Alriani 3/3

Líbily se Vám fantasy povídky Cyrila Broma? Pak Vás jistě poteší i delší povídka Alriani. Zde je závěrečná část.

III.

Obrovský narudlý mrak byl roztržený, vypadal jako tlama netvora, sedícího na vzdálených vrcholcích hor a polykajícího zapadající slunce. Ospalé oranžové světlo se tenkými paprsky natahovalo po terase a promítalo na její dlaždicovou podlahu dlouhý stín zábradlí.

Na lavici se zaoblenými opěradly seděl Zirkias, o zábradlí se opíral zavalitý Kvanatský princ.

“Tam, Zirkie,” ukázal nad městskou bránu. “Jsou to zas oni?”

Na obloze před Archan-Danem se pohybovalo několik černých teček.

“Houfují se,” přisvědčil kněz. “Dělají to tak dvakrát do týdne. Už jenom čekáme, až napadnou město.”

“To nechápu. Čekal bych, že alespoň teď se na chvíli přestanou slétat. – Co jste to s nimi vlastně dohodl?”

Kněz se musel v duchu pousmát. Samozřejmě, že alriani o dělení Urmenu zatím nevěděli vůbec nic. Všechno bylo jen součástí hry.

“Jen jsem je přiměl k činu,” řekl skromně. “To, co navrhují, není můj nápad. Nabízejí to sami.”

“Oni nenabízejí, oni berou.”

Zirkias pokrčil rameny. “Území, které si označili, zabírá dvě pětiny Urmenu. Jen samé studené lesy a hory. To není nic, o co bychom museli stát.”

“Chcete něco slyšet, Zirkie?” zeptal se princ po dlouhém zamyšlení. “Kvanatský sněm i král napjatě čekají na mou zprávu. Po tom, co se stalo včera odpoledne v audienční dvoraně, se situace hodně změnila. Sněm bude s největší pravděpodobností jednat podle mých doporučení. Jsem to já, kdo bude muset o všem rozhodnout. A já váhám. Váhám a to se mi nestává příliš často.”

“Váhat můžete,” řekl Zirkias. “Na tom není nic špatného. Ale snažte se váhat rychle.” Vztyčil se a ukázal mezi dvě hradní věže. “Víte, co je tam za tou hradbou?”

“Ne,” odpověděl po pravdě princ. “Nikdy se mi tam nepodařilo nahlédnout.”

“Jsou tam zahrady,” prozradil kněz. “A jsou obestavěné tak, aby do nich nikdo neviděl, překryté magickými štíty. Jsou to slepá místa. Skryté výspy uprostřed hradu.”

“A proč mi to říkáte?”

“Přesně tak vy teď můžete obehnat Urmen. Aby na něj alriani neviděli, aby do něj nemohli. Ale musíte to udělat dřív, než vyprší lhůta dvou dnů. Protože pak už může být pozdě.”

* * *

Někdo zabušil na dveře.

“Pojďte, nechal jsem otevřeno,” řekl Zirkias.

Do zahrady vstoupil kníže regent.

Zirkias poodešel od svého obrazu a znovu pohledem přezkoumal palmu, jejíž listy se jako kusy plachet zachvívaly ve větru.

“Stále stejný strom?” zeptal se kníže.

“Stále stejný,” odtušil kněz. “A stále jiný. Dnes jsem posunul stojan a dalších čtyřicet centimetrů, a tak mnohem lépe vidím na tamty dva krajní listy. Vidíte, jak se vlní? To je něco, co na plátně nikdy nedokážu zachytit. Ale chtěl bych, Bože, jak bych chtěl. Myslíte, že by něco takového šlo dokázat pomocí magie?”

“Pochybuji,” řekl po chvíli zamyšlení kníže. “Magie – to není umění. Magie je jako když sekáte dříví.”

“Zajímavý názor. Víte, kdysi jsem se chtěl naučit vládnout magii. Zažít ten pocit, kdy vás prostupuje neznámá síla, kdy můžete tvarovat budoucí kouzlo, určovat jeho podobu. Ale nějak jsem v sobě neobjevil ten… talent.”

Kněz zasunul štětec do rámu stojanu, otočil se ke knížeti a změnil tón:

“Je už mnich z dómu popraven?”

“Dnes ráno,” přikývl kníže regent.

“To je dobře. Nepotřebujeme, aby ho vyslýchali Zarkanští magici. – Calentus?”

“Žije, ale stěží. Váš syn provedl velmi silné kouzlo.”

“A co princ generál? Věří, že ten obrovský alrian byl živý?”

“Ano. Přesvědčil jsem ho.”

Vyšli po pěšině směrem k umělému jezírku.

“Hmm… věří. Věří, ale stále vyčkává. A dva dny jsou pryč. Chce snad vidět reakci alrianů? Chce, aby byli další mrtví?”

“Zdá se to tak,” povzdychl kníže. “Můžete mi prozradit, jaké plány máte pro tuto situaci připravené?”

“Nepříjemné,” zamračil se kněz. “Věru nepříjemné.”

Kníže přikývl.

“To tuším. Ale buďte trochu jasnější.”

Zirkias ukázal na záhon dýní, které se plazily u hradební zdi.

“Vidíte? Jsou nedozrálé. Když je utrhnu, nebudou k jídlu. A stejně jako ještě nenadešel čas těch dýní, nenadešel čas, abych vám prozradil poslední jednání mé hry.”

Zirkias přistoupil o ošatce, která se skrývala v trávě.

“Toto ovoce, které jsem trhal zrána a zapomněl uklidit, se však již zdá být dozrálým. Chcete ochutnat?”

Zirkias vytáhl dva oranžové plody a jeden podal knížeti.

“Pomeranče?”

“Omyl. Pomeranče zkřížené s mandarinkami. Slupky neházejte do trávy, ale na cestu. Navečer budu uklízet.”

Došli až k jezírku. Na jeho dně se leskly hladké oblázky a z jeho středu tryskal nevysoký vodotrysk, o nějž se tříštilo sluneční světlo v nesčíslnou paletu barev.

“Zirkie,” promluvil znovu zamyšleně kníže, ujídaje knězova ovoce, “ten váš příměr o dýních byl hezký, nicméně nedostatečný. Prozraďte mi vaše plány.”

Och, jak je dotěrný… Ještě tak minuta…

Chvíli jen zurčel vodotrysk a ozýval se bzukot hmyzu. Zirkias se tvářil, že přemýšlí.

“Dobrá,” souhlasil nakonec. “Pojďte se mnou.”

Přešli k planině, na které rostli alriani.

“Víte, že alriani – letci také zapouštějí kořeny?” zeptal se.

“Jistě. Rostou přece ze semen.” Kníže regent si vložil do úst poslední kousek mandarinky.

“To ano. Ale mohou se zakořenit i později. Ve skutečnosti to nedělají příliš často, protože oproti dodům pak rychle rostou a hůře se jim létá. Ale tady si nemohli příliš vybírat – zasazoval jsem je já. A protože jsem navíc používal ledek, vyrostli téměř do dvou metrů. Samozřejmě, že ten alrian, kterého řídil Gabin, letos zakořeněný nebyl… Víte, proč vám to říkám?”

“Po pravdě: moc ne.” Kníže regent se opřel o palisádu. “Zatím jenom opakujete věci, které už znám.”

“Tak teď poslouchejte, přijde něco nového: pokud v lesích alriani – letci zapouštějí kořeny, znamená to, že se chtějí množit. Samčí a samičí květy… Chápete?”

“Ano.” Kníže regent si setřel z čela pot.

“Tak. Pyl přenáší hmyz. Nebo já. Mám k tomu takovou tenkou tyčku.”

“Chápu. Ale jak… jak to souvisí s vaším… plánem…?”

Zirkias se otočil. Kníže regent byl v obličeji celý rudý a jeho dech hvízdal jako potrhané kovářské měchy.

“Dýně dozrály a poslední jednání začalo,” řekl Zirkias a v očích se mu zaleskl led. “V rámci jednoho z mých dalších plánů jsem tou tyčkou –”

Kníže regent vyboulil oči, na rukou mu naběhly žíly.

“– ráno vpíchl alrianní jed do toho zkříženého pomeranče, jenž jste právě –”

Křečovitě zalapal po dechu, pravou rukou se chytil za prsa.

“– dojedl. Váš osud bude následovat osud lidí z Prevezy a vaše smrt pomůže –”

Byl jsem otráven Zirkiem v zahradním komplexu!!

“– zajistit mír s alriany, což je věc Boží. A pokud by vás náhodu napadlo použít telepatii, musím vás upozornit, že ty magické clony jste před patnácti lety rozkázal nad zahrady rozmístit vy sám.”

Kníže klesl na kolena a svalil se na zem.

Mrtvý.

* * *

Zirkias opřel tělo knížete o schody a vytáhl mu z kapsy klíče. Tím nejmenším, sedmihranným, odemkl dveře do jeho zahrady. Vběhl mezi tisy, sestříhané do podoby zvířat, a záhony okrasných růží. Zastavil se na rozcestí, kde stálo soustrojí, udržující clony nad zahradami. Z vodní nádrže odkapávala voda; drobné krůpěje propadávaly malou dírkou do skleněné koule, zpola naplněné třpytivým šedozeleným prachem. Pokaždé, když kapka dopadla a vytvořila kolem sebe maličký kráter, namočilo se několik tuctů prachových zrnek, ozvalo zasyčení a koule se rozzářila zeleným světlem.

Jak se Zirkias na ten přístroj díval, jeho mysl náhle zaplavil podivný pocit. Nepochyboval; bylo mu jasné, že to, co chce udělat, musí udělat. Že je to správná věc a že je jediná možná. Ne – v tom to nebylo. Problém byl ten, že mu náhle přišlo hloupé a zbytečné, že kvůli nerozhodnosti pana prince generála bude muset zemřít několik stovek lidí. Bylo to, jako by musel obětovat šachovou věž za dámu, přestože by ji mohl získat zadarmo.

Nu což – řekl si. Dokud je třeba obětovat jen jednu věž, ještě o tolik nejde.

Nastavil ruku pod vývod z nádrže a začal počítat.

Jedna, dva, tři…

Chladivé kapky vody mu dopadaly na dlaň a stékaly po prstech…, zelený jas v kouli pomalu slábl… A když se vytratil docela, magické clony nad zahradami zmizely.

…čtyři, pět, šest…

V tu chvíli vyslali současně všichni alriani – letci, zavření v klecích, k nebi jedinou zoufalou myšlenku:

Prosbu o Pomoc.

…sedm, osm, devět…

A alriani z lesů se přestali houfovat a shodně nabrali směr na Archan-Dan.

…deset.

Zirkias stáhl paži. Voda zas začala skapávat do skleněné koule. Magické clony se znovu rozestřely nad zahradami a uťaly kvílení zajatých alrianů.

Kněz se vrátil do věže, zamkl knížecí zahradu a vrátil mrtvému klíče. Vytáhl z kapsy talisman zamlžení a oživil ho. Vyběhl do patra a vyhlédl na ochoz. Spatřil strážné, kteří asi sto metrů odtud procházeli po hradbách. Počkal, než zajdou do donjonu, potom se vrátil do přízemí a vytáhl mrtvolu nahoru. Otevřel dveře, postavil tělo knížete nohy a vyhodil ho na ochoz.

Jestli to někdo viděl – spokojeně si oddechl – bude to vypadat, jako by tady kníže regent sám upadnul.

Vyklonil ze střílny a pohlédl k východu. Obloha před Archan-Danem byla těly alrianů posypána jako popelem. Blížili se.

Už zbývalo dodělat jen dvě věci.

Vrátil se do zahrady a vytáhl z kůlny neforemný pytel, v němž bylo skryto tělo zabitého alriana. Pak celou zahradu podpálil.

Chvíli pozoroval šířící se plameny a potom ze zahrady utekl. Běžel přes Zahradní věž a spojovací chodbu do Spící věže. Vyběhl do druhého patra, kde měl mezi jinými komnatu jeho syn. Sundal si talisman zamlžení a zabušil na dveře.

“Vstup, otče,” ozvalo se. “Čekám tě.”

Zirkias vešel do pokoje. Jeho syn stál u okna a díval se na město.

“Přišel jsem tě o něco požádat,” začal kněz a opřel pytel s alrianem o zeď.

“To jsem předpokládal,” odtušil Gabin. “Ten nálet – to je tvoje práce?”

“Koho jiného?”

Gabin pokýval hlavou. “Viděl bych iluzi obrovského alriana, jak se zvedá nad hradby. Půjde o jednoduché kouzlo. Všichni magici ho prohlédnou. Ale lidi uvěří. Budou mít strach a budou před ním prchat víc něž před ostrými šípy alrianů, budou prchat jak před valícím se ohněm. Kouzlo zmámí i toho tlustého Kvanatského prince a pana dohlížitele Trukeana.”

“Přesně to je moje první prosba,” řekl Zirkias. “Moc alrianů se musí zdát ještě větší, než je ve skutečnosti.”

“Když jsem to vymýšlel,” odtušil Gabin a koutky úst se mu pozvedly do úsměvu, “říkal jsem si, že to bude pro tvou hru to pravé.” Odstoupil od okna a Zirkias na krátký okamžik zahlédl nebe, šednoucí od alrianních těl. Pak jeho syn zabouchl okenici a místnost náhle osvětlovala jen jediná louč, zasazená do držáku ve stěně.

“Předpokládám,” sňal si Gabin z krku náhrdelník, “že tou druhou věcí, o kterou jsi mě chtěl požádat, je tohle.” Zirkias pohlédl na šperk držený v magikových dlaních. Po zlaté tygří hlavě přebíhaly oranžové kruhy, vrhané plamenem louče, rudá perla z Den-Tires, zasazená v tlamě mezi tesáky, červeně opalizovala.

“Předpokládáš správně,” odpověděl.

“Víš přesně, co s tím?”

“Samozřejmě.”

“Dobrá,” přikývl Gabin a podal otci šperk. “Až to skončí…”

“…dám to Vinerovi, tvému učni.”

“Tak. Já teď odcházím na hradby.”

“Buď tedy sbohem, synu.”

“Sbohem.”

Na prahu se Gabin zarazil. “Doufám, že v té své hře,” otočil se na Zirkia, “chystáš nějakou roli i pro alriany.”

“Chystám v ní roli pro všechny.”

* * *

Město sténalo a hořelo.

Obrovský Gabinův přelud zaháněl lidi do kostelů a chrámů a pod hradební zdi. Alriani v rojích slétali nad domy a zapalovali je magickým ohněm.

A Zirkias se houpal v křesle v Gabinově komnatě, oči upřené na gobelín na stěně.

Z hradeb stříleli lučištníci a kušíři, magici nad sebe vrhali spirály kouzel. Ta, která nalezla cíl, jej změnila v hroudu spáleného masa.

K zemi padal déšť mrtvol.

Zirkiovi se velmi líbil motiv obrazu, jenž byl na gobelínu vytkán.

Alriani zachytávali některá kouzla a vraceli je k zemi. Hradby černaly ohnivými výbuchy a škvířící se krví. Vojáci, s vnitřnostmi potrhanými šípy alrianů, zvraceli bolestí. 

Pozoroval gobelínové diákony a kněze, jak se sklání nad gobelínovou rakví…

Mnoho lidí chtělo uprchnout dómem, ale vrata byla pevně zavřená, a tak ti, co stále přibíhali, umačkávali lidi před sebou. Pak vrata konečně povolila a živí se jako rozbouřený příboj vyvalili přes mrtvé na dvůr dómu.  V tu chvíli se sneslo níž několik alrianů a pokropilo všechny pekelným ohněm.

Lidé se během pár chvil proměnili v ohořelé panáky, slepé oči rozevřené, černá ústa beze rtů křičící v poslední bolesti.

…sklání se nad rakví, na jejímž víku je zvířecí krví namalovaná hvězda. Hvězda, značící, že zemřelý byl kanonizován, prohlášen za svatého.

Skupinky letců krouží nad městem a hledají místo, odkud křičí jejich zajatí druzi. Hledají, ale nemohou najít. Magické clony zastiňují zahrady a přehrávají desítky iluzí. A Alriani přelétají tato místa, a nevšímají si jich. Jsou jako slepí.

Zirkias si představil v té rakvi sám sebe.

Okenice Gabinovy komnaty se náhle zatřásla. Zvenčí do ní narazil alrian, omráčený kouzlem. Svezl se po stěně a spadl na nádvoří, kde se jeho tělo změnilo v neforemnou krvavou masu.

A Zirkias v úleku málem převrátil křeslo.

Nakonec přiletí alriani – magici a prohlédnou clony iluzí. Spatří požár v knězově zahradě a jejich druhy, tonoucí v plamenech.

A spustí nevýslovný nářek.

IV.

Slunce už zapadlo za obzor a stovky lidí se trmácely v příšeří, jež pohltilo Archan-Danské ulice. Zirkias stál na hradbách pár metrů od ohořelé hlásky a shlížel na zničené město. Jeho duší se rozléval mír.

“Klaním se, pane knězi,” pozdravil uctivou poklonou velitel stráží. “Hrozné neštěstí nás potkalo.”

“Pozdrav i tobě, Tite,” odvětil Zirkias. “Věru, hrozné. A vinen je tím ten Kvanatský princ; za něj jednal snad samotný Rkarn – ďábel!”

“Zatratit celý Kvanat!” odplivl si Titus rozhořčeně. “A všechny jeho dohlížitele a prince a krále!”

Zirkias s úsměvem zavzpomínal, jak se loučil s Kvanatským princem generálem. Přednesl před ním plamennou řeč o zbytečné smrti knížete regenta, o tupé nerozhodnosti a o troskách Archan-Danu. Na to princ, který dávno přestal váhat, vydal svůj poslední příkaz – potvrdit dohodu s alriany – a uprchl dómem dřív, než se stačili lidé dozvědět, že jeho přičiněním zůstaly z hlavního města ruiny.

“Tak!” křikl Zirkias hlasitě. “A i náš kníže regent při přeletu zemřel! Ten princ na nás seslal vskutku strašlivé neštěstí!”

Lidé se mezitím rozestupovali po hlavních ulicích a zaujímali místa na hradbách.

“A kdo nám teď bude vládnout?” chtěl vědět Titus. “Nějaký královský holobrádek? Toho mi nechceme, pane Zirkie! A nechceme ani dalšího regenta! Chceme pravého knížete, našeho knížete!”

“Také já bych chtěl,” souhlasil Zirkias. “Ale bránit se Koruně, to je jako chtít přinutit oblaka, aby z nich nepadal déšť.”

Ke dvojici přiběhlo páže.

“Hlásím, že celý hrad a západní část města je připravená.”

“Dobře, chlapče,” pohladil ho Zirkias po hlavě. “Můžeš tu s námi zůstat a dívat se.”

Na hradbu vystoupal starý magik, jediný, který přelet přežil, a zamířil k Zirkiovi. Při každém kroku bolestně kroutil tvář, celé břicho měl omotané obvazy.

“Nepotřebujete si spíše odpočinout?” zeptal se Zirkias soucitně.

“Mám síly dost,” zavrčel starý. “To co po mně chcete, ještě vydržím.”

“Tak dobrá,” přikývl Zirkias a otočil na Tita: “Byl ve skladech dostatek pochodní?”

“Ne úplně, ale nemějte strach; poslal jsem zbylé muže do pevnosti v Untaru. Přece nebudeme kvůli pochodním riskovat, že znova přiletí alriani!”

“Udělal jsi správnou věc, Tite,” pochválil ho Zirkias.

Přes hromadu ohořelých trámů se přešplhal chlapec a vysypal ze sebe, sotva popadaje dech:

“Celá… východní část… města… je připravená!”

“Výtečně – tedy můžeme začít.” Kněz se otočil na magika. “Jste připraven?”

“Ovšem,” protáhl starý mezi rty.

Zirkias se otočil k městu a pozvedl hlavu. Na okamžik nechal vítr, aby mu zcuchal vlasy, a pak jasným hlasem promluvil: “Nechť se nad Archan-Danem rozhoří světla!”

A starý magik kouzlem spoutal ta slova a v obrovské ozvěně je rozhodil nad krajem.

…se nad Archan-Danem rozhoří světla! Nechť se nad Archan-Danem…

I Zirkias sám zapálil svou pochodeň, a i Titus i starý magik. Korálky světel ožily na hradbách a spoutaly nazlátlými řetězy celé město. Děti utíkaly od pochodně k pochodni, jež byly pohozené na dlážděných ulicích, a přikládaly k nim krátké hořící fakule.

…rozhoří světla! Nechť se nad…

 A Zirkias se na to v ustrnutí díval. Nevnímal zničené kamenné stavby, ani mrtvá těla, ležící v rozvalinách, viděl jen světlo, tu vřelou záři tisíců pochodní, šířící se do širého kraje.

…světla…

Napadlo ho, že nemohl vymyslet lepší podmínku, jež by stvrzovala dohodu mezi lidmi a alriany. Konečně se dočkal. Teď, po dvaceti letech. Alespoň na krátký okamžik, jednou jedinkrát, vypadal v jeho očích rozzářený Archan-Dan jako jeho milovaný Nauplion.

* * *

On, člověk s nazlátlou hvězdu, kterou nosil kolem krku, s krásnými kaštanovými vlasy, protkanými nitkami šedi, s hustým obočím a modrýma očima, byl jediný, kterého k sobě nechali přijít blíž. Chodil již po dvě léta na okraj jejich největšího lesa, do míst, kde stromy byly daleko od sebe a na zemi ještě rostla tráva. Na ruce nosil zlatý náramek a prsten s achátem a v kapse ukrýval tenký stříbrný řetízek. Všechno to byly mocné předměty, jež mu skýtaly v jejich lese bezpečí – a oni to věděli, protože z těch talismanů cítili sílu. A cítili sílu i z něj a báli se ho.

Několik dnů poté, co přeletěli nad kamenným městem v marné snaze zachránit své bratry a sestry, ten člověk přinesl do lesa jakýsi pytel. Jen tak ho pohodil na zem pod vysoký dub a zase les opustil. Věděl, že ho sledují, a tak se nebál, že by tam ten pytel nechali ležet.

A skutečně – o pár chvil později se pod vysokým dubem objevili dva letci; v rukou drželi malé zelenohnědé destičky. Byli to kouzelníci a zjistili, že v pytli jsou čáry, pomocí nichž může Ten s kaštanovými vlasy, hustým obočím a hvězdou vidět všechno, co se kolem vysokého dubu děje. A pak také rozpoznali mezi tkaninou slabou magickou clonu, která měla zabránit věcem v pytli, aby se dostali ven.

Opatrně pytel rozevřeli a nahlédli dovnitř. Spatřili zmučené pokroucené tělo svého bratra – doda, vytrženého ze země i s kořeny. Jeho kůra byla pokrytá bílými boulemi, některé byly rozpraskané a lezli z nich odporní žlutí červi.

“Aheé!” rozlehl se nad lesem výkřik.

“AHEÉ!” Stovky hrdel se k němu připojily a snad i samotný les. Ten s kaštanovými vlasy se rázem stal Tím, který kradl a mučil bratry a sestry.

Dod v pytli byl samozřejmě mrtvý, jeho tělo rozežrali červi skrznaskrz.

Jeden z kouzelníků opatrně sáhl do pytle a vytáhl malý pozlacený náramek, v němž byly zasazené magické kameny. Jeden z nich se červeně rozzářil a z náramku se počala linout měkká slova:

“Khao e khaate!”

(drazí přátelé)

“Dan dije yzuntante dugrilinde vanzatrate troge y tro rema.”

(má duše se pro vás i pro vaše mrtvé rmoutí)

“Tyze ukuriliate op dimine takatele dyme,”

(našel jsem na jiném světě červy)

“dyme zetraenzite tuge alritenesou dodu.”

(kterým nevadí jed v těle dodů)

“Halezi tanirate dyme zungriate!”

(mohu jich mít tisíce)

“U nde halezo dyme zintriode maniete,”

(a vy se jim můžete bránit)

“nege naleate kronke, o bidigate yjalq ibe kraneu kinimaoge.”

(ale půjde to ztěží, tak jako všechno, co se děje v posledních dnech)

“Dame da biquolate beketrada kastainy u sta nde nimileate due,”

(cítím, že se cosi blíží a myslím, že to víte)

“u sta dronde vyzi eltane agilinte supolaviek.”

(a že vás lidé budou potřebovat)

“U nde eltany.”

(a vy lidi)

“U leike avuliute volkagadi drane Ivzataloon tolte,”

(a proto nechoďte po jižním břehu Tugkaronu)

“Uia trogenute lastavute,”

(sice zemřete stejně)

“gnde doda ra ralikiofa.”

(jako váš bratr z pytle)

“U nde hietanute,”

(a nebojte se)

“tille gan de tiarnate, laich corne labiante kaine,”

(až přijde čas, já se k vám vrátím)

“khao e khaate!”

(mí drazí přátelé)

* * *

Stručný výňatek z análů Kvanatského kláštera řádu Pontrainů, strana 467, svazek II.:

(dokončení)

 

…zabránit ohromné genocidě a válkám, jež hrozily v Urmenu propuknout. Jen na okraj poznamenejme Kvanatem vypravovanou likvidační armádu a vyvraždění téměř celé osady Preveza, jehož se dopustili alriani. Při velkém přeletu v r. 8348 pak byl mimo jiné zabit i Zirkiův adoptivní syn Gabin a Urmenský kníže regent – Zirkiův blízký přítel.

Nezbývá tedy než v němém údivu žasnout nad nezměrnou odvahu a lásku tohoto velikého muže, když se odvážil bezbranný vstoupit do alrianských lesů a riskovat život za osadníky Urmenu při složitých jednáních s alriany.

Svými činy nakonec nejenže odvrátil líté boje, ale též položil základy hranic alrianských lesů a zabezpečil tak lidi od alrianů jednou provždy. Tím se nesmazatelně zapsal v srdcích všech obyvatel Urmenu jako největší mírotvůrce a nejpřátelštější člověk vůbec. Titul knížete (pozn.: do té doby byl v koloniích jako Urmen udílen pouze titul kníže regent), který mu byl propůjčen Kvanatským králem (r. 8349), byl jenom nutným vyvrcholením, jež tak či tak muselo nastat. Vedle svých knížecích povinností se však Zirkias i nadále věnoval bohoslužbám po dalších dvacet pět let, než zemřel.

Chaos, do nějž upadla zem po jeho smrti, nemohl nic změnit na jeho nedávném kanonizování (r. 8386). Na závěr dodejme, že mezi prostými Urmenskými lidmi stále koluje pověst o tom, že jednoho dne se mezi ně Zirkias opět vrátí.

 

KONEC
Praha, 1997
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Moc dobrý příběh – konečně povídka, kde hlavní hrdina není úplně dobrý, ani úplně špatný, ani pomatený, ale taky ne úplně při smyslech. Fakt dobrý.

  2. moc moc moc moc dobre. perfektne sa to citalo, aj ked po tych troch dieloch ma uz bolia oci. inak, fakt super!

  3. Moc pěkné…Hlavně to jak ho v tom výňatku z análů , je označován za mírotvůrce

Zveřejnit odpověď