Tajné dějiny 2 – Démoni jsou věční – Green Simon R.

Droodové jsou supertajná rodina, která chrání Zemi před šmejdem z vesmíru, před šmejdem z jiných dimenzí či prostě před jakýmkoliv jiným šmejdem, který se zrovna namane. Jejími protivníky nejsou obligátní teroristé či sovětští špioni, ale šílení vyznavači ještě šílenějších bohů, krvelačné nestvůry z nejhorších nočních můr a nekromanti toužící ovládnout svět. Protože, ačkoliv si to my obyčejní smrtelníci neuvědomujeme, magie funguje a různá božstva nebo elfové skutečně existují. A ne všichni z nich mají lidstvo zrovna v lásce.
Eddie Drood, běžnému světu známý pod infantilní přezdívkou Šaman Bond, byl až donedávna obyčejným polním agentem. Svou rodinu neměl příliš v oblibě, ale vždy splnil i ty nejšpinavější mise, na které ho poslali. Pak se ale věci trochu zvrtly… Démoni jsou věční navazují přesně tam, kde předchozí díl, Muž se zlatým torkézem, skončil. Všímaví čtenáři si už jistě všimli, že názvy jednotlivých dílů parafrázují názvy bondovských filmů. Celá série je vlastně takovou fantasy parafrází na romány se supertajnými agenty.
Není však vůbec nutné, abyste předchozí titul četli. Vlastně ani před otevřením knihy nemusíte vědět, že se z Eddieho stal z neznámého důvodu vyvrhel pronásledován nepřáteli i svou vlastní rodinou. A jak nakonec odhalil zkorumpovanost Droodů i strašlivé tajemství stojící za jejich silou. To vše je nám nenásilně připomenuto hned na začátku knihy.
Žádný dobrý skutek ale nezůstane nepotrestán. Za to že Eddie své rodině ukázal, jak se z tajných ochránců Země stali spíš jejími tajnými vládci, ocitá se rázem v roli nové hlavy Droodů. Mnoho jeho příbuzných, v čele s bývalou Matriarchou, jen čeká, až se Eddie dostatečně zdiskredituje a oni se ho budou moct zbavit. A někteří z nich nehodlají jen čekat.
Samozřejmě, že odpůrci z rodinného kruhu nebudou jediným problémem, se kterým se Eddie spolu se svou přítelkyní Molly Metcalfovou bude muset vypořádat. Ne všichni nepřátelé z prvního dílu jsou zlikvidováni a objeví se i nové hrozby. Děj se odehrává v našem světě, což Greenovi dává příležitost trousit různé popkulturní narážky (např. Molly se posmívá Eddiemu kvůli jeho sbírce cédéček od Enyi) a odkazy na skutečné události, kde se jen dá. Samozřejmě kniha by byla asi trochu nudná, kdyby jen popisovala to, jak Eddie s Molly nakupují v Tescu a chodí do McDonalds. Většina děje se tak odehrává na podivných magických místech, která sice existují v našem světě, ale jsou skryty před zraky normálních smrtelníků. Nemrtví, démoni a menší božstva jsou tu na denním pořádku. Zde můžete potkat kohokoliv a cokoliv. Může se zde stát cokoliv.
Což je dobré pro vymýšlení různých podivuhodných postav a jejich historie, stejně jako různých artefaktů. V tomhle je Green hračička a dokáže si pořádně vyhrát. Horší už je to s vymýšlením smysluplných překážek pro hlavní hrdiny a hlavně jejich smysluplných řešení. Někdy to může být pěkná dřina, zvláště když nechcete, aby vám pak nějaký hnidopich vytýkal: „Ale v prvním dílu na straně XX byla poznámka, že tyto situace hlavní hrdina zvládá levou zadní, a teď kvůli řešení stejného problému vyvádí takové psí kusy?!“ O to horší je to s takovými hlavními hrdiny, jaké mají Démoni jsou věční. Eddie je díky svému stříbrnému torkézu takřka nezničitelný nadčlověk a Molly Metcalfová je mocná lesní čarodějka, které nedělá problémy randit s démonem přímo z Pekla. Jediným řešením pak je předkládat před ně ještě hrozivější nepřátele (a smrtonosnější situace) než jsou oni sami. A k tomu všemu neustále vymýšlet nové a neotřelé způsoby, jak se s nimi hrdinové popasují, které by zároveň byly v rámci logiky daného knižního světa alespoň trochu uvěřitelné.
S tím se Green v Démonech vypořádal dobře. Z knihy se tak naštěstí nestal neustálý sled za sebou jdoucích nezvládnutelných průšvihů zakončených rychlou deus ex machinou, jak tomu občas bývá v jiných jeho dílech. Tu a tam to autor proloží hordou protivníků, kteří jsou sice jasně slabší než Eddie Drood, ale jejich ohromná početní převaha jim dává jakousi malou naději (viz hned na začátku útok komanda MI5 na Eddieho). Nutno říci, že tato naděje nikdy netrvá moc dlouho.
Hrdinové tedy jen pořád zběsile neběží od akce k akci. Spíš zběsile šmírují a teleportují se. Hned na začátku totiž Eddie dostává Merlinovo zrcadlo, pomocí kterého se může teleportovat kamkoliv chce a vidět co chce. I ty „odpočinkové“ pasáže, kdy se většinou intrikuje, nebo se hrdinové připravují na další akci, se čtou velmi příjemně a vše tak svižně odsýpá.
Po poklidnějším začátku se samozřejmě děj rozjede a zrychlí, aby nakonec doletěl do závěrečného finále. Hlavní hrozba se uvede na scénu, dřív než by většina čtenářů asi čekala. Autor má tedy dost prostoru na její vylíčení.
Nebyl by to Green, kdyby vše nebylo proloženo černým humorem a tu více, tu méně vtipnými hláškami. Jen toho neustálého cukrování mezi Eddiem a Molly bylo v Démonech možná až příliš. Jejich slovní přestřelky nedosahují autorova standardu a někdy až otravují. Narážky na jiná Greenova díla jsou už samozřejmostí.
Démoni jsou věční mají více než dvojnásobný rozsah oproti knihám ze série Jestřáb a Rybářka, kterými autor kdysi začínal. Kvalita je ale stále stejná, ať už se na to díváte z jakéhokoliv úhlu pohledu. Nenáročná zábava, která uplyne, ani nevíte jak. A rozhodně lepší než předchozí první díl Tajné historie. Ale pokud váháte, kterého Greena letos koupit, tak Podzim stínů vydaný také v tomto roce je jasná volba.
Samozřejmě i toho nejlepšího jídla se člověk dřív nebo později přejí. Greenovy knihy ale jsou tak lehká krmě, že tento okamžik zatím ještě nenastal. Čtenář se ale může celkem oprávněně obávat, že jednou ta chvíle prostě nastat musí. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že Green seká své knihy jak Baťa cvičky.