10 let s FP: Cesty k fantastice – Jan Červenka

Spoustě z vás to tak už možná nepřijde, ale když jsem byl ještě malý klučík, tak byl mezi vesnicí a městem velký rozdíl. Tak třeba jsem měl tu čest pít čerstvě podojené mléko nebo vidět dědu stahovat králíka a decapitovat slepice. Ale tenhle článek nemá být o mé cestě k agrární straně, ale k fantastice, tak se budu věnovat raději jí.

Úplné počátky jsou spjaty s takovými provařenými věcmi jako Řecké báje a pověsti od Petišky a něco málo od Verna, ale ten byl docela rychle zatlačen dvěma fázemi, které byly tehdy alfou a omegou každého čtoucího kluka, mám na mysli období foglarovek a období mayovek. Právě na sklonku mayovek jsem objevil kouzlo gamebooků od nakladatelství Perseus a oddělení science fiction v místní knihovně. Trochu paradoxně jsem tak začínal na klasice žánru a většinou právě na té její náročnější části – jednu dobu u mě třeba na celé čáře vedl Asimov se svou Nadací, což opravdu není oddechovka pro děti a mně tehdy mohlo být sotva dvanáct let. Dost pochybuji, že jsem to byl schopen pochopit, ale nějak mi to tehdy nevadilo. S trochou nadsázky se dá říct, že čím jsem starší, tím víc čtu brak.

Ale nejenom knihami živ je homo fantasticus. Velký vliv měly třeba i filmy. Moc dobře si pamatuji, jak jsem potajmu vstával uprostřed noci na Lynchovu verzi Duny, protože mi rodiče nedovolili ponocovat.

A jak jsem na tu Dunu přišel? Myslíte, že podle PC hry? Ale kdepak, o počítači se mi mohlo jenom zdát. Jediný počítač, který jsem v té době viděl, byl strejdův pracovní a nejlepší hra, která se na něm dala hrát, byla rubačka Golden Axe. Tajemství Duny mi odhalil časopis, ale nešlo o žánrový časopis, ale mládežnické ABCéčko. Velký vliv na mě později měly i časopisy o PC hrách Score a Level, které jsem si začal kupovat potom, co si jeden z mých sousedů pořídil počítač a já jsem se k němu chodil dívat, jak hraje. A tady jsem se poprvé doslechl o něčem, jako je DnD a Dračí doupě, které mě neuvěřitelně lákalo, i když jsem samozřejmě neměl ani páru, jak taková hra na hrdiny funguje. O něco později na školní exkurzi jsem v nějaké trafice zahlédl Dech draka s podtitulem časopis o hrách na hrdiny. A v něm byl i katalog nakladatelství Altar, které vydávalo vysněné Dračí doupě! Během chvíle jsem byl na poště s objednacím lístkem. A pak jsem se klepal strachy, jestli mi dojde, protože dobírka v mých očích byla něco jako poloviční podvod.

Velký sen mého dětství byl splněn. Skoro. Ještě mi totiž chyběl někdo, s kým bych si to Drd zahrál. Protože s bráchou jsme byli pořád jenom dva, a to bylo málo. Zkoušel jsem to na všechny strany, mladší kamarád(k)y, starší kamarád(k)y, sousedy, příbuzné, prostě jsem nutil komukoli, kdo se u nás doma objevil. Nakonec jsem uspěl, i když jsme byli jenom tři, mohli jsme začít hrát a já si to neskutečně užíval. To bylo taky poprvé, co jsem okusil spánkový režim, který teď na kolejích mám za běžný – přes noc se fungovalo a na spánek musel vyjít nějaký čas přes den.

Dračímu doupěti vděčím ještě za jeden zásadní přelom, a to přečtení Pána Prstenů. Když jsem si ho totiž přinesl z knihovny poprvé (na sklonku mayovského období), znuděně jsem ho po pár stranách vrátil. Teprve v dračákovském období jsem přečetl celou trilogii, která pro mě znamenala zásadní obrat k fantasy. No, popravdě, neměl jsem se moc k čemu obracet, protože knihovna byla v podstatě fantasyprostá a občasná výprava do města do knihkupectví ani zdaleka nestačila ukájet mé touhy po hrdinech bez bázně a hany.

Další kvalitativní postup ve vnímaní fantastiky (a nejenom jí, abych pravdu řekl) byla školní exkurze do pivovaru na konci základky (v naší periodizaci by šlo o raně prstenové období, tzn. před zfilmovaním PP, kterým začíná vrcholně prstenové období). Tam jsem totiž potkal prvního fantazáka, kterého jsem na víru nekonvertoval já. Navíc šlo o fana vyspělejšího, než jsem byl já sám. A ten člověk mi začal vyprávět o knihách, které si prostě musím přečíst, o akcích, na kterých se šermuje dřevěnými zbraněmi a mnoha dalších zázračných věcech. Jeden zázrak se mi potom podařilo zažít na vlastní kůži – navštívil jsem totiž poprvé v životě speciálku, a to knihkupectví Geralt v Ostravě, kde jsme si s prodavačem nádherně pokecali o mnoha věcech.

Domů jsem se vrátil úplně prostoupený zážitky a hned jsem celou naši grupu ponoukal k účasti na dřevárně, ze které nakonec vždycky sešlo. Ale aspoň jsme si udělali vlastní kostýmy a zbraně a s nimi jsme šermovali na zahradě. Pravda, člověk se brzo začal cítit poněkud nepatřičně, protože středoškoláci s dřevěnými meči přece jenom byli v naší vesnici dosti výstřední jevem, a tak jsme se museli ustoupit do blízkých lesů (jedna z mála výhod vesnice).

To už jsem v tom byl až po uši, a tak mým přesvědčením nemohl otřást rozpad naší skupinky (za vším hledej ženu) nebo přesvědčování rodičů, že z toho vyrostu a brzo mě to přestane bavit, tak ať za to neutrácím. Paradoxně to byli právě oni, kdo mi pomohli k dalšímu kvalitativnímu skoku. Aby mě přemluvili k další dovolené na kolech, ze kterých jsme se s bráchou vždycky snažili vyvléct všemi možnými způsoby, dovolili nám se na dva dny podívat na Festival Fantazie v Chotěboři. Ten se totiž odehrával jenom pár kilometrů od destinace našeho dovolenkového pobytu. Mám pocit, že jsme tam byli jedni z nejmladších účastníků a místy jsme se cítili trochu ztraceni, ale i tak to byl skvělý zážitek.

Pak už to šlo snadno, s počítačem, internetem a přístupem do okresní knihovny nebyl problém dozvědět se o čemkoli, po čem mé srdce toužilo. Po úspěchu filmového Pána Prstenů, Harryho Pottera a nástupu seriálů jsem přestal být za výstředního podivína. Pevnost mě od svého druhého čísla pravidelně vítá v poštovní schránce, mnozí kamarádi konvertovali, rodiče mě přestali od fantastiky zrazovat a sami si něco z žánru přečetli a já jsem začal pravidelně jezdit na cony a psát pro Fantasy Planet. A tak článek zakončuji stylově, jako ve všech teenage komediích, neuvěřitelně sladkým happyendem.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentáře

  1. zhruba můj příběh
    Skvělý – můj přístup k fantasy byl téměř stejný : ) – mayovky… duna… Dech draka… DRD (liším se v Magic the Gathering a Shadowrun [ scifi verze DrD 🙂 ])… pán prstenů… dřevěné meče (A tady jsem se zase trhnul – na dřevárně sem několikrát byl a je to neopakovatelný zážitek.)Zrovna včera jsem se slzou v oku prohlížel DrD pravidla 🙂

  2. Mno aby sis nemyslel, tak musím říct, že s Magicem jsem si taky pohrával a Shadowrun jsem si pujčil a přečetl, ale nikdy nehrál;)

  3. Vzpomínám si jak jsem po praze scháněl poslední výtisk pravidel shadowrunu … to byly časy, dva dny hledání.Jinak – přišel jsi o hodně, i když by ty pravidla určitě snesly zjednodušení 🙂

  4. degresivní vývoj =)
    “S trochou nadsázky se dá říct, že čím jsem starší, tím víc čtu brak.” – v tom se úplně poznávám! Na začátku Tolkien, V 6., 7. třídě mě bavil A. C. Clarke, pak taky Neff, Silverberg… (dobře, Darren Shana a Harryho Pottera jsem četla taky, ale jenom abych nebyla fakt moc OUT =D) Pak mě sci-fi (kromě Stopařova průvodce =)) vcelku úplně přestala brát, 8. a 9. třída velký období se Sapkowskym a Pratchettem… Eh a na gymplu to šlo úplně do kytek. člověk při tom studiu zvládá číst maximálně tak upíry =/ Ještě tak když jsem loni objevila New Weird, tak to byl trochu světlej bod, no a teď hltám Anitu Blake a Tinu Salo (nic proti, ale jsou to prostě “oddechovky” =D)…

Zanechat odpověď