Ukázka: Příběh o Třpytivé rovině

Nakladatelství Černý Drak přináší knihu, která potěší nadšence do konspiračních teorií a alternativně smýšlející ekology, vegetariány či třeba antikonzumenty.

pribeh_o_trpytive_rovineZákladní kameny fantasy

Nakladatelství Černý Drak přináší novou knižní edici zaměřenou na nejstarší díla klasické fantasy. Pokud se bude dobře prodávat první titul, v plánu je vydat kolekci nejméně pěti významných knih, které velmi ovlivnily mistry zakladatele Howarda a Tolkiena. Fantasy před Howardem a Tolkienem je u nás stále poměrně neznámou kategorií, a právě to Černý Drak změní.

Jako první přichází na řadu uznávaný britský autor William Morris (1834-1896) se svým Příběhem o Třpytivé rovině. V češtině doposud nevyšel ani jeden z několika velmi ceněných fantasy románů tohoto autora, jenž byl jedním z oblíbenců J. R. R. Tolkiena.

Knihu zkrášluje 23 původních ilustrací od Waltera Cranea.

Anotace

Mladý rytíř Hallblith z rodu Ravenů vyráží na zdánlivě beznadějnou pouť za záchranou své milované snoubenky Hostage, jež byla unesena neznámo kým a neznámo kam. Nepříznivé cesty osudu ho zavedou až na mýtický ostrov, na němž leží země Třpytivé roviny, kterou též zvou zemí Nehynoucích. Na tomto místě hrdina nachází mnoho podivného a to, že zde lidé neumírají, je jen jedna ze záhad Třpytivé roviny. Porazí láska v Hallblithově srdci všechny nástrahy a svody? Nalezne svou drahou Hostage? A podaří se mu najít cestu zpět domů?

Vůbec poprvé si můžete v češtině vychutnat jeden z prvních fantasy románů. Příběh o Třpytivé rovině je často řazen mezi nejvýznamnější díla celého žánru a neměl by chybět v knihovně žádného fantasy nadšence.

William Morris položil základní kámen vysoké fantasy právě tímto příběhem. Zásadně tak ovlivnil tvorbu dalších autorů. K jeho dílu se často odkazoval zejména J. R. R. Tolkien, a román tedy lze doporučit všem milovníkům Pána prstenů.

William Morris: Příběh o Třpytivé rovině
Originální název: The Story ot the Glittering Plain Which Has Been Also Called the Land of Living Men or the Acre of the Undying
Nakladatelství: Černý Drak
Vyšlo: 5. 12. 2016
Překlad: Marta Holbová
Ilustrace: Walter Crane
Vazba: brožovaná
Počet stran: 156
Cena: 199 Kč
Vyšlo: 5. 12. 2016

Ukázka z knihy

pribeh_o_trpytive_rovine-c1Kapitola 1: K rodu Ravenů dorazili tři podivní jezdci

Prastaré příběhy vypráví, že za dávných časů žil na Pobřeží Útesů mladý muž, jenž se jmenoval Hallblith. Pocházel ze starobylého rodu Ravenů. Byl spravedlivý, silný a v boji převelice zkušený. Dosud neměl žádného potomstva; miloval však ušlechtilou a krásnou dívku jménem Hostage. Náležela k rodu Roseových, jenž neměl proti sňatku s mladým Ravenem pražádných námitek. Dívka ho nemilovala o nic méně; rozhodlo se tedy, že svatební hostina se bude konat o letním slunovratu.

Jednoho dne počátkem jara, kdy dny jsou ještě krátké a noci dlouhé, seděl Hallblith před dveřmi velkého domu Ravenů a hobloval dřevěnou násadu pro své kopí. Náhle odkudsi zaslechl dusot koňských kopyt. Vzhlédl od díla a spatřil postavy na koních blížící se k domu. Když projeli branou až do dvora, vstal a vyšel jim vstříc, neboť v domě nebylo nikoho, kdo by je uvítal. Pohlédl na ně a viděl, že jsou dohromady tři, mají s sebou zbraně a přijeli na skvělých koních.

Hallblith usoudil, že není třeba se toho spolku bát: dva z nich byli staří a slabí, třetí zachmuřený, skleslý a vyčerpaný. Zdálo se, že jeli dlouho a velmi rychle, neboť jejich ostruhy zrudly krví a na koňských tělech se leskl pot.

Hallblith jezdce zdvořile pozdravil a řekl: „Vypadáte unaveně a zdá se, že před sebou máte ještě dlouhou cestu. Zastavte se u nás, přijměte jídlo a doušek vody a nakrmte své koně senem či ovsem. Musíte-li jet rychle dál, odjeďte až tehdy, když si řádně odpočinete. Jestliže nespěcháte, zůstaňte zde na noc a vydejte se na cestu až zítra. Do té doby vše, co patří nám, náleží i vám, užívejte našeho pohostinství.“

Nejstarší z jezdců mu odpověděl vysokým pisklavým hlasem: „Mladý muži, děkujeme ti, ale jaro pokročilo, hodiny našich životů se krátí, proto se nemůžeme zastavit, dokud nedojedeme do země Třpytivé roviny. Pověz nám popravdě, objevili jsme ji? Pokud tomu tak je, nemeškejme již, odveď nás ke svému panovníkovi, jenž nám snad pomůže.“

Promluvil i druhý jezdec, který byl méně pokročilého věku: „Velice ti děkujeme, ale potřebujeme více než maso a vodu, abychom našli zemi Nehynoucích. Žel, čas nás tlačí.“

Třetí jezdec, smutný a žalostný, dodal: „Hledáme zemi, v níž lidé nemusejí počítat své dny. Mají jich tolik, že i ten, kdo již zapomněl, jak se smát, může znovu poznat štěstí a zapomenout na dny plné žalu.“

Poté všichni tři hlasitě a naléhavě vykřikli: „Je toto země, již tak hledáme? Je to ona?“

Hallblith se podivil, zasmál se a řekl: „Poutníci, pohleďte na pláň mezi horami a mořem a spatříte louky, na nichž se pod slunečními paprsky třpytí jarní lilie. Ale nenazýváme tento kraj zemí Třpytivé roviny, říkáme mu Pobřeží Útesů. Zde lidé umírají, když přijde jejich hodina. Nevím, zda mají dost dní k tomu, aby zapomněli na svůj žal, neboť jsem mladý a ještě mě žádné utrpení nepotkalo. Ale jedno vím – naše životy jsou dost dlouhé na to, abychom vykonali skutky, které nikdy nezemřou.

A co se panovníka týče, žádného takového neznám. My, zdejší obyvatelé, se nazýváme synové Ravenů a žijeme v dobrém společenství s našimi ženami, jež jsme si vzali, s matkami, jež nás porodily, a sestrami, které nám slouží. Opět vás zvu, sesedněte z koní, jezte, pijte, veselte se a odjeďte, až budete chtít pokračovat v hledání své vytoužené země.“

Jezdci na něj zarmouceně pohlédli a společně vykřikli: „Toto není ta země! To není země Třpytivé roviny!“

Nic víc už neřekli, otočili své koně a s rachotem vyjeli branou ze dvora. Zamířili na cestu, jež vedla k horskému průsmyku. Hallblith je udiveně poslouchal, dokud zvuk koňských kopyt neutichl, a vrátil se ke své práci, neboť byly již dvě hodiny po poledni.

 

Kapitola 2: Na Pobřeží Útesů dorazily zlé zvěsti

Hallblith pracoval teprve chvíli, když podruhé zaslechl dusot kopyt. Ani nezvedl hlavu, jen si pomyslel: „To se jistě vrací chlapci z polí, jedou tryskem a s vervou, aby potěšili svá mladá srdce a naplnili touhu po dobrodružství.“

Dusot kopyt se stále přibližoval, i vzhlédl k hliněné zídce, jež obklopovala dvůr, a spatřil za ní vlající bílé roucho. „Aha, jsou to tedy dívky, které přicházejí z pobřeží s nasbíranou mořskou trávou,“ řekl si.

Zabral se opět do práce a sám pro sebe se zasmál: „Má milovaná je jistě s nimi, již nezvednu hlavu, dokud nevjedou do dvora. Potom se objeví mezi dívkami, seskočí z koně a zvesela mi položí paže kolem krku, jako to dělá vždycky. Rozdovádí se a bude mě škádlit svými laskavými slovy, něžným hlasem i toužícím srdcem. Já ji políbím s podobnou touhou a všechny příští dny nám budou připadat sladké. Dcery našeho lidu si nás hned povšimnou a budou se radovat spolu s námi.“

Vtom dívky projely branou, ale nebylo slyšet jejich obvyklý radostný smích. Hallblithovo srdce se zachvělo obavami. Zdálo se mu, že namísto dívčího smíchu zaslechl hlasy tří podivných poutníků, které po větru křičí: „Je toto země, již tak usilovně hledáme? Je to ona?“

Rychle vzhlédl a spatřil blížící se dívky, deset z rodu Ravenů a tři z rodu Roseových. Ihned si povšiml jejich bledých zbědovaných tváří a potrhaných rouch. Zatímco vyděšeně stál, z koně jeho milé sesedla jiná dívka. Byla to jeho vlastní sestra a proběhla kolem něj přímo do chodby velkého domu, aniž na něj pohlédla – jako by se neodvažovala. Některé dívky rychle odjely do stájí. Jiné nechaly své koně stát ve dvoře a postavily se kolem Hallblitha, žádná z nich se však neodvážila říci jediné slovo. Stál jako zkamenělý a zíral na ně mlčky s hoblíkem v ruce. Viděl, že Hostage mezi nimi není. Nyní poznal, že ho poprvé potkalo velké utrpení.

Konečně pravil laskavým a klidným hlasem: „Řekněte mi, sestry, jaké zlo na nás dolehlo? Mluvte, i kdyby přišla smrt drahé osoby, i kdyby se v té věci nedalo už nic učinit.“

Dobrá dívka z rodu Roseových, jež se jmenovala Brightling, se odvážila promluvit: „Hallblithe, není to smrt, o čem ti musíme říci, ale zlé odloučení, které snad lze zvrátit. Byly jsme právě na pláži nedaleko přístaviště Ravenů, sbíraly jsme mořskou trávu a hrály si, když jsme zahlédly nedaleko pobřeží loď se spuštěnou vlajkou a plachtami připevněnými ke stěžni. Považovaly jsme ji za jednu z rybářských bárek a netušily žádné nebezpečí, dál jsme běhaly, hrály si na písku mezi drobnými vlnkami a mořskou pěnou, která laskala naše bosá chodidla.

Poté se od boku lodi odpoutal malý člun a blížil se ke břehu. Stále jsme se ničeho neobávaly, ale raději jsme trochu odstoupily z příboje a spustily dolů vykasaná roucha. Avšak posádka člunu zastavila nedaleko a rychle se brodila mělkou vodou k nám. Viděly jsme, že je v ní dvanáct ozbrojených mužů, všichni neobvykle statní, zachmuření a černě odění.

Dostaly jsme opravdový strach, otočily se a prchaly z pláže. Ale bylo již pozdě, neboť nastal odliv, písek byl mokrý a těžký, nedostaly bychom se včas ke koním, jež jsme nechaly pod tamaryškovými keři. Přesto jsme utíkaly a dostaly se až na kamenité pobřeží. Tam nás však dostihli, chytili nás a povalili na tvrdou skálu. Posadili nás do řady na kameny a my byly ochromené hrůzou; nikoli ze smrti, ale ze zneuctění, neboť z těch mužů čišela zkaženost.

Jeden z nich řekl: ‚Která z vás je Hostage z rodu Roseových?‘ Všechny jsme mlčely, nechtěly jsme ji prozradit. Muž však promluvil znovu: ‚Vyberte si, buď si můžeme na naší černé lodi odvézt jednu, nebo všechny.‘ Žádná z nás nepromluvila, dokud, ó Hallblithe, nezazněl hlas tvé milované:

‚Ať je to tedy jen jedna, ne všechny. Já jsem Hostage.‘

‚Jak nám to dokážeš?‘ zeptal se strašlivý muž.

Hrdě na něj pohlédla a pravila: ‚Zkrátka ti to říkám.‘

‚Přísaháš?‘ otázal se zločinec.

‚Ano,‘ řekla, ‚přísahám na znak rodu, do něhož se mám vdát, na křídla černého ptáka, jenž střeží pole mrtvých.‘

‚To stačí,‘ řekl muž, ‚půjdeš s námi. Vy ostatní zde zůstanete sedět, dokud se nevrátíme na loď, a ani se nepohnete, nechcete-li pocítit hroty našich šípů. Jste na dostřel od lodi a na palubě máme dosti luků i střeliva.‘

A tak šla Hostage s nimi a neuronila ani slzu, ale my jsme hořce plakaly. Sledovaly jsme člun, jak přirazil k boku lodi a jak ti lotři vedou Hostage po palubě. Zaslechly jsme rozkazy k odplutí a námořníky, kteří vytahovali kotvu a rozvíjeli plachty. Vzedmuly se vlny a loď se dala do pohybu. Jeden z hrozivých mužů napjal luk a vystřelil na nás šíp, jenž dopadl nedaleko. Po písku se k nám nesl jejich strašlivý smích. Třásly jsme se strachem, odplížily se z pláže, vzpamatovaly se, vyskočily na koně a spěchaly jsme sem. Naše srdce pláčou nad tvým utrpením.“

Při těchto slovech vyšla z domu Hallblithova sestra a přinesla s sebou zbroj; jeho meč, štít, helmu a brnění. Hallblith se však tiše otočil ke své práci, nasadil kovový hrot kopí na čerstvě ohlazenou násadu, chopil se kladiva a zarazil jím do zbraně hřeb. Poté ji položil na kulatý kámen a zatloukl hřeb i na druhé straně. Pak se rozhlédl a spatřil další dívku, která mu vedla jeho černého válečného koně, osedlaného a připraveného k boji.

Vzal si tedy zbroj a s mečem po boku se vyhoupl do sedla. V jedné ruce držel své nově zhotovené lesklé kopí, ve druhé třímal otěže. Žádná z dívek se neodvážila říci ani slovo, žádná se nezeptala, kam jede, neboť jeho tvář a ztrápené srdce budily hrůzu. Vyjel ze dvora a zamířil směrem k pobřeží. Dívky na okamžik spatřily záblesk jeho kopí nad hliněnou zdí a slyšely dusot kopyt černého koně, jenž se hnal tryskem po tvrdé cestě. A tak Hallblith odjel.

 

Kapitola 3: Válečníci z rodu Ravenů prohledali pobřeží i moře

Dívky chvíli uvažovaly, prohodily spolu několik slov a poté se rozeběhly všemi směry, aby svolaly válečníky z rodu Ravenů, kteří se zdržovali na cestách či polích poblíž velkého domu a mohli Hallblithovi pomoci prohledávat pobřeží.

Když se jedna po druhé vracely, přiváděly s sebou rozzuřené mladé muže. Po chvíli se dvorec zaplnil bojovnými jezdci v plné zbroji. Rychle vyrazili na cestu k pobřeží rozhodnuti vypravit svou dlouhou loď na moře, pronásledovat troufalé zločince a přivést Hostage zpět. Toužili rychle ukončit převeliké trápení a znovu navrátit radost rodům Ravenů a Roseů.

A tak válečníci odjeli. Byli s nimi tři asi patnáctiletí chlapci, již měli odvést koně domů, až se bojovníci nalodí. Dívky zůstaly stát u brány do dvora, dokud se jim muži neztratili za písčitými kopci. Poté se sklíčeně vrátily do domu, společně se usadily a potichu hovořily o svém velkém utrpení. Musely o události hovořit znovu a znovu, neboť do sálu stále přicházeli další lidé vracející se z polí a pastvin.

Když bojovníci dorazili na pobřeží, objevili Hallblithova vraníka bloudícího u pláže mezi tamaryškovými křovisky. Rozhlédli se po písčině, ale neviděli Hallblitha ani nikoho jiného. Zahleděli se na moře, ale na holé hladině nespatřili pražádnou loď ani plachty. Dali se tedy po písčité pláži k moři, rozdělili se a každá polovina vyrazila jiným směrem. Pátrali mezi písečnými přesypy a samým okrajem moře, kde mezitím nastal příliv. Zastavily je až skalnaté útesy, jež uzavíraly zátoku na východě i na západě.

Hodinu před západem slunce se znovu shledali v přístavišti. Připravili loď, již nazývali Racek, a spustili ji na vlny. Rychle vyskočili na palubu, zvedli plachty, chopili se vesel a vydali se na moře. Od horských průsmyků na pobřeží, jež zůstalo za nimi, vál lehký vítr.

Sledovali hladinu, stejně jako poštolka střeží louku, dokud na moře nepadla noc. Byla temná, měsíc jen chvílemi vystupoval zpoza mraků. Na hladině nespatřili nic, nikde žádná loď ani plachty, neviděli nic jiného než zvlněnou čerň. Zakotvili tedy na okraji zátoky a čekali, až vyjde slunce.

Když se rozednilo, vydali se opět na cestu, prohledávali moře, pluli ke každému ostrůvku a pečlivě ho prohlédli. Křižovali hladinu, pluli sem a tam po volném moři, hledali celých osm dní. Za tu dobu neobjevili žádnou loď kromě tří rybářských bárek, na něž narazili nedaleko skalnatého ostrova zvaného Racčí skála.

Dopluli tedy zpět do zátoky Ravenů, loď zanechali v přístavišti a smutně se navrátili domů. Usoudili, že pro nalezení svého udatného druha a jeho milované už nemohou učinit více. Velmi je to rmoutilo, neboť oba ztracené velice milovali. Nemohli však již nic změnit, proto v klidu spočinuli a čekali, jaké zprávy jim přinesou příští dny.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

7 komentářů

  1. Slohem mi to silně připomíná Artušovu smrt od T. Maloryho.

    Osobně bych mnohem více ocenil třeba nové vydání Lipse Tuliana – kompletní neosekané a bez těch Weigelových nesmyslných zásahů a komentářů. A nebo něco obdobného (jako LT) v tomtéž duchu.

  2. to Podchaljuzin: Teď čtu prastaré Nick Carterovky v Italštině – tam ti jsou perly!!

    Tak třeba: Nick sám vyřídí v temných docích města New Yorku asi deset zloduchů a když je po všem vtrhne tam policie v čele s brunátným zrzavým šéfem irského původu. A ten doběhne až k detektivovi a volá: “Cartre! Takový masakr!! Za to dostanete křeslo! O to se osobně postarám!” Prudce se k Nickovi naklonil a šeptl mu do ucha: “To jsou všechno černoši?”
    “Žel nikoliv,” děl detektiv žmoulaje v koutku úst pohaslé retko, “jeden z nich je tuším číňan.”
    O’Reilly si viditelně oddechl a otřel si zpocené čelo. “Pohov hoši!” houkl přes rameno. “Zdá se, že to nebude nic pro nás. A skočte někdo za starým Piketem, že tady má nějakej odvoz.”

  3. to Podchaljuzin: A u tohoto hlodu jsem se chlámal nahlas asi půl hodiny. (Z téhož italského magazínu vědeckofantastická povídka .) Hrdinové Velký detektiv a jeho pomocník řeší na jednom italském zámku poměrně spletitý případ a Velké odhalení se odehraje v noblesním salonu. Jak jinak. Pointa: všichni jsou z budoucnosti. A tu do dveří vchází pozapomenutý německý rodinný přítel Oscar. A pomocník Velkého detektiva se jej otáže: “Vy jste také přišel z budoucnosti?”
    “Ne. Já jsem přišel z hajzlu!”

    (Promiň můj poněkud kostrbatý překlad.)

  4. Taky se mi ta ukázka líbí. Určitě se po tom začnu dívat.

    To Karel: Už jsem ti to někdy říkal, ale tvoje jazykové nadaní ti závidím. Já zvládám akorát tu právnickou němčinu, domluvím se tam, ale že bych si početl v beletrii to ani omylem. Zatím co u vás se povalujou rozečtený knihy v ruštině, hromada ohmatanejch časáků a komiksů ve španělštině a v italštině.

  5. to KarelC: Není nad kvalitní literaturu s morálním přesahem!

  6. to Podchaljuzin: Já to říkám pořád! Zvláště když je to ještě částečně v obrázcích! “Povolám kněze a donutím ho, aby nás sezdal! Pak budete navěky mou!” (Moje žena to četla a pravila, že kdyby ji unesl zhýralý Italský hrabě, ani by nemusel toho kněze shánět. Musím tajně vyšetřit, co tím chtěla naznačit…)

Zveřejnit odpověď