Stephen King: Lunapark

Přehrabávání se v zaprášených regálech vlastní paměti občas přijde na každého. Stephena Kinga nevyjímaje. Jenomže zatímco většina z nás celý proces vzpomínání uzavře větami typu: „Jo, tenkrát to byly skvělý časy,“ žijící legenda americké literatury o těchto časech napíše (nejednu) knížku. Jednou z řady takových je právě i Lunapark. A víte co? Byly to skvělý časy.

Časy prvních lásek, časy těch nejsilnějších přátelství, časy prvních aut, brigád, výplat (na které bychom dnes koukali skrz prsty a s výsměchem), sexuálních eskapád (na které bychom koukali dočista stejně), časy mládí, jehož starosti by se v těch dnešních snadno utopily. Anebo ne? Nebo doopravdy existuje větší hoře, než je prvně zlomené srdce?

Právě do období svého prvního rozchodu se ve vzpomínkách vrací hlavní hrdina a vypravěč Lunaparku, spisovatel Devin Jones. Jeho vize dokonalého života s dokonalou ženou, domem a dětmi se rozpadla v prach, neboť dokonalá žena dala této vizi vale a našla si jiného šamstra. A to se Devin nedostal ani na domácí metu.

Svou bolest nese podobně jako všichni puberťáci světa: poslouchá depresivní písničky (představuji si, že v antickém Řecku si rozchodem zlomená mládež přehrávala na lyru Orfeovy šlágry z post-Eurydikovské části jeho kariéry) od Doors a Pink Floydů, přemýšlí nad sebevraždou, které by ve skutečnosti nebyl schopen, a zavaluje se prací, aby o dívce svých snů nemohl dále snít.

A že nemá jen tak ledajakou práci. Za místo své letní brigády si zvolil jeden z posledních velkých (ale ne tak velkých jako Disneyland) lunaparků kdesi v Severní Karolíně. Velká ruská kola, střelnice, postarší Newyorčanka s věšteckými schopnostmi a příšerným pseudo-transylvánským přízvukem, dům hrůzy… Ne jen tak ledajaký dům hrůzy. Právě v něm přebývá duch dívky, kterou zde kdysi zavraždil sériový vrah.

Přestože je King považován za jednoho z mistrů žánrové literatury, paradoxně právě ve svých žánrových liniích Lunapark nejvíce selhává. Detektivní linka neoplývá ani špetkou originality, zato však až směšně laciným deus ex machina vyústěním a nedostatkem napětí (zčásti je na vině fakt, že je kniha vyprávěná v první osobě minulého času, díky čemuž se o hlavního hrdinu nemůžete bát), paranormální pak sice zvládá zaujmout svou atmosférou – i navzdory velice malému prostoru, se kterým disponuje –, svým finále však stupňovanému očekávání ani zdaleka neobstojí.

Jenomže King je zkrátka geniální vypravěč a Lunapark de facto není detektivka či paranormální horor. Lunapark je vzpomínání na horskou dráhu, které se říká dospívání. Je plný nostalgie, stýskání po časech, kdy auta byla prorezlá, špatně startující, ale nádherná; kdy lidé po večerech hráli scrabble nebo četli Pána prstenů; kdy objevování ženského těla bylo nové; po časech, kdy stály lunaparky.

Právě tohle retro kouzlo dělá z knihy další skvělé čtivo podepsané Kingovým jménem. Nemůžete si při jejím čtení nevzpomenout na film Mikea Nicholse Absolvent či Kingovu novelku Tělo (případně film Stůj při mně, který je podle ní natočen), či vlastní zážitky z počátků dospělosti, včetně natěšené otázky „Co bude dál?“, která se neviditelně vine každou stránkou.

A když už jsme u filmů – jsem zvědav, kdy bude potvrzeno natočení adaptace knihy. Její příběh si o převedení na plátno svou lehkostí a energičností říká.

P.S.: Je zajímavé porovnat Lunapark (prozatím poslední Kingovu knihu) s Carrie (jednou z prvních), již jsem četl nedávno. Zatímco v Carrie své hlavní hrdince King škodolibě ubližuje, kde může, k Devinovi je někdy až překvapivě hodný a laskavý.