Tom Lloyd: Otrhanec (Vláda soumraku 4)

Nový Spasitel nabízí Zemi mír, ale za jakou cenu? Lord Isak je mrtvý a král Emin tak musí dál bojovat sám – a Meninové se rádi postaví jeho výzvě. Schyluje se k velkému střetu: bitevní linie jsou načrtnuty a zvěrstva se kupí děsivou rychlostí. Lid Země se obrací proti Eminovi a jeho zbývajícím spojencům a jediná šance na přežití tak spočívá v rukách mrtvého muže.

Otrhanec

Na okrajích komnaty stály sochy, některé měly velikost bělookých, jiné byly ještě o polovinu větší. Menší představovaly mocné, pány a dámy, ty větší pak bohy a jejich mnohé aspekty –místnost byla ale tak obrovská, že i navzdory stovkám soch působila pustě. Uvnitř totiž byla prázdná, zdobila ji jen obrovská čtvercová dlaždice přímo uprostřed podlahy, černá jako háv samotné Smrti, která se dala najít ve všech soudních síních v Zemi.

Zadíval se za sochy a všiml si kulatých výčnělků trčících ze zdi. V dálce zaslechl tiché hučení, hluboké a výhružné. Když se zadíval pozorněji, na jednom z výčnělků se něco pohnulo, vyrazilo to ven z nějakého otvoru, vylétlo vzhůru a zmizelo z dohledu – včela s černými křídly, vyvolený tvor Smrti.

Po místnosti se daly do pohybu nevýrazné šedé obrysy. Mihn se je snažil sledovat, rozeznat tváře nebo postavy, a uvědomil si, že jsou přitahovány ke čtverci ve středu: duchové mrtvých, kteří se zdráhavě vydávali vstříc soudu.

Mihn se pokoušel vyškrábat na nohy, ale opět zavrávoral, když vzhlédl ke stropu a jeho smysly odmítly přijmout neskutečnou velikost místnosti. Ticho prořízlo plesknutí jeho dlaně o kámen a Mihn sebou trhl, ale zdálo se, že ani Posel si ničeho nevšiml. Bez očí i bez výrazu stál vzpřímeně vedle něj a budil dojem, že dozírá na celou místnost. Mihn přemýšlel, jestli každou z nejasných postav Posel doprovází, anebo je on výjimka, protože není úplně mrtvý. Nesmím ztrácet čas, připomněl si Mihn. Myslí mu táhla Daimina moudrá slova: „Neloudej se – nemysli na to, co děláš. Bohové milují statečné muže a není to správné místo na pochyby.“

Vydal se k černému čtverci uprostřed komnaty a Posel ho dokonale odměřeným krokem doprovázel. Když Mihn k čtverci dorazil, koutkem oka zachytil pohyb, třepot křídel snášejících se dolů z tmavých koutů u stropu síně: hejno netopýrů starající se o potřeby svého pána. Mihn navštívil spoustu míst, kde netopýra považovali za posvátné zvíře, za hlídače dějin a strážce tajemství. Netopýři byli posly, černé včely nebojácnými válečníky. S včelami se nedalo bojovat, protože je hnala nesobecká vůle. V mytologii se objevovaly jen vzácně, ale prosluly nemilosrdnými ú­toky.

Když Mihn vstoupil na černý čtverec, na ramena mu dolehla velká tíha, sehnula mu hlavu a srazila ho na kolena. Přítomnost Smrti kypěla všude okolo jako černé plameny šlehající z kamene. Mihnovi se stáhl žaludek hrůzou a dotyk síly mu vyrazil dech. Vzrušené švitoření a cvakání netopýří písně kroužilo okolo a útočilo mu na uši, než znenadání zmlklo a rozhostilo se tíživé ticho. Přikrčil se, protože dobře věděl, co přijde.

„Mihne ab Netrene ab Felithe,“ pronesl Smrt hlasem hlubokým a pronikavým jako hlahol největších chrámových zvonů. „Proč jsi tu? Stojíš na pomezí zemí živých a mrtvých. Ve tvém stínu vidím čarodějnici a jednu z Vyvolených, přesto přede mnou klečíš a chceš, abych tě soudil.“

Mihn otevřel ústa, ale slova nepřicházela. Donutil se polknout a dýchat a ignoroval studenou pachuť popela ve vzduchu. S velkou námahou se mu podařilo zvednout hlavu a zadívat se do temnoty pod kápí, která ukrývala tvář Smrti, ale až když si připomněl svůj úkol, našel odvahu promluvit.

„Pane Smrti, nepřišel jsem, abyste mě soudil. Ještě ne. Namísto toho žádám o laskavost.“

„Víš to jistě? Ve tváři máš vepsané, že jsi žil svůj život jen nerad. Pojď, přijmi rozsudek – přijmi mír, po kterém prahneš.“

Mihn cítil, jak se mu roztřásla ruka, a rozostřilo se mu vidění. Smrt promlouval k jeho jádru a hluboké tóny hlasu vibrovaly jeho duší a otřásaly nejsilnější obranou.

„Já… nemohu,“ vydechl, přestože mu po tvářích začaly kanout slzy.

„Žádnému smrtelníkovi neodepřu rozsudek,“ odvětil Smrt. „Žádný závazek před ním neobstojí. Znáš příběhy harlekýnů; víš, že rozsudek si vyslechnou jak dobří, tak zlí. Pro mnohé je požehnáním, pro jiné trestem.“

„Já vím,“ zajíkl se Mihn a nedokázal potlačit třas, protože jedna jeho část volala po zapomnění, které by mu soud přinesl, „ale dokud mám na vybranou, musím dodržet slovo…“

„Nerozhoduj se zbrkle,“ poručil Smrt, než mohl Mihn domluvit. „Žádný bůh nevidí budoucnost, ale nesmrtelní nevnímají čas stejně jako ty. Dějiny nejsou mapou, která se dá číst, ani cestou, jíž se dá jít. Je to krajina obrysů a struktur, barev a zvuků. Čeká tě úkol, který přesahuje závazky většiny smrtelníků – to vidím. Je to těžké břemeno, až příliš těžké.“

„Já vím,“ zopakoval Mihn tiše.

Vzpomněl si na to, co mu llehdenská čarodějnice řekla tu noc, kdy mu vypálila Xeliathinu runu do hrudi a prokázala mu tak třetí laskavost. „Říká se, že když čarodějnici požádáš o něco potřetí, musíš jí dát kousek své duše… Mohu si s ní dělat, co chci. Ale přenechám to právo jinému; hrobu, divokému větru, přivolané bouři.“

Kvůli svým hříchům – kvůli selháním – Mihn souhlasil, ale už tehdy mu z následků bylo do hloubi duše špatně. Nikdy necítil tíhu závazku tak jako nyní, když k němu promlouval lord Smrt.

Ztišil hlas do šepotu. „Udělám cokoli, o co mě požádají. Udělám cokoli, o co nemůže být požádán nikdo jiný. Udělám cokoli, o co by neměl být požádán nikdo jiný.“

Bůh na něj nesnesitelně dlouhou dobu hleděl. Nakonec lehce kývl. „Jak si přeješ.“ Znovu zavládlo ticho. Dokonce i kroužící netopýři ztichli. Mihn znovu sklopil hlavu. Koutkem oka zachytil pohyb a pohlédl doprava. Namísto Posla tam spatřil průsvitnou šedou tvář ženy, která na něj shlížela dolů z okraje černého čtverce.

Mihn příliš žasl, než aby zareagoval, byl příliš vyčerpaný a šokovaný, než aby se bál ducha, proto jí pohled prostě opětoval. Nerozeznal detaily; připadala mu jako tmavší, zamlžená verze Seliasei, jednoho z duchů, který obýval Morghiena, vypadala totiž podobně, když vystoupila z těla starého poutníka. Duch pohyboval čelistí a Mihnovi chvíli trvalo, než pochopil, že se na něj snaží mluvit. Zamrazilo ho ze soucitu, který viděl v jejích očích, a odvrátil se.

Litují mě mrtví. Ach, bohové, co jsem to udělal?

„Mihne ab Netrene ab Felithe,“ prohlásil Smrt hlasem, ze kterého se Mihnovi rozjektaly zuby, „o jakou laskavost žádáš?“

„Já… o vaše požehnání,“ řekl Mihn váhavě a spěšně dodal: „Lorde Smrti, můj úkol mě vede dál než jen sem. Žádám o svolení opustit komnatu bez rozsudku, vystoupat po svazích Ghainu a projít slonovinovou branou Ghenny.“

„Podobné svolení ti dát nemohu,“ odvětil Smrt hlasem bez emocí. „Vládnu svahům Ghainu, po nichž se může kdokoli po libosti procházet, ale za řekou Maram vládne jen chaos.“

„Chápu. Žádám o svolení opustit tuto síň a zase se do ní vrátit, aniž byste nade mnou vynesl rozsudek.“

Smrt se předklonil. „Máš ho mít, ale projít dveřmi nebude snadné. Jejich strážce neposlouchá bohy ani smrtelníky. První kroky cesty povedou přes kosti těch, kdo chtěli z Ghainu utéct.“ Mihn sklonil hlavu na znamení, že rozumí. „Děkuji vám, můj pane.“

„Neděsí tě to?“

„Můj strach je vyhrazen jiným,“ řekl Mihn a snažil se, aby jeho hlas neselhal, protože mu při tom pomyšlení vyprahlo v hrdle. Daima ho před cestou, kterou se bude muset vydat, varovala; Temný žalářník byl jen jednou z hrůz, jimž bude muset čelit. Ale neměl na vybranou.

„Dobrá. Prokážu ti tedy laskavost.“ Smrt ukázal na předměty, které zdobily trůn. „Můžeš si s sebou vzít jednu z mých trofejí. Každá nese mé požehnání a ochrání tě na svazích Ghainu. Odsouzené tam čekají tisíce muk, ale ochutnat maso živých jim bude připadat o to sladší.“ Mihn otevřel ústa, aby promluvil, ale pak se zarazil a zamyslel se. Daima ho varovala před mnoha věcmi a jednou z prvních bylo, aby si s sebou nebral hůl ani jinou zbraň. „Neber si s sebou nic, co nenosíš na sobě. Zbraň je výzva k válce, ucítí krev, která na ní ulpěla.“

„Děkuji, lorde Smrti, ale nechci v Ghenně vyprovokovat válku. Musím věřit jen sám sobě.“

Tíha na jeho ramenou polevila, jak se Smrt opřel. „Dobře. Chtěl jsem, aby ti tuto lekci udělily Milosti, ale už ses poučil.“

Smrt zvedl jako kost bílý prst a ukázal na dveře pod velkým kamenným drakem. „Tak jdi. A najdi, co hledáš.“

Mihn vstal, vycouval z černého čtverce a celou dobu se klaněl. Jakmile ze čtverce sestoupil, vplul na něj duch oné ženy. Smrt zvedl hlavu a Posel se znovu připojil k Mihnovi. Malý muž pohlédl napřed na Smrt, pak na Posla, drsně si promnul tvář a vší silou zamrkal.

„Divné,“ prohodil Mihn k bezvýraznému aspektu Smrti. „Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu tak daleko.“

Nikdo mu neodpověděl, Posel nedal dokonce ani najevo, že by ho slyšel. Mihn ukázal na dveře, vyrazil k nim a Posel vykročil spolu s ním.

„Teď už mi zbývá jen vloupat se na Temné místo.“

Cítil, jak se tíha břemene na jeho ramenou s každým krokem zvětšuje.

  • Otrhanec
  • Autor: Tom Lloyd
  • Překlad: Kateřina Niklová
  • Série: Vláda soumraku 4
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 368
  • Cena: 279 Kč
  • Vydal: Fantom Print, 2011

Přečtěte si také:

Recenzi na první díl Vládce soumraku – Pána bouří (Boris Hokr)
Recenzi na druhý díl Vládce soumraku – Posla soumraku (Boris Hokr)

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď