Tkalci gobelínů – Eschbach Andreas

Setkat se u nás s literární fantastikou z jiné než angloamerické či české produkce je dnes pomalu nemožné. Proto je počin nakl. Albatros nejen podnikatelsky odvážný, ale hlavně pro české čtenáře velmi přínosný.

        S německou tvorbou SF jsme se v poslední době mohli setkat snad jen v rodokapsové řadě Perry Rhodan. Z toho důvodu je pro nás jméno Andreas Eschbach (*1959) neznámé. I když píše od svého dětství, svůj první román „Die Haarteppichknüpfer“ (Tkalci gobelínů) vydal až v roce 1995. Kniha sklidila v západní Evropě značný úspěch a mne nezbývá, než s těmito čtenáři naprosto souhlasit.

         Kniha je originální jak po stylistické formě, tak i po obsahové. „Tkalci gobelínů“ nejsou klasický román, ani povídkový příběh. Nevím s jakým jiným dílem bych to mohl srovnat. Jediné přirovnání, které mne napadá, je úspěšný český film „Knoflíkáři“. Každá následující příhoda má svůj počátek v jednom společném bodě z předešlého příběhu. Jde tedy o barevnou mozaiku samostatných příhod, které ale dohromady vytvářejí jedinečný celek. Po obsahové stránce můžeme říct, že „Tkalci gobelínů“ jsou tragikomická sci-fi. Doufám, že je tedy jasné, že nejde o žádný humorný příběh. Díky svému stylu knize chybí hlavní hrdina, nebo hrdinové. Jediným spojujícím prvkem je pouze záhada, pro koho a kam mizí z Gheeru, ze zapomenuté části galaktické říše, milióny vlasových gobelínů ročně. Kniha začíná, a vlastně i končí,  na jedné ztracené planetě, která žije pouze pro jednu jedinou věc – vlasové gobelíny do císařského paláce. Autor svým skvělým vypravěčským uměním zobrazil krutý svět, který je ovládán náboženstvím samotného vládce galaktické říše, císaře Alexandra. A tak se dozvídáme z jednoho příběhu za druhým nejen osud této Bohem zapomenuté planety, ale i osudy celé galaktické říše, které se otřásá v základech po úspěšné revoluci rebelů. Ale je tu jeden problém: císař už nevládne a v jeho paláci nikdo neobjevil ani jeden jediný vlasový gobelín. Na osudech mnoha lidí se stále dokola opakuje jedna staré pravda, že tisíce let zažité zvyky a myšlení, ať jsou kruté a nesmyslné, jsou pro mnohé normální a je tedy zbytečně nepohodlné je jakkoliv měnit. A za druhé, ať se nám to líbí nebo ne, pouze lidé mocní a silní můžou dělat ve společnosti změny.

               Závěr knihy by mohl pro některé čtenáře vyznít dost uboze, jak často se píše : „.. autor závěr knihy odbyl“, ale právě pointa celé záhady tkalců gobelínů dělá z knihy tu pravou tragikomiku. Čtenář se musí v duchu smát, a říkat si, že Eschbach si z něj dělá blázny, ale podle mne autor pouze skvěle vyjádřil názor, že život je přece fraška. Doufám , že se s tvorbou Andrease Eschbacha ještě někdy setkám.