Stvořitel vesmíru – Farmer Philip José

Říká se, že příroda nemůže být kýčovitá. Ne tak příroda, kterou vytvořil člověk. Robert Wolff se dostal do přírody pestré, přepestré, že by lecjaké batole zatleskalo radostí. Potkáme tu zářivě oranžové lvouny vedle citrónově žlutých antilop pasoucích se na modré trávě. A na to vše hledí z uctyhodné výšky orel s červenou hlavou a tělem splývajícím se zelenou oblohou. No krásná scéna pro ještě krásnější příběh. Anebo spíš pohádku, která se v této fantaskní krajině odehrávala kdysi před lety. Ovšem dětem před spaním bych ji číst nedoporučoval. Na pěknou pohádku až příliš mnoho krve.

Jistě to všichni znáte. Kupujete nový dům, manželka za vás projednává podmínky transferu a vy najednou uslyšíte za dveřmi přístěnku (podotýkám zcela vylidněného domu) slabé volání rohu. Máte dvě možnosti. Za prvé si myslet, že už z toho pitomého realitního agenta blouzníte, anebo-a to udělal i náš velký hrdina Wolff-otevřít dveře a zjistit, co se děje. Když spatříte místo stěny průzor do neskutečné krajiny, máte o důvod víc si myslet, že jste se nadobro pominuli. Zvlášť když vidíte ne sedm trpaslíků, ale sedm podivných příšer a záhadného mladíka troubícího na roh. To by se ovšem muselo stát vám a ne Robertu Wolffovi ve Stvořiteli vesmíru.

Kdyby bylo tak snadné navštěvovat cizí světy, jak se to poštěstilo právě jemu. Pozemšťan vstoupil na cizáckou půdu a jal se zkoumat okolí. Co je divné na tom, že jedny z prvních bytostí jsou neobvyklý lidoop držící kolem ramen krásnou dívku. Nacházíme se přece ve světě jako ukázkovém fantasy (čtenářům s menší představivostí může dobře posloužit obálka). A když ke všemu onen lidoop začne mluvit podivnou nesrozumitelnou řečí, nevadí! Vždyť Wolff je shodou okolností filolog a nedělá mu velké potíže alespoň část rozhovoru zachytit.

A pak už jde vlastně všechno ráz naráz. Farmer bez zbytečných dějových zápletek a rozsáhlých popisových pasáží vede svou hlavní postavu příběhem, který si nic nezadá s lacinějšími fantasy románky čtenými obvykle na dobrou noc. Tato knížka skutečně obsahuje vše, co může očekávat průměrný čtenář od průměrné knihy: dramatické chvíle hrdiny v ohrožení života, hledání kouzelného předmětu, boje s nestvůrami i lásku.

Jádrem příběhu je putování za kouzelným rohem a zvláštními půlkruhy, které umožňují procházet mezi jednotlivými vesmíry. Wolff se spojuje s mladým Kickahou, který se sem dostal díky náhodě. Kickaha sám popisuje, jak tento i jiné vesmíry vlastně vznikly. Před dvaceti tisíci lety Vladaři sídlili ve vesmíru, který byl paralelním s tím pozemským. Tehdy se jim ještě neříkalo Vladaři a nebylo jich mnoho. Ovládali však technologie o nichž si můžeme nechat zdát. A měli prostředky k budování vlastních vesmírů. Zpočátku si s nimi jenom hráli, později, jak už to tak bývá, se o ně začali hádat. Není to nic překvapivého, uvážíme-li, že si každý z nich hrál na Boha a nakonec uvěřil ve svou všemohoucnost! A tak tento svůj vlastní svět vybavovali bytostmi podle svého gusta. Některé vtáhli ze Země, jiné si zhotovovali ve svých laboratořích. Mezi ty první patřil také Kickaha s Wolffem. Stali se z nich velmi dobří přátelé, jakýsi mesiáši tohoto vesmíru. Dalo by se říct, že osud chtěl, aby se tito dva potkali. Ovšem jaké jsou vyšší zákony osudu ve světě, jemuž vládne zdegenerovaný člověk? Tady bych zmínil, že toto utvoření vesmíru není Farmerovi cizí. V Řece zmrtvýchvstání za vším také nestojí Bůh, ale nečí vyspělá technika.

Robert Wolff se na svou titulní roli, kterou má na této divné planetě sehrát, velmi rychle adaptoval. Je až s podivem, vzhledem k tomu, že na Zemi žil obyčejný život jazykovědce, jak rychle se dokázal změnit v nelítostného zabijáka. Pokud se mu hned na začátku hodilo, že je filolog, tak nyní může zase těžit ze své záliby-lukostřelby. Zde se totiž tohoto způsobu válčení využívá hojně. Drastických scén je tady požehnaně, citlivější čtenář by mohl Farmera obvinit, že si v nich téměř libuje. Boje mezi Wolffem s Kickahou a gworli jsou takřka v celém průřezu dějem. Logicky čím více spějí k vysněnému cíli, tím se zhušťují a s ním i krveprolití. I když o krveprolití se nemusí doslova jednat, jelikož roboti, kteří zde také jsou, mají místo krve lepkavou kapalinu.

Pokud jste zarytý fanda fantasy a rozhodnete se, že si Stvořitele vesmíru přečtete, nezbývá, než popřát příjemnou zábavu. Ovšem nic světoborného od Farmera v tomto případě nečekejte. Velmistr žánru sci-fi zde totiž neukázal vše, čeho je jako spisovatel schopen. O to spíše by tato recenze neměla být zaměňována za kritiku Philipa José Farmera, ale jako doporučení jeho lepších děl. Kupříkladu cyklus Svět řeky je považován za jeho nejslavnější a možná i nejpovedenější.