Marie Domská – vítězka Ceny Karla Čapka 2019 v kategorii novela chystá svoji první knihu!

Není to zas tak dávno, co jsme v recenzi Mloka, neboli souboru nejúspěšnějších povídek se soutěže Cena Karla Čapka chválili novelu Marie Domské Kchrat.
Netrvalo dlouho a Marie Domská připravuje svoji první knihu – sci-fi Kchrat – Ujasnit si hranice.
A my přinášíme kromě pár dalších informací také ochutnávku v podobě jedné z povídek!

Rádi podpoříme dobrou věc – a tahle kniha rozhodně vypadá zajímavě. K její prezentaci jsme si dovolili využít materiály zaslané samotnou autorkou. Slovo má tedy Marie Domská.

Marie Domská

Pár slov o autorce

Marie Domská se narodila v roce 1982 a žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudovala učitelství a také několik let učila angličtinu a češtinu. Nyní se živí jako nehtová designérka. Psát začala v patnácti letech, a to převážně fantasy. V poslední době se více věnuje sci-fi. První sci-fi povídka Noe vyšla v časopise Ikarie (dnešní XB-1). Další s názvem Ujasnit si hranice získala třetí místo v soutěži Daidalos (2018). Za největší úspěch považuje vítězství novely Kchrat v Ceně Karla Čapka (2019).

Pro koho je kniha určena

Kniha zaujme nejen milovníky sci-fi příběhů, ale dokáže oslovit i čtenáře dobrodružných knih jiných žánrů. Příběhy nejsou přetechnizované, vesmír je jen jistým druhem exotického prostředí. Ráda čtenáře vtahuji do situací, nad kterými musí přemýšlet nebo které se ho emocionálně dotknou.

 

Kdy kniha vyjde

Kniha vyjde ve spolupráci s nakladatelskou platformou Pointa.cz. Finanční prostředky potřebné na vydání knihy se vyberou pomocí předprodeje v crowdfundingové kampani. Během předprodeje bude možné získat nejen knihu, ale i jedinečné bonusy, jako je autorský obraz Kchrata a Erin nebo možnost pojmenovat některou z postav. Kampaň by měla být spuštěna 15. července 2020. Pro bližší informace sledujte facebookové stránky knihy: www.facebook.com/Ichkerat

 

A takhle bude vypadat obálka chystané novinky

A nyní pár slov a samozřejmě ona slibovaná povídka:

Varování je první povídka z připravované sci-fi knihy Kchrat – Ujasnit si hranice.

Na počátku knihy stála prostá otázka: co by lidé dělali, kdyby se první rasa, na kterou ve vesmíru narazí, podobala tomu nejkrvelačnějšímu monstru, jaké jsme si kdy dokázali představit.

V knize píšu o setkání Erin s mimozemšťanem Kchratem, ke kterému dojde za dost zvláštních okolností. Je to příběh o budování důvěry a boření předsudků a mýtů. Ale také o etice, rodině a mezilidských i mezirasových vztazích. Je to dobrodružství zdánlivě bezvýznamné trosečnice, která se chtě nechtě musí vydat cestou zodpovědné a všemi mastmi mazané velvyslankyně.

Knize kromě akce nechybí ani hloubka a jasná motivace postav. V rámci specifického způsobu vyprávění si zahrávám se lží, takže si čtenář nikdy nemůže být jist, co se zvrtne v další povídce. Drobný detail se vzápětí stává hlavní hybnou silou, která příběh nečekaně otočí naruby. Kořením knihy jsou živé dialogy.

 

 

VAROVÁNÍ

Dravec – legendární hororový sci-fi film z roku 2025

 

„Takže to je konec,“ problesklo jí hlavou. Červené světlo nad otvorem po dveřích pohaslo a opět se rozsvítilo, ale najednou jako by jeho poplašné volání už nebylo tak naléhavé. Třeštivý jekot alarmu začal v jejích uších slábnout, až zbylo jen dunění strachu. Už nebyla schopná vybavit si všechny protokoly a znovu projít krok za krokem, co udělala, a jestli na něco nezapomněla.

„Konec,“ zašeptala si pro sebe. Zvuk jejího hlasu uzavřený v helmě skafandru zněl podivně cize. Roztřásla se. „Ještě dlouho ne,“ uvědomila si snad ještě horší věc, „ještě dýchám, ale přesto už je to tady.“

Prsty sevřela dýchací hadici. Neměla by si ji strhnout a ušetřit si dlouhý bolestivý konec? Jak to vlastně bolí, když člověku dojde vzduch? Ne, to nedokáže. Oči se jí zalily slzami.

Záblesk a hřmot dalšího výbuchu ji přiměl schoulit se do klubíčka. Na chvíli propukla v pláč. Ne! Stop! Musí se vzchopit a uklidnit, aby zbytečně nespotřebovávala zbývající kyslík. Soustředila se na svůj dech. A pak si to uvědomila. Zděšeně otevřela oči. Světlo nad její hlavou skutečně pohaslo a alarm utichl. Veškerá energie lodi je nenávratně pryč.

„Ne!“ chtělo se jí křičet. Ale na koho vlastně? Kdo by ji tak slyšel? Neměla by už vidět ten pověstný celý život? Jak dlouhé to bude? Prsty nahmatala okraje helmy a znovu zapřemýšlela, jestli si ji nestrhnout. „Teď,“ vykřikla, ale nedokázala to. Jen srdce se jí rozbušilo jako na poplach.

A pak se přes sevřená víčka zablesklo. Podvědomě se schoulila. Proč neslyšela hluk dalšího výbuchu? Obezřetně otevřela oči. Mohutný stín svítil do koutku skříně, ve které se zaklínila, aby nepoletovala kajutou, když selhala umělá gravitace i všechny pokusy o záchranu. Mimoděk přepočítala všechny členy posádky, které viděla mrtvé nebo umírat, aby se ujistila, že před ní nestojí někdo z nich. Pak jí do zorného pole vplula kostnatá ruka se čtyřmi prsty.

„Co je to?“ polkla zděšeně a skryla hlavu za lokty. Ale vypadalo to jako gesto, ne jako útok. Zarazila se, a pak opatrně vyhlédla.

Stín zopakoval svůj pohyb pomaleji.

„Ptáš se, jestli jsem ok?“ svraštila obočí a pokusila se zaclonit si oči, aby nahlédla za oslňující zář.

„Nezraněná,“ řekla a současně provedla odpovídající gesto, protože netušila, jestli ji cizinec přes dýchací masku slyší. „Až na pár modřin a odřenin,“ dodala v duchu, když se pravý kotník vyčítavě ozval.

„Ok,“ ukázal, že rozumí. „Kolik vzduchu?“ Znal nouzová gesta, která astronauti používali, ale člověk to přece být nemohl. Neznala nikoho tak obrovského. A ty čtyři prsty?

„Jak to mám sakra vědět,“ zašeptala pro sebe a pokusila se vyhrabat ze své skrýše. Náplň měla za zády a ciferník na zápěstí praskl, když prchala do bezpečí a výbuch ji odhodil na zeď.

Cizí ruka se natáhla, aby jí pomohla ven. Světlo se stočilo stranou a ona strnula děsem. V první chvíli jí prolétlo hlavou, že vidí Dravce. Sevřela víčka a pokusila se zklidnit. To musí být halucinace, napadlo ji. Určitě pořád dřepí v té skříni a tohle všechno se odehrává uvnitř mozku trápeného nedostatkem kyslíku.

Cizí tvor jí sevřel zápěstí a zlehka si ji přitáhl k sobě. Kdyby ji to chtělo zabít, už by to udělalo. Přece musela počítat s tím, že ve vesmíru nebudou jen krásní tvorové. A většina toho, co na něm vidí, přece může být unikátní skafandr nebo podivné brnění, argumentovala mlčky, aby se vzchopila.

Pak pootevřela oči, aby si ho znovu prohlédla. „Co jsi?!“ vyhrkla a roztřásla se odporem. „Co jsi zač?“ Přístroj na jejích zádech vydal dlouhý varovný tón informující ji o nebezpečně nízké hladině kyslíku.

Místo odpovědi se otočil a skočil.

„Jak můžeš –?“ Zvedl se jí žaludek, když si uvědomila, že tvor má dlouhý ocas, který mu v prostoru bez gravitace umožňuje skvěle se pohybovat.

Zbytky lodě se otřásly dalším výbuchem a on se k ní naklonil, jako by ji chtěl chránit. Jeho světlo konečně ozářilo to, co považovala za helmu. A při tom pohledu omdlela.

 

O šest let později

Neslyšela ho přicházet. Nikdy ho neslyšela. Dokázal se pohybovat neuvěřitelně potichu i s plnou výstrojí. Ale věděla o něm ještě dříve, než promluvil. Jeho stín totiž dopadl na černou schránku, do jejíhož víka právě vytepala laserem jednoduchý vzkaz.

„Přichtl,“ přečetl skřípavě.

„Přítel,“ zopakovala po něm tak jako vždycky. Věděla, že lépe to vyslovit nedokáže. Ani její jméno nebyl schopen pronést správně, a tak si zvykla, že jí říkal Chritn. Byl voják, a tak se od něj očekávalo, že bude bojovat. Mluvení měli na starost jiní. Ale potřebovala se ujistit, že mu rozuměla. „Snad si toho všimnou,“ dodala.

„Rhdy?“

„Asi ano. A ty?“ sklouzla prsty z rýh nápisu a vzhlédla k němu.

Přikývl. Přejela ho pohledem a překvapeně svraštila obočí. Neměl na sobě nic než prosté kožené brnění, lehce vyztužené plíšky kovu na nejcitlivějších místech. Brnění bylo černé, stejně jako jeho pokožka, takže vypadal jako nahý. U pasu mu chyběl opasek s výstrojí. Ani zbraně nikde neviděla. I když nepochybovala, že je dokonalým vražedným nástrojem i bez nich. Rychlý, tichý a neviditelný v temnotě vesmíru. Kchrat – asi tak nějak znělo jeho hrdelní jméno. Ostré jako výstřel, jako osten na jeho ocase, když prorazí zbroj nepřítele.

„Možná bych si ještě prošla svoje poznámky,“ zapřemýšlela. „Jsi si jistý, že ti nic nechybí?“

Přikývl s náznakem úsměvu.

„Nemáš zbraně?“ napověděla mu.

„Mám všechno, co mám povoleno,“ pronesl ve své řeči. „Máš strach?“

Ušklíbla se a očima zabloudila k přepravní jednotce. Jako by to byla rakev, pomyslela si a mráz jí přejel po zádech. Uloží ji dovnitř. Do krku jí vsune jedno ze svých chapadel a zároveň jí ucpe nos. Pevně ji obejme, aby dýchal za ni a zahříval i živil její křehké tělo v mrazivém vesmíru. Pak je vystřelí směrem k nejbližší lidské stanici. Pár dnů v téhle zvláštní hibernaci a bude mezi svými. Nacvičovali to osmkrát. Pokaždé byla při vědomí, aby věděla, co má dělat. Aby nedávila a nezvracela. Aby se nesnažila dýchat sama, až se probudí. Hlavně aby zůstala klidná a spolupracovala. Byl to zvláštní pocit. Naposledy zůstali propojeni celý den. Dokonce došlo i na bojový trénink, aby si zvykl na její váhu, kdyby se cokoli pokazilo.

„Jestli to nepochopí, zabijí tě,“ zašeptala a přejela mu po paži.

„A o tom byl poslední trénink,“ zachroptěl, až v tom cítila smích. Zapřemýšlela, jestli ho pobavilo, že má strach o jeho život, nebo ta představa, že by mohl zemřít.

Nedůvěřivě si ho přeměřila, a pak se natáhla pro svůj elektronický deník. Posadil se za ni, aby jí mohl koukat přes rameno. Vždycky to tak dělal a ona to brala jako nutnou cenzuru. Přece by ji nepustili domů bez toho, aby si zkontrolovali, jaké informace si s sebou odváží.

Lidská rasa je slabá a zranitelná, začala mlčky číst svůj proslov. Aniž si to uvědomujeme, směřujeme k jejímu zničení. Ne proto, že pronikáme do hlubin vesmíru s naivní představou přátelských setkání. Ale proto, jak se sami ke své rase chováme, jak ji sami znehodnocujeme. Zachraňujeme každého jedince bez ohledu na jeho genetickou výbavu, obcházíme přirozený výběr. Ba co víc, necháváme nemocné a nedokonalé dále se množit. Kazíme tím vlastní genom, zaséváme nemoci hlouběji do své DNA. Zasazujeme si rány, které už možná nikdy nepůjdou vyléčit.

            Zároveň necháváme každému svobodnou vůli rozhodnout se, jak se ve svém životě uplatní. Jestli z něj bude voják nebo vědec, učitel nebo prodavačka. Přitom ti nejschopnější, nejtalentovanější začínají svou kariéru již v útlém dětství. O kolik silnější by byl voják, který by se pro svou roli vojáka již narodil, oproti tomu, který se pro ni rozhodne až v dospělosti?

            Strávila jsem šest let mezi rasou, která se vědomě rozhodla pro svůj bezpečný zítřek. Přepadeni dravými agresivními netvory, na konci hořkého vítězství a na pokraji zničení začali posouvat svoje hranice. Specializovali se. Očistili svoji DNA. Vyvinuli vojáky, dokonalé vražedné válečníky, kteří dokáží přežít i za nejtěžších podmínek, a přitom se spoléhají spíše na své vlastní schopnosti a genetickou výbavu, než na poruchové stroje a nedokonalou technologii.

            Tuto rasu neznáme, nikdy jsme se s nimi nesetkali, přesto oni nás zpovzdálí pozorovali a také chránili. Dovolili nám v klidu dostat se až do bodu, kdy máme zmapovaný náš vlastní genom, kdy dokážeme sledovat a do jisté míry i kontrolovat celý vývoj dítěte až do jeho narození.

S našimi stále četnějšími cestami do hlubin vesmíru se ale jejich utajení komplikuje. A tak se blíží chvíle, kdy nás jejich ochrana opustí, a my zakusíme naplno hrozby nekonečného vesmíru, které nás díky nim doposud míjely.

            Na pozadí těchto skutečností je načase si přiznat, že organizovaná skupina má větší schopnost přežití než jednotlivec, který spoléhá jen sám na sebe, přestože tím vraždíme ducha svobody. V rámci vesmíru je načase myslet jako rasa, jako společnost, která brání nejen své hodnoty, ale především své území, a tím je nelítostný mrazivý vesmír, v němž s naším tělem a s naší křehkou technologií nemáme šanci přežít.

Opravila pár chyb, vždycky tam nějakou zahlédla. Uložila dokument. Zkontrolovala, jestli je přístupný i bez hesla, kdyby se cokoli pokazilo a po nich nezůstal než tento malý přístroj. Pak se otočila. Trpělivě ji sledoval, a pak se pokusil o úsměv. V jeho tvrdých rysech s ústy plnými ostrých zubů to nevypadalo úplně povzbudivě.

„Je divné, že si neberu nic víc,“ špitla a zastrčila si deník za kombinézu.

„Co bys chtěla?“

Nejistě pohodila rukama. „Zásoby? Vybavení?“

„Máš mě,“ ujistil ji už po sté. „Já jsem tvoje přežití. Schránka je vzduchotěsná a odolná, otevírá se zevnitř.“

„Já vím,“ zarazila zavčas jeho výklad. „Nouzový signalizátor?“

Poklepal si na rameno. „Začne vysílat za pět dní. Nepřehlédnou nás.“

Přikývla a zadívala se na dno rakve. Už to není trénink. Teď už je to doopravdy, uvědomila si a v krku jí vyschlo. „Já první, že?“ ujistila se a její touha dostat se domů najednou citelně zeslábla. Podal jí ruku, aby jí pomohl dovnitř.

Položila se na záda a sledovala, jak se nad ni naklonil. Kde končil jeho hrudní plát a začínal krk se mu pohnul cíp zvlněné kůže a chapadlo se začalo soukat k ní. Sejmul jí z tváře dýchací masku, zadržela dech a poslušně otevřela ústa. Za pár vteřin už byli propojeni. Nechala ho dýchat za ni. Spokojeně ji pohladil po vlasech a přitiskl si ji ještě blíž, aby volnou kůží překryl i její nos. Pak jí přes zorné pole přelétl světlý stín medika a cosi ji štíplo ze strany do krku. Během chvilky ztratila vědomí.

 

Procitla pevně přitisknutá k jeho tělu. Jen klid, připomenula si mlčky předchozí trénink. Nejprve zjistit, co se děje, potom dýchat.

Chapadla, která mu rostla ze zad, ji pevněji stiskla, až vyjekla, a on sebou smýkl stranou. Přimáčkl jí ruku a opět se narovnal. Došlo jí, že něco je špatně. Do očí sotva probuzených z hluboké tmy ji bolestivě zaštípalo oslnivé světlo. Ústa i nos měla pevně přilepené k jeho hrudi, viděla jen kousek nad jeho levé rameno.

„K čertu, tak už to zabte!“ zaslechla zřetelný lidský výkřik. Ne ten nesrozumitelný shluk souhlásek a skřeků špatně napodobujících lidskou řeč, ale jasně artikulovanou větu. Po těch letech mimo lidskou společnost jí chvíli trvalo, než pochopila, co říká.

Trhla jazykem a pohnula zuby, aby mu dala znát, že už je při vědomí. Chapadlo v jejím krku sebou cuklo a začalo se soukat ven, jinak ale sevření jejího těla nepovolil. Svět nad jeho rameny se houpal. Viděla jen šmouhy postav. Znenadání se dal opět do pohybu, až se jí udělalo špatně, jak se prudce otočil a uskočil.

Lidský výkřik bolesti ji přiměl pokusit se celý proces odpoutání urychlit. Vzepřela se, aby pootočila hlavu. Chapadlo ji bolestivě škráblo do krku. Zavrčel její jméno.

„Žije!“ zařval někdo. „Pohnula se!“ Ten hlas jí byl nějak povědomý.

„To nevíš jistě,“ namítl druhý člověk.

„Zastřelí to už někdo?!“ naléhal známý hlas.

„Ne!“ pokusila se vykřiknout. „Hlavně nestřílet, vy tupci,“ dodala v duchu. Ještě pořád svíral její obličej, takže nevydala ani hlásku. Vymanila ruku z jeho sevření a zamávala jí.

„Viděls to?“ ozval se zoufalý hlas.

„To znamenalo stát,“ potvrdil mu druhý. „Stáhněte se!“

Alespoň jeden má špetku rozumu, zadoufala.

„Erin! Erin, slyšíš nás?“

Daniel? došlo jí náhle. Je možné, že je to Daniel? Kchrat se prohnul, uskočil a převalil se. Přilehl jí ruku, kterou se pokoušela ukázat, že je v pořádku.

„Zabte to! Kurva, hned to zabte!“ zaječel Daniel.

„Nestřílet!“ vydal jasný rozkaz ten druhý a Kchrat se konečně zastavil.

Cítila, jak ztěžka oddechuje. Nebylo snadné dýchat za dva a bojovat se zátěží. Nemluvě o času, který strávil v cestovní jednotce závislý jen na svých tělesných zásobách.

„Slyší nás a je ok. Viděl jsem její gesto. Stáhněte se! Tak dejte tomu prostor!“

Kchrat se konečně sehnul, opřel se dlaněmi o zem a povolil sevření. Cuknul chapadlem ven z jejího krku a uvolnil i její nos. Ještě vteřinku, říkala si v duchu a usilovně potlačovala dávení. Opatrně ji položil na zem a chapadla zvolna sklouzávala po jejím těle. Už už chtěla zahlédnout jeho oči s výrazem spokojeného souhlasu, že se může nadechnout sama. Ale nedíval se na ni.

A pak ji znovu sevřel a škubl sebou. Jeho ocas jen o vlásek minul její hlavu doprovázen třesknutím výstřelu a následován bolestným výkřikem nepřítele. Jeho pohyb byl ale příliš náhlý a sevření nepevné. Ostrý konec dýchacího chapadla ji bolestně škrábl v ústech. Pak od ní odskočil.

„Řekl jsem nestřílet!“

Převalila se na břicho. „Nechte ho!“ chtěla vykřiknout, ale jen zachroptěla a rozkašlala se. Někdo k ní přiběhl.

Odstrčila cizí ruce a pokusila se rozhlédnout. Kde je Kchrat? Nesmí ho zabít.

„Přítel,“ zasyčela. Hlasivky se bolestně stáhly a vyplivly další krev.

„Nadechni se, Chritn,“ zazněl prostorem jeho hrdelní skřek.

K čertu, měla se nejdřív nadechnout, vynadala sama sobě. Svět před očima se rozhoupal přílivem čerstvého vzduchu, a pak ztratila vědomí.

 

Probrala se na lůžku. Zběsile zamrkala, aby zaostřila na své okolí a vzepřela se na loktech.

„Ještě chvilinku,“ zašeptal muž vedle ní. Až teď si uvědomila, že má na krku přístroj, který pomalu opravuje škody napáchané Kchratovým chapadlem. „Vítejte zpět, slečno Marthenová.“

„Kde je?“ pokusila se promluvit, ale jenom zasýpala.

„Simone, slečna Marthenová je už při vědomí,“ zahlásil do komunikátoru na své levé tváři a usmál se na ni. „Nemluvte, prosím. Jsem doktor –.“

Rozhodně odstrčila jeho ruku i s přístrojem a sklouzla z postele. Svět se rozkolébal, ale ustála to.

Jak je na tom? Může mluvit? stěží zaslechla hlas z doktorova sluchátka.

Ještě pořád měla na sobě jejich cestovní kombinézu. I deník zůstal schovaný v kapse. To bylo dobré znamení. Pokud ji nestačili převléct, znamenalo to, že nebyla v bezvědomí dlouho. Rychle se rozhlédla. V kajutě kromě doktora a běžného lékařského vybavení nebylo nic. Tedy Kchrat tam nebyl. Nejistě zamířila ke dveřím.

„Ještě ne,“ odpověděl doktor Simonovi a ochotně ji podepřel. „Kdybyste mi dala ještě minutu –.“

„Kde je?“ zašeptala, co to šlo, a hodně otevírala ústa, aby její otázku pochopil.

„– mluvila byste,“ dokončil svoji větu, a pak si povzdechl. „To se ptáte na toho dravce?“

Přikývla.

„Je v pořádku,“ potřásl hlavou a vyvedl ji ven. „Tedy, alespoň doufám, že je v pořádku. Rozhodně ale není zraněný. Danielova střela minula. Jen… Kašle jakýsi hlen. Kolegové si myslí, že je to krev, ale já bych hádal, že má spíš potíže s dýcháním. Ale víc asi těžko někdo zjistí. Nikdo si netroufá s ním navázat kontakt.“

Erin mlčky přikývla.

„Vyrážíme k hangáru. Zřejmě chce našeho hosta vidět,“ zahlásil znovu.

Erin vyčkala pár vteřin, jestli se Simon neozve, a pak stiskla doktorovo zápěstí, aby prstem ťukla na jeho hodinky. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ napnula hlasivky až do bolesti.

„Asi půl hodiny.“

Čekám na místě, přišla konečně odpověď. Pospěšte si, Evansi. Všichni mají nervy na pochodu. Kdybych tu nebyl, už by to zastřelili.

Spletí chodeb se dostali až k hangáru. Doktor kývl na stráž a ti neochotně zadali kód zámku. Mohutná vrata se otevřela a za nimi se chvělo silové pole. Jeho deaktivaci už provedl doktor sám a sotva prošli, opět ho aktivoval.

Nebylo pochyb o tom, kde se Kchrat nachází. Ve spodní části hangáru u jedné z průzkumných lodí bylo rozmístěno několik vojáků v plné zbroji s prsty neklidně poklepávajícími na spouštích zbraní. Jen dva metry od nich se chvěla slabší stěna mobilního silového pole a za ní se černala Kchratova cestovní rakev. Patrně ji lidé po vyložení ještě ani nestačili odnést do zabezpečeného prostoru a Kchrat už ji zevnitř otevřel.

„Je v pořádku. Je v pořádku,“ opakovala si Erin, aby se za ním nerozběhla.

Ostrým krokem se k ní blížil podsaditý muž v kapitánské uniformě. „Simon Norten, kapitán průzkumné vesmírné lodi Ethernal,“ představil se a podal jí ruku. „Vítejte zpět, slečno Marthenová.“

„Nenechala se ošetřit, takže by ještě neměla mluvit,“ doprovodil doktor její přikývnutí komentářem.

„Všiml jsem si, že na té cestovní jednotce je napsáno přítel,“ pronesl kapitán.

S úsměvem přikývla a postrčila doktora směrem k silovému poli. Na nejistých nohách byla vděčná za jeho oporu. Už i po té krátké procházce začínala pociťovat, kolik ji cesta v Kchratově hibernaci stála sil.

„Nebýt toho, asi byste už byli oba mrtví,“ pokračoval kapitán.

Erin opět přikývla a ukázala na silové pole. Kchrat se choulil v nejvzdálenějším rohu nehybný jako mrtvý.

„Chcete dovnitř?“ ujistil se kapitán.

„A jídlo a vodu pro něj,“ zasyčela. „Neublíží vám.“

„Věřím vám, ale musím být opatrný,“ kapitán omluvně potřásl hlavou. „Zabil dva muže a čtyři zranil.“

Erin rychle sáhla do kapsy, vytáhla svůj deník a začala psát, aby ušetřila štípající krk. „Jen se bránil,“ natočila displej ke kapitánovi. „Mě bránil,“ upřesnila. „Kdybyste počkali, než mě položí na zem –.“

„Chápete snad, jak to celé vypadalo,“ namítl kapitán.

„Jak scéna z hororu,“ utrousil doktor.

„Cestovali jsme několik dní závislí jen na jeho tělesných zásobách. Potřebuje jíst a pít,“ pokračovala v psaní. „Nejen technika umožňuje cestování vesmírem. Jak vidíte, oni spoléhají na biologii.“

„Fascinující,“ vydechl doktor. „Takže on vás nevysával –.“

„Spíš já jeho,“ přikývla. „Obětoval se pro mě,“ vysvětlovala písemně při pohledu na zamračeného kapitána. „Opustil všechno, jen abych se dostala domů. Vidíte snad na té rakvi nějaké ovládání? Pro něj to byla jen jednosměrná jízdenka. A teď je sám v ohrožení života. Ani neví, že jsem v pořádku.“

„No dobrá,“ přikývl konečně kapitán a mávl rukou na nejbližšího muže, který přiklekl k přenosné jednotce, aby část pole deaktivoval.

„Nebude vám vadit, když půjdu s vámi?“ zeptal se rychle doktor, než silové pole pohaslo. „Řekl bych, že potřebujete mou pomoc, ale ve skutečnosti mě ten tvor velmi zajímá.“

„Kchrat,“ napověděla mu a přikývla.

„Kchrat?“ ujistil se, že jí rozuměl a s rozbušeným srdcem pohlédl na bytost, která se v tu chvíli rozvinula jako klubko ostnatých hadů, aby vykašlala na zem další chuchvalec hustého hlenu. Dlouhá černá lebka se zvedla a zabodla do nich dvě mrazivě modré oči.

Překročili hranici silového pole, které za jejich zády opět rychle vyrostlo. Erin se doktorovi vytrhla a těch několik kroků, které ji od Kchrata dělily, dovrávorala sama.

„Ublížil jsem ti,“ zachrčel s provinilým výrazem.

„Ne,“ špitla a důrazně zavrtěla hlavou. Otočila k němu svůj deník a pokračovala v psaní: „Jsem v pořádku. Jak je tobě?“

„Přizpůsobuji se,“ pronesl klidně, a pak se odvrátil, aby vydávil další hlen.

„Co je to s ním? Nemůže dýchat?“ připomenul se doktor.

„Přizpůsobuje plíce našemu vzduchu,“ napsala Erin.

„Děláte si legraci?“ doktor nevěřícně zamrkal.

Erin zamračeně potřásla hlavou.

„Ah, vaše hlasivky,“ popošel doktor blíž a vytáhl z kapsy své uniformy lékařský přístroj. „Teď když jste u něj, můžu dokončit vaši léčbu.“

„To počká,“ naťukala a obrátila se ke svému příteli.

„Jsem na tom lépe než ty,“ vyčetl jí Kchrat.

„Jsi zesláblý a těžko se ti dýchá,“ přesunula svůj deník zase k němu.

„Pořád jsem bojeschopný,“ pronesl pevně.

„Než donesou nějaké jídlo, minutku to potrvá,“ vložil se do jeho vrčení doktor a neodbytně poklekl k Erin. „Potřebujeme váš hlas. Máme spousty otázek a psaní je poněkud zdlouhavé. I on přece potřebuje, abyste za něj mluvila.“

Kchrat vděčně přikývl, a pak pohnul ocasem, aby Erin něžným pohlazením přiměl podvolit se léčbě. Zbytek jeho těla se vzápětí opět napjal, ale už nedávil, jen se rozkašlal.

Doktor přiložil svůj přístroj na Erinin krk a zlehka jím přejížděl po zraněném místě. Oči přitom nespouštěl z černého tvora.

„Myslíte, že bych si ho mohl oskenovat?“ špitl, když se na přístroji rozsvítila zelená.

„Zeptejte se jeho,“ špitla Erin opatrně, a pak se usmála. Zlehka si promnula krk. Po bolesti už nebylo ani stopy.

„No, já přece neznám jeho řeč,“ potřásl doktor hlavou.

„Ale on zná tu naši,“ osvětlila mu Erin a sledovala, jak doktor zalapal po dechu.

„Aha. No samozřejmě,“ odkašlal si vzápětí. „Šest let jste u nich strávila, je to tak?“

„Ano,“ přikývla, „ale oni už naši řeč znali dávno před tím. Pozorují nás už dlouho.“

„Opravdu? A jak jim vlastně říkáte? Uvědomujete si, že jste objevila první inteligentní rasu?“ pokračoval doktor ve svém vyzvídání a těkal očima z Erin na černého tvora a zase zpět.

„No, to se dost těžko vyslovuje. Ale jméno jejich planety zní jako Šatchra,“ objasnila mu svůj postup v této problematice, „tak podle toho –.“

Silová stěna kolem nich opět pohasla a do prostoru vstoupil kapitán se dvěma vojáky: „Vidím, že váš krk už je v pořádku, slečno.“

„Ano. Děkuji za péči, kapitáne.“ Erin se za pomoci Kchratova ocasu zvedla. „Prosila jsem o jídlo a pití pro mého zachránce,“ vytkla decentně, když muže přelétla zkoumavým pohledem.

„Vše už je v kajutě, kterou jsme pro něj připravili. Bude schopen přesunu?“ optal se kapitán.

Kchrat tlumeně zavrčel. Zdálo se, že oči nespouští z ozbrojenců, a tak si doktor dovolil nenápadně spustit svůj sken.

„Říká, že ano,“ přeložila Erin.

„A nechá se spoutat?“ kapitán se na něj zkoumavě zahleděl, ruku měl přitom položenou na pistoli u svého pasu.

„To přece vůbec není třeba,“ pokusila se ho obměkčit milým úsměvem.

„Slečno Marthenová, já jsem zodpovědný za bezpečí posádky na této lodi. A nedovolím, aby po ní volně pobíhal neznámý nebezpečný tvor,“ namítl kapitán tvrdě.

„Vždyť ani není ozbrojen,“ pohodila pažemi.

„A přesto zabil dva muže. Tak nechá se spoutat?“ zeptal se Simon důrazněji, aby zarazil její otevírající se ústa.

„Jistě,“ přikývla, když si vyslechla Kchratovo chrčení.

„Udělejte to prosím vy,“ požádal ji kapitán a předal jí pouta.

„To je v pořádku, Chritn,“ zašeptal Kchrat, když jí nastavil ruce a ocas. Pak se co nejpomaleji zvedl, aby muže se zbraněmi příliš neznervóznil.

Pod dohledem několika desítek vojáků byl Kchrat přesunut do zabezpečené laboratoře pro výzkum mimozemského života, která byla rozdělena do tří částí: vstup, hlavní místnost s přístroji a malá odpočinková kajuta. Tam na Kchrata čekalo slíbené jídlo, voda a široká palanda, na kterou by se jeho mohutné tělo mohlo vejít. Ve zdi bylo dokonce malé okénko s výhledem na hvězdy.

Doktor okamžitě obsadil pult s přístroji a začal přehrávat data svého skenu. Erin zatím Kchratovi odemkla pouta a než je vrátila kapitánovi, muži uzavřeli Kchratovu kajutu silovým polem.

„To je ale vězení!“ vykřikla Erin, když lest prohlédla.

„Jen bezpečnostní izolace, slečno. Takový je protokol. Myslím, že ho dobře znáte,“ pronesl neoblomně kapitán. „Doktor Evans vás doprovodí do vaší kajuty, slečno Marthenová. Jakmile se občerstvíte a odpočinete si, hlaste se prosím u mne. Je toho hodně, co bych rád věděl. A nejenom o vašem příteli.“

„To je v pořádku, Chritn,“ pronesl klidně Kchrat. „Všechno chce čas.“

„Neopustím tě,“ zašeptala, když kapitán odešel a ona přešla co nejblíže k silovému poli.

„Měla by sis jít odpočinout,“ vyčetl jí a posadil se k jídlu. „Já jsem v pořádku.“ Nahlas přičichl a jednotlivé pokrmy zlehka olízl, než si vybral nejstravitelněji vypadající kus. Pak začal opatrně žvýkat první sousto.

„Je úchvatný! Dokonalý!“ rozzářil se znenadání doktor Evans zběžně projíždějící výsledky Kchratova skenu.

„Nejsem dokonalý,“ zavrčel Kchrat svou špatnou výslovností a potřásl hlavou.

„Co říkal?“ zajímal se Evans.

„Že není dokonalý,“ zopakovala po něm se smutným úsměvem Erin. „Nepoužívejte to slovo.“

„Jaké?“

„Dokonalý. Pro ně je dokonalý ten, kdo je zdravý. On zdravý není. Kdyby byl, nestal by se vojákem,“ pokusila se mu to osvětlit Erin.

„Že není zdravý? Co mu chybí?“ Evans přejel Kchrata zkoumavým pohledem. „Už dýchá dobře.“

„Nemyslím tím, že by byl nemocný. Ech,“ odfrkla si Erin a znaveně klesla do nejbližšího křesla, zatímco Kchrat něco vrčel ve své řeči. Chvíli poslouchala, než mávla rukou, aby ho zarazila. „Je to složitější. Mají v rodině nějaký vadný chromozom. Plod, který je nakažen, se automaticky vyvíjí ve vojáka, aby byl společnosti užitečný.“

„Jak automaticky?“ Evans svraštil obočí. „To mi vysvětlete, prosím. Ale pěkně od začátku.“

Erin nejistě stiskla svůj elektronický deník. Měla by začít tím proslovem, ale tady se najednou zdálo všechno tak složité. „On nevypadá jako jejich rasa,“ zašeptala a zvedla pohled ke Kchratovi. Mohl být sebevíc silný a drsný, stejně se nikdy nezbavila pocitu, že v očích má vepsanou bolest. Tvářil se, že neposlouchá, že se ho to netýká, ale stejně ho těmi slovy musela ranit.

„Cože?“ potřásl Evans hlavou.

„Vypadají spíš jako my, jen pár drobností je odlišuje,“ přidala Erin.

Doktor zamračeně sledoval krmícího se tvora. Neměl by být schopen dostat se ven, ujišťoval se v duchu.

„Je v podstatě mutant,“ vysvětlila stručně a očima se mu omlouvala, že musela použít taková slova. A pak si vzpomněla, jak byla tenkrát ona sama nadšená z geniality jeho těla. „Představte si prenatální vývoj člověka. Také máme v jisté fázi ocas, než zmizí. Oni prostě dokázali tuto fázi ve vývoji podpořit. Představte si, že bychom vzali nejsilnější druhy naší planety a jejich přednosti implantovali do genů vojákovi, který tak bude rychlejší, silnější, odolnější než běžný člověk.“

„To je nemožné,“ vydechl doktor nevěřícně.

„Zdá se nám to nemožné, protože vidíme, jak jsou daleko. Vidíme výsledek několik staletí trvajícího výzkumu. Co by řekli lidé dvacátého století, kdybychom jim ukázali naše vesmírné lodě?“ nadhodila trefné přirovnání.

„Pravda, pravda,“ zabručel doktor spíš pro sebe. Pak pohledem zabloudil ke svým poznámkám a znovu rozběhl prsty po panelu, aby si všechno zapsal.

„Doktore Evansi, já – asi bych si měla vážně odpočinout.“

„Ale jistě,“ došlo najednou doktorovi, že Erin od svého probuzení nic nejedla, ani nepila. „Nějak mě to úplně pohltilo.“ Odkašlal si, aby setřásl zklamání, že veškerý výzkum bude muset pár hodin počkat, a vyrazil ke dveřím laboratoře.

„A ještě něco,“ špitla Erin. „On vám rozumí. Na otázky může odpovědět sám. Klidně písemně, než si zvyknete na jeho výslovnost. Nemusím u toho být.“

„Chápu,“ usmál se Evans. „Asi byste si raději povídala s Danielem, než ztrácela čas se mnou.“

„S kým?“ zarazila se Erin. „Aha,“ vyhrkla pak rychle a potřásla hlavou. „Ne.“

 

Zvonek její kajuty zapípal už potřetí, než konečně zvedla hlavu od počítače. Váhavě odložila sklenku vína a obrátila hlavu k monitoru nad dveřmi.

„K sakru,“ zašeptala, promnula si unavené oči, a pak se neochotně zvedla.

„Nestojím ti ani za pozdrav?“ obořil se na ni, sotva se dveře začaly otevírat. A vklouzl dovnitř, jako by měl strach, že by ho nechtěla pozvat dál.

„Ahoj, Danieli,“ špitla chladně a zůstala stát tváří ke dveřím. Nechtěla s ním mluvit. Ne dřív, než dokončí to, kvůli čemu se vrátila.

Na chvíli zůstal nerozhodně stát, oči zabodával do jejích zad. „Co se to s tebou stalo? Co tě tolik změnilo?“ zaútočil nakonec.

Povzdechla si a vyhýbavě se kolem něj protáhla ke svému počítači a nedopité sklence. „Že by šest let?“ utrousila otráveně a nechala víno poválet se po jazyku. „Co chceš slyšet, Danieli? Proč se ti vyhýbám?“ ozvala se, když mlčel.

„Vůbec ne,“ potřásl hlavou.

„Určitě jste o tom věděli, že loď byla poškozena,“ začala ze sebe sypat všechno, co si připravila, když jí Kchrat oznámil, že má povolení odvézt ji na nejbližší lidskou stanici. Šance, že by po tolika letech znovu potkala svého snoubence, jí připadala mizivá, ale stejně jí pomyšlení na něj nedalo spát. „A když jste ztratili signál úplně, byla jsem prohlášena za mrtvou, ne? Je to šest let, Danieli. Šel jsi dál. Já taky. Nic ti nevyčítám, ať už jsi dělal cokoli. Žiju, tak fajn. Ale netřeba kvůli tomu otevírat starou kapitolu. Můžeš být klidný, mou domnělou smrtí to skončilo. Stačí?“

„Erin, to myslíš vážně?“ zůstal na ni překvapeně civět.

Znovu sevřela sklenici a pomalu ji opřela o rty. Očima toužebně zabloudila k holografickému spořiči.

„Šest let jsem doufal, že některý z průzkumníků najde byť jen trosky z vaší lodi, a ty jsi šla dál? Jak jako? A kam? Sama na cizí planetě –,“ zarazil se šokován tím náhlým zjištěním. „Ty s tím spíš?!“

„Cože?“ vyhrkla, než jí došlo, že myslí Kchrata.

„Jasně, že s tím spíš,“ odpověděl si sám. „Myslíš, že jsem slepý? Že nevidím, jak na něm očima visíš? Všude jsou kamery, na to jsi zapomněla?“

„Na tohle nemusím odpovídat,“ pronesla mrazivě.

„Nebo tě donutil?“ zaútočil znovu Daniel.

„Přeskočilo ti?“ zavrčela a vstala ze židle. Ještě jedna věta, a jestli neodejde on, vypadne odtud sama.

„Mně? Podívej se na sebe! Nebo víš co? Je mi to jedno. Nejsem tady kvůli tomu. To ty jsi s tím začala,“ obrátil najednou a nahnul se k jejímu počítači. Klepl do nejbližší klávesy a v prostoru se rozvinula stránka s jejím proslovem. „Co je to? Lidská rasa je slabá? – Necháváme nedokonalé dále se množit? – S křehkou technologií nemáme šanci přežít?“

Stiskla rty a sklopila oči. Tušila, že snadné to nebude.

„Myslíš, že k tomu nemám přístup? K čertu, vždyť jsem psycholog!“ připomenul jí. „Musím vidět posádce do hlavy.“

„Ale ne do počítače,“ špitla.

„Tvůj deník je osobní, ale tohle jsi chtěla zveřejnit na spaceface. Cenzura, moje milá. Za těch šest let se v tomto ohledu nic nezměnilo. Právě naopak.“ Nahlas si povzdechl a vzdálil se od počítače. Udělal pár kroků k oknu a zahleděl se na hvězdy. „Čeho tím vlastně chceš dosáhnout?“ zeptal se po chvíli už klidněji.

„Kdybys viděl, jak jejich společnost funguje –,“ začala opatrně.

„Jak funguje?“ obrátil se k ní a v očích měl nesouhlas. „Předvádíš nám tady mutanta jako na cirkuse a vychvaluješ, jak dobře ho ukuchtili a vycvičili. Není to nic víc než utýrané, zotročené zvíře bez vlastního názoru. Kam ty bys zapadla do té jejich společnosti? Co ty bys byla podle té jejich definice dokonalosti? Dokážeš to objektivně zhodnotit? Nebo myslíš, že by bylo lepší, kdyby tě hodili do přihrádky s nálepkou: vadný kus – zákaz rozmnožování? Myslíš, že naše touha po dítěti by byla menší?“ připomenul jí dávnou tragédii.

„Mlč,“ zavrčela a sevřela ruce v pěst.

„Pamatuješ Irenu? Co by asi udělali s jejím Tobiáškem? Implantovali by mu počítač místo mozku, aby lépe fungoval?“ poznamenal pichlavě.

„Sakra už mlč!“ vykřikla a strčila do něj. Do očí se jí hrnuly slzy. „Všechno to překrucuješ! Jejich ženy mají kupu dětí. Zdravé děti!“

„A ten mutant je co?“

„Nechme toho,“ špitla a překryla ústa dlaní, aby zadržela vzlyk.

„Já to chápu, Erin,“ pronesl smířlivě a pokusil se pohladit ji po rameni. „Chtěla bys být jednou z nich. Zdravá. Bezproblémová… Ale to nejde ze dne na den – očistit DNA. Trvá to roky. Desetiletí. Myslíš, že naše medicína na tom nepracuje? Spousty nemocí jsme se zbavili. To, co tady ale píšeš, je šílenství! Jako bys chtěla všechno přes noc zpřeházet.“

„Nejsem tak hloupá, jak si myslíš, Danieli. Je mi jasné, že to nejde provést naráz, ale postupně,“ osvětlila mu Erin.

„Postupně?“ zalapal po dechu. „A jak rozhodneš, které nemoci a syndromy vyřadíš první?“

„Vím, že jsou to náměty na bouřlivou diskuzi,“ přiznala smířlivě.

„Jsou to nesmysly, Erin,“ vyprskl Daniel.

„Není to přece rozkaz. Je to jen možnost, cesta.“

„Jejich cesta,“ vstoupil jí do řeči. „My nejsme oni. Jsme lidi. Lidstvo by ztratilo svou podstatu. Nejsme otroci. Lidství je ve svobodě. Umíš si představit, jak by to vypadalo? – Je mi líto, vy dítě mít nemůžete, ale vaše sousedka ano. – A co uděláš s těmi nedokonalými, co už se tak narodili? Nebo ty děti rovnou sterilizuješ, aby se v dospělosti nemohli vzepřít?“

„Už tak rozhodujeme o tom, jaké mají mít pohlaví nebo barvu očí,“ namítla.

„K čertu, Erin!“ rozčílil se. „Copak se barva očí dá srovnávat s tím, jak vypadá tam to, cos přivezla?“

Na chvíli jí došla řeč a slzy se jí vedraly do očí. Nedokázal ani Kchrata pojmenovat. Pro něj to vůbec nebyl inteligentní a citlivý tvor. „Nemůže za to, jak vypadá.“

„Zato jeho matka ano,“ ucedil jízlivě. „Ty bys chtěla být takovou matkou?“

„Sakra nedělala to přece pro něj, ale pro přežití rasy! Vesmír je plný nebezpečí.“

„A tím tě celou dobu krmili?“ odfrkl si.

„Neznáme ta nebezpečí, protože nás hlídají, střeží hranice nám známého vesmíru,“ poučila ho.

Znovu pochybovačně zavrtěl hlavou. „A co ti dává tu jistotu, že se s nimi nevypořádáme po svém? Viděla jsi ta nebezpečí?“

„Stačilo mi vidět, jak bojují jejich vojáci a k čemu všemu je trénují,“ namítla.

„Hlásili v médiích, kolik jich kde zahynulo a proč?“ nedal se vyvést z míry.

„Oni tak lehce neumírají. Mají vysokou schopnost přežití a dokonalou taktiku.“

„Slyšela jsi o jediném vážném konfliktu? Viděla jsi těla jejich nepřátel?“ pokračoval, jako by její odpovědi vůbec nevnímal.

„Viděla jsem ty stvůry, co je málem vyhladily,“ pronesla a opět se zachvěla při vzpomínce na děsivé fotografie.

„Ale vyhráli. Přežili. A někdo jejich strachu chytře využil, aby je zotročil,“ shrnul svůj závěr Daniel.

„Nemůžeš naivně předpokládat, že to byla jediná agresivní rasa a celý vesmír je tak díky jejich vítězství otevřen přátelským setkáním,“ zamračila se Erin.

Pokýval hlavou a konečně ji chytil za ruce. „Víš, co si myslím já? Otevřela jsi jim okénko ke světu, kde to jde svobodně, a oni se zalekli, že bys je mohla nakazit. Zbourat jim to jejich absolutistické otrokářství.“

„Tak to není,“ vytrhla své dlaně z jeho a odtáhla se. „Sama jsem se nabídla, že lidi seznámím s přednostmi jejich společnosti.“

„Do toho by tě dokázal navrtat každý dobrý psycholog,“ pokýval vševědoucně hlavou.

„Vypadni,“ vyštěkla.

Semkl rty a znovu přikývl. „Tak jo,“ špitl a obrátil se ke dveřím. Pak se ale ještě na chvíli zarazil. „A udělej pro mě něco: zeptej se toho svého Kchrata, jestli je šťastný po tom všem, co s ním museli udělal, aby vypadal takto.“ Konečně prošel dveřmi ven, kde se k ní naposledy otočil a rukou zastavil zavírající se dveře. „A doufám, že jsi nezapomněla, že by ses měla hlásit u kapitána.“

„K čertu!“ ulevila si Erin, když se dveře konečně zavřely, a mrštila prázdnou sklenkou, až se střepy rozlétly po podlaze. „K čertu,“ zašeptala znovu a sledovala, jak se úklidový robot pustil do práce.

„Pozor, prosím, může dojít ke zranění,“ opakoval stroj, dokud nebyl se svou prací hotov, a pak ztichl na svém stanovišti.

Erin si nahlas povzdechla, sbalila do kapsy svůj deník a vydala se za kapitánem. Cestu dobře znala, ale na můstek ji nepustili. Místo toho ji nechali dobrou půlhodinu čekat v jeho kanceláři. Samota, tichý jednolitý design a jediný abstraktní obraz na stěně a všechny její vzpomínky a pocity se slily do jediného závěru: neměla se vracet. Je jenom pitomá navigátorka. Jak si jen mohla myslet, že se svým nulovým vlivem něco změní?

„Slečno Marthenová,“ ozval se Simon Norten, sotva se dveře otevřely.

Automaticky vstala. A až pak si uvědomila, že zareagovala jako dřív, jako člen posádky. Ale kapitán ji oslovoval slečno, tady neměla svou funkci navigátorky. „Kapitáne,“ špitla a zase se posadila.

„Jak se cítíte? Všechno v pořádku?“ zajímal se kapitán.

„Ano. Je mi dobře. Děkuji.“

„To rád slyším.“ Kapitán odemkl otiskem prstu pracovní plochu stolu a jeho prsty se rozeběhly po holografické klávesnici, aby vyhledaly příslušnou složku. „Přibližně před šesti lety a několika týdny naše loď ztratila s vaším průzkumným týmem spojení.“

„Ano,“ přikývla.

„Podle protokolu jsme vyslali dvě pátrací sondy k vaší poslední pozici. Po osmi hodinách byli vysláni čtyři piloti, ale ani oni nebyli úspěšní. Po jejich návratu a době dvaceti čtyř hodin, kdy nebyl signál opět navázán, jste byla prohlášena za mrtvou a spis uzavřen,“ shrnul to kapitán.

„Ano,“ potvrdila mu.

„Vzhledem k vašemu šťastnému, leč nečekanému návratu musím spis otevřít a zápis aktualizovat. Cítíte se na to?“ upřel na ni své dobrácké oči.

Povzdechla si a její ruka mimoděk zabloudila k jejímu deníku: „Myslím, že ano.“

„Výborně.“

„Ale dala bych přednost tomu, kdybychom mohli nejprve rozebrat situaci mého přítele Kchrata,“ dovolila si namítnout, co ji tíží víc.

Kapitán se na ni dlouze zadíval. „Řekl bych, že je o něj velice dobře postaráno.“

„Při vší úctě, kapitáne, je ve vězení,“ dovolila si namítnout.

„Neříkal bych tomu vězení, pakliže má k dispozici prostor větší než čtyři metry čtvereční, bohatý jídelníček, výhled ven a neustálou společnost,“ odbyl ji kapitán.

Vzdorně odvrátila hlavu.

„Nejprve vyslechnu vás, potom vyslechnu jeho. Zápis posoudí na stanici Diamond, které se zodpovídáme. A pakliže dostaneme svolení…,“ naznačil další postup.

„Jak dlouho to potrvá?“ neudržela se.

„Slečno Marthenová, ti šatchrani,“ povytáhl kapitán obočí, „nebo jak je nazýváte, vás také hned nechali potulovat se po jejich lodi?“

„V jeho doprovodu ano,“ přiznala po pravdě.

„Ale vzhledem k jeho tělesné zdatnosti a výcviku byl jistě schopen okamžitě vás usmrtit, pokud byste se o něco pokusila,“ jeho přísný pohled ji sjel od hlavy až k patě. „Jste vy schopna takového činu?“

Poraženě sklopila hlavu.

„Tak,“ přikývl kapitán, aby se vrátil k původnímu tématu. „Teď prosím jasně a stručně k vašemu údajnému úmrtí. Vaše průzkumná loď byla zničena?“

Svraštila obočí, když zabloudila k bolestným dávno pohřbeným vzpomínkám. „Já nevím. Byla silně poškozena.“

„Čím?“ vyzvídal kapitán.

„Meteority.“

„Jak se navigátorce první třídy podařilo zabloudit mezi roj meteoritů?“ kapitán pozvedl obočí.

„Selhaly senzory,“ vybavila si další podrobnost.

„A dál?“ pokoušel se ji kapitán popohnat.

„Já už si to nepamatuji přesně,“ potřásla hlavou.

Kapitán se na ni dlouze zadíval. „Chápu, že šest let je dlouhá doba, ale pokuste se vybavit si co nejvíce podrobností.“

„Selhaly senzory,“ zopakovala a očima těkala po stole před sebou. „Chvíli jsme letěli naslepo. A pak…,“ polkla a žaludek se jí zvedl, když si vybavila svou skrýš ve skříni.

„Naslepo – tedy pomocí vizuální kontroly okolí,“ opravil ji kapitán trpělivě.

„Palubní počítač se zbláznil. Dával nesmyslná hlášení. Jako by senzory chvíli fungovaly a pak najednou zase ne.“

„Zvláštní,“ přimhouřil kapitán oči.

„Ano,“ přikývla. „Bylo to zvláštní.“

„Co dělal velící důstojník, pan – ,“ kapitán zamžoural do spisu, „– Edmond Ray?“

„Riskli jsme to,“ špitla Erin.

„Riskli jste co?“ kapitánovy prsty netrpělivě zabubnovaly do desky stolu.

„Docházela nám energie,“ pomalu vysvětlovala Erin, jako by se těch slov bála. „Počítač hlásil další závady. Bylo riskantní dál pokračovat jen pomocí vizuální kontroly minimální rychlostí. Šance na bezpečný návrat se snižovala s každou vteřinou.“

„Takže, jak se rozhodl tuto situaci řešit pan Ray?“ pokusil se ji popohnat kapitán.

„Přikázal všem obléknout si skafandry a všechnu zbývající energii obětovat na poslední skok směrem k mateřské lodi s nadějí, že se dostaneme dost blízko, abyste zachytili náš nouzový signál.“

„Kdo zadával souřadnice?“ zeptal se kapitán.

„Já, pane,“ přiznala.

„Do počítače, který – jak jste uvedla – se zbláznil?“

„Ano, pane,“ špitla.

„Předpokládám, že vaše loď skočila naprosto jiným směrem a přímo do roje meteoritů,“ domyslel si kapitán.

Erin mlčky přikývla. Už nedokázala zakrýt třas rukou. V uších jako by jí opět zněl pohasínající alarm, jak ho tenkrát slyšela v helmě.

„Neměl bych zapisovat svoje domněnky, slečno,“ pronesl po chvíli ticha kapitán.

„Bylo to tak,“ potvrdila s potlačovaným vzlykem.

„Co dělala posádka, když jste se ocitli uprostřed roje meteoritů?“

„Já nevím, pane,“ vyhrkla. „Byl to silný náraz. Přímo skrz čelní sklo,“ Erin se myslí kmitl obraz zasaženého prvního pilota a udělalo se jí špatně. „Alarm se rozezněl. Dekomprese – Běžela jsem –.“

Kapitán s povzdechem sklopil zrak k poslední větě. „Jak se zdá, i po těch letech jste silně rozrušená, slečno Marthenová.“

„Ano,“ zavzlykala.

„Důrazně vám doporučuji vyhledat služeb lodního psychologa,“ uzavřel to kapitán a stůl před ním pohasl. „Dříve či později ale budeme muset spis dokončit, slečno. Prosím, abyste myslela na to, že těch osm členů vaší posádky mělo rodiny, které šest let čekají na jakoukoli zprávu o jejich posledních chvílích.“

„Jistě,“ popotáhla a otřela si oči. „Pokusím se,“ slíbila neurčitě. „A Kchrat?“

„Mám za to, že jsem se vyjádřil jasně,“ smetl to nekompromisně kapitán.

„Pane, přináším z jeho planety důležité varování,“ stočila nenápadně řeč ke svému deníku.

„Že lidstvo čeká vyhlazení, pokud nepřezbrojíme?“ pronesl kapitán diplomaticky a s naprosto vážnou tváří. Erin si přesto nemohla odpustit úšklebek. Zcela jasně si dokázala vybavit slova, jaká použil Daniel, když o tom kapitána zpravoval.

„Prosím, neberte to na lehkou váhu,“ zašeptala s prosebným pohledem.

„Ujišťuji vás, že neberu. Vaši zprávu mám zde,“ poklepal na svůj stůl, „a zasadím se o to, aby se dostala na ta správná místa, slečno Marthenová.“

 

Bylo už po půlnoci, když se Erin vyplížila ze své kajuty. Nemohla spát. Dlouho musela myslet na rozhovor s kapitánem. Zřejmě ji naprosto rozhodil fakt, že víc než o Kchrata a jeho civilizaci se kapitána staral o konec jejich průzkumného letu. Jak povrchní jsme rasa, hučelo jí v hlavě. Kašleme na nové poznatky a možnosti, zajímá nás jen majetek. Když konečně na chvíli zabrala, spánek jí přinášel jen zmatené záblesky vzpomínek. Otřesy z vybuchující lodi, křik a nehybné vytřeštěné oči, neskutečný strach a bolestí se stahující plíce z nedostatku vzduchu.

Nejprve si myslela, že se jen projde. Navštíví známá místa. Jaká náhoda, že je zachytila právě loď, na níž před šesti lety sloužila. Možná v jídelně ještě stále visí koláž z jejích fotek. Kamkoli ale zamířila, vždy se našlo něco, co ji rozrušilo a noční můra ji znovu roztřásla. Mlčenlivé světlo alarmu nad dveřmi. Výklenek s nouzovými skafandry. Tlačítko poplachu. Nakonec se rozhodla navštívit Kchrata. Jeho přítomnost a silné paže ji uklidní.

Kchrat ležel na svém lůžku. Jakmile se ale rozevřely dveře a proužek světla z chodby sklouzl na zem, hned šlehl ocasem. Uměla si představit, že musel škubnout i ušima. Jeho mozek byl pořád napůl vzhůru a sledoval okolí.

Po špičkách vešla, a když míjela pult, nahlédla do Evansových rozevřených poznámek. Doktor rozhodně nezahálel. Přesto jí prolétlo hlavou, jestli s Kchratem nezachází jak s laboratorní krysou. Ve chvíli, kdy dorazila až k mihotající se silové stěně, Kchrat pootevřel oči, a pak se posadil.

„Děje se něco?“ zeptal se chraplavě.

„Nic,“ zavrtěla hlavou a musela prudce zamrkat, aby rozehnala slzy. Nebude před ním plakat. On stejně jejím slzám nerozumí. „Nic se neděje. Vůbec nic se neděje,“ řinulo se jí z úst, jako by přílivem slov mohla nahradit pláč. „Neposlouchají mě. Vůbec mi nevěří, Kchrate.“

„To nevadí,“ pronesl klidně.

„Co s námi bude, když se naše mise nepodaří?“

„Všechno to chce čas,“ snažil se ji utěšit a přesunul se co nejblíže silovému poli. Když klečel, jeho oči byly téměř na úrovni těch jejích. „A ty máš spoustu času. Neklesej s prvním selháním.“

„Nikdy mě nebudou poslouchat. Nikdy mi nedovolí to varování zveřejnit. Daniel se mnou jedná jako s bláznem. Jela jsem sem úplně zbytečně,“ vrtěla urputně hlavou.

„Přivezla jsi jim jen slova, Chritn,“ pronesl trpělivě. „A slova plynou a zanikají. Zůstane po nich ticho. Až činy všechno mění. Věděli jsme to. Proto jsi jela jen ty a já.“

„Možná kdybychom vzali nějakého skutečného velvyslance, kterého by nemohli jen tak zavřít do vězení…,“ povzdechla si.

„Ani tisíc proroků by nedokázalo změnit to, čím jsme kdysi byli i my,“ potřásl hlavou. „Stejní jako vy. Až zkáza přinesla procitnutí. S tím nic nenaděláš, Chritn. Tak to je. Strach všechno mění.“

„Zklamala jsem, Kchrate,“ povzdechla si. „Zklamala jsem svoji rasu.“

„Nezklamala. Přivezla jsi mě. Jakmile doktor Evans dokončí svůj výzkum, tvůj lid bude mít alespoň náčrt lepších vojáků,“ pokusil se ji povzbudit.

„Myslíš, že to bude stačit?“ zeptala se nejistě.

„Musí. Víc vám dát nemůžeme. Zbytek je ve vašich rukou,“ přejel mimoděk ocasem po zemi.

Umlkli a ona si rychle zakryla tvář loktem, aby setřela slzu, kterou už nedokázala zadržet.

„Když jsi to věděl, tak proč jsi souhlasil? Proč jsi sem jel?“

„Proč ne?“ pousmál se. „Vždycky jsem vídal jen trosky vašich lodí. Konečně to vidím v plné parádě, když všechno funguje, jak má.“ Rozhlédl se po laboratoři a v očích mu hrály jiskřičky.

„Jsi – šťastný?“ zeptala se váhavě.

Překvapeně natočil hlavu na stranu. „Ano,“ zavrčel nejistě, ale znělo to tak trochu jako otázka.

Potřásla hlavou a znovu si vytřela slzy z očí. „To Daniel chtěl, abych se tě zeptala, jestli jsi šťastný jako voják sloužící svým lidem –. Bože, to je blbost,“ zakryla si pusu a odvrátila se. Nedokázala snést jeho pátravý pohled.

„Teď nesloužím svému lidu, Chritn, to přece víš. Svou službu jsem ukončil. Tady s tebou jsem z vlastního rozhodnutí a na svou pěst. Takže – ano, jsem šťastný,“ pohodil pažemi.

Nic na to neřekla, jen stiskla rty. Nepochopil tu otázku. Patrně by ji nepochopil, ani kdyby mu to vysvětlila, jen by ho tím ranila.

„A ty, Chritn?“ ozval se po chvíli.

„Mám strach, Kchrate,“ špitla. „Dívám se kolem a mám strach. Tak málo nás dělí od jisté smrti. Jen tenký plech a pár šroubků. Jistě bys to dokázal prorazit svým ocasem.“

„Okno možná,“ pokrčil rameny Kchrat a ohlédl se, jako by měřil tloušťku skla.

„A kdyby se to stalo, kdo z nás dvou přežije?“

„Nikdo,“ zavrčel vážně. „Jen já umřu později. Jsem příliš daleko od zázemí a vašim lodím nerozumím.“

„Já ano a o to je to horší. V každém koutě vidím slabé místo.“ Najednou se zarazila. Hlavou jí proletěl celý jejich rozhovor. Podstatná slova se shlukla tisícem ozvěn.

Jako by jí to četl v očích, neklidně šlehl ocasem o zeď. „Chritn?“ zachrčel. „Nenech se ovládat strachem.“

„Ne,“ pronesla rozhodně. „Nenechám. Neboj se.“ Pohladila by ho po ruce, kdyby mezi nimi nestálo to prokleté silové pole. Takhle jen zvedla dlaň, a pak jí udeřila do zdi vedle. „A dostanu tě ven,“ zavrčela a skočila za pult s Evansovým výzkumem.

Ještě to všechno má, připomenula si a prsty nahmatala svůj elektronický deník, který si před spaním vsunula za výstřih. Ještě si toho dost pamatuje a doktor se zapomněl odhlásit. Tak ho Kchrat nadchnul, že nechal všechno otevřené. To jistě odešel jen pár vteřin před Erin. Kdyby mohl, vůbec by nespal. Erin uklouzlo pousmání.

„Chritn, i kdyby tu ta stěna nebyla, stejně bych zůstal v prostoru, který mi tví lidé vytyčili,“ ozval se Kchrat znepokojeně sledující její počínání. Ale nevypadalo to, že by ho poslouchala.

Vytáhla svůj deník a připojila ho k laboratornímu počítači. Pak se její prsty rychle rozeběhly po holografické klávesnici a dotykové obrazovce. Přesouvala a vyťukávala. Zavírala a znovu načítala. Měnila a ukládala. Jen pohyb jejích očí a nervózní kousání do rtu prozrazovalo, jak se jí daří. Nakonec si vítězně odfrkla. Narovnala se a založila ruce na prsou. Se zvláštním výrazem v očích sledovala, co se dělo na displeji. Po několika minutách pak svůj deník odpojila a schovala ve výstřihu.

Sklouzla pohledem ke Kchratovi. Jeho oči byly plné obav. Usmála se a on neklidně mrskl ocasem.

Pak se dveře laboratoře otevřely a Erin strnula.

„Erin?“ ozval se Daniel. Světlo na chodbě prozrazovalo, že noční směna se vystřídala za denní. Erin ani netušila, kolik uběhlo času. Nejistě se pokusila o úsměv. „Nemůžeš spát?“ zeptal se neurčitě Daniel a vešel dovnitř. Rozsvítil světla a přisunul si křeslo. „Nebo jsi tu spala na protest?“

„Co tady děláš?“ pípla Erin a schovala třesoucí se ruce za záda.

„Kapitán mě poprosil, abych ho vyslechl,“ pohodil rukou ke Kchratovi. Posadil se a otevřel si tablet s poznámkami. „Chceš zůstat a překládat?“

Erin se viditelně ulevilo. „Jistě.“

„Jméno?“ zahájil svůj rozhovor lodní psycholog.

„Kchrat,“ zavrčel tvor za silovou zdí. Oči nespouštěl z Erin.

„Myslela jsem, že jeho jméno už znají na lodi všichni,“ ušklíbla se Erin a zadala do přístroje ve vzdálené zdi objednávku. „Můžu mu tam dát snídani?“

„Nají se potom. Dlouho vás nezdržím,“ slíbil Daniel. „Účel příletu?“

„Přivezl jsem Chritn,“ pronesl  Kchrat.

„A to znamená, že opět odletíš?“ ptal se Daniel.

Kchrat se zarazil. „To byste mě museli odvézt, sám se vrátit nedokážu.“

Erin mezi překládáním pomalu uždibovala z tácu.

„Co ta cestovní jednotka, kterou jste přiletěli?“ pokračoval nevzrušeně Daniel.

„Bez zásob v ní dokážu přežít přibližně čtyřicet hodin. Ale bez přesného naprogramování nebude schopná bezpečného letu,“ namítl Kchrat.

„Ale jak jsme potom –?“ došlo najednou Erin.

„Už jsi nevnímala, když došlo na finální přípravy,“ vysvětlil jí Kchrat.

„Dokážeš ji naprogramovat?“ vstoupil jim do toho netrpělivě Daniel.

„Ano, ale nemáte potřebný zdroj energie. Teď už je to vlastně jen nefunkční obal.“

„Ale to znamená –,“ Erin se roztřásla.

„Viděla jsi jen to, co jsi mohla vidět, Chritn.“

„Tak dál,“ přerušil je Daniel. „Jsi tu tedy jen kvůli slečně Marthenové?“

„Ano,“ potvrdil mu Kchrat.

„A co to varování, o kterém slečna Marthenová mluví?“ vyzvídal psycholog.

„Nejsem velvyslanec, jen voják,“ potřásl hlavou Kchrat a přitáhl si k sobě klávesnici, aby mohl odpovídat písemně. Erin totiž zmlkla, zaraženě hleděla na pult laboratoře a prsty tiskla pod halenkou svůj deník. „Jaké informace vám předává slečna Marthenová, je čistě její soukromá věc.“

„Slečna Marthenová uvádí, že lidskou rasu pozorujete a chráníte. Vaše ochrana prý brzy skončí. Co je na tom pravdy?“ pokračoval Daniel a vypadal přitom jako stroj bez emocí.

„Za hranicí oblasti, kterou nazýváte sektor Omega, je několik planet, ze kterých těžíme suroviny. Díky těžbě jsme se dostali docela blízko vaší Zemi. Ze zvědavosti jsme vás pozorovali,“ osvětlil mu ochotně Kchrat.

„A vaše ochrana?“ Daniel pozvedl obočí.

„Chm,“ odfrkl si Krchat, „eliminovali jsme několik potenciálních hrozeb. Ale spíše proto, že křížili cestu našim lodím, než že bychom v tom viděli záměr chránit vaši rasu.“

„Ani kuře nehrabe zadarmo,“ šeptal si Daniel spokojeně a všechno si zapsal.

„Těžba brzy ustane, a tak se naši vojáci z té oblasti stáhnou,“ dodal mimozemšťan.

„Rozumím,“ přikývl Daniel.

Znenadání cvakl zámek dveří, nad nimi zablikalo červené světlo a vzápětí se rozezněl alarm. Daniel zvedl hlavu k displeji vedle poplašné signalizace a zamžoural na ikony.

Zachovejte klid. Nejde o cvičení, ozval se hlas lodního počítače. Laboratoř je uzamčena pro vaše bezpečí. Prosím, zůstaňte na svých místech a vyčkejte na další instrukce.

Posádka týmu Delta na svá místa, následoval živý hlas operátorky. Kapitán je již na můstku. Lodní inženýři, hlaste se ve strojovně.

„Sakra,“ ujelo Erin a Daniel ji přejel zkoumavým pohledem.

„Sakra?“ zeptal se s podezřením.

„Co se děje?“ ozval se Kchrat.

„Cokoli,“ mávl rukou Daniel, jako by o nic nešlo. „Pár meteoritů, vadná součástka, pokles tlaku v nějaké kajutě… Takových poplachů je deset do měsíce.“

„Ještě že jsem tady s Kchratem,“ poznamenala Erin.

„Jako by byl všemocný,“ utrousil štiplavě Daniel.

„Jen pro tvou informaci, on dokáže přežít v otevřeném vesmíru,“ poučila ho bývalá navigátorka.

„S tebou na krku,“ psycholog se zasmál a mrkl na Kchrata.

„A až k tomu dojde, koho asi zachrání?“ zeptala se výhružně.

Daniel zmateně stáhl obočí. „K čemu má dojít? Erin, je to jen běžný poplach. Přece není první, který jsi zažila.“

„Ale je poslední, který zažijete vy,“ zasyčela a otevřela vitrínu se skafandry.

„Proč myslíš?“ Daniel naklonil hlavu na stranu.

„Bude to stejné jako tehdy. Zmatený počítač. Přeskakující souřadnice polohy lodi. Nesmyslná poruchová hlášení. Pak uděláte jednu chybu a už se to poveze. Jedno špatné rozhodnutí za druhým,“ začala ze sebe chrlit Erin, zatímco se pokoušela strhnout kombinézu z ramínka, „a konec bude nevyhnutelný.“

„Že se to tobě jednou stalo, neznamená, že se teď děje to samé, Erin,“ nenechal se Daniel vyvést z míry a klidně ji pozoroval z pohodlí svého křesla. „Nebo snad ano?“

„Chritn, co jsi udělala?“ zachrčel Kchrat.

„To, co je třeba,“ zaskřípala Erin v jeho řeči, aby jí Daniel nerozuměl. „Jak jsi říkal: až strach všechno změní. Je potřeba, aby to zakusili na vlastní kůži, jak jsou jejich těla křehká a stroje nespolehlivé.“

„Chritn, to přece nemůžeš,“ potřásl hlavou Kchrat. „Zastav to.“

„Ne,“ zavrčela a nasoukala se do skafandru.

„Chritn, jestli se loď rozpadne na trosky, ani já dlouho nepřežiju,“ připomenul jí šatchranský voják.

„Přežiješ dost dlouho na to, abys nás dostal do hangáru,“ natáhla se pro helmu. „Až dojde k poklesu energie a silové pole pohasne, rozbiješ okno.“

Kchrat nesouhlasně zamručel, a když Erin zápasila se zapínáním helmy, rychle naťukal do klávesnice: Erin něco udělala na počítači.

„Já vím, Kchrate,“ přikývl smutně Daniel. „Jen se snažím pochopit proč.“

„Co víš?“ otočila se Erin.

Silové pole několikrát bliklo, a pak zcela zaniklo. Daniel se zadíval na Kchrata, aniž se hnul z místa, nebo dal nějak najevo, že má strach. Cizí voják zacouval pomalu do kouta své kajuty a posadil se na zem.

„Kchrate?“ vyzvala ho Erin. „Rozbij to okno. Mám skafandr, přežiju to.“

„Ne, Chritn, nemůžu to udělat,“ rozhodně zavrtěl hlavou. „Jsem tady sice na svou pěst, ale to mě neopravňuje ničit lidskou loď. Navíc bych ohrozil život toho člověka. To raději ohrozím ten svůj.“

„Celá loď vybuchne!“ vykřikla Erin.

„Proč myslíš, Erin?“ vložil se do toho Daniel.

„Protože jsem to tak naprogramovala, ty tupče!“ zaječela Erin a vrhla se ke Kchratovi, aby s ním zatřásla. Musí ji zachránit tak jako tenkrát. Ukradnou loď a doletí na stanici. Tam jejich varování teprve dostane tu pravou naléhavost, když k němu připojí smrt dvou set lidí z průzkumné lodi Ethernal.

„Stejně jako jsi to naprogramovala ve vašem průzkumném plavidle, Erin?“ zeptal se Daniel.

„Že ti to ale trvalo,“ ušklíbla se a vzala Kchratovu hlavu do svých dlaní. „Zemřeme tady, jestli se rychle nedostaneme ven.“

„Dobře,“ přikývl Kchrat. „Nejsem už členem své rasy, Chritn. Svou službu jsem ukončil. Už nemusím své tělo chránit před zničením. Letěl jsem sem i s vědomím, že když se vaši vůdci rozhodnou mě zabít, tak to tak bude,“ pronesl s ledovým klidem a ona se roztřásla.

„Takže to je konec,“ špitla a svět se jí zatočil před očima. „Ne,“ zašeptala zoufale. „Kchrate, ne!“

Jekot alarmu najednou utichl, blikající červená pohasla a silové pole se opět obnovilo, aby uzavřelo Erin v Kchratově vězení. Daniel se s povzdechem zvedl ze svého křesla.

„Erin Marthenová, jste zatčena pro podezření z úmyslného zabití osmi členů posádky průzkumného letu G216,“ pronesl smutně. Překvapeně se na něj otočila. „A pro pokus o sabotování průzkumné lodi Ethernal.“

„Jak –?“ vydechla šokovaně.

„Možná jsi dokázala oklamat osm astronautů, Erin. Ale tady je dvě stě šikovných lidí, kteří tvoje kroky sledovali od samého začátku,“ vysvětlil jí stručně. „To jsi chtěla spáchat sebevraždu? Nebo proč jsi sabotovala ten let? Kvůli tomu, že jsi potratila?“ zeptal se, když vzdorně semkla rty.

„Hajzle,“ zavrčela.

Nahlas si povzdechl a potřásl hlavou. „No nevadí, třeba se to dočtu ve tvém deníku. Mimochodem díky, že jsi ho připojila, všechno jsme si stáhli. Samozřejmě do zabezpečeného úložiště, aby se další jednotky nenakazily tím tvým virem.“ Obrátil se ke dveřím a zadal několik příkazů do ovládacího panelu. Mezi hlavním prostorem laboratoře a vstupem vyrostlo nové silové pole.

„Kchrate, mohu tě teď poprosit, abys ji nějak šetrně zbavil vědomí? Přesuneš se do hlavního prostoru laboratoře, a potom ti najdeme vhodnější kajutu, aby Erin zůstala zcela izolovaná. A ta snídaně tady je samozřejmě tvoje.“

Erin se nevěřícně otočila na sedícího Kchrata. Zvedl k ní hlavu a jeho ocelově modré oči byly skutečně plné bolesti.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď