John Meaney: Píseň kostí (Donal Riordan 1)

Tristopolis, město smrti… Ve spleti katakomb pod ulicemi Tristopolisu leží nespočet mrtvých, a generátory nekrofluxu z písně jejich kostí čerpají energii. Díky ní žije mnoho obyvatel města v luxusu a blahobytu. Jednou však za to budou muset zaplatit…

Poručík Donal Riordan je dobrý polda. Dost dobrý na to, aby mu svěřili ochranu operní divy, která se chystá navštívit město. Musí zajistit její bezpečnost, protože vraždy výjimečných zpěváků se v poslední době dramaticky množí. U geniálních umělců se pravděpodobnost násilné smrti rovná téměř jistotě!

Podaří se Donalu Riordanovi ve městě plném přízraků a zombií, ve městě, kde ovládat psychiku jiného je tak snadné, ve městě, které udržuje při životě sama smrt, uspět?

Nový román Johna Meaneyho je mimořádným spojením mysteriózního thrileru a temného hororu. V Meaneyho vesmíru jsou naše nejtemnější sny chladnou realitou.

…a smrt je teprve začátek.

Slyšíte píseň kosti…?

První dva akty byly opět magické. Během přestávky se Donal prošel hledištěm a navštívil zákulisí. Všechno se zdálo být v pořádku.

Ne. Podívej se znovu.

Měl totiž pocit, jako by prostě opakoval nacvičené pohyby. Šlo o vážnou věc. Proto se vrátil zpátky a cestou si změřil každého kulisáka a herce. Zkontroloval můstek nad jevištěm i oponu. Do hlediště se vrátil po vnitřním schodišti a prohlédl všechny lóže.

Vše se pořád zdálo být v pořádku.

Tleskal spolu s ostatními; a když čtvrtý akt skončil nevyhnutelnou smrtí prince Turola, byl ještě smutnější než dřív. Princovo tělo leželo na kamenné lavičce, na které vyznal lásku lady Arle. Diva se postavila a otočila se tváří k publiku.

Rozpřáhla doširoka ruce a spustila árii. A vtom se to stalo.

Vzduchem prolétlo něco černého. Všichni v publiku ztuhli.

Donal nezareagoval.

Malá skupina zpěváků na jevišti, princovi zrádní spojenci, ztuhla jako sochy… ale diva dál pokračovala v srdcervoucí árii a vůbec si nevšimla, že se něco děje.

O vteřinu později ale první tři řady diváků vstaly jako jeden člověk, jako jedno tělo. Přední řada vykročila a následující dvě se začaly vyprazdňovat do uliček. Jejich kroky duněly do rytmu.

V árii zazněla falešná nota.

Trans. Musím…

Když stojící lidé opustili svá křesla, celé shromáždění, asi sto mužů a žen, udělalo krok vpřed.

A další.

Vypadalo to jako začátek nějakého děsivého tance.

…ho zlomit.

Sto lidí, uhranutých a s prázdným pohledem v očích, kráčelo vpřed. Hudba utichla a diva zmlkla. Stála celá ochromená: nikoliv čáry, nýbrž strachem.

Tohle se stalo v ostatních divadlech. Jedna část Donalovy uvězněné mysli si uvědomila, že všechna hlášení a články, které četl během přípravy na úkol, lhaly. Moc dost velká na to, aby uhranula sto lidí na veřejnosti, byla dost mocná i na to, aby změnila vzpomínky svědků.

Něco uvnitř Donala cvaklo.

NE.

Zdálo se mu, jako by zvuk cítil, jako by mu v hlavě scvakla dvě dřívka, jak zafungoval protitransový výcvik. Z těla jako by mu odpadly vrstvy ledu a najednou byl volný.

Pohni se.

Donal přidřepl a rozhlédl se po hledišti, ale všichni – také jeho muži včetně Petrova, který měl být před transem teoreticky zaštítěný – seděli ztuhle na místě.

Pohni se, hned.

Orchestr se nehýbal. Ale stovka lidí postupovala vpřed. Donal proběhl volným prostorem, skočil do orchestřiště a vrhl se k jevišti.

Zdálo se, jako by to bylo znamení: všichni hudebníci se otočili k Donalovi, upřeli na něj mrtvé oči a začali se po něm natahovat. Uhodil loktem do spánku cellistu, odkopl z cesty houslistku a chytil se okraje jeviště.

Vyšvihl se nahoru, kopl do šmátrajících rukou a překulil se do dřepu.

„Pojďte! Marie!“

Křestní jméno vytrhlo divu z ochromení. Těkala pohledem sem a tam, v panice lapala po dechu a šouravými kroky couvala. Princ za ní se posadil a ostatní účinkující udělali krok vpřed.

Do prdele.

Donal přiběhl k divě, chytil ji okolo pasu a řekl: „Musíme utéct. Rozumíte?“

„Ano…“

Chtěl jí říct, aby přestala dýchat tak mělce, ale něco, možná pěvecký výcvik, ji přimělo zhluboka se nadechnout a uklidnit se. Skopla si z nohou boty.

„Kudy?“

„Doleva.“

Donal držel divu okolo pasu, když utíkali z jeviště a zákulisím, kde se je pokusil chytit kulisák. Donal mu vrazil loket pod bradu. Pak už prchali dolů ze schodů k požárnímu východu. Donal dveře kopnutím rozrazil.

Venku je čekala tmavá ulička, ale tři muži se po nich natáhli zezadu – kopiníci z předchozí scény – a popadli divu za šaty.

Donal se bleskurychle otočil, udeřil nejbližšího muže do krku – mám ho – a muž padl k zemi. Další se ale blížili ze stínů. Druhého Donal nakopl do kolena, podlomil mu tak nohu, chytil ho za hlavu a stočil ho do strany.

Diva zápasila s posledním mužem, ale Donal vytrhl z podpažního pouzdra magnus a praštil ho do temene. Muž se svalil na zem.

„Pojďte.“

Ze země se po nich natáhla ruka – jeden z padlých mužů – ale Donal na ni dupl. Ozvalo se vlhké křupnutí. Vzápětí už vlekl divu k východu.

Venku v uličce přidřepl. Muž, který procházel okolo jejího ústí, se zachvěl a ztuhle vykročil jejich směrem.

Uhranutý.

U Thanata. Jak daleko se můžou čáry šířit?