Metro do třetice a jinak aneb svět je jako briliant

Spousta ploch a plošek briliantu zaručuje unikátní lesk, a tím i lákavost. Glukhovského trilogie Metro zrovna tak; autor se podíval na jednu modelovou situaci třemi různými pohledy a dokázal tak situaci a téma takřka dokonale vytěžit. Třetí, pravděpodobně poslední pohled, Metro 2035, zachovává zdání kontinuity příběhu v sérii naznačené číslovkami v názvech jednotlivých částí, ale autorova kamera zabírá postkatastrofické moskevské metro a jeho obyvatele z jiného a nového úhlu.

Metro 2035Tam, kde se v první části zabýval autor neznámým děsem zvenčí a ve druhé běsy uvnitř společnosti, ve třetím díle se soustředil na lidskou naději a boj o moc. Potkáváme znovu Arťoma, „hrdinu“ boje s mutanty v nové roli, oslýchaného, ale slavného stalkera, který hledá naději pro celé metro. Den co den, se zanedbatelnou podporou blízkých, vlastní ženu nevyjímaje. To, po čem touží jeho bližní, jsou blízké, každodenní jistoty, ať už vypadají jakkoliv uboze ve srovnání s tím, co nabízí Arťom. Umolousané, bídné, ale jistoty; aspoň takové se zdají. Rodina především, mít co jíst a malý kousek místa, kterému by mohli říkat své. Arťom nabízí vzdušné zámky, spásu lidstva, ale je tak vzdálená, že jí nikdo nevěří.

A tak se hrdina vydá na pouť, za jiskrou té naděje, přes pusté stanice a špinavé kanály. Tady Glukhovský dodržuje svůj styl z předchozích částí, podává příběh jako mýtus se vším všudy: hrdina má  své průvodce, mezi nejvýznamnější z nich patří Homér (jak příznačné), muž, který touží zaznamenat Arťoma a jeho dobu pro budoucí generace a který dolil oleje do ohně hrdinových tuh. Jsou tu i další, méně důležití, ale stále významní – ukazují určité typy lidí a jejich reakce na modelové podmínky ve fikčním světě. Máme tu také menší i větší zloduchy, kteří se našemu hrdinovi staví do cesty, a máme tu grál, zlaté jablko či magický krystal, jak kdo chce, který je hledán a který má přinést onu spásu a záchranu.

Dalším hlavním motivem je krom dobrodružné cesty za snem tvrdá politická kritika. Tupost a omezenost mocichtivých je prezentována na bojích mezi frakcemi v metru; zjišťujeme, že na barvě a ideologii vlastně nezáleží: jistě je rozdíl mezi vyhlazovacím pracovním táborem a otroctvím blahobytu, ale v samotném důsledku oboje umožňuje vydržovat vlastní, nemilosrdné vládce. Vládce, kterým na jejich ovečkách záleží jen potud, pokud jim zajišťují jejich zdánlivý klid a pohodlí stranou útrap. Jsou ochotni k jakékoliv oběti podle pořekadla, že z cizího krev neteče, jen aby si to zajistili. Zajdou tak daleko, že ve jménu své moci obelžou obyvatele metra stran jejich možné lepší budoucnosti, ba co víc, toho, kdo jejich lest prohlédne, odstraní.

Nadčasová politická kritika na pár místech přejde ve vysloveně ostré narážky na současný ruský režim a důsledky jeho existence, jež se promítají do situace v moskevském metru roku 2035. Ne že by si autor bral servítky před jakoukoliv mocí, ale patrně jako Rusa se ho ta domácí dotýká nejvíc.

A abych jen nechválil, i přes skvělý námět a zajímavý koncept příběhu je pořád vidět, že autor není vypsaný. Časté dlouhé dialogy, které jsou prázdné, ani ne tak tou běžnou žvanivou prázdnotou rozhovorů, kterou si často uvědomíme, až když se nevyhneme nutnosti poslouchat cizí hovory, ale prázdnotou ve smyslu textové vaty, která má vyplnit to odněkud někam mezi dvěma akcemi; rozhovory Arťoma a Aňi jsou běsné. Autorovi také příliš dlouho trvá, než se někam pohne, na vybudování atmosféry je to příliš zdlouhavé. Jak se to jednou ale „rozjede“, Glukhovský už umí házet pod kotel a o dramatické akce a zvraty není nouze; ve valné většině ani nejsou samoúčelné, jak se to často v dobrodružném žánru stává. O napětí a tah tedy obavy čtenář mít nemusí a v mnohém je Metro 2035 více podobné Metru 2033 než dílu prostřednímu.

Samotný závěr je velmi realistický, má daleko k nějakému hepiendu. Vlastně je to velmi důstojné ukončení série, které věrně ukazuje, co lidé dokážou, ať už dobrém či zlém. Naše tužby se plní tím nejpodivnějším a ne vždy nejočekávanějším způsobem, každý krůček ven ze začarovaného kruhu vládců a ovládaných je tvrdě vykoupen a v samém konci se dokonce může zdát, že nic dobrého z toho ani nevzešlo. Ale důležité je, že ti, kdo chtějí, sní a usilují nejen o sebe, uspívají, a ti, kdo se jen drží v okopech své moci, v nich také uhnijí zaživa. Často ty první lidé vnímají jako blázny, ba hlupáky, kteří se starají o druhé místo o sebe; z ruské kultury nemůžeme nevzpomenout knížete Miškina z díla Dostojevského. Docela tu sedí jedna klíčová věta z ruského filmu Durak (Hlupák, 2014), na podobné téma, kterou pronáší hlavní postava ne nepodobná Arťomovi: „Jako hovada žijeme a jako hovada chcípáme, protože jeden pro druhého nejsme nic.“ Nemusím zdůrazňovat, že dotyčný dobře neskončí. Arťom, a tím i ostatní z moskevského metra šanci dostanou; že ji ti ostatní neumí využít, to už je prokletí toho být člověkem. Většina z nás prostě vymění onoho příslovečného tučného holuba na střeše za vyzáblého vrabce v hrsti, inu, není čas na hrdinství.

Dmitry Glukhovsky: Metro 2035
Vydal: Knižní klub, 2016
Překlad: Rudolf Řežábek
Formát: váz.
Počet stran: 488
Cena: 399 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď