Od dluhů, slepých uliček a nakladatelských omylů až po Brokilon, který si za ta léta vybojoval pevné místo na scéně, vede cesta, na které se člověk naučí, že láska ke knihám sama o sobě nestačí. Robert Pilch v rozhovoru mluví otevřeně o tvrdé realitě nakladatelské profese, o snech, které pořád stojí za to mít, i o tom, proč by autoři i nakladatelé měli hlavně méně blbnout a víc spolu mluvit. A protože u knih se člověk dřív nebo později stejně dostane i k lidem, dojde řeč na Egona Čierneho, Jiřího Kulhánka, Tomáše Němce i na to, co vlastně drží člověka nad vodou, když se všechno začne sypat.
Mou další obětí rozhovorové harpunace je Robert Pilch, šéf nakladatelství Brokilon.
Jaká je podle tebe nejčastější mylná domněnka o nakladatelské profesi? Co si lidé myslí, že to obnáší, a jaká je realita?
No tak to pravděpodobně bude ta domněnka, o které jsi právě mluvil. Protože já, když jsem začínal, tak jsem taky udělal první knížku, která poměrně rychle vydělala, a myslel jsem si: aha, tak už jsem na to přišel a bude to takhle jednoduchý.
Lidi mají taky často představu – dělám si z toho legraci – že nakladatelský byznys vypadá jako ve filmu Muž z Acapulca s Belmondem, kde je ten zlý nakladatel Charron, který sedí a je hnusnej na autory. A zatímco autor v Acapulcu nikdy nebyl, protože si to nemůže dovolit a má sotva na novej psací stroj, tak nakladatel tam lítá na dovolenou a užívá si peněz těžce vydřených z autorů.
Tak takhle to není.
Většinou je to tak, že autoři a nakladatelé jsou na jedné lodi a snaží se to spočítat tak, aby z toho něco měl jak autor, tak nakladatel, protože spokojený autor znamená spokojený nakladatel a spokojený nakladatel znamená spokojený autor.
Je to těžká práce. Věřím tomu, že kdybych dokázal najít nějaké jiné zaměstnání, měl bych příjmy mnohem vyšší než mám jako nakladatel. Ale mě to prostě baví a není nad to živit se tím, co má člověk zároveň jako koníčka. Dostávat prachy za svůj koníček je prostě super věc.
Autorů se často ptám, jak přežít období, kdy se nedaří. U tebe by mě ale zajímalo něco širšího. Jaké bylo nejtěžší období tvé nakladatelské kariéry, kdy sis řekl, že už je to možná na položení? A naopak – kdy přišlo období, kdy všechno šlapalo a bylo to blaho? Co to způsobilo, co tě do toho dostalo a co tě z toho dostalo ven?
No ano, to souvisí s tím, co jsem říkal v odpovědi na první otázku. Já jsem si na začátku svojí nakladatelské kariéry myslel, že to fakt půjde úplně v pohodě. První a druhá knížka vydělaly, třetí už moc ne.
A pak jsem samozřejmě udělal tu chybu, že jsem si myslel, že to, co se bude líbit mně, se zákonitě musí líbit i čtenářům, a vydal jsem knížky, které už se tak dobře neprodávaly. A dostal jsem se do spirály, kdy si říkáš: tahle knížka prodělala nebo se prodávala děsně dlouho, tak udělám jinou, která mi na to vydělá, a bude to v pohodě. Což fungovat může, ale když nemáš zkušenosti, tak se ti spíš stane, že tu spirálu jenom prohloubíš a proděláváš a proděláváš.
Nakonec to skončilo tak, že někdy kolem roku 2000 nebo 2001 už jsem měl zhruba milion korun dluhů, což v tehdejších penězích bylo mnohem víc než dneska. A moje tehdejší přítelkyně, dnešní manželka, mi řekla: “Hele, dost, tohle se samospádem nezachrání, kašli na to.“
Takže jsem to nakladatelství zastavil. Ne úplně tak, že bych zrušil živnost a zkrachoval, to ne, ale rozhodl jsem se nastoupit do zaměstnání a pomaličku ty dluhy splácet z toho, jak se věci budou prodávat.
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem v roce 2001 nastoupil do jedné firmy a dostal jsem pomocné lano do nakladatelství Wales, kde jsem si čuchnul k tomu, jak to má vypadat doopravdy. To byla firma asi s deseti, dvanácti zaměstnanci, se třemi knihkupectvími, s distribucí, takže tam byl pokrytý celý řetězec, a já viděl, jak se knížky mají doopravdy dělat.
A to mega, které jsem takhle zasekl, jsem postupně splatil z odprodeje knížek a z honorářů za překlady pro jiná nakladatelství, protože překládám z polštiny a ze slovenštiny. A jednou za čas jsem udělal jednu dvě knížky, které jsem přes distribuci, ve které jsem pracoval, pustil ven, a i tím se to splácelo. Takže Brokilon tak bublal, jedna knížka za dva roky, jenom aby se neřeklo.
No a pak jsem usoudil, že, někdy v roce 2007 nebo 2008, už si to přesně nepamatuju, toho bylo dost, že už se ve Walesu cítím omezovanej. Tak jsem se staženým zadkem rozhodl, že Brokilon obnovím a zkusím to znova, tentokrát jinak a s většíma zkušenostma. A od té doby to takhle jede dál.
Teď jednu takovou klišé otázku. Přijde za tebou miliardář a řekne: “Hele, máš neomezený rozpočet a po dobu jednoho roku si můžeš vydávat, co chceš.” Nemusel bys hledět na prodeje, prostě jen na to, co by sis vždycky chtěl vydat. Dejme tomu, že bys stihnul vydat třeba 8–10 knížek, co by to bylo za knihy?
Říkal jsi osm až deset knížek. Takhle, nakladatelství, každé, i to nejmenší, je kolos. Rok je hrozně málo na to, aby se toho udělalo víc než dvě, tři, čtyři knížky. Vždycky se to musí plánovat dopředu.
Překlad jedné knihy trvá několik měsíců, k tomu tiskárna, grafika, sazba a další věci. To znamená, že od chvíle, kdy se rozhodneš, že uděláš knížku, případně kdy se k tobě dostane rukopis, do chvíle, kdy ji vydáš, to trvá minimálně půl roku. A nedá se to dělat tak, že bych dělal na deseti, patnácti nebo dvaceti knížkách najednou. Kdyby mi ale někdo přišel teď a řekl: “Je rok 2026, dostaneš na rok 2028 neomezený budget na to, aby sis v roce 2028 vydal kolik knížek chceš a jaké chceš”, tak tam jsem schopnej připravit deset, patnáct, dvacet klidně.
A jestli vyjdeme z tohohle, tak bych se hrozně rád věnoval knížkám Mikea Resnicka, jednoho z mých nejoblíbenějších amerických autorů, se kterým jsem se mimochodem kdysi dávno v Bratislavě na conu setkal i osobně, a byl to hrozně milý a příjemný člověk. Kdysi jsem mu vydal trilogii Věštkyně, Orákulum, Prorok, což je nádherná space opera kombinovaná s kovbojkou. A on má z toho univerza mnohem víc knih.
Ty knížky mě hrozně baví. Některé jsem četl v polštině, protože česky vůbec nevyšly; některé vyšly česky, třeba Santiago a podobně. A hrozně by se mi líbilo udělat maximum knížek Mikea Resnicka, ideálně komplet Resnicka, všechno, co napsal, v nějaké pěkné sérii, aby to krásně zapadlo do sebe, s hezkýma obálkama a podobně. Je to sen, který se mi nikdy neuskuteční, a já to vím, ale člověk musí snít. 🙂
Po sebereflexi trošku do filozofie:
Co bys jako zkušený nakladatel poradil tomu mladému úplně začínajícímu nakladateli Robertovi, který to kdysi rozjížděl a měl spoustu ideálů?
No tak samozřejmě nejoblíbenější rada začínajícím nakladatelům od těch zkušených je: “Vykašlete se na to!“, haha. Ale kdybych měl radit sám sobě přes tu propast nějakých 25 nebo 27 let, když jsem začínal, tak vím, že kdybych si řekl, ať se na to vykašlu, tak bych se neposlechl. Takže bych si řekl: “Hele, buď opatrnej. Plánuj. A hlavně se ptej.” Na každou pitomost se ptej zkušenějších a chytřejších než jsi ty. Nemysli si, že něco ušetříš, když něco uděláš levně na koleně. Konzultuj s profesionály a neboj se jim zaplatit. Výsledek bude lepší a vyplatí se to. Dále se obklopuj lidmi, kteří jsou chytřejší a zkušenější než ty, a poslouchej, co ti říkají.
A co by naopak ten mladý nakladatel poradil dneska tobě?
Občas se stane, že má člověk období, kdy se cítí líp, a období, kdy se cítí hůř. Kdy je nabitej optimismem, a kdy je nabitej pesimismem. Když se cítím špatně a říkám si, že je všechno na houby a že nemá smysl tohle dělat, tak jsem se naučil jedno takové duševní cvičení.
Představ si svoje já o třicet let mladší, kdyby se podívalo na tebe a zhodnotilo, jak vypadáš teď. Co máš, čeho jsi dosáhl, jak vypadá tvoje rodina, jak vypadá tvůj byznys, v čem jezdíš a tak dále. A popřemýšlej, jestli by se tvému tehdejšímu já zamlouvalo, kam ses za těch třicet let dostal. A já vždycky přijdu na to, že jsem vlastně tam, kde jsem vždycky chtěl být. 🙂
Dělám práci, která mě baví; mám kolem sebe lidi, se kterýma si rozumím; mám rodinu, která je v pohodě. Mám dvě čerstvě dospělé děti, se kterýma vycházím úplně skvěle. Znova jsem začal dělat muziku, hraju v kapele, kde mě to baví, kde jsou skvělí lidi, se kterýma nejen stojím na pódiu, ale s jejich rodinama trávíme dovolené a jsme spolu daleko víc než jen na tom pódiu.
A já mám vlastně takový život, jaký jsem si vždycky přál.
Jasně, vždycky to může být lepší, ale taky to mohlo být mnohem, mnohem horší. Takže moje tehdejší já by asi žádnou radu nedalo, protože by spíš řeklo: Hele, dobře ty!
Souhlasíš s tím, že i schopní a úspěšní lidé někdy propadají pochybnostem a na chvíli ztratí jistotu v tom, kdo vlastně jsou? Já si v takových chvílích připomínám, že člověka neurčuje jen úspěch, ale hlavně to, co každý den dělá. I když se zrovna nedaří, pořád jsi tím, kdo tvoří, píše, pracuje, stará se o rodinu a drží svůj směr. Máš to podobně? A co podle tebe člověku pomáhá vydržet právě tehdy, když o sobě začne pochybovat nebo upadne do deprese?
Jo, jasně, ale s jednou obrovskou výhradou. Ty jsi použil slovo deprese. Tohle nejsou deprese. Tohle jsou prostě splíny, nebo normální sinusoidy toho, kdy se člověk cítí blbě, nebo dobře.
Kdyby to byly opravdické deprese, tak je to samozřejmě vážný problém, protože to je nemoc.
A jestli někdo má pocit, že má deprese, proboha, lidi, běžte k doktorovi, nechte si pomoct, protože pak je spousta případů, kdy si někdo pomoct nenechal a skončilo to blbě.
Já deprese nemám. Občas mám prostě blbou náladu nebo splín.
A jak jsi přesně říkal ty, pomáhá to uvědomit si, co jsem zač, kde jsem zakotvenej, koho kolem sebe mám, jakou mám přítomnost, jakou mám minulost, jakou mám perspektivu. A přesně tohle člověka z těch nejhorších splínů a blbých nálad dostane, protože já to ukotvení mám, a přeju si, aby ho měli i všichni ostatní.
Když ještě zůstaneme u vztahů v branži, loni jsme se s Janem Kotoučem bavili o tom, že se vyhrazuje proti autorům, kteří veřejně haní své nakladatele nebo otevřeně rozebírají, co u nich nefunguje. Razí přitom klasickou military zásadu: chválím veřejně, kritizuji v soukromí. Co bys v tomhle směru poradil začínajícím autorům nebo lidem, kteří sní o spolupráci s nakladatelstvím? Jak by se měli veřejně prezentovat a co by podle tebe určitě neměli říkat?
Hele, je to přesně tak.
Ono to není jen military zásada; ono to platí obecně. Přátele, obchodní partnery a lidi, se kterými potřebujeme vycházet, chválíme veřejně a kritizujeme v soukromí.
A vlastně na většinu těchto otázek existuje jedna univerzální rada: Nebuďte pitomci.
Uvědomte si, že na druhé straně stojí člověk, který stejně jako vy může mít osobní problémy, může mít jiné názory na cokoliv, ale pokud se bavíte se svým potenciálním nakladatelem, tak máte jako autor a nakladatel společný cíl: úspěšnou knížku nebo úspěšnou sérii knih a úspěšnou dlouhodobou spolupráci.
Takže pokud budete mluvit se svým potenciálním nebo čerstvým nakladatelem, tak nekritizujte veřejně, ale v soukromí. A hlavně se ptejte. Pořád se ptát. Cokoliv vám není jasné nebo cokoliv se vám nelíbí, tak se prostě ptejte, probírejte to, snažte se mít s tím nakladatelem co nejvíc čistý stůl, abyste mezi sebou neměli nevyjasněné věci, které se vám táhnou dál.
Já jako nakladatel se o to snažím, a mám to štěstí, že většina mých autorů pochopila, že nechci slyšet výmluvy, nechci slyšet falešné sliby, ale chci slyšet pravdu. A že se k tomu snažím přistupovat úplně stejně i já sám vzhledem k nim. Takže jsou okamžiky, kdy chápu, že se autorovi nedaří, má rodinné problémy. Mozku člověk někdy neporučí. Nejde vždycky psát, hlavně ve chvíli, kdy člověk má pocit, že musí. A místo toho, aby mi něco slibovali, tak já prostě potřebuju slyšet, jak to je. Hele, jsem v háji, nestihnu ti ten termín, zabere mi to o půl roku dýl. S tím se dokážu perfektně srovnat i v rámci toho nakladatelství.
Na druhou stranu já občas taky mívám problémy, soukromé, zdravotní a další, a už se x-krát stalo, že jsem autorovi napsal: „Nezlob se, já to nestihnu vydat tak, jak jsme se domlouvali, musím to odsunout.“ A moje spolupráce s Honzou Kotoučem je v tomhle naprosto typická, protože oba dva jsme si prošli podobnými okamžiky a psali jsme si navzájem: Nestihnu, nestihnu, nestihnu. Nastavili jsme si nějakou komunikaci, která funguje, dáváme si vědět, když někdo nestíhá nebo má nějaký osobní problém, a vždycky jsme se domluvili.
Takže:
za prvé – mít s nakladatelem čistý stůl,
za druhé – když mi není něco jasného, ptát se,
za třetí – vyjasňovat si tyhle věci hned a dopředu,
a za čtvrté – uvědomit si, že na druhé straně stolu sedí člověk, který může mít úplně stejné problémy jako vy.
Tahle otázka měla být poslední, ale jak tě poslouchám, v hlavě už se mi klubou další.
Teď by mě ale zajímaly hezké vzpomínky, zajímavosti nebo příběhy spojené se jmény Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida, Egona Čierneho, hledače talentů, a kultovního spisovatele Jiřího Kulhánka.
No tak to vezmu od těch nejstručnějších po ty nejméně stručné odpovědi.
Jaroslav Velinský byl člověk, kterého jsem vnímal jednak jako teenager, který jezdil s turisťákem na výpravy, a potom jako vandrák, jako Kapitána Kida, legendu české trampské a folkové muziky. Jako autora jsem ho vnímal spíš přes jeho sci-fi knížky, ale upřímně, jak ta muzika, tak ty jeho knihy mě braly spíš okrajově. Bral jsem to jako doplněk. Zdaleka jsem od něj nečetl ani neslyšel všechno a osobně jsem ho nikdy neznal, takže k němu moc co říct nemám.
Jiří Kulhánek. Já si pamatuju, když jsem pracoval v knihkupectví u svého otce a vyšla jeho prvotina Vládci strachu, tak se mi hrozně líbila, protože to bylo něco jinýho. Bylo to rychlý, akční, zběsilý, spousta krve, mrtvol a podobně. A přišlo mi to hrozně zábavný. Prodával jsem to lidem s tím, že tohle je hra Doom v knize. Takhle jsem si to prostě představoval.
Bylo to v době, kdy Kulhánka ještě nikdo neznal, takže my jsme byli jedni z těch, kteří jsme se aspoň v Ostravě snažili udělat z něj hvězdu, protože ta knížka se nám fakt líbila. Pak samozřejmě přišly jeho obrovské úspěchy a do dneška ty jeho knížky respektuju, i když jsem je postupem času přestal číst, protože jsem z toho možná vyrostl, možná mi přišlo, že je to pořád to samé. Ale založil tady ten žánr, ve kterém dneska úspěšně pracuje mimo jiné František Kotleta. Osobně jsem ho taky nikdy neznal, takže i když co já vím, tak byl vždycky hrozný introvert a je jím dodnes. Zná ho jen velmi málo lidí. Stejně jako s Jaroslavem Velinským, i na něj se můžeš velmi dobře ptát Tomáše Němce, který je na rozdíl ode mě znal. Nebo zná.
No a co se týče Egona Čierného, tak já si ho pamatuju ještě jako malý kluk, když jsem někdy kolem čtrnáctého – patnáctého roku svého života začal jezdit na první cony se svými rodiči.
Egon Čierny byl kamarád mého otce. Oba dva dělali samizdaty, každý ve svém sci-fi klubu, a samozřejmě si je vyměňovali. Postupem času se vypracovali na to, že když komunisti odešli, tak si založili vlastní nakladatelství.
S Egonem jsem se znal, vídali jsme se párkrát do roka, vždycky jsme se rádi pozdravili a popovídali si. Byl to úžasný člověk a studnice vědomostí. A jak jsi sám říkal, hledač talentů. Našel jich spoustu, já ani nebudu jmenovat, ale třeba Honza Kotouč je jeden z nich.
Pak samozřejmě Kulhánek, Žamboch, Šlechta a tak. Byl to strašně milý, příjemný a hodný člověk, který o mně taky vždycky mluvil moc hezky. Říkal, že ho mrzí, že jeho děti se nevěnovaly jeho byznysu tak, jako já se věnuju byznysu, který započal můj táta, byť jsem si založil vlastní nakladatelství.
Byl na mě vždycky milej a strašně jsme si popovídali. Vždycky jsme seděli až do rána s partou podobně založených lidí a povídali jsme si o knížkách, autorech a tak. Byl to jeden z těch lidí, co byli srdcaři, kteří byli ochotní na knížce prodělat jen proto, že se jim líbila. Což já se snažím dělat co nejméně, ale vždycky to tak dopadne. Mám to prostě v DNA podobně jako Egon. Rád dával šanci novým autorům a já se o to snažím taky. Takže na Egona mám spoustu hezkých vzpomínek.
Jak jste se poznali s Tomášem Němcem a co říkáš na jeho povídkový román Život válečníka?
To tě zklamu, Život válečníka jsem nečetl. Nečetl, ale přečtu!
Tomáše Němce mám lidsky velmi rád. My se známe už dlouhé roky. Já jsem někdy v roce 1996, když mi bylo dvacet, tři čtvrtě roku pracoval v Teplicích, protože jsem se rozhodl trhnout z rodného domu. A Tomáš Němec byl součástí teplického sci-fi klubu. Byť jsme se tam asi nikdy nepotkali, věděli jsme o sobě.
A chvilku potom se mi Tomáš ozval právě ohledně Sapkowského s nějakým drobným dotazem. Já jsem mu odpověděl a pak jsme si spolu začali povídat po internetu. Pak jsme se potkali na nějaké akci. A protože jsme z těch Teplic měli hromadu společných známých, tak jsme je samozřejmě zdrbli. A od té doby jsme kamarádi.
A když jeho nakladatelství potřebuje s něčím pomoct, nebo já mám pocit, že by jeho nakladatelství mohlo vydat knihu, která není vhodná pro mě, tak dohodím a pomůžu. A Tomáš Němec dělá to samé pro mě. Takže teď třeba připravuji další antologii evropské space opery a chtěl bych tam mít některé autory, kteří vydávají u něj, a bez problémů jsme se domluvili. A vycházíme spolu skvěle.
Tomáš Němec je výborný, píše málo, ale píše skvěle. Ale tuhle knihu jsem nečetl. Přečtu si ji. Slibuju! 🙂
Takže to byl Robert Pilch, a já mu velmi děkuji za veškerá moudra.
Otázky – až na pár klišé – dobrý?
Ale jo, v pohodě, hele. Dobrý.
Přístě akorát méně filozofuj, haha.
Píšu si!
