Garth Nix: Za Zdí

Sbírka povídek Gartha Nixe pro všechny, kterým učarovala půvabná trilogie Staré království (Sabriel, Lírael, Abhorsenka), a nejen pro ně…

Nicholas Sayre udělá cokoli, aby se dostal přes Zeď, zpátky do Starého království.
V Ancelstierre, daleko na jihu od Zdi, Charta jenom podřimuje a mezi všemi protivenstvími, kterým Nick musí čelit, je i jedno ne zcela lidské.
Povídkou Nicholas Sayre a stvoření ve vitríně pokračuje Garth Nix v objevování magického světa Starého království. V dalších povídkách pak ukazuje rozpětí a všestrannost, které z něho dělají jednoho z nejlepších spisovatelů současné fantasy.

Skladiště za dveřmi bylo přecpané krabicemi, skříněmi a volně ležícími věcmi. Nickův pohled na okamžik upoutaly dvě veliké zvětšeniny fotografií Forwinského jezera, opřené o stěnu vedle dveří. Na jedné byla průmyslová scenérie z minulého století, a druhá ukazovala zkázu způsobenou Orannisem – Ničitelem.
Ale veliké fotografie upoutaly jeho pozornost jen na kratičký okamžik. Nebylo totiž pochyb, o čem Lackridge mluvil. Uprostřed místnosti stál skleněný válec zhruba tři metry vysoký, metr a půl v průměru. Uvnitř, podepřená ocelovým rámem, spočívala noční můra. Vypadalo to přibližně lidsky, mělo to hlavu, tělo, dvě paže a dvě nohy. Ale kůže měla podivně fialový nádech, byla křížem krážem protkána rýhami podobně jako krokodýlí a vypadalo to, že je velice silná. Nohy měly kolenní klouby obrácené dozadu a končily hákovitými kopyty. Paže dosahovaly téměř ke dnu válce, nebyly však zakončeny rukama, ale výrůstky podobnými palicím, pahýly byly porostlé trny dlouhými asi tři centimetry. Trup mělo stvoření útlý a válcovitý, podobný víc vosímu než lidskému. Hlava byla podobná lidské asi nejvíc z celého těla, až na to, že byla posazena na dvojnásobně dlouhém krku; místo uší měla úzké štěrbiny a černé oči s fialovými zřítelnicemi – skleněné, patrně práce zručného preparátora – měly hruškovitý tvar a zabíraly polovinu obličeje. Ústa, dvakrát tak široká jako lidská, byla skoro zavřená, ale Nick viděl, že se v nich lesknou černé zuby.
Blyštěly se jako leštěný jantar.
„Ne!“ zaječel Malthan. Běžel chodbou až ke dveřím, kterými přišli, ale ty už byly zamčené. Bušil pěstmi do ocelového plátu a chodbou se rozléhalo kovové dunění.
„Promiňte,“ řekl Nick tiše a jemně odstrčil Lackridgea stranou. Srdce v hrudi mu divoce bušilo, nebylo to však strachem. Bylo to vzrušením. Ten pocit už prožíval, ale nepoznal ho od chvíle, kdy vykopal kovové koule Ničitele.
Naklonil se, aby se mohl dotknout válce, prsty mu proběhlo elektrické chvění a vyběhlo palci. Ve stejnou chvíli pocítil bodavou bolest za čelem, dost silnou, aby ucouvl a pevně si přitiskl dva prsty mezi oči.
„Není to špatný vzorek,“ poznamenal Lackridge. Mluvil konverzačním tónem, ale přistoupil těsně k Nickovi a velice bedlivě ho pozoroval. „Jeho historie je poněkud temná, ale v zemi je přinejmenším tři sta let a v Bibliotéce v Corvere posledních třicet pět. Jednou z věcí, které moji lidé dělají na Třináctém oddělení, je prověřování všech záznamů a vyhledávání předmětů a informací o našich severních sousedech. Když jsme získali Malthanovy fotografie, Dorrance si náhodou vzpomněl, že vzorek jedné z těch bytostí někde viděl jako dítě. Prošel jsem záznamy v Bibliotéce, našel tu věc a přivezli jsme ji sem.“
Nick nepřítomně přikývl. Bolest v hlavě ustupovala. Připadalo mu, že vychází z jeho Výsadního znamení, ale to by takhle daleko od Zdi mělo být v naprostém klidu. Pokud se od severu nežene dunivá bouře, to se mohlo stát poté, co sestoupil do podzemního pelechu Třináctého oddělení. Nedalo se nijak poznat, co se děje ve světě nad nimi.
„Ta věc byla nalezena asi šestnáct kilometrů od Zdi, na naší straně, a byla spoutána třemi řetězy,“ pokračoval Lackridge. „Jeden byl stříbrný, druhý olověný a třetí spletený ze žlutých kopretin. To říkají záznamy, ovšem řetězy už nemáme, abychom to dokázali. Pokud ten stříbrný existoval, musel stát jmění. Bylo to dlouho před vytyčením hranice, nějaký čas před tím, než tam úřady prosadily svůj vliv. Podle záznamů chtěli místní tu věc odtáhnout zpátky ke Zdi, ale naštěstí tam právě dlel kapitán–inkvizitor, který ji odvezl na jih. Kapitánů–inkvizitorů jsme se nikdy neměli zbavovat. Nevadilo by mi být jedním z nich. Počítám, že teď už je nikdo zpátky nepřivede. Současná vláda je banda zbabělců… samozřejmě kromě vašeho strýce…“
„I můj otec zasedá v radě,“ řekl Nick. „Ve vládních lavicích.“
„No ano, jistě, všichni říkají, že mé politické názory jsou příliš doprava od starého Arbitra Werrise Modronose, tak se na mě nezlobte.“ Vyšel zpátky na chodbu a zakřičel:
„Vraťte se, pane Malthane. Neukousne vás to!“
Zatímco Lackridge mluvil, Nickovi se zdálo, že se oči stvoření pohnuly. Jen neparně, ale pohyb to nepochybně byl. Jeho vzrušení okamžitě zmizelo a na jeho místo pronikl narůstající strach.
Je to živé, pomyslel si Nick.
Vrátil se ke dveřím, téměř zakopl o Lackridgea a mysl mu pracovala na plné obrátky. Ta věc je stále živá. Tichá. Takhle daleko od Starého království si udržuje svoji energii. Musí to být nějaká volnomagická bytost a jenom čeká na příležitost…

překlad: Robert Tschorn, Zdeněk Uherčík, Milan Žáček
obálka: Larry Rostant
provedeni: hardback
vydalo nakl. Triton

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. staré království mě baví,takže se na tento díl těším

Zanechat odpověď