsat do análů. V tomto bodě také musím samozřejmě pochválit skvělý překlad pana Jelínka, který se na tom do jisté míry také podílí.
A konečně nám Scotty mluví pořádným hantecem! Jak jsem pochopila od samotného pana překladatele, je to směs krkonošského a žižkovského nářečí semtam s kapkou moravismů. Rozhodně se však nemusíte bát, že byste měli problémy pochopit, co pan Scott říká. Naopak jeho výroky ještě přispívají k zábavnosti.
Příběh jako takový v rámci celého Star Treku stojí mírně bokem, protože se nijak nedotýká dění ve Federaci a poměrech v ní. První část se zabývá problémy průzkumu a hlavně dorozumění se s tvory, kteří jsou diametrálně odlišní než lidé a tedy i zcela jinak myslí. Mně osobně to přijde zajímavé a řekla bych až fascinující (pan Spock by jistě souhlasil), ale věřím, že někoho to nemusí nadchnout ani za mák. Druhá část by pak mohla být lahůdkou pro všechny, kteří se zajímají o strategii vesmírných bojů, protože se v ní odehrává napínavý a také velice zajímavý souboj s Orionci. Celkově se ale dá říct, že kniha je zde hlavně pro to, aby svého čtenáře pobavila a to se jí, myslím, na sto procent daří.