My můžeme jenom naznačovat aneb dekonstrukce iluzí

Po drahně letech jsem neprozřetelně přislíbil nové šéfredaktorce nové FantasyPlanet recenzi díla Borise Strugackého Bezmocní tohoto světa. Kombinace podvědomého odporu k závaznému čtení a obtížnost textu si obé vybralo svou daň, ale doufám, že ve smyslu rčení, že vše zlé je pro něco dobré, to bylo k dobru věci.

Strugackij: Bezmocní tohoto světaTa cimrmanovská parafráze v titulu recenze by vlastně mohla být tím jediným, co lze o výše zmíněném příběhu smysluplně a bez šanování se napsat. Boris Strugacký, publikující sám pod pseudonymem S. Vitický, psal svůj druhý a poslední román dlouho a hádám, že to byla tvorba bolestná. Nejeden recenzent i čtenář se shodují, řečeno slovy S. Bondarenka, že Boris napsal „nejtěžší román ze všech, které kdy Strugačtí napsali“. A mně nezbývá než souhlasit.

Děj románu by se vměstnal na půl stránky textu. Na stránku, ať nepřeháním. O to více se autor soustředil na nabuzení potemnělé atmosféry světa, v němž mezi námi žijí lidé se zvláštními, ne- či nadpřirozenými schopnostmi. Velký sensej, Sten Arkaděvič Agre, muž, který rozkrývá lidské talenty, ale jen u chlapců. Jurij Georgijevič Kostomarov, zvaný Polygraf, který neomylně pozná pravdu, ale jen za střízliva. Tengiz, Psychokrat, člověk, který dokáže vnucovat svou vůli jiným, ale je dokonalým mizantropem a jediné, co ho zajímá, je jeho filumenická sbírka. A tak dále a podobně. Máme před sebou partu, která disponuje silami supermanů, ale každá ta síla má své „ale“… Představte si X-Meny, kde nejsou žádné dva základní póly, ti zlí a ti dobří, ale nesourodá parta, v níž jsou přátelé, ale i jen známí z nutnosti, kde uznávaná autorita je skoro tajnůstkářský taoisticko-zenový mistr, odmítající zasahování do běhu světa, kde většinou muži (!) vládnou děsivými silami, ale sami sebou už ne. Dimka Danilovič, muž se sílou měnit osudy, podléhá fatalismu, Sergej Vageľ, cítící předvídavě ohrožení v podstatných okamžicích, mu nemůže pro jeho závažnost včas zabránit. X-Meni mají mnohé osobní nedostatky, nicméně v moderním americkém mýtu mají tvůrčí roli, nastolují rovnováhu, bojují za lidstvo, kdežto ti Strugackého, ve skoro postmoderním antimýtu, jsou opravdu bezmocní a zpackají naprosto lidsky skoro vše, na co sáhnou. Ukazují tak jiný typ rovnováhy, která se ustavuje proti vůli, přirozeně, nezávisle; vyklešťuje moc a činí ji bezvýznamnou, ba směšnou. Jsou to nakonec jen lidé se svými „běžnými“ prostředky, kdo mění tok dějin. Autor nejednou v textu otevřeně konstatuje výrazně ateistický postoj k silám v tomto světě.

Stylisticky je román vybroušený, je to ruská próza s bohatým vypravěčstvím, která českého čtenáře může až utlouct přívalem minipříběhů jednotlivých hlavních postav, ale i postav naprosto vedlejších. Autor patrně záměrně ředí centrální osu románu příběhově uzavřenými anekdotami, které jsou vlastně samostatnými mikropovídkami uvnitř díla. Pomáhají nabudit čtenářovu vnímavost, ale bez zřejmého vztahu k hlavní linii mohou také pozornost odvádět. Román je také prosycen citáty, kulturními i společenskými odkazy, které jsou, až na těch pár týkajících se starší ruské kultury, pro mou generaci většinou srozumitelné; u mládežníků mám obavy, že nezaberou.

Inu a závěr je právě tím, co přináší největší překvapení. Po vééélmi pozvolném nástupu tu máme nevídaný fofr, ve kterém se přihodí… těžko říct co. Vyústění příběhu je natolik otevřené, že umožňuje nepřeberné množství interpretací (při čtení recenzí v ruských médiích jsem narazil asi na čtyři hlavní). U tak zkušeného autora nečekám, že je to nedostatek způsobený absencí koncepce díla a tak mi nezbývá, než se pokusit o nějakou vlastní interpretaci. Hmm. Román silně navazuje na linii děl bratří Strugackých jako Les, Piknik u cesty, či Kulhavý osud, kde podle mého názoru převládá navození pocitu něčeho většího než člověk a jeho společnost, něčeho, s čím si nelze jen tak hrát, něčeho, co nedbá našich přání a tužeb, něčeho, co si v zásadě dělá, co chce a nám nezbývá, než se s tím smířit. Není to pěkná metafora života jako takového? A k tomu možná směřují i Bezmocní tohoto světa – máme své představy o tom, čeho jsme schopni, čím jsme nadáni, jak se cítíme povoláni měnit svět, jak chceme svůj život prožít a pic kozu do vazu, žádný zlomyslný bůh, žádný superzloun či konspirační partička, sejme nás naše vlastní nedokonalost, přirozenost, nebo jen obyčejná náhoda. A času je tak málo.

Mnozí recenzenti psali, že bylo třeba i trojího čtení, než se propracovali k pochopení tohoto románu. Popravdě, musel bych hledat odvahu hodně hluboko, abych se přesvědčil ten depresivní a téměř bezvýchodný příběh číst v blízké budoucnosti znovu; je to příliš silný čaj i na mě. Jde o nelehké čtení, které odmění méně trpělivé alespoň spoustou zajímavých příhod, ty odhodlanější pak vybudí k usilovnému dumaní, co tím chtěl básník říci, k ptaní se, chtěl-li vlastně vůbec říct něco víc než „jen“, že nejsou žádné odpovědi, jen nové a nové otázky. A to je kouzlo dobré literatury, otevírá mysl a místo zklamání, které pocítíme, když nedostaneme to, co slibuje barvotisková reklama konzumní tvorby, poskytuje útěchu v tom, že před složitostí světa jsme si všichni rovni, bohatí, chudí, chytří, hloupí, doběhne nás všechny. Ale než to udělá, máme šanci si to užít.

Boris Strugackij: Bezmocní tohoto světa
Vydal: Triton, 2015
Překlad: Konstantin Šindelář
Počet stran: 328
Cena: 289 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentářů

  1. Ve Stalkerovi se mi filosofie a nejednoznačnost líbila, ale tohle bude o hodně dál po nastoupené trase.
    Jinak dobrá recenze, díky.

Zveřejnit odpověď