„Několikrát už bylo řečeno, že Tiptree je ve skutečnosti žena, což je teorie, kterou pokládám za naprosto absurdní, protože v Tiptreeho povídkách je něco nevyhnutelně mužského. Nemyslím, že by romány Jane Austenové mohl napsat muž, nebo povídky Ernsta Hemingwaye žena, a stejně tak nevěřím tomu, že autor povídek Jamese Tiptreeho, Jr. je muž.“ Tolik Robert Silverberg. S odstupem třiceti let se můžeme jeho omylu pousmát. Ale divit se mu nelze.
Tvorba Alice Sheldonové – jak zní Tiptreeho skutečné jméno – se od toho, co byste od ženy možná očekávali, zásadně liší výběrem témat i užitým autorským stylem. V podání Jamese Tiptreeho, Jr. se z pohledu na nahé patnáctileté dívčí tělo stává „porno pro anděly“ a ženský hlas někdy může zaznít sladce „jako chladná želatina na rektoskopu.“
Pravda, ve sbírce naleznete i jednu feministickou povídku (Ženy, které muži nevidí), ovšem vyprávěnou z pohledu muže, a to natolik mistrně, že ji považuji za jeden z vrcholů knihy. Ženský pohled na naši společnost může být pro muže někdy značně znepokojivý.
Tou druhou lahůdkovou záležitostí je Láska je plán, plán je smrt, příběh zamilovaného Moggadííta svádějícího marný boj s nezměnitelným životním cyklem svého druhu. Za tenhle kousek by Sheldonová zasloužila jedenáct bodů z deseti, alespoň já jsem při čtení vrněl blahem. Rozhodně mi připravila nejlepší povídkový zážitek od chvíle, kdy jsem odložil Martinovy Písečníky. Tím ovšem nechci obě dílka srovnávat. Jediné, co mají společné, je jejich kvalita.
Naopak při čtení Dívky, která byla zapojená je sotva možné nevzpomenout na Lovce a sběrače Michala Hvoreckého, kteří mají k této povídce tematicky i celkovým pojetím velice blízko. Narozdíl od Lovců zde ale všemocnost skryté reklamy a bezohledná manipulace s davy představují pouze jednu rovinu povídky. Společně s oběma výše zmíněnými povídkami tvoří příběh “zapojené” P. Burkeové nosný pilíř, na němž celá sbírka stojí.
Kvalita zbytku knihy je různá. Vedle velice slušných kousků zde na čtenáře čeká i několik povídek, které jsou ve sbírce víceméně do počtu. (Nebo řečeno diplomaticky: povídek dokumentujících autorčinu rannou tvorbu.) Do této kategorie podle mne spadá třeba Chyba, ale pochopitelně se mnou nemusíte souhlasit.
Tiptree ráda zahlcuje čtenáře přívalem záhad, zmatků a nejasností. K jejich objasňování a rozplétání už ovšem tolik ochoty neprojevuje. Někdy jde o záležitosti podružné a pro vlastní příběh nepodstatné, jindy si ovšem můžete připadat jako u detektivky, kterou čtete od prostředka, a nakonec zjistíte, že v knize chybí posledních dvacet stran. Tento rys se asi nejvýrazněji projevuje u kratičkého Amberjacka. Těchhle drsných, bezmála hororových pět stránek jsem přečetl třikrát. Jen proto, abych si nakonec přiznal, že vůbec netuším, o co tam vlastně, proboha, šlo. To však jen umocňuje neutěšenou atmosféru příběhu, díky níž se z Amberjacka stává emocionálně nejvypjatější součást sbírky.
Snaha o nějakou podrobnější charakteristiku autorčina stylu je vzhledem k různorodosti jednotlivých povídek předem odsouzena k nezdaru. Obecně snad lze konstatovat alespoň tolik, že akce a vypjatých scén je v Teplých světech poskrovnu. (Mezi všemi čestnými výjimkami z tohoto pravidla kraluje zoufalá obrana kolonistů proti vpádu obrovských nestvůr v povídce Posledního odpoledne.) Absence akčních scén je však více než vyvážena všudypřítomným humorem (obvykle černým), propracovanou psychologií postav (obvykle mužských), brilantními dialogy (obvykle nadmíru realistickými) a především jednoduchým a velice čtivým jazykem. Tiptree se podařilo vyvarovat hluchých míst, což je samo o sobě heroický výkon a čtenář to jistě ocení.
Tomu, kdo se s tvorbou Jamese Tiptreeho, Jr. zatím nesetkal, mohou Teplé světy připravit příjemné překvapení, ti sečtělejší pak určitě uvítají alespoň neobyčejně čtivé překlady Roberta Čapka a Richarda Podaného.
Do podobných prognóz se sice obvykle nepouštím, ale velice by mě překvapilo, kdyby se tahle knížka neobjevila příští rok na seznamu nominovaných na některou z cen Akademie SFFH.
Překlad
Že překlad Roberta Čapka (Richard Podaný přeložil toliko jednu povídky) je “neobyčejně čtivý”, to může opravdu napsat jen člověk, který originál neviděl, a který tudíž ani neví, o co přichází (dovolil bych si tvrdit, že tak o jednu stylovou vrstvu). Rozhodně ale musím říci: Robert Čapek nepozná Coleridge, ani kdyby ho v temném průjezdu přepadl, a jeho verše (“Kublajchán” – patří to k základnímu anglistickému vzdělání) surově překládá nerytmizovanou prózou. Tfuj tfuj, rouh rouh.A o tom, že nejsem ve svém názoru na překlad osamocen, svědčí i tento link: http://malyctenar.bloguje.cz/42734_item.php
Pravda je, že originál jsem nečetl, nicméně překlad mi připadal více než čtivý. (Názor laika.)
Poznámka k redakci
Do samotné recenze jsem to uvádět nechtěl, ale neodpustím si dvě poznámky na adresu Tritonu: 1) Jestliže je kniha uváděna jako Teplé světy (obálka, tiráž), proč na čtenáře z každé druhé strany křičí doslovný překlad originálu (Tj: Teplé světy a tak podobně)? 2) Vzhledem k tomu, že se v povídce Láska je plán, plán je smrt neustále hovoří o ´Plánu´, snad by si ta dvě velká ´P´zasloužil i samotný titul povídky.