Z čehopak se vyrábějí kapitáni?

Toto jsou cesty vesmírné lodi Spratek, která se vydává tam, kam se člověk dosud nevydal. Pravda, může za to šílený kapitán a umělá inteligence, která mu unesla loď, ale kdo by se staral o takové prkotiny.

erikson: spratek Když se řekne kapitán vesmírné lodi, každý z nás si jistě představí úctyhodnou osobu. Odvážného džentlmena či lady, za nimiž by posádka šla až do samotného pekla, muže a ženy oplývající myriádou kladných vlastností a vysoce vyvinutým smyslem pro spravedlnost, morálku a zodpovědnost. Zkrátka příkladného člena lidského druhu. Kapitán Hadrián A. Sawback je však přesným opakem toho všeho.

Je vlastně dost překvapivé, že se kapitánem vůbec stal. Většina jeho nadřízených by ho raději viděla bezpečně zavřeného někde v blázinci než na můstku jedné ze svých nejlepších lodí a kladné výsledky jeho psychologických testů jsou pro ně důkazem, jak dobře dokáže Sawback obcházet systém. Šovinistický, egocentrický a jednoznačně šílený kapitán je kráčející pohromou. Jeho snem je objevovat cizí světy a čím více krásných mimozemšťanek u toho obšťastní a nepřátelských mimozemšťanů zabije, tím lépe. Jeho posádka, složená výhradně z překrásných žen a nezaclánějících mužů, se proto ocitá v nelehké situaci – mají svého nového kapitána obdivovat, nebo začít připravovat vzpouru? A co teprve, když se součástí lodní posádky stane neznámá umělá inteligence jménem Tammy, která se rozhodla vyrazit na výlet za hranice (ne)známa!

Spratek není kniha pro každého. Určená je prioritně fanouškům kultovního seriálu Star Trek, obzvláště těm, kteří zbožňují původní sérii z 60. let (a ne, Abramsverse se opravdu nepočítá). Steven Erikson, autor vražedně těžké fantasy série Malazská kniha padlých, se rozhodl splnit si svůj dávný nerdí sen a složit hold oblíbenému seriálu. Nemusíte se však bát, nejde ani o bezduché kopírování, ani o bezmezné adorování, nýbrž o krutou a nemilosrdnou parodii, která si bere na paškál všechny ty věci, kterým se fanoušci smějí již padesát let.

Zatímco pravověrným Trekkies se nabízí přes tři sta stran narážek, vtipů a gagů, které opět potvrdí, jak moc jsou mimo normální svět, Star Trekem nepolíbení čtenáři budou při čtení nejspíš jen nechápavě koukat a zívat. Těžko vás pobaví Sawbackova věčně se trhající uniforma, když neznáte kapitána Kirka, a těžko pochopíte, proč je Wesley příšerné jméno pro pohon (nebo cokoliv jiného), když nevíte, kdo je Wesley. Spratek je zkrátka kniha pro úzký okruh čtenářů. Jen ti ji dokáží ocenit v jejím plném rozsahu. Pro všechny ostatní to nejspíš bude nicneříkající nuda.

Nejvýraznějším odkazem na Star Trek je rozhodně Hadrián Sawback, jehož kořeny vedou k legendárnímu kapitánu Kirkovi. Zatímco však typicky šedesátkový Kirk způsoboval feministkám vzteklé tiky v oku, Sawback je posílá rovnou do márnice. Vzpomínáte si na epizodu Zrcadlo, zrcadlo, v níž se Kirk díky transportéru dostal do zrcadlového vesmíru, kde bylo vše a všichni horší než u něj doma? Tak přesně z tohoto vesmíru Sawback pochází.

Každá firma, která by ho zaměstnala, by do týdne skončila kvůli žalobám za sexuální obtěžování, urážky menšin a vlastně urážky celkově. Hadrián kašle na předpisy, kašle na autority, kašle na zdravý rozum. Když se před ním vyskytne problém, postará se, aby se z něj stal zápas o holý život, a pokud někomu nedá osobně po hubě, stojí celý den za houby. Z počátku ho budete z hloubi duše nenávidět a modlit se, aby se hlavní postavou stal někdo jiný. Někdo snesitelnější, normálnější. Jenže pak začne prosvítat, že Spratka nenapsal nějaký béčkový spisovatel ale mistr. Ať je totiž Sawback sebeodpornější, pomalu a nezpochybnitelně se začne ukazovat, že to není jen do morku kostí prohnilý šmejd, ale že jeho činy dávají překvapivě často smysl. Byť se jeho posádka ocitla během pár dnů ve více nebezpečích než ostatní za polovinu své služby, dokázal je vždy ze situací, v nichž by jiné lodi skončily jako vesmírný škvarek, dostat ven živé a až na pár počínajících duševních poruch i zdravé. Sawback rozhodně je šílený, ale někde tam za tím šílenstvím je spontánní genialita, kterou musí člověk obdivovat. A tak ho nejspíš nikdy nebudete chtít potkat, ale číst o něm vás bude bavit.

Těžko uchopitelný Sawback není však jedinou ukázkou Eriksonova umu. V porovnání s Červenokabát­níky (Classic, 2012) se Spratek rozhodně nebojí autorských práv a narážkami na Star Trek nešetří. Krom vykradené ústřední postavy se tak například loď v jednu chvíli vydává do Zapovězené zóny u Radulacko-Klangského území nebo se cituje Primární směrnice. Přesto se však nedá říct, že by Erikson jen vykrádal. Za očividně ukradenou terminologií se skrývají zcela nové věci, do nichž autor vložil řádný kus propracované fantazie, a s citem tak vyvažuje cizí s vlastním.

Kniha však ztrácí na tom samém, na čem získává. Je velmi těžké parodii ukočírovat a zařídit, aby se čtenář bavil na jejím začátku stejně jako na konci. I Spratek tak zezačátku nasazuje laťku velmi vysoko a bránici bere útokem. Po čase už se ovšem smějete méně a některé vtipy začnou být ohrané. Snaha udržet zběsilé tempo pak chvílemi vede k situacím vyhnaným ad absurdum a k několika málo slepým odbočkám. Navíc se Erikson musel vyrovnat se svým rozmáchlým a podrobným stylem psaní, kterým se vyznačuje jeho nejznámější série. Ve Spratkovi se mu toho podařilo dosáhnout jednoduše – vynechal prakticky všechny popisy a bez nadsázky se dá říct, že 80 % knihy jsou dialogy.

Stojí tedy Spratek za přečtení? Pokud nejste fanouškem Star Treku či parodií, dejte od toho ruce pryč. Pokud však dokážete odrecitovat Primární směrnici zpaměti a ve skříni se vám schovává uniforma Flotily, mohl by se vám Spratek líbit. Nejde o nijak vysokou literaturu. Úkolem Spratka je pobavit a to se mu daří vcelku obstojně, takže byť se vám nezapíše nijak hluboko do srdce, strávíte nad ním příjemný večer a připomenete si všechny ty věci, které se vám na Star Treku líbily.

Závěrem bych ráda pochválila obálku. Přestože je kresba Steva Stona krásná, to, co se mi na obálce líbí nejvíce, je typografické provedení názvu. Pokaždé, když jsem o obálku zavadila koutkem oka, přísahala bych, že je tam napsáno Star Trek. Taková třešnička na dortu od českého nakladatele.

70%
  • Steven Erikson: Spratek
  • Vydal: Talpress, 2015
  • Překlad: Dana Krejčová
  • Počet stran: 312
  • Cena: 299 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

10 komentářů

  1. Spratka jsem dočetl tento víkend a musím říct, že se mi kniha líbila. Je pravda, že jsem trekkie jak vyšitý z popisu v článku, takže až moc dobře vím, proč je Wesley příšerné jméno – a tu hromadu nepokrytých narážek oceňuji asi nejvíce. Tempo celé knihy je překotné, takže si člověk nemá čas vydechnout, přičemž děj se podobá jedné řadě seriálu a přeskakuje z jedné epizody do druhé (což opakovaně komentuje přímo lodní počítač). Nakonec to ale docela dobře drží pohromadě i s “finále sezóny”, a navíc ještě s pořádnou dávkou nekorektního humoru, kterého si poslední dobou cením čím dál víc. I když, jak píše autorka recenze, jsou ty vtípky ke konci už trochu ohrané.

    Jen bych dodal, že v anotaci se píše, že Hadrián je “ne zrovna bystrý, zato nesmírně sebevědomý”. Myslím, že po dočtení člověk dojde k závěru, že kapitán je naopak bystrý až moc – možná dokonce na hranici geniality.

    S tou obálkou je to pravda – “Star Trek” na ní člověk vidí snadno. Vlastně mě hodně překvapilo, že anglický název na rozdíl od toho českého není další odkaz na seriál…

  2. Někdo mi to hodil pod stromek.
    Je to prdlé! Ale číst se to dalo. Erikson má smysl pro humor. (Myslím, že se bude bavit i seriálem nedotčené individuum. On tady někdo takový je??!)

  3. Pro mně naprosté zklamání. Abych si po 80 stranách nebyl schopen zapamatovat jméno žádné z těch nesmírně nesympatických postav (až na kapitána)… to se mi ještě nestalo. Zmatené, chaotické, v podstatě jeden veliký monolog bláznivého kapitána. Mám rád Star Trek, miluju Malaz, na tohle jsem se neskutečně těšil, no a byl jsem po zásluze potrestán 🙁

  4. Můj názor
    Recenze pěkná, ale nemůžu si pomoct, pořád mám pocit, že jsem četl jinou knihu:

    POTENCIÁLNÍ SPOILERY!!!:

    1.) Kapitán Hadrián Sawback NENÍ šílený. Jeho ujeté chování slouží velmi dobře účelu a v závěru je to vidět zcela jasně. Je to James Kirk, kterému Erikson vyškubl pár pojistek, ale SOUČASNĚ ponechal jeho inteligenci i schopnosti. Celý “Spratek” je pojatý přes všechny ujetosti v zásadě jako velmi “klasický” román o kapitánovi, který si získává posádku, a také přesně tak dopadá – Sawback plní do písmene svůj jen tak bokem daný slib, že nikoho na lodi nenechá zemřít, na můstku VŠICHNI mu nakonec důvěřují a jdou za ním, navzdory tomu jak navenek jedná. (Kromě tedy ubohé navždy latentně ožralé pobočnice…)

    2.) Leitmotivem knihy, kterého si jaksi nikdo nevšímá, je Eriksonova skepse k moderní civilizaci. Anebo spíš k tomu, kam se ubírá. Terránský Svaz je naprostou antitezí UFP, ale přitom děsivě věrohodný – takhle PŘESNĚ by to dopadlo, kdyby se dnes lidstvo dostalo v podstatě omylem k supermoderní mimozemské technologii. Erikson přitom i tohle varování úmyslně “přepaluje” a obrací ho v další vrstvu parodie, kdy si současně dělá srandu ze všech “věrozvěstů zkázy” jakých je poslední dobou i u nás plno. Jeho skepticismus prostě říká – lidé jsou v podstatě blbci, byli blbci a vždycky budou blbci, přičemž moderní technologie tu blbost jenom zvýrazňuje. Žádné “nové lepší lidstvo” díky technickému pokroku nikdy nevznikne, protože lidi se prostě nepoučí, dělají a budou dělat tytéž chyby zas a znova. Sestim smiřte…

    3.) V knize je MNOHEM víc vtipů, než jen těch ST, akorát se musí umět hledat. Planeta opic v “koťátkové” epizodě, všudypřítomný zbožštěný Darwin a nově objevené náboženství zfetovaného šéfinženýra. Rejpy do antropologie a kvantové mechaniky (lodní Donucovač), “obyčejný” slovní humor založený na podobnostech slov typu “mazlíci-hajzlíci” (v originále ho bylo víc, ale bohužel se nepodařilo všechno dostat do češtiny). Utahování si z pop music v podobě Celine Dion a názvů “moderních” rockových kapel, apod. Kdo v téhle knize vidí JENOM ten Star Trek, čte prostě BLBĚ.

    4.) Erikson MÁ nápady na originální SF a zdaleka jenom nekopíruje. “Barvojazyčníci” Misantharijové, systém fungování pohonu, jen tak bokem nahazované šílené názvy zbraní a udělátek. Místy to o hodně přesahuje parodie typu “Spaceballs”, které vlastně nic nového nevytváří, jenom mění řadu scén předlohy ve výsměch. “Spratek” také mnohem víc než jednotlivé epizody nakopává samotné koncepty, na kterých byly postavené, a to je rozdíl, kterého je třeba si všimnout.

    Jediné s čím souhlasím, že kniha na konci ztrácí dech a pointa je “divná.” Nebo spíš, není žádná, ale je otázka, nakolik šlo o záměr, když Erikson má už smlouvu na tři další novely z paluby “Spratka” a jedna už je dopsaná.

  5. Jiná kniha?
    Pocit “jiné knihy” je tady celkem běžný, je to dáno rozdílem vědomostí/znalostí recenzenta a čtenáře. Pologramotný či úzce specializovaný produkt českého školství 21. století je prostě jinde, než jedinec s širšími zájmy, který má navíc načteno, případně zažil propagandu víc než jednoho režimu. Pak každému vychází jiné souvislosti a jinak vidí pozadí celého příběhu.

  6. to Střelec
    Z čeho nabýváte dojmu, že autorka recenze, potažmo my, co s jejím hodnocením souhlasíme, jsme a) pologramotné produkty moderního školství a b) málo sečtělí a bez koníčků? Autorka o svém věku nebo dalších zájmech mimo Star Trek nikde nic nezmiňuje a podle kultivovaného projevu, jaký jí jiní recenzenti a čtenáři na tomhle webu mohou závidět, bych řekl, že načteno jistě má. Co vy víte, mohla by klidně být třeba výzkumnicí Astronomického ústavu AV ČR. Provádíte populistickou generalizaci jenom proto, abyste něco řekl, ale váš komentář bohužel nejenom nedává smysl, on je i výjimečně zcestný.

    Mimochodem, Spratek je hlavně a především otevřenou parodií Star Treku napsanou jeho fanouškem. Jaké tam chcete vidět souvislosti s propagandou režimů jiné než ty, které se objevují i v původním seriálu?

  7. Dojem?
    Z textu je evidentní že kniha je viděna z pozice fanouška a autorku zjevně nenapadlo, že i jedinec nepolíbený Startrekem si ji může užít – a najít v ní věci, které pravověrný trekkie bez širšího rozhledu přehlédne jako krajinu. S klasickými produkty současného vzdělávacího systému jsem se zde setkával dost dlouho na to, abych věděl, že většina z nich není schopna nahlédnout za svůj limitovaný obzor. Jednoduše to neumí a současný vzdělávací systém zcela záměrně není stavěný na to, aby je to naučil. Kombinovat a vyhodnocovat získané informace není jen o čtení, nebo o “najdi si to na netu”. Bohužel – z tohoto stereotypu dokáže vybočit jen mizivé procento jedinců.

    Jinak je bohužel smutnou skutečností, že požadované vědomosti žáků základních škol jsou v současné době na výrazně nižší úrovni, než v minulém století – s výjimkou předmětů, které přinesla doba a tehdy byly v plenkách, nebo neexistovaly (například informatika). Skuhrání pracovníků ve školství, učících na běžných školách o tom vypovídá celkem slušně. A bude hůř.

  8. Ano, jiné narážky než ty na ST tam jsou. Je jich podstatně méně a opravdu nechápu, proč je opominutí např. dnes již naprosto ohrané Celine Dione takovou katastrofou. Za druhé, kniha je dále napsaná fanouškem pro fanoušky. Na tom zkrátka nic nezměníte, leda byste se chtěl hádat se samotným autorem. Ano, nefanoušek si ji může přečíst. Ano, možná se bude bavit. Ale unikne mu minimálně 70 % vtipů. To mi přijde jako vcelku významný nedostatek.

    Na české školství si tu stěžujte, jak chcete. Ale ryjete do něj a do mě na základě nevážně myšlené parodie na 50. let starý seriál, který také nebyl zrovna filozofickou a vzdělávací studní. Jediné, čeho tedy dosáhnete, je, že každému ukážete, jak moc potřebujete pohonit ego.

    Přeji pěkný den.

  9. Star Trek sám sobě je parodií, k tomu netřeba dalších pokusů 🙂

  10. Á, náš obvyklý všeznalý znalec “přečetl jsem anotaci a mám jasno” promluvil…

Zanechat odpověď