Vyděděnec a jiné povídky – Lovecraft Howard P.

Do ponurého domu v ulici Starých jsem se přistěhoval jako jinoch ještě neznalý temných tajemství světa. Neměl jsem ani tušení o tvorech vznášejících se na chimérických křídlech za hranicemi zdravého rozumu, v chladných hlubinách mezihvězdných dálav. O bytostech, které upínají svůj pohled k nesvatým cílům za hranicemi našeho chápání. Je štěstím lidstva, že nepřemýšlí o nás, protože jejich svět je světem krutosti a zvrácenosti…

Vyděděnec

Howard P. Lovecraft patří k největším klasikům hororu – a nejen toho. Bohužel, u nás tolik nevychází (přestože na začátku devadesátých let došlo k soubornému vydání s ilustracemi Káji Saudka). Je to logické – těžiště jeho tvorby leží v povídkách (a těm náš trh moc nepřeje) a navíc má silně specifickou estetiku, která není přístupná každému. Již Josef Škvorecký vzpomínal, že Lovecraftovi je snadné se smát… pokud ho nebudete číst za odpovídajících podmínek; jakmile se však ony podmínky sejdou, stává se z něj Mistr a sebemenší zvuk vás může dovést k infarktu.

Že jste o ulici Starých nikdy neslyšeli? Že procházíte městem každý den a nevybavíte si ony staré domy ve stylu, v nějž již nikdo nevěří více než sto let? Vězte, že byly vysoké a zavíraly poutníka v kraji věčných stínů a tmy, v níž rejdí krysy a jiná stvoření. Nemylte se, ta ulice skutečně existuje, i když je těžké ji nalézt.
V mém pokoji, s výhledem na chrliče protějšího domu, jejichž tvůrce měl více fantazie než mravů, jsem nalezl malou knihu. Snad ji zde zanechal předchozí nájemník, podivínský profesor theosofie, snad byla součástí inventáře. Upozornil jsem na ni domácího, mlčenlivého starce s pichlavým pohledem, ale jen mávl rukou. Co je ve vašem pokoji, je vaše…
Kniha byla podivuhodná již svým vzhledem, který mne mocně přitahoval – přebal v barvách chorých moří opiem zahaleného Orientu a kresby, jež se jakoby vzpíraly uchopení. Postavy vystupující či se nořící do stínů jako do šatstva, pokřivené rysy ustrnulé v okamžiku bezhlesého výkřiku a architektura, o níž by pochybovali i největší snílci generace.
A ten papír! Jakoby kniha byla svázána a vytištěna ještě dnes, ale přitom čekala na prvního čtenáře stovky let v místech, kde prach důstojně padá na knihovnu plnou učených pojednání, na kalamář se zaschlým inkoustem, na nehybnou postavu oděnou v hedvábí, jejíž prázdné oční důlky se náhle…
Dost! Pokaždé, když jsem knížečkou listoval, otevíraly se v mé mysli dveře, které by bylo lepší ponechat zavřené. Což jsem nebyl varován? Což neznačila temnotu číhající uvnitř i paginace obrácená vzhůru nohama? Jak to, že jsem neseznal, s čím že mám tu čest? S branou do světa zapovězené minulosti, tajemství větších než mladé mystérium křesťanské, které si naivně a arogantně troufá nárokovat chápání řádu věcí.
Ale on! ON! Ten, jehož jméno zní ostře jako zaklapnutá víka mramorových hrobek, Lovecraft, znal pravdu a zachytil ve svých textech cestu. Ano, maskuje ji jako příběhy, jako cosi fiktivního, jmenuje mocná jména slavných překladatelů a badatelů na poli vypravěčství, ale brzy jsem prohlédl.

Letošek slibuje změnu. V rychlém sledu vyšly hned dva výbory povídek (krom zde recenzované knihy ještě soubor V horách šílenství od Laser-books) a především se na jeho adaptaci chystá Guillermo del Toro, což by mělo k Lovecraftovi přitáhnout zaslouženou pozornost. Vyděděnec a jiné povídky se možná tolik nesoustředí na slavný mýtus Cthulhu, ale o to lépe ilustruje, jak dokázal Lovecraft zpochybnit běžné vnímání reality a nahradit jej vizí světa, za jehož hranicemi číhají nepřeberné hrůzy, které se vás mohou kdykoliv zmocnit.

Co na tom, že v knize se psalo o Bostonu, o Anglii? O starých sídlech šlechticů, jejichž zkažená krev volá ozvěnou tisíciletí o obřadech, před nimiž ukryl svou tvář i sám ďábel? Myslíte si, že není takových míst, takových lidí v naší zemi? Vážně jste tak slepí?! Cožpak nevidíte, co nyní vidím já?! Že ulice Starých je v každém městě a přitom v žádném.
V zákoutích gotických budov, kudy kráčíte stokrát a ničeho nepozorujete, ale náhle, po stoprvé, zjistíte, že nároží nejsou ta, která znáte, že lidé upírají pohled na dlažební kostky podivných úhlů, že jejich chůze je chůzí marionet a hlasy přicházejí z větší dálky, než by mělo být…
V lesích, kam generace chodí na ovoce, za odpočinkem, kde se rozléhá hlas honících se dítek… tam, třeba za vývratem, třeba za mechem porostlým bludným kamenem, narazíte na sluj. Možná tam byla vždy, možná ne. Z jejích útrob vane zatuchlina a čerň dávných časů…
Pochopil jsem, když jsem četl o nebohých poutnících, o s šílenstvím zápasících umělcích, že za světem, který vidíme, je mnoho dalších. Že na každém místě vládly kdysi síly a mocnosti, z nichž by po jediném pohledu zešílel i nejzpustlejší vrah a sodomita. Nezemřely, možná odešly, možná jen spí. Čekají, na zapálenou svíčku vrhající světlo na basreliéfy jejich slávy, na slova šeptaná o samotě, na slova křičené při obřadech, na něž lépe nemyslet.
Vše, vše mi bylo odhaleno a já po jedné dlouhé noci, kdy jsem v hrůze knihu konečně uzavřel, poznal, že již nic nebude jak dřív. Zvuky za oknem, skřípot schodů. Pohnuly se chrliče? Neprosvítá za dveřmi světlo barvy absintu? Neslyším odkudsi litanii, které téměř rozumím?
Nevím, jak jsem se tehdy vypotácel z bytu, někde ve vzpomínkách vidím křičícího domácího, jehož ruce rukama nebyly! Jeho ústa se natahovala a protahovala… dál a dál… a kniha upuštěná na schodech se sama otevírala, když jsem vběhl do bouřlivého jitra a již se neohlížel.

Nakladatelství Dokořán si přitom dalo na knize skutečně záležet. Vyděděnec působí spíše jako bibliofilie – od stylového přebalu a ilustrací, přes zvolené fonty a barvu papírů. Rozhodně kniha, která se na pultech neztratí – fascinující, a přitom v dobrém slova smyslu znepokojivá. Prostě a jednoduše: perfektně vystihující atmosféru Lovecraftova díla.

Ale přes únik nelze zavřít průchod jednou otevřený. Vyhýbám se podzemí i starým místům, jak jen to je možné, trnu při šramotu doléhajícím z ulice, když píši tyto řádky. Bojím se odhrnout závěsy a krčím se u stolu ve svém bytě ve čtvrtém patře jak oběť starého kultu neschopná utéci dýce pomalovaného kněze…
Protože včera jsem onu knihu viděl číst kohosi v davu a jméno jejího navždy prokletého autora jakoby znělo náhle ze všech stran spolu se slovy, jež mě budí z neznámých snů… nyní je to jasné. Ta prokletá kniha byla vypuštěna, i když jsem ji zanechal v ulici Starých, někdo ji vynesl a rozšířil, jako fantaskní mor. Její síla je nesporná, i já, já, který ví a zná, cítím její volání a toužím opět slyšet šustot jejích stran. Ta touha vede k zatracení, ale cožpak mohu jinak? Cožpak mohu jinak?! Jsem vyděděnec a ty, kdož přečteš onu knihu, staneš se jím též.
Ph´nglui mglw´nafh Cthulhu R´lyeh wgah´nagl fhtagn.
Něco mě nalezlo, něco, co nelze popsat, pojmenovat, čemu nelze uprchnout… Dnes ráno jsem na okně spatřil rýhy. Bože, přijmi mou duši dříve, než…!

VERDIKT: Výbor klenotů mistra hororu v exkluzivním balení. Tuhle knihu si nevezmete na cesty, ale někam na bezpečné místo, z něhož se pak po dlouhou dobu neodvážíte vylézt. A do metra asi jen tak také nevkročíte.

  • Autor: Howard P. Lovecraft
  • Překlad: Linda Bartošková, Zdeněk Lyčka a Ondřej Neff
  • Formát: hardback s přebalem
  • Počet stran: 136
  • Cena: 245 Kč
  • Nakladatel: Dokořán, 2010

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

19 komentářů

  1. to Boris
    výborná umělecká recenze. Sice mi Lovecraft nesedl a nechápu moc nadšení jeho tvorbou, ale napsal si to skvěle

  2. Bezvadná recenze, jedna z nejlepších, co kdy na FP vyšly. Třeba něco takového jsem měl na mysli, když jsem u předchozích recenzí kritizoval že se z nich čtenář (i navzdory zcela zbytečným spoilerům) o duši Lovecrfoftava díla nedoví zhola nic… A tady se dozví “všechno” parádní formou a na minimálním rozsahu…

  3. recenze
    Jsem rád, že se líbilo. A pro het2: ty se z toho nevykrucuj, na ten článek od tebe čekám! 🙂 Lovecrafta není nikdy dost. Jo a samozřejmě vím, že vyšel první díl těch Spisů, ovšem až poté, co jsem recenzi napsal.

  4. neboj nehodlám se z toho vykroutit, ale jelikoz jsem i o vanocni dovoleny makal 10-12 hodin dene a mam doma rocniho prcka, holt nemuzes cekat, ze to bude do tydne:)

  5. Hm
    A proč tedy napsanou recenzi ještě neupravíte? Byl na to měsíc…

  6. Úprava
    Protože to ta recenze nepotřebuje, je to drobnost, na kterou se dá odkázat v komentáři. Není chyba, jen záležitost času, kdy byla psána. Ono to tady sice tolik neřve, ale to bychom pak mohli přepisovat každou druhou recenzi, kde zmiňujeme už neaktuální informace, nebo nepsat nové, ale jen jednu neustále doplňovanou. Extrém, ale asi tak.

  7. Ugh
    Pokud pokládáte “záležitost času, kdy byla [recenze] psána” za důležitější, než kdy je čtena (a nejste schopni pochopit rozdíl mezi “přepisováním” článků v archivu a redakční prací zajišťující, aby nebyly neaktuální už v okamžiku svého vydání: tyhle párodstavcové textíky nejsou tisícistránkový lexikon, který je v tisku roky), neušetřilo by vám dodatečná vysvětlování, kdybyste tuto dataci uváděli?

    A pod slovem “letošek” si tedy máme představovat rok 2010?

    Jinak konstatuji, že nedokázal opsat správně ani inkantaci Cthulhu (a tím nemyslím lenost najít apostrof), ani název Laser-books.

    Mimochodem, byl by velký problém dávat odkaz na záznam příslušného titulu v databázi knih s obrázkem obálky ne pod bibliografické údaje, ale vedle nich?

  8. Jo!
    Věc konkrétních příkladů. Tady prostě ty Spisy nic na myšlence nemění, jsou pro mě vhodné jako poznámka pod čarou, nikoliv důvodem zasahovat znovu do textu. Ostatně, komentáře jsou odjakživa to, čím se mohla Fantasyplanet pyšnit a tohle je věc přesně do nich. Ale máte to jinak, dobrá. Laser-Books aka Laser-books a záměna g za h jdou na mou hlavu, po vyjití článku jsem jen zběžně překontroloval, jestli je kurziva kde má. Opraveno. Co se týče odkazů, asi odpoví Pavla, tyto taje systému jsou mi stále neodhaleny.

  9. Odkazy
    Tohle nemůžu ovlivnit, museli by zasáhnout webmasteři.

  10. Neopraveno (nebyla to záměna)
    Napsal “Ph´nglui mglw´nafh Cthulhu R´lyeh wgah´nagl fthahn” a změnil to na “fthagn”; správně je ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn.

    Dejme tomu, že je věc subjektivního názoru, jestli to, že “rok 2010 slibuje změnu” toho, že HPL “u nás tolik nevychází”, neboť něco “by mělo k Lovecraftovi přitáhnout zaslouženou pozornost”, je způsobeno “především” tím, že se začalo psát o tom, že za tři roky by mohl mít premiéru velkofilm, a dvěma výbory reedic, jedním čistě čtenářským pro žánrový trh, dalším v pitvorné úpravě pro ten mainstreamový (mně tedy připadá, že pro osudy HPL v ČR budou mít větší význam důkladné spisy). Jsem ochoten věřit, že když se při recenzování tohoto výboru o spisech nezmínil ani v pasáži usilující o vyložení širších souvislostí, tak to “nic na myšlence nemění”, ať byla schovaná kdekoli. Ale tady jde o jednoznačná fakta: “V rychlém sledu vyšly hned dva výbory povídek” platilo krátce v listopadu; od prosince platí, že během nějakých šesti týdnů vyšly tři sbírky HPL. Každý, kdo jen trochu sleduje dění, o to musí při čtení zaškobrtnout, a v komentářích znova. Veškeré řeči, jak jsou komentáře super a jak to je stvořené pro ně a ne pro článek, jsou jenom laciné výmluvy, jak nahonit počet zobrazení (takže už k tomu přestanu přispívat).

    PavlaL: To já vím, že by to vyžadovalo tři minuty copypastování v šabloně a mírně pokročilou znalost HTML; ptám se, jestli jste ochotná tu věc webmasterům nanést, respektive kolik času pro vás obvykle mají.

  11. výzva
    Vyzývám pány Hokra a Vaňka jr. nechť se s námi podělí o čísla svých dealerů, protože jejich matroš musí bejt neskutečná jízda. Tak vyrovnaný kokainový souboj jsem už dlouho neviděl.

  12. to Vaněk
    Rozhodně míň, než kolik bychom chtěli a zasloužili si. 🙂

  13. tohle je naprosto úžasná kniha. Normálně čtu knihy v autobuse, ale tentokrát jsem se jaksi neodvážil…

Zveřejnit odpověď