42?!

Povídka, která měla vyjít na Ručníkový den 25.5. k poctě Douglase Adamse, se cestou stavila v Restaurantu na konci vesmíru a chvíli jí trvalo, než dorazila až na naši fantastickou planetu.

Obrovské duhové číslo, mihotající se ve vzduchu jako fata morgána, se změnilo v pětistovku. Posledních pět set sekund! Aniž by snížil frekvenci nervózního pomrkávání a polykání naprázdno, profesor Karol Sicz sledoval nejistě moderátora, který právě vešel doprostřed sálu, obkrouženého tribunami. Pohled na náramkový infor mu na náladě nepřidal. Přenos si naladilo sto čtyřicet miliard sledovačů. Ani galaktické finále ve spejsbalu nevzbudilo nikdy takový zájem. Za chvíli bude promlouvat k miliardám.
„Zdravím všechny, kteří dali před spánkem, procházkou či jakoukoli jinou činností přednost sledování jedné z největších událostí v dějinách lidstva,“ zahlaholil moderátor. „Ano, je to již více než dvě stě let, kdy zanikly veškeré vědecké obory, kdy fyzikové, biologové, filozofové napsali poslední tečku do svých článků. Poslední tečku, znamenající, že již není co zkoumat. Všechna tajemství byla odhalena. Všechny otázky zodpovězeny. Všechny až na jednu. Úplně poslední zákon vesmíru zůstával našemu vědění skryt. Jeho objevem se zabývá vědecký obor, který jako jediný existuje dodnes – kompletologie. Nyní všichni očekáváme, že již za několik minut vydá i tato věda svůj konečný plod. A kdo jiný by nás  měl v tuto slavnostní chvíli doprovázet, než šéf týmu kompletologů, profesor Karol Sicz.“
Profesor naposledy naprázdno polkl, zvedl se a vkráčel doprostřed sálu.
„Dobrý den, pane profesore. Mohl byste nás napřed zasvětit do historie vašeho oboru?“
„Samozřejmě, rád. Takže – abych začal úplně od začátku – za symbolický okamžik vzniku kompletologie je pokládána slavná přednáška filozofa Giuseppe Boghiho o absolutní poznatelnosti vesmíru. Boghi jednoznačně dokázal, že naprosto všechny přírodní zákony jsou lidskému poznání přístupné a pochopitelné a že je lidstvo nejspíš opravdu postupně všechny objeví. S tím, jak ubývalo vědeckých otazníků, rostl význam kompletologie, až před dvěma sty lety zůstala jediným vědeckým oborem.  Od té doby se veškerá věda zabývá posledním neobjeveným zákonem. Sestrojili jsme compluter, nejdokonalejší zdroj umělé inteligence, jaký kdy existoval, a s jeho pomocí jsme zákon hledali. On nám také pomohl spočítat, že k objevu by mělo dojít právě dnes.“
„S trochou nadsázky se dá říct, že nás teď pozoruje celé lidstvo. Neobáváte se, že bude zklamáno? Všichni čekají, že se poslední zákon vesmíru bude týkat jejich samotného bytí. Nebude výstupem compluteru pouze něco jako pověstné číslo 42 ze známého Homérova románu?“
„Promiňte, Stopařova průvodce po galaxii nenapsal Homér ale Adams.“
„Á ano, máte pravdu. Omlouvám se. Nejsem odborník na starověkou literaturu.“
„Nic se neděje. Zas tak moc jste se nespletl. Jak Homér tak Adams žili zhruba ve stejnou dobu – před nějakými padesáti tisíci lety.“
Miliardy břich se v tu chvíli otřásaly smíchem. Každému bylo samozřejmě jasné, že tahle scénka je hraná, protože díky paměťovému bio-implikátoru má moderátor stejně jako kdokoli jiný dokonalou paměť a nemůže se mýlit. Sklerózu se navíc podařilo už před pěti tisíci lety zcela vymýtit, i když patřila spolu s rýmou a přílišnou láskou k alkoholu, čokoládě a starověkému pěvci Elvísiu Preslyovi mezi nejdéle vzdorující choroby. Přesto se podobné žertíky těšily oblibě v celém vesmíru. Dokonce i profesor Sicz se pousmál, i když ještě včera tuto scénku houževnatě odmítal.
„Ale vraťme se k naší otázce,“ řekl moderátor. „Nebude poslední zákon příliš odtažitý a nezajímavý pro laiky?“
„Vůbec ne. Víme zcela jistě, že tento zákon se bude dotýkat vesmíru jako celku, ale i života každého z nás. Věřím, že půjde vůbec o nejdůležitější přírodní zákon, jaký byl kdy objeven.“
„Zbývá posledních tři sta sekund,“ řekl hlasitě moderátor. „Jste všichni tak napjatí jako já? Ještě víc? Ne, to vám nevěřím – víc to už nejde. Abychom vašemu napětí aspoň trochu ulevili, připravili jsme si pro vás zábavnou představu, inspirovanou zmíněným dávným spisovatelem Daglésiem Adamsem o tom, jak bude poslední zákon vypadat.“

Světla pohasla a nad sálem, ještě výše než odpočítávající číslice, se objevil zvětšený obraz moderátora, profesora a compluteru. Zazněla fanfára.
„A je to tady,“ zvolal obraz moderátora. „Jak tedy zní finální zákon vesmíru?“
Compluter, jako by na to čekal, pomalu zarecitoval: „Vesmír je absolutně poznatelný. V okamžiku, kdy bude zcela poznán, se ale vesmír nekonečně změní!“
Obrazy profesora a moderátora na sebe zaraženě pohlédly.
„To myslí compluter vážně?“ zaprotestoval obraz moderátora. „Vesmír je vesmír. Nemůže se proměňovat podle libosti!“ Moderátor chtěl ještě něco říct, ale přerušil jej ostrý hvizd. Celý sál ozářilo prudké světlo, které během sekundy vystřídala nejhlubší tma, následovaná těmi nejšílenějšími efekty, jaké režiséra scénky napadly. Barvy se střídaly v šíleném rytmu, změť zvuků rvala uši. Jako by chtěl režisér ukázat svou představu prostoru rozpadajícího se na nekonečné množství nepatrných střípků a času vzpínajícího se jako splašený kůň.
Scéna se utišila a nad sálem se objevil tvor, nazrzlým knírkem a rozčepýřenými vlasy připomínající profesora Sicze. Tvor se probral z bezvědomí a zjistil, že leží na obrovské kouli vznášející se v prostoru, a s povrchem narušeným řadou velkých děr. Tvor, tedy profesor, ležel hned vedle jedné z nich. Nahlédl do ní a zatvářil se užasle. V dutině koule se nacházel vesmír s hvězdami, mlhovinami a v dálce sotva viditelnými galaxiemi. Naopak poměrně blízko spatřil řadou koulí, podobných té jeho, ale povrch každé z nich hyzdila kromě děr velká šedá skvrna. Tvor se od sálu jakoby vzdálil a všichni viděli, že i on má podobu špinavého fleku, rozplizlého na kouli. Znovu se podíval do dutiny. Režisér v tu chvíli zaostřil na obraz v dutině. Stovky, tisíce koulí pluly poklidně prostorem a nijak neprozrazovaly, co právě prožívají tvorové na jejich povrchu. Diváci měli pocit, že se něco přihodilo i s jejich periferním viděním. Ovšem – mimo centrum své pozornosti viděli vše s převrácenou perspektivou. Celý výhled jim zakrývalo několik vzdálených koulí, na jejichž popředí se pohybovaly bližší a menší. Avšak jakmile na ně zaměřili svůj pohled, vše se obrátilo a vzdálené se zmenšilo a oni viděli i hvězdy.
Na závěr vrátil režisér pohled na profesora Sicze, či spíše tvora, jenž profesorem Siczem býval. Jeho obličej vyjadřoval až komický údiv a neschopnost pochopit, co se děje.  

Scénka skončila a diváci se dali do smíchu.
„Vidím, že se vám představa inspirovaná dávným autorem líbila,“ řekl spokojeně moderátor a obrátil se k profesorovi: „Budeme poslednímu zákonu vůbec rozumět? Nebude zapotřebí dalších let bádání, abychom ho pochopili?“
„Po jeho objevení bude vědění lidstva zcela úplné. To znamená, že poslední zákon bude zcela srozumitelný. Mně, vám, úplně všem.“
„To rád slyším. Ale jak vidím, zbývá nám již jen třicet sekund. Děkuji vám tedy za rozhovor, pane profesore, a nyní vyčkejme, až compluter definitivně dokončí svou náročnou práci.“
Compluter měl oznámit svůj výsledek světu lidským hlasem. Většina žen měla slyšet zvučný mužský baryton, zatímco pro muže s výjimkou homosexuálů byl přichystán něžný dívčí hlásek. Pro větší efekt se znění posledního přírodního zákona mělo objevit i ve formě nápisu, zářícího vysoko nad zemí.
Celé lidstvo zatajilo dech. Nikdy před tím se tolik lidí napjatě nekousalo do rtů. Ještě nikdy před tím nepřestalo tolik mužů, žen i dětí dutat.
Pět, čtyři, tři, dva, jedna…
Compluter si odkašlal a pravil: „Vesmír je absolutně poznatelný. Civilizace, která pozná všechny jeho zákony, prokáže nekonečně pronikavou sílu své inteligence. Tato civilizace bude mít největší možný vliv na příští vývoj vesmíru.“
Profesor s moderátorem na sebe spokojeně pohlédli. Nečekali, že poslední zákon v sobě bude zahrnovat ocenění lidského ducha.
Compluter pokračoval: „Poslední zákon tedy zní: Budoucí vesmír nabude té podoby, jakou si civilizace, jež vesmír zcela poznala, představuje.“
Spokojenost v očích obou mužů byla vystřídána úlekem. Moderátor chtěl něco říct, ale přerušil jej ostrý hvizd. Celý sál ozářilo prudké světlo, které během sekundy vystřídala nejhlubší tma, následovaná šíleným střídáním barev a změtí zvuků. Nikdo z přítomných si ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. V následujícím okamžiku již  v sále, ani nikde jinde ve vesmíru nebylo bytosti, která by neztratila vědomí.  Prostor se rozpadl na nekonečné množství nepatrných střípků. Čas se vzepjal jako splašený kůň.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Presne vystihol Adamsovo dielo (bohuzial trochu pripomina isty usek z Restauracie… 🙁

  2. cpompluter
    Juj, mně se to líbilo. Fakt Adams…:-) Až na to, že ten computer=největší filozof už právě v Adamsovi byl čímž to pak působí trošku víc fanfictioidně, než by bylo idelální. /chtěla jsem toslovo napsat jinak, ale nedaří se mi na klávesnici vytvořit “kš”, tedy x s háčkem/. Jinak je to ale super myšlenka a skvělá povídka. Škoda, že ručníkový den se tak málo propaguje.

  3. Lámání literárních textů
    Mám poznámku z úplně jiného soudku. Nebylo by možné texty nějak lépe zalámat? Úplně hrozně se to čte. Stačilo by odsadit od sebe odstavce a to jak mezeru za poslední řádkou, tak i případně odsazení první řádky v odstavci. Zvětšení písma by asi taky nevadilo, i když není nutné, za to větší odstupy mezi řádky by imho pomohly. Zvýrazněná reklamní slova by z literárních textů asi taky měla zmizet, působí neuvěřitelně rušivě.

  4. Hele, Milane, ty mi nejdřív blahořečíš k mému možnému výskytu jisté povídky zde, a pak mě zcela nekompromisně svou věcí předběhneš – máš MÍNUS:-)

  5. Re: Lámání literárních textů
    Jo, většinou se to snažíme dávat do bloků apod., ale někdy i bloky vypadají ujetě (když jsou dvě slova na řádku). A vzhledem k délce tohoto textu to dle mého není extrémně nutné. Na slušném rozlišení je to prakticky na jeden screen 🙂

  6. Stirius Ono mi šlo spíš o použitelnost než o estetiku. Jeden se na té stránce pak ztrácí očima, když je to takhle nalepené. Odsazení odstavců by pro začátek stačilo.

  7. Take bych se primlouval za odsazeni odstavcu, velmi by to prospelo orientaci v textu.

Zveřejnit odpověď