Christie Golden: Warcraft – Zrod Hordy

Orkské klany kdysi dávno žily v idylickém světě nazývaném Draenor v relativním míru se svými záhadnými sousedy – draenei. Velitelé Plamenné legie však měli s oběma nic netušícími rasami jiné plány. Démonický pán Kil´jaeden rozehrál temnou partii s cílem nejen vyhladit všechny draenei, ale zároveň s úmyslem spojit všechny orkské klany v jedinou nezastavitelnou sílu poháněnou nenávistí a touhou po zkáze.

Prvním spojencem, kterého Velen zavolal a jemuž zároveň důvěřoval ze všech nejvíc, byl Talgath. Byl to jeho starý přítel a v minulosti už mu několikrát pomohl. Na Talgathovi nyní záleželo nejvíce, protože se bude moci nepozorovaně pohybovat tam, kde Velen ne. Talgath mu nejprve moc nevěřil, ale když mu Velen dovolil nahlédnout do své mysli a ukázal mu temnou vizi, Talgath rychle souhlasil. O Naaru a nabídce, kterou dostal, však Velen zatím pomlčel, protože ani on sám ještě netušil, jakou konkrétní podobu bude tahle pomoc mít. Talgatha jen ujistil, že existuje způsob, jak tragickému osudu uniknout, pokud mu bude bezvýhradně věřit.
Nejdelší den v roce se rychle blížil. Archimonde s Kil’jaedenem byli zcela posedlí Sargerasem, a tak Velen mohl v maximální tajnosti rozhodit sítě mezi ty, kterým věřil. Další spojence dával dohromady Talgath. Všichni věřili, že je Velen dokáže ochránit. Následně se musel Velen s pomocí nejjemnější magie postarat o to, aby dva zrádci, které kdysi považoval za nejbližší přátele, všechnu tu zvýšenou aktivitu, již měli přímo před očima, nezpozorovali. S pozoruhodnou rychlostí a zároveň až bolestně pomalu kolem nich utkal jemný závěs nevědomosti. Když pak nadešel poslední den a eredaři, kteří se rozhodli Velena následovat, se shromáždili na vrcholku nejvyšší hory svého prastarého světa, spatřil Velen, že je jich žalostně málo. Bylo je možné počítat na stovky, všem však Velen bezvýhradně věřil. Neodvažoval se riskovat a spojit se s těmi, u nichž hrozilo, že by ho mohli zradit. Zdálo se to jako chvilka od okamžiku, kdy Velen sebral ata’malský krystal. Několik posledních dní strávil výrobou jeho dokonalé kopie, aby zabránil poplachu, který by jistě přišel, kdyby někdo objevil, že posvátný artefakt není na svém místě. S maximální pečlivostí ho vybrousil z obyčejného křišťálu a s pomocí magie ho rozzářil. Na omak však byla jinak dokonalá kopie chladná a mrtvá. Kdyby se někdo nového krystalu dotkl byť jen prstem, ihned by krádež odhalil.
Pravý ata’malský krystal měl nyní schovaný u srdce. Díval se na své věrné šplhající na vrchol hory. Jejich nohy byly silné a kopyta našlapovala neomylně a jistě. Mnoho jich už bylo nahoře a nedočkavě ho vyhlíželo. V očích se jim zračila otázka, kterou se rty dosud neodvážily vyslovit. Jak uniknou?
Ano, jak asi, pomyslel si Velen. Na okamžik si začal zoufat, ale pak si vzpomněl na zářivou bytost, která se s ním v duchu spojila. Přijdou. Tím si byl jistý.
Než se tak stane, znamenal však každý další okamžik čekání možnost, že budou odhaleni. A chybělo jich tu ještě mnoho. Nebyl tu dokonce ani Talgath.
Kolem Velena prošel Restalaan, další starý přítel, kterému bezvýhradně věřil, a usmál se na něj. „Už tu brzo budou,“ řekl konejšivě.
Velen přikývl. Restalaan měl téměř jistě pravdu. Zatím si nevšimli jediné známky, že by se Kil’jaeden nebo Archimonde dozvěděli o jejich až nehorázně troufalém plánu. Oba byli příliš pohlceni představami o své budoucí moci.
Ale stejně, stejně…
Stejný instinkt, který ho prve varoval, aby nevěřil Sargerasovi, se nyní ozval znovu. Něco nebylo úplně v pořádku. Uvědomil si, že zrychlil krok.
A pak je spatřil.
Na svahu se objevili Talgath a několik ostatních. Usmívali se a mávali na něj a Velen si s úlevou oddychl. Vyrazil jim naproti zpátky dolů, když mu krystal, který nyní držel v ruce, poslal do těla silný signál. Velenovy modré prsty kámen křečovitě zmáčkly a jeho mysl se otevřela naléhavému varování. Roztřásla se mu kolena, tak bolestivé mentální spojení s kamenem bylo.
Sargeras začal. Už vytvářel obludnou armádu. Vzal si eredary, kteří byli natolik hloupí, že poslouchali Kil’jaedena s Archimondem, a měnil je na zrůdné man’ari, které Velen viděl ve své vizi. Tisíce man’ari všech představitelných forem i schopností nyní vyčkávaly jen těsně mimo dohled, fyzický i mentální. Nějakým způsobem se jim dařilo se skrývat. Kdyby v ruce nedržel ata’malský krystal, nikdy by se o jejich přítomnosti nedozvěděl, dokud by nebylo příliš pozdě.
Ale možná už bylo pozdě.
Se šokovaným výrazem se obrátil k Talgathovi, neboť si najednou uvědomil, že z jeho starého přítele vyzařuje stejná zloba a špatnost jako z mnoha – z armády – zrůd číhajících někde za ním. Na mysl mu vytanula modlitba, která jako by ožila kdesi v hloubce jeho zoufalé duše.
K’ure! Pomoz nám!
Man’ari už začali šplhat na horu za nimi. Zřejmě vycítili, že byli odhaleni, a vyrazili jako hladoví dravci připravení zabíjet. Až na to, že Velen věděl, že smrt by byla přijatelnějším osudem v porovnání s tím, který by jej i všechny, kteří ho následovali, mohl ve spárech znetvořených eredarů stihnout. Velen byl zoufalý a netušil, co by měl dělat. Sevřel krystal v dlani a pozvedl ho k obloze.
Jako by se sama nebesa náhle otevřela, objevil se zčistajasna sloup bílého světla. Křišťálová záře si to namířila přímo ke krystalu v jeho ruce, narazila do něj a Velenovi přímo před očima se rozdělila na sedm paprsků různých barev. Pak Velen ucítil prudkou bolest, to když se krystal roztříštil. Ostré úlomky mu pořezaly prsty. Sykl bolestí, instinktivně rozbitý krystal pustil a vytřeštil oči, protože jednotlivé kousky nespadly na zem, nýbrž se vznášely ve vzduchu, kde se z nich staly dokonalé koule, které se zbarvily stejně jako sedm paprsků. Sedm koulí z jednoho krystalu stejně jako sedm paprsků z jednoho proudu bílého světla. Rudá, oranžová, žlutá, zelená, indigově modrá a fialová. Všechny nyní vylétly vzhůru a vzápětí vytvořily kruh barevného světla kolem vyděšených eredarů tisknoucích se k sobě.
Právě v tom okamžiku se k nim rozběhl Talgath s výrazem neskrývaného výsměchu. Narazil do světelného kruhu, jako by to byla kamenná zeď, a zavrávoral, přinucen udělat několik kroků zpět. Velen se prudce otočil a spatřil vrčící a slintající man’ari, jak zuřivě škrábou na barevnou stěnu tvořenou pouhým světlem, které jej i jeho lid zatím skutečně chránilo jako pevná zeď.
Na Velenovy smysly náhle zaútočil hluboký dunivý zvuk, který spíš cítil, než slyšel. Zvedl hlavu a spatřil cosi, co ještě překonalo zázrak sedmi světelných kamenů. Spatřil cosi, co se nejprve zdálo být padající hvězdou tak jasnou, že se pohled na ni nedal vydržet. Když se přiblížila, pochopil, že je to daleko hmotnější než pouhá hvězda na noční obloze. Její střed byl tvořen stejnou koulí, jako byly ty, které vznikly z úlomků krystalu. Tahle měla ovšem povrch zdobený krystalickými hranoly. Když Velen v duchu ucítil, že k němu kdosi promluvil, nezakrytě se rozplakal.
Jsem zde, jak jsem slíbil. Připrav se opustit tento svět, proroku Velene.
Velen vztáhl paže k obloze téměř jako dítě, žadonící, aby ho rodič zvedl ze země a sevřel v láskyplném objetí. Záře koule několikrát zesílila a zeslábla a vzápětí Velen ucítil, že byl něžně zvednut do vzduchu. Letěl vzhůru, a když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že zároveň s ním stoupají i ostatní. Ale kam vlastně? K… lodi? Přesně za tohle nyní Velen kouli považoval, třebaže z ní vyzařovala životní síla, již zatím nedokázal pochopit. Uprostřed té tiché radosti náhle Velen uslyšel kvílení a řev man’ari, kterým utíkala vytoužená kořist. Dolní část lodi se otevřela a o pár vteřin později už Velen stál na čemsi pevném. Klekl si na podlahu, jestli se tak tomu dalo říkat, a díval se, jak je i zbytek jeho věrných odnášen do bezpečí. Když byl nahoře i poslední z nich, čekal Velen, že se každým okamžikem dveře zavřou a loď – vyrobena z kovu, který nebyl kov, živé hmoty, která nebyla živou hmotou, a toho, co Velen považoval za samou podstatu bytosti K’ure – odletí.
Místo toho uslyšel v duchu šepot: Kde byl jediný krystal, je jich nyní sedm. Posbírej je, neboť je ještě budeš potřebovat.
Velen se vyklonil z otvoru a natáhl ruce. Všech sedm krystalů vystřelilo se šokující rychlostí přímo k němu a vlétlo mu do dlaní tak prudce, až sykl. Sevřel je v hrsti a snažil se vydržet neuvěřitelný žár, který z nich sálal. Zároveň odskočil dozadu. Poklop se okamžitě zavřel, jako by nikdy neexistoval. Velen svíral ata’malské krystaly a mysl měl tak široce rozevřenou, až se téměř ocitl na hranici šílenství. Na nekonečný okamžik se v duchu zjevil přesně mezi nadějí a zoufalstvím.
Dokázali to? Unikli?

překlad: Jan Netolička
obálka: Glenn Rane
provedeni: brožované
vydalo nakl. Fantom Print

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď