Jan Poláček: Spěšný vlak CH.24.12

Čechy jsou součástí tisícileté říše a německé Fleischer zní v dané situaci lépe než obyčejné Řezníček. Spěšný vlak CH.24.12 je mrazivým příběhem poněmčené rodiny významného úředníka komisariátu, pro něhož rozkaz nadřízených stojí nade vším. Důsledně koná svou děsivou práci a pro přesvědčení je ochoten obětovat i své blízké. Sledujeme příběh jeho mladšího syna Waltra, jenž je svým otcem a okolnostmi přinucen stát se hrdinou…

Volí nejmenší ze všech nabízených zel, ale pouze tím oddálí své osobní „konečné řešení“. Trochu jiná realita?

Píše se rok 1953, od vítězství uplynuly dva roky a Češi si začínají uvědomovat, že výhodné spojenectví nepřineslo to, co od něj na počátku očekávali. Válka skončila, ale smrtící stroj v setrvačnosti zabíjí dál. Včerejší hrdinové jsou dnes zločinci a obyčejný člověk netuší, jaký bude zítřek. Jen Walter Řezníček je se svou budoucností smířený. Těžko si ale představit, že by mu ji někdo záviděl.

Padal sníh a schody byly kluzké. Na vymeteném pruhu ležel čerstvý poprašek a v něm utkvěla řada otištěných stop.

Neznámý na něj čekal před kostelem.

„Víte,“ zadržel ho se sebevědomou samozřejmostí, „napadlo mě, že bychom si mohli vzájemně prospět.“

„Jak?“ odvětil úsečně a couvl před ním. On ale dalším krokem dosáhl stejné vzdálenosti a tvář opět přiblížil na dosah dechu k té Walterově.

„Asi na to už nevypadám,“ řekl smířlivě, „ale velel jsem štábu divize Das Reich… dovolte, abych se představil – Gruppenführer Paul Hausser… tedy ve výslužbě… Určitě jste slyšel o Charkovu?“

Walter přikývl.

„Klidně spolu můžeme mluvit i česky,“ vybídl ho muž, „pocházím z Rehbergu v Böhmerwaldu, matka byla Češka. Znáte to tam? Krásné lesy.“

Walter znovu přikývl.

„Vy jste pilotoval vril?“

„Ne, to ne.“

„Ale ovládáte to?“

„Jako každý absolvent lycea,“ řekl. „Prošel jsem ale jinou specializací.“

„Doufám, že vám nepřipadám moc zvědavý,“ omlouval se muž, „ale dost mě to zajímá.“

„Byl jsem elektronik.“

„Skutečně?“ podivil se. „To je dost neobvyklé. Abych vám řekl pravdu, ještě jsem se s žádným nesetkal. Něco o tom ale vím. Spousta techniky a hodně magie, takový elektronik nebyl jen tak obyčejný voják.“

„Jak vidíte…“

„Nepostarali se o vás,“ dodal chápavě. „Kde to žijeme, když se stát nedokáže postarat ani o své nejlepší lidi? Je to dneska hrůza.“

„Už je to všechno pryč,“ řekl Walter, „naštěstí… Kdo by po válce potřeboval elektronika školeného na vrilu?“

„Víte, mám ještě dost starých přátel a mnozí z nich pořád slouží na význačných postech,“ pokračoval muž. „Myslím, že bychom vás mohli potřebovat.“

Walter se nedokázal prostě a jednoduše otočit a odejít. V mužových pichlavých očích se jiskřilo jako kdysi v těch otcových.

Ač byl ten muž menší a v porovnání s otcem i podsaditý, měl v sobě něco z jeho asketické jistoty, která Waltera vždy ochromovala.

„Vím, že je teď pro nás vysloužilce složitá doba… je v tom politika, jako ve všem…“ promlouval muž trpce. „Lidi se začali stydět za ty, co jim vyhráli válku. Nemám pravdu?“

„Nevím, čím bych vám mohl být užitečný,“ snažil se Walter hovor ukončit.

„Kde teď pracujete?“

„V městských počišťovacích službách.“

Muž zdvihl obočí. „Jako co?“

„Jako metař.“

Muž sáhl do kapsy. „Dám vám na sebe kontakt, pokud budete mít jednou zájem se s námi setkat a všechno probrat. Jde nám o vril, samozřejmě, o to, co vás o něm naučili a o co teď nikdo oficiálně nestojí.“ Mužova pravá ruka vyrazila vpřed a nabídla se ke stisku. „Přemýšlejte. Teď už není zadarmo nic a všechno je čím dál dražší. Je mi jasné, že vás výsluha uživit nemůže. Je načase nastolit bývalé pořádky a ocenit staré válečníky, jak se patří.“

S převahou se chopil váhavě pozdvihané Walterovy ruky, krátce ji stiskl a pak se otočil. Odcházel středem ulice a mírně napadal na pravou nohu.

Kniha vyšla 19.8.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

6 komentářů

  1. ja taky, ale nevim jestli ta ukazka byla vhodne zvolena prijde mi uplne nijaka:)

  2. Ja take tesit se moc
    Zvlast na knizku od chlapa, co se nebal vykrocit z zanru – a i tak mu to slapalo!

  3. Re: vhodnost ukázky
    Tak třeba něco delšího, z čeho bychom si mohli udělat obrázek o hrdinovi, by rozhodně neuškodilo.

Zveřejnit odpověď