Ve druhé části rozhovoru se trochu odpoutáme od psaní a zamíříme i ke hraní, šermu a dalším volnočasovým aktivitám. Dozvíte se ale i bez čeho si Petr Eismann neumí představit svojí tvorbu a dojde i na veselé historky. Zkrátka: tenhle rozhovor je barvitý a zábavný. A Petrův sen chválíme a podepisujeme!
Pokud vám unikla první část rozhovoru, najdete ji ZDE
Podle krátkého rozhovoru s tebou jsi k sobě coby autorovi dost kritický. Cítíš, že se s každou další knihou spisovatelsky posouváš? A kde třeba ještě u sebe vidíš prostor pro zlepšení?
To by možná chtělo trochu vysvětlit. Nesnáším přikrášlené polopravdy, neopodstatněné sebevědomí a přílišnou vychloubačnost. Když jsem dopsal ságu o horských šelmách a znovu si pročítal první díl, měl jsem sto chutí ho přepsat. Přímo z něho dýchá to, že je prvotinou, a ano, obsahuje jisté neobratnosti. Pak jsem si ovšem uvědomil, že právě to z něj, alespoň v mých očích, dělá něco velice cenného.
Ono každé poprvé může být jen jednou, a to z toho poprvé dělá skvost. Vždyť na první lásku se vzpomíná i na smrtelné posteli bez ohledu na to, že nebyla ideální a nevydržela dlouho. Poprvé má v sobě přímo magickou sílu tryskající ne z dokonalosti, ale z odvahy a touhy vkročit do něčeho neznámého.
Pevně věřím, že každá má další kniha mě spisovatelsky posouvá a vždy je možné něco zlepšit. Až smrt tuto možnost uzavírá, a to jen teoreticky. 😊
Je nějaká postava, která ti během psaní přirostla k srdci?
To je více než záludná otázka. Jednu z postav jsem si vzal za ženu. Další ztvárňují mí přátelé, takže budu jmenovat ty vedlejší. Těmi jsou Tschi-Nen a Fous.
Bez čeho si psaní neumíš představit?
Neumím si představit psaní bez kávy a cigarety. Při tvorbě příběhů pak rád nechávám svou fantazii povzbuzovat dobrým vínem.
Pověz nám něco o vzniku knihy jako takové – proč právě vydavatelství Jonathan Livingston?
Napsat knihu je jedna věc, ale dostat ji na knižní trh je věcí zcela odlišnou. Vydavatelství v podstatě nevydávají knihy začínajícím autorům, což naprosto chápu. Riziko prodělku je v případě začínajících autorů enormní. Já měl hned dvoje štěstí. Jednak vydání mé knihy finančně podpořil Plzeňský kraj, který pravidelně, na rozdíl od mnoha dalších krajů, podporuje veřejně vypsanými dotacemi začínající autory, mezi něž se stále řadím.
Druhým mým štěstím bylo to, že jsem se na studiích skamarádil s Alešem Česalem, uznávaným spisovatelem zabývajícím se záhadologií, který má na svém kontě přes pětadvacet knih a který se v literárních vodách pohybuje už mraky let. Ten mě doporučil paní Evě Kaiserové (majitelce nakladatelství Jonathan Livingston), která si mě vzala pod svá křídla a pustila se se mnou do vydávání knih.
Nebojíš se trochu když vidíš, že renomovaní autoři své ságy nedokončují?
Proč by mě to mělo děsit? Bojím se tmy, své ženy a malých zlovolných skřítků. To, že nějaký autor nedopíše ságu mě opravdu neděsí, maximálně mě to naštve v okamžiku, kdy jí mám rozečtenou.
Vraťme se ale zpět ke tvým zálibám – jak trávíš svůj volný čas a kolik ho máš na psaní?
Co je to volný čas? Pokud je tím myšlen čas, kdy nevím, co budu dělat, tak ho opravdu moc nemám. Dvakrát týdně chodím trénovat šerm, po něm si dám sprchu, večeři a dobrou knihu. Alespoň dva večery (odpoledne jsou „zabitá“ domácími pracemi) v týdnu se snažím psát (ideálně tři). Víkendy pak kompromisně dělíme mezi rodinu, historická vystoupení, případně přípravy na ně, přátele, výlety a samozřejmě hraní DrD a Dračí hlídky. Prakticky to znamená, že v roce mám tak čtyři, pět volných víkendů. Pokud mi to projde, tak i ty se snažím naplnit psaním. Když ne, tak prací na chatě. 😊
Máš v budoucnu začít s nějakou další ságou, třeba i bez „herní“ předlohy?
Prvního září jsem dopsal druhý díl nové ságy, jejíž obsah budou v následujících letech přátelé dotvářet svým unikátním hraním.
Knížky sem viděl prodávat na stánku Dračí hlídky. Jaký je tvůj vztah k téhle hře, potažmo k lidem kolem ní?
K lidem u Dračí Hlídky jsem se dostal přes jednoho z „mých“ hráčů, který se aktivně zapojil do jejího realizačního týmu. Kromě toho si s Tirusem pohráváme s myšlenkou mého zapojení do tvorby herního světa.
A můj vztah k lidem kolem ní? Zcela upřímně považuji Tiruse za hrdinu. Obrovsky si ho vážím za to, že v sobě našel tolik odvahy jít do tohoto zprvu tak nejistého projektu, který neváhal podpořit značnou částkou ze svého konta. Jako správný vůdce se obklopil celou řadou schopných lidí, kterým vtiskl svou vizi, kterou mu pomáhají, mnohdy také nezištně, naplňovat. Celý tým okolo Dračí Hlídky je naplněn úžasnými lidmi, kterým strašně moc fandím.
Pokud tedy bohové dají, tak se i já v brzké době k této skupině srdcařů připojím a vložím trochu svých nápadů do Tirusova díla.
Máš nějaký cíl nebo sen, kterého bys chtěl se svými knihami dosáhnout?
Rád bych svou tvorbou přispěl k tomu, aby lidé místo bezduchého sledování televize četli.
A na závěr: nenašel bys nějakou veselou historku ze šermířského či spisovatelského života?
Historek by bylo mnoho. Nevím, zda ta, kterou uvedu vyzní tak, jak jsme ji tehdy vnímali, ovšem všichni jsme se při ní dost nasmáli, já tedy až s mírným časovým odstupem.
Před pár lety jsme měli vystoupení na Klenové, kde jsem absolvoval jeden souboj, během něhož mě můj soupeř srazil k zemi. Ta byla mírně rozrytá a já si od hlíny zašpinil pozadí. Když jsme se pak vrátili do tábora a já šel cosi hledat do stanu, všimli si mého hnědého pozadí přátelé, kteří si začali utahovat z toho, že jsem se po porážce od o dvě hlavy menšího soupeře pos… . Jejich utahování dospělo až k bodu, kdy jsem s hnědými podvlíkačkami obíhal smějící se hyeny a nutil je podvlíkačky očichat.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchu!
Foto: archiv Petra Eismanna
