Nikdynoc aneb Pod svícnem bývá vždy největší tma

Určitě jste někdy už chtěli někoho zabít nebo to prohlásili potom, co vám něco udělal nebo se choval ošklivě. Nikdynoc však povyšuje toto tvrzení na úplně nový level. Mia se kvůli pomstě vydává na cestu z níž není návratu a má pouze dvě východiska – buď přežije, anebo na cestě za pomstou zemře. Nic mezi tím. A vsaďte se, že tomu obětuje všechno.

Australský rodák Jay Kristoff u nás není moc známý, v zahraničí se ale proslavil například trilogií Akta Iluminae, kterou napsal ve spolupráci s Amie Kaufman. Z pohledu fanouška je to docela řízek, alespoň pokud sledujete nebo jste navštívili jeho sociální sítě, na kterých je velmi aktivní, a je znát, že si v ničem nebere servítky, což se projevuje i na postavách, jež píše. Jo, a nevěří v happyendy, takže se máme na co těšit!

Nechť světlo zvítězí

Bylo nebylo, bůh světla Aa se zamiloval do Bohyně noci a Paní požehnané vraždy Niah. Byla mu sestrou a manželkou, a i přesto, že jejich láska byla obrovská, zakázal jí ze strachu povít syna. Noc byla poslušná, a proto mu dala čtyři dcery – Tsanu, Paní ohně, Keph, Paní země a dvojčata Trelenu (Paní oceánů) a Nalipse (Paní bouří). Ale protože se Noc s manželem vídala pouze za soumraku a za úsvitu, neboť každý z nich vládl svému nebeskému, bylo jí velmi smutno. Ze stesku po Aaovi přivedla na svět chlapečka a pojmenovala ho Anais. Bůh světla se na manželku neskutečně rozzuřil a vyhnal ji i se synem. Od té doby nikdo neví, kde se Noc skrývá a navíc se přívrženci obou bohů rozdělili na dva proti sobě bojující tábory.

Bylo nebylo, do politické rodiny se narodila holčička jménem Mia Corverová. Vyrůstala v Itreyské republice, přesněji řečeno na místě zvaném Boží hrob, město mostů a kostí v části Páteře. Údajně se jednalo o ostatky obra, kterého svrhl Aa při válce o moc nad itreyským nebem a lidé si v nich později vytvořili obydlí. Všechno bylo několik let v pořádku, matce i otci se dařilo – dokonce natolik, že se Mie narodil mladší bratr. A pak to šlo všechno do kopru. Tehdy to Mia ještě nechápala, ale s politiky se to má tak, že dříve nebo později se nějaký dobrák (většinou podpořený několika dalšími lidmi stejného názoru) pokusí o větší převrat v systému, ale málokdy se mu to povede. Bohužel pro desetiletou Miu, byl tímhle dobrákem její otec, a za odměnu se mu dostalo akorát tak provazu a její matce s bratrem uvěznění. A ona? Ona měla skončit mrtvá. Přesto se jí podařilo utéct těsně před její něšťastnou náhodou s pomocí od Matky požehnané vraždy, Niah. Miin stín byl od té chvíle dost tmavý na to, aby se z něj zrodil stínový kocour jménem pan Laskavý pijící její strach. Mii se ujal starý shahiid (tedy učitel či mistr) Mercurio a začal ji vyučovat v umění vraždy, aby mohla vstoupit do Rudé církve a stala se Čepelí (vyučeným vrahem). V případě, že by zkoušky nezvládla, ale přežila je, stala by se Rukou, tedy tím, kdo Čepelím a shahiidům dělá poskoka.

Dívka, jež má příběh hodný vyprávění

V momentě, kdy se čtenář setkává s hlavní hrdinkou příběhu, Miou Corverovou, je jí šestnáct let a právě se chystá zabít svého prvního člověka. Tento čin se prolíná s flashbackem, maximálně pár hodin starým, v něm Mia platí prostitutovi, aby ji připravil o panenství, protože v nadcházejících měsících by jí mohlo být na obtíž. Koneckonců, ono cestovat do asasínské školy Rudé církve s takovým břemenem, které by mohli druzí škodolibě využít proti ní – kdopak by to chtěl?

Ale jak Mia (tak čtenář) později pozná, že za každou chybu se platí; a pokud bude chtít mezi akolyty v Rudé církvi přežít, bude muset být velmi ostražitá, neboť ať už zná všechny nebo nikoho, jedna jediná věc je jistá – všichni do jednoho jsou to vrahové a lháři. Každý z nich musel zabít člověka a vytrhat mu zuby jako desátek pro Tlamu (Niah) a každý z nich měl nějaký důvod a motivaci se do školy dostat. Aby se Mia stala Čepelí, musela jen přežít výcvik tamějších shahiidů a zkoušky loajality. Brnkačka.

Pubescentní vrahouni a stínoví mazlíci

Vrána, Bledá dcera, akolytka, Temná. Tohle všechno je Mia Corverová, tohle všechno a mnohem víc. Jay Kristoff vytvořil skvělou hlavní hrdinku, která se sebou nenechá zametat a nebojí se říct svůj názor. Na druhou stranu není přehnaně badass a její schopnosti mají i nevýhody a limity, jež si Mia uvědomuje a nepokouší je. Na rozdíl od některých postav v příběhu může Mia čtenáři místy připadat trochu jako měkkota (alespoň mě připadala), ale to je právě to, co ji činí zajímavou. Stále má dostatek lidskosti, který jí brání zabíjet hlava nehlava (což jí vedlejší postavy mnohdy s radostí připomínají), ale pro svoji pomstu přes mrtvé půjde.

Vyfoukla mezi ně obláček šedivého, hřebíčkem ovoněného dýmu.
„‚Čurák‘ podle mě znamená, že ten člověk je jednoduchej. Zato když se řekne ‚kunda‘ tak…“ Usmála se. „Tak to taky znamená zlej úmysl. Záměr. Někoho, kdo je škodolibej a ví o tom. Nemysli si, že když o konzulovi Scaevovi říkám, že to je kunda, tak to má být urážka. Kundy jsou chytrý, done Tricu. Kundy mají zuby. Když ti někdo řekne, že jsi kunda, tak to je kompliment. Jako důkaz toho, že si lidi myslí, že s tebou nemůžou jen tak vyjebat.“ (str. 80)

Stínový kocour, ne-kocour, číča a v neposlední řadě především Miin všudypřítomný společník. Ačkoliv on sám, ani Mia a ani čtenář nevědí, co je doopravdy zač, nejde ho nemilovat. Pan Laskavý je neuvěřitelně chytré a velmi škodolibé stvoření s poznámkami na tom pravém místě (kdyby kočky v reálném životě mohly mluvit, myslím si, že by zněly jako pan Laskavý). Jak příběh postupuje, čtenář si může všimnout, že panu Laskavému na Mie doopravdy záleží a snaží se jí pomoct, uklidňovat a radit, pokud to tedy zrovna potřebuje. Nerad vidí svého člověka zraněného a pokud se cítí sama, vyjde z jejího stínu, aby si měla s kým povídat.

„Kde jsi byl?“
„…ale, krátký výlet do divadla, rychlá runda piva, děvky, víš jak…“
„Zadrž, není čas na uštěpačnost. Byl jsi pryč celé hodiny.“
„…věřím, že sis našla nějaký způsob, jak se zabavit, když jsem tu nebyl…“ (str. 308)

Další, zřejmě nejhlavnější vedlejší postavou je dweymersko-itreyský míšenec Tric. Po otci zdědil menší vzrůst, oříškové oči a po matce dweymerijce snědou pleť, husté vlasy a mohutnější stavbu těla. S Miou se potkává v hostinci, kam oba, na příkaz svých shahiidů, poslušně přinesli desátek Tlamě. Sympaťák od první věty, Miin ostrovtip zvládá s přehledem vracet, ale je trochu háklivý na svůj původ a rodinu. Často se u něj projevuje jeho temperamentní povaha a loajálnost vůči těm, kteří mu jsou blízcí.

„Co víš o Temných, done Tricu?“
„Lidový povídačky. Blbosti. Kradete děti z kolíbek, připravujete panny o panenství, kudy chodíte a podobný nesmysly.“ Pokrčil rameny. (str. 78)

Jay Kristoff vytvořil unikátní svět plný zajímavých postav. To, že jsou některé zajímavé více a některé zase méně, nechme stranou – většina z nich ale rozhodně stojí za zmínku a byť se v knize objeví jen párkrát, je velmi pravděpodobné, že čtenáři utkví v paměti skoro stejnou měrou jako postavy hlavní. Takovým příkladem je rozhodně kronikář Aelius mající na starost knihovnu Rudé církve plnou knih, které by neměly existovat. Nebo nebyly nikdy dopsány. Nebo shořely. To ale neznamená, že knihy nežijí svým vlastním životem, jak Aelius rád připomíná.

Aelius pokrčil rameny. „Zaprvý, tohle není moje knihovna. Patří naší Paní požehnané vraždy. Já jsem akorát ten, kdo zaznamenává, co tu je. A já tu knižní červy nenechávám jen tak se potulovat… Oni tu prostě… jsou.“ Pokrčil rameny. „Tohlencto je vtipný místo.“
„Vtipný…“ vydechla Mia.
„No, ne jako vtipně vtipný, samozřejmě.“ (str. 290)

Svět, kde tajemství mají tajemství

Autor rozhodně není ve vodách fantasy žádný nováček, ale v Nikdynoci vytvořil docela komplexní svět s příběhem, kde možná plánované celkové tři díly nebudou stačit už jen kvůli všem otázkám, které čtenáři vyvstanou během čtení. V první polovině Nikdynoci si čtenář musí zvyknout na poznámky pod čarou, jež často obsahují zajímavé (pokud ne, tak alespoň vtipné) informace a kolikrát zabírají půlku stránky. Ze začátku mohou působit rušivě, ať už nezvykem nebo tím, že je to jednoduše moc informací na jedné stránce, ale “nejhorší“ je to opravdu jen v první polovině knihy. Zajímavé je, že v poznámkách vypravěč příběhu promlouvá přímo ke čtenáři a boří tzv. čtvrtou stěnu, což se objevuje spíše u filmů.

Stíny moc tmavé pro jednu osobu

Ačkoliv se kniha údajně řadí mezi young adult knihy, není to tak jednoznačné, a to i přesto, že většina postav (a především ta hlavní) jsou teenageři. Jay Kristoff vytvořil svět, který bych osobně přirovnala ke světu Leigh Bardugo v Šesti vranách především v tom smyslu, že už od začátku postavy znají rozdílnosti sociálních skupin, ve kterých se nacházejí, a ani jeden svět se s nimi nemazlí. Pokud chtějí přežít, musí se naučit přizpůsobit a svým způsobem se stát tak trochu kriminálníky – obzvlášť v těch nižších vrstvách, kde každý den znamená nový boj.

Stručně řečeno, kdyby údajný žánr young adult knih měl přesnější pravidla, bylo to mnohem jednodušší, protože fakt, že postavy Jaye Kristoffa jsou puberťáci, nic neznamená – mentálně jimi přestaly být už před dávnou dobou. Příběh Mii Corverové je detailně krvavý, místy až moc dospělácky vulgární a zmínky o incestních vztazích (ať už mezi bohy nebo smrtelníky) a znásilňování rozhodně není něco, co bych si představovala pro náctileté jako relaxační četbu.

Nikdynoc je odporně realistická, až mrazí v zádech, jednoznačně alespoň co se týká sociálních kruhů a dopadu rozhodnutí a okolností na život postav. Na druhou stranu není divu, že v takovém světě hrdinové vyhledávají nějaký způsob úniku, ale moc romantiky zde nečekejte, protože těžiště knihy tkví rozhodně někde jinde. Co by také čtenář mohl čekat od prostředí, ve kterém se postavy zabíjejí navzájem prohnanými způsoby a tím pádem se musí mít neustále na pozoru.

Jay Kristoff píše velmi poutavě a čtivě a osobně neznám moc autorů, kteří by zvládli napsat ženskou hrdinku s takovou přesností a lehkostí jako právě on. Možná proto těch pět set stránek uběhlo jako mrknutím oka, protože postavy (každá postava) jsou výborně napsané a kniha nemá žádné hluché nebo nudné místo. Tím pádem děj ubíhá plynule a bez jediného zádrhelu.

Pokud vám tedy nevadí nějaká ta krev s nadávkami, sarkastickými poznámkami a někdy až nechutně detailně popsanými scénami, směle do toho, protože stejně jako se Nikdynoc nemazlí s postavami, tak se nemazlí ani se čtenářem. Po dočtení totiž zůstane plno otázek nezodpovězených a dvakrát tolik nových se vynoří.

Jay Kristoff: Nikdynoc
Vydal: CooBoo, 2019
Přeložila: Adéla Michalíková
Počet stran: 506
Cena: 349 korun českých

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď