Moje cesta k fantastice byla, řekněme, etapovitá. V dobách chození do školky to byly známé i méně známé pohádky, kterých jsem slyšel a později sám přečetl opravdu kvanta. Nesmazatelnou stopu na mě zanechala především knížka ruských pohádek s názvem „Krása nesmírná“, hlavně ilustrace kostlivců se svítícíma očima v ní. Ve čtyřech letech opravdu nezapomenutelný zážitek, díky kterému jsem pak dlouho nemohl usnout v úplné tmě.

Spoustě z vás to tak už možná nepřijde, ale když jsem byl ještě malý klučík, tak byl mezi vesnicí a městem velký rozdíl. Tak třeba jsem měl tu čest pít čerstvě podojené mléko nebo vidět dědu stahovat králíka a decapitovat slepice. Ale tenhle článek nemá být o mé cestě k agrární straně, ale k fantastice, tak se budu věnovat raději jí.