Elaine Cunningham: Spletité sítě

První díl série Hvězdný třpyt a stíny, Drowova dcera, měl u čtenářů velký úspěch a tak věříme, že všechny stejně nadchne i další pokračování dobrodružství krásné temné elfky Liriel.

Temná elfka Liriel Baenre, která se rozhodla žít na povrchu, pokračuje ve své cestě na ostrov Seveřanů, Ruathym. Tam chce dokončit splétání runy, jež jí umožní pochopit magii povrchu a zároveň pomůže jejímu příteli, bojovníku Fjodorovi ovládnout bersekrovské šílenství, které ho stále více ovládá. Liriel proto osvobodí z podzemních kobek Přístavu Lebek pirátského kapitána Hrolfa a nalodí se na jeho koráb. Netuší však, že se řítí přímo doprostřed zničující války…

Pod ulicemi Hlubiny, v jeskyni pohřbené pod mořským dnem, leželo město zvané v pověstech a klepech Přístav Lebek. Většina těch, kdo sem přišli, měla v úmyslu obchodovat se zbožím, jež bylo v civilizovaných přístavech zakázané. Spodina stovek rozličných národů a ras jednala v atmosféře neustále vyhroceného nebezpečí. Pod ulicemi Přístavu Lebek se však nacházely ještě hlubší říše. Místa, kterým se vyhýbali i nejodvážnější kupci. V jednom obzvláště zatuchlém bludišti – soustavě kroutících se tunelů a vydrancovaných krypt – bylo zřízeno vězení pro všechny ty, kdo se odvážili narušit křehkou rovnováhu města. Kdysi pohřebiště dávno ztraceného trpasličího klanu se během staletí stalo domovem jiných, mnohem nebezpečnějších stvoření. Lovci pokladů zde čas od času odkryli trpaslíky zhotovenou ukrytou schránku, avšak většina z nich zůstala na místě v podobě hromady tlejících kostí a výmluvně tak svědčila o existenci pastí a nestvůr plížících se vlhkými kamennými chodbami.

Tohle místo nahánělo hrůzu i drowí elfce, která byla jinak zvyklá svobodně kráčet nekonečnými tunely Temných říší. Kouzelné elfí boty tlumily zvuk kroků a třpytivé piwafwi ji zaštiťovalo neviditelností, avšak Liriel Baenre byla i přesto ostražitá vůči jakékoliv známce hrozícího nebezpečí. K pokračování v cestě a ke spěchu ji nutila vzpomínka na tvář muže, jenž byl uvězněný v tomto nejhorším vězení z celého Přístavu Lebek.

Štíhlá jako nedospělá dívka a zdánlivě tak stará působila drowí elfka jemně až křehce. Sametově černá kůže jí propůjčovala vzhled živoucí sochy, což ještě podtrhovala těsně padnoucí zbroj z černé kůže a vzájemně spojených kovových kroužků ebenového odstínu. Pyšnila se nadpozemskou krásou elfské rasy typickou ostrými rysy a závojem bílých vlasů blyštivých jako měsíční paprsky na čerstvě napadaném sněhu. Její vrtkavé tváři, chvilku rozpustile zlomyslné a za okamžik zase ledově krásné, dominovaly velké mandlové oči v barvě rašemenských jantarů. Vyzařovala z nich nepokojná inteligence a nevyčerpatelná chuť k dobrodružství. Na pohled se dívka zdála být jen stěží schopná vzít tuto hluboko pohřbenou pevnost útokem. Přesně to však měla v úmyslu.

Liriel se bez potíží přesouvala neproniknutelnou temnotou okolních tunelů. Ta nemohla představovat problém, neboť oči drowů dokážou najít nepatrné stopy tepla zachycené v kamenech či vzdušných proudech. Oči drowí kouzelnice pak byly ještě citlivější; v chodbě před sebou Liriel vnímala slabou namodralou auru – viditelnou jen pro ty, kdo zdědili nadání pro magii a rozvíjeli jej vytrvalým výcvikem – jež ji varovala před aktivní magií.

Drowí elfka se opatrně plížila blíž. Přízračná záře protínala tunel jako zářící závoj, ale protože se jednalo o magickou auru, neosvětlovala nic ze svého okolí. Liriel v duchu probrala možná rizika přivolání skutečného světla a nakonec se rozhodla, že nejmoudřejší bude prohlédnout si past očima těch, kdo ji nastražili. Tohle totiž byla past. O tom nepochybovala ani na okamžik.

Snadno, jen pouhou myšlenkou, vytvořila Liriel kouli kouzelného ohně. Nové světlo se zakývalo ve vzduchu po jejím boku, nakonec se přesně podle nevysloveného příkazu ustálilo a zalilo okolí slabou bílou září.

Na obou stranách výmluvné modré aury se povalovaly rozhozené kosti spolu s opuštěnými zbraněmi a jinou výstrojí. Zem i stěny byly opakovaně potřísněné cákanci temné, dávno zaschlé krve. Ať již byla skutečná povaha pasti jakákoliv, ukázala se být účinnou.

Lirielin pohled sklouznul k mělké, řádně otlučené bronzové misce zdobené jemně zpracovanými vzory a uvnitř vyložené slonovinou. Mezi pozůstatky ostatního vysoce praktického vybavení roztroušeného kolem jejích nohou trčela jako bolavý palec. Zvědavá dívka se sehnula, aby ji prozkoumala. Jakmile ji zdvihla, vypadla zdánlivá výplň ven. Nešlo o slonovinu, jak si prve myslela, ale o kost, a to tak silnou, že musela pocházet jedině z trpasličí lebky.

Liriel se znovu posadila na paty a zkoumala nový objev. Něco hladce proseklo trpaslíkovu hlavu a projelo kostí i helmou tak čistě, že okraje obojího byly stejně hladké, jako kdyby je vybrousil a vyhladil mistrovský brusič drahokamů. To jí o trpaslíkově smrti mnohé prozradilo.

Dál se přehrabovala okolními pozůstatky, dokud nenalezla masivní stehenní kost, kdysi patřící řádně vzrostlému zlobrovi. Přesně jak očekávala, byla přeseknutá těsně pod kyčelním kloubem, tedy v místě, kam by dosahovala trpaslíkova hlava, kdyby se oba lovci pokladů postavili vedle sebe. Ještě nějakou dobu strávila prohlížením okolí a nakonec nalezla několik dalších přeseknutých kostí patřících příslušníkům různých ras. Vyložila je vedle sebe a za okamžik měla vcelku přesnou představu o povaze pasti, a hlavně o jejích omezeních.

Liriel znovu zdvihla zlobrovu kost a s rukou bezpečně mimo oblast kouzelného nebezpečí ji strčila přímo do zářící aury. Z obou protilehlých stěn chodby vyjely roztočené, modře se třpytící kotouče. Uprostřed se setkaly, jeden těsně nad druhým, a znovu zmizely ve stěnách. Elfka se podívala na kost ve své ruce. Konec byl odseknutý tak hladce, že ani nepocítila náraz, a tak tiše, že jediným zvukem bylo tlumené zachřestění odděleného kusu kosti na krví potřísněném kameni.

To není špatné, uznala Liriel tiše, ale příliš předvídatelné. Drowí kouzelník by čepele očaroval tak, aby pokaždé náhodně udeřily z jiného místa. I když možná právě takové opatření bylo učiněno i tady a mířilo na ty, kdo odhalili první útok a pak se pokoušeli proklouznout pod nebezpečnou oblastí.

Liriel zdvihla další dvě kosti, v každé ruce jednu, a znovu jednu z nich strčila do zářící aury. Ze stěn vyjely tytéž modré kotouče. Jakmile se uprostřed setkaly, zkusila pod nimi Liriel prostrčit druhou kost. Čepele nerušené pokračovaly v cestě a opět zmizely v kameni. Druhá kost past vůbec nespustila.

Až příliš snadné! Její rty se zdvihly do úsměvu spojujícího triumf s opovržením. Drow by očekával druhý průnik – i třetí! – a ujistil by se, že čepele mohou okamžitě měnit směr a poradí si tak s jakoukoliv výzvou.

Když nyní znala cestu, spustila ještě jednou a naposledy past. Jakmile se kotouče čepelí setkaly, vrhla se kupředu a odkutálela se do bezpečí na druhé straně.

V Přístavu Lebek však bylo „bezpečí“ jen relativním pojmem. Když se Liriel zvedala na nohy, všimla si na stěně tunelu před sebou záblesku odraženého světla. Něco se k ní blížilo z postranní chodby. Okamžitě přivolala vrozenou drowí magii a stále neviditelná se vznesla ke stropu tunelu nacházejícího se tucet stop od země. Přitiskla se ke zvlhlému kameni a čekala.

Zpoza zatáčky se protáhl pramen světélkujícího kouře a náhle se zarazil, jako kdyby jej překvapilo, že se ocitl v prázdné chodbě. Po chvilkovém zastavení kouř pokračoval a brzy jej bylo tolik, že mohl vytvořit malý zářící obláček. Vzápětí se zachvěl a zkroutil, aby nabral odpornou a vzdáleně lidskou podobu. Před Lirielinýma děsem rozšířenýma očima se přízračný oblak zhmotnil do rozkládajícího se masa. Nemrtvá věc se dívala sem a tam v temnotě rudě zářícíma očima.

Liriel ještě nikdy dřív žádného ghúla neviděla, ovšem okamžitě jej poznala. Kdysi býval člověkem, ale nyní představoval prohnané stvoření bez vůle živící se mrtvým masem. Nějak se mu podařilo zjistit, že past spustila, a přišel se nakrmit. To by vysvětlovalo do čista obrané kosti rozházené po zemi. Na druhou stranu nic z toho nevysvětlovalo ghúlovu záhadnou schopnost odhmotnit se.

Nemrtvý se šoural chodbou, hlasitě čenichal a mával ve vzduchu špinavýma rukama s drápy na konci. Liriel si povšimla, že se pohybuje těsně na okraji magické pasti a vykazuje tak vnímavost vlastní jen nadaným kouzelníkům. Když studovala jeho pohyby, uvědomila si, že stvoření kopíruje její kroky. Muselo sledovat neviditelnou stopu zanechanou její vrozenou magií. Ale jak?

Elaine Cunningham: Spletité sítě
překlad: Jakub Bohoněk
obálka: Todd Lockwood
provedení: paperback
vydalo nakl. Fantom Print
256 stran / 219,–

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď