Vyjednavač – Sanderson Brandon

Napětí mezi královstvím Idris a Hallandrenem nezadržitelně stoupá. Poslední možností, jak ještě oddálit vypuknutí války, spočívá v naplnění dvacet let staré smlouvy, kterou idriský král provdává svou dceru za hallandrenského Božího krále. Jenže když se na poslední chvíli rozhodně obětovat svou nejmladší dceru Siri, vnese do hry nejen její nevinnost, ale i prvek náhody…

Sanderson Brandon - VyjednavačBrandon Sanderson se na našem trhu už docela zabydlel – Vyjednavač je jeho pátou česky vydanou knihou. Přesto je spíše nenápadnou hvězdou, o které se moc nemluví. Což je škoda, protože jeho dílo si pozornost zaslouží.

Autorovou doménou jsou letmo načrtnuté světy, které čtenáře zaujmou především propracovanou soustavou nadpřirozených sil, které jsou na hony vzdálené tradiční představě o magii a jejím provozování. Příběhy samotné pak většinou soustředí děj do relativně omezeného prostoru (byť dopad líčených událostí je skutečně globální), a především kolem výrazných hrdinů, mezi nimž lze vždy nalézt alespoň jednu ženu.

V tomto ohledu je Vyjednavač klasický Sanderson. Anotace na zadní stránce obálky tak sice nevypadá, ale celý systém biochromatických kouzel, Dechu a Navrácených je skutečně fascinující a nabízí nejen možnost nabídnout čtenáři pořádné fantasy atrakce (včetně armád nemrtvých či mluvícího meče), ale především i tajemství a překvapivě i řadu temných motivů.

Sanderson skutečně nevypráví žádnou akční báchorku, kde by se kouzla tahala z klobouku. V jeho románu se s Dechem obchoduje, lidé jsou o něj připravování násilím, dobrovolně jej obětují… a mocní Navrácenci, podle některých bohové, musí alespoň jeden Dech týdně získat, jinak zahynou. Problém je samozřejmě v tom, že každý člověk se narodí pouze s jedním – komodita je to tedy opravdu vzácná.

Jestliže systém nadpřirozených sil je jednoznačně plusem knihy, s postavami to může být o něco horší. Ne že by byly nesympatické! Právě naopak – a neplatí to pouze pro stoprocentní hrdiny, ale i pro minimálně rozporuplné typy, jakými je dvojice žoldnéřů Denth a Tonk Fah či úžasně výmluvný bůh Hymnus (jeho prosba o audienci u ctěné kolegyně Pramáti je možná nejvtipnější – nikoliv nutně nejsměšnější – scénou Sandersonovy kariéry).

Jenže vlastně jsou to staří známí z jeho předchozích knih, jen pod jinými jmény. Což by se dalo říci u mnoha spisovatelů, ale u Sandersona a konkrétně této knihy je to skutečně výrazné. Navíc je v knize postav opravdu dost a ve výsledku před sebou máme jednu z těch knih, kterým jejich již tak velký objem úplně nestačí.

Problém není v tom, že by některé věci zůstaly neuzavřené – s tím Sanderson pracoval již v Elantris – co tvořilo jádro knihy bylo prostě odvyprávěno a basta. Příběh se završil, ale život jde dál. To je v pořádku. Horší je, že se autor chytil do vlastní pasti. Dokázal napsat obsáhlý román, kde se pořád něco děje – bojuje se, intrikuje či se splétají zábavné dialogy.

Jenže nezbyl čas na nějakou hlubší motivaci postav či výstavbu jejich vzájemného konfliktu. V podstatě se dá říct, že si autor špatně rozvrhl osnovu románu. Zatímco napřed si dovoluje roztomilé scénky, které jsou prostě jen zábavné a podtrhují charakter některých postav (Hymnus, Siri), ke konci kvůli neustále zrychlujícímu tempu musí podobné věci vynechat, což v souvislosti s některými zvraty nechává např. žoldnéře Dentha (a jeho společníky) či tajemného Vashera tak trochu ve vzduchoprázdnu.

Je to chyba, která by knihu nějak srážela? Ano i ne. Vyjednavač stále funguje jako perfektní oddechová četba. Jestli někde platí otřepané rčení o samootáčejících se stránkách, je to zde. A určitě nemám problém si představit, že knihu čtu znovu a bavím se u ní stejně jako poprvé. Prostě strhne a nepustí.

Jenže zároveň platí, že mohla být mnohem víc. Již zmíněný motiv obětování Dechu (v určitém ohledu až vampýrský), „ekonomika“ biochromatismu, vzájemné předsudky a Idrisu a Hallanderenu i jejich proměna… To vše, společně se Sandersonovou ochotou zakomponovat do svého příběhu opravdovou (a překvapivou) brutalitu, jako je tomu u osudu bohyně Aurory či mladíka Parlina, dokazuje, že tady se mohl zrodit skutečně veliký román.

Jestli je oproti tomu status velmi zábavného a napínavého románu prohrou, to si bude muset čtenář rozhodnout sám. Domnívám se ovšem, že soud o Sandersonovi bude pozitivní. Není to Erikson ani Martin, ale dělá svou práci zatraceně dobře a je radost ho číst. Zároveň se s každou další knihou ukazuje, že v USA mohli jen těžko vybrat lepšího adepta na dokončení Jordanova Kola času.

Sandersonův styl se k Jordanovi hodí. Dovolil bych si zopakovat jen dvě věci: systém magie a vztah k ženským hrdinkám. Obojí je prostě fanouškovi Kola času příjemně povědomé. Sandersonovy původní knihy mohou trpět oproti některým dalším elitním fantasy autorům tím, že jsou opravdu hodně dějové a svět je krom oné podivuhodné magie vlastně velice obyčejný.

To se ovšem ve chvíli, kdy se mu otevírají vrátka do skvělého univerza Draka Znovuzrozeného, stává bezpředmětným. Co zůstane, je schopnost přiblížit postavy čtenáři a neustále jej držet v napětí a zásobovat ho opravdu povedenými dílčími nápady (zde třeba podivuhodný únos, jakého se dostane princezně Vivenně). Berte tento závěr jako svého druhu lobbing za boží přízeň, která by nám přinesla nejen další výborné fantasy romány páně Sandersona, ale i dokončení Jordanova opusu magnum.

VERDIKT:

Vyjednavač je strhující román, který disponuje vtipem, akcí i propracovaným systémem magie. Nechat se odradit anotací či podle některých nepříliš povedenou obálkou by byla škoda. Především pokud patříte k odpůrcům velkých ság ve fantasy – Sanderson sice dokazuje každou další knihou, že by je psal skvěle, ale je jedním z mála, komu se daří se jim vyhýbat.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

7 komentářů

  1. Kolik může zabrat profi redaktorovi času přečíst 766 stran?

  2. …kolik
    …nejsem profi redaktor, ale u Sandersona (vyšlé knihy) jsem četl běžně tak 150 (a více) stran denně…ale o rychlosti to přece není, jsou knihy, které plynou a dají se číst tímhle tempem a jsou knihy, kde člověk zastavuje a přemýšlí o každé nové epizodě…

  3. sartori
    To je různé. Záleží na složitosti textu, na kvalitě překladu (z mého hlediska tedy především na množství stylistických úprav a opravených pravopisných chyb) a podobně. Obecně se dá říct, že cokoli nad sto dvacet normo za den už je riziko, protože člověk pak začíná mít výpadky soustředění (ale třeba je to individuální a někdo zvládne podstatně víc). U druhé korektury je to tak zhruba sto padesát normo. Ale takhle se to nedá pochopitelně dělat sedm dní v týdnu. Maximálně tři za sebou a pak den pauza.

  4. Jirkovi
    V druhé korektuře 150 nms denně? To bych nedal nikdy. Právě proto, že v korektuře se člověk musí soustředit na to, co v textu skutečně je, a ne to, co tam při takovém rychločtení vidí (normálně si člověk při čtení domýšlí písmenka, při korektuře se podle mě má naopak zpomalovat). A samozřejmě souhlasím s tím, že cokoli nad 120 nms denně je velké riziko, nemluvě o tom, že ti jaksi nezbyde čas porovnat to s originálem, že 🙂

  5. Viktorovi
    To je ideální varianta, kterou zvládám zhruba tak u jedné knížky z pěti. A v druhé korektuře dělám větší počet stran proto, že si při první vytvářím poznámkový aparát kvůli terminologii. Jinak říkám, že je to individuální (a tím myslím i to, jak si práci v první a druhé korektuře rozdělím). Porovnání s originálem – tohle souvisí s významovou rovinou. Nejsem překladatel, takže nejsem ani dost dobře schopen detekovat podobné marginálie (nechci napsat rovnou kraviny, abych se někoho nedotkl, a hlavně nechci spustit další vyčerpávající a pitomý flame, který nemá řešení, protože prostě v některých věcech průnik nenajdeme), jaké jste tu řešili u Drooda, nicméně jakmile narazím na něco, co mi nesedí nebo to považuju za nesrozumitelné, tak pochopitelně porovnávám a konzultuju s několika překladateli najednou, abych si udělal obrázek.

  6. autorovi článku a adminovi fantasyplanet
    Proč pro všechno na světě tolerujete zneužívání prostoru určeného ke komentářům ke knize (a k článku o ní) k sokromé a naprosto zbytečné debatě???

  7. to catlover
    A co máme dělat? Mazat všechny komentáře, které s knížkou a recenzí nesouvisí? To je prostě na lidech, co sem píšou. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se tu debatovalo jen k tématu. Na druhou stranu, tohle je ještě jedna z těch normálnějších diskuzí…

Zanechat odpověď