…anebo drátem do oka?

„To jsem zvědavý, jak dlouho to ještě chtějí držet pod pokličkou, když za týden jsou tady…“ prohlásil otráveně Jean. 
„ No, mě se neptej, ať se na místě propadnu.jestli vim, co mají vůbec za lubem!“ odpověděl jeho spolupracovník Brian. Oba se zahleděli na monitor, který přinášel obraz z měsíční observatoře. Pracovali na třídění a porovnávání snímků z Měsíce. Za ty téměř dvě století, co lunární stanice existovala, už přinesla pěknou řádku hezkých i vědecky důležitých obrázků. Přece jen si v polovině 21. století lidé uvědomili, že by bylo dobré využít Měsíc, protože atmosféra pozorování vesmíru ztěžovala. Tak v roce 2061 vyslala spojená Evropa (v té době to byla jen její západní část) na oběžnici Země malou observatoř s velkými teleskopy, které sledovaly celou oblohu z odvrácené strany Měsíce, a v bývalém Německu, ve mstě Ulm zřídila nevelkou pobočku EIVL (Evrop. Institut pro Vesmírné Lety), která zpracovávala údaje z naší přirozené družice. To vše se zřídilo v době, kdy ještě svět nebyl sjednocen do jednoho státu, takže se její otevření obešlo bez vší té americké pompéznosti a slávy. Tak se stalo, že se o nějakou observatoř lidé ani moc nestarali, pokud o ní vůbec měli tušení. 
Uplynul týden od doby, kdy šli po noční směně Brian s Jeanem na hlášení za ředitelem Kukátka (tak se pobočce důvěrně říkalo) kvůli těm dvěma tečkám na okraji monitoru. Naneštstí zmizely ze zorného pole, jak se Měsíc a s ním i observatoř otáčela okolo Země, takže museli počkat ještě půl dne, než měli možnost přesvědčit se, že je nešálil zrak. V dobu, kdy se znovu objevilo na obrazovce místo, kde byla nepatrná kolečka spatřena, už neměla hlášení počítačové laboratoře v Praze, že „tam skutečně něco je“, žádný význam. Teď už o tom nebylo pochyb. Pozorovatelé mohli zcela zřetelně rozeznat dvě kosmické lodě nevídaných rozměrů.
Už v příští sekundě vytáčel ředitel Kukátka generálního EIVL a ten o chvíli později vše oznamoval Výboru pro zkoumání vesmíru v Evropském parlamentu. Všech šedesát zaměstnanců Kukátka si bylo jisto, že nejpozději druhý den se o nich svět dozví. Ale od té doby uběhl týden a ve zprávách stále mluvili o těch samých vcech: urputné boje v jižní Asii, zemtřesení v Japonsku, začínající ozbrojené střety na východ Afriky, a neustávající napětí v oblasti Blízkého Východu. 
Svět, přestože sjednocen v jeden stát byl stále tím starým známým místem neustálých bojů. Na celé zeměkouli byly jen dvě větší oblasti natolik stálé, že se tam dalo mluvit o trvalém míru – sever Ameriky a Evropa. V Evropě ještě v polovině 21. století byl Balkán jakousi „seismickou“ oblastí, ale Evropané před kompletní integrací Východu do Evropského státu všechno uklidnili. V Americe byl mír dlouhodobější záležitostí, ale nikdy nevycházel z vnitřní rovnováhy, jako tomu bylo nyní na starém kontinentu. Šlo spíše o nucenou stabilitu, kterou si zřídili bohatí a vlivní muži 20. století. Vůdčí silou Světového státu, který vzniknul na konci 22. století, se stala Evropa. 
„ Tak co se to krucinál děje?!?“ křičel ředitel Kukátka do obrazovky osobního komunikátoru. „Já už vůbec ničemu nerozumím! Prý se nemám rozčilovat, že se to svět včas dozví… Včas! Při té rychlosti, kterou se pohybují, bylo už před měsícem pozdě!“ 
„Jo, je to zvláštní, že letí tak rychle.!“odpověděl Jean. „Zachytili jsme je daleko za hranicemi naší soustavy a teď už jsou víc než na polovině cesty k nám. Kdyby nemířili přímo k Zemi, jeden by si myslel, že o nás nevědí, že nás jen tak minou.“ 
Pozemským raketoplánům to trvalo celý měsíc, než dosáhly povrchu Marsu. I tak to byla už velká rychlost v porovnání s rychlostmi na počátku vesmírných letů. Stále však bylo daleko ke kolonizaci planet. 
Brian se však vrátil k původnímu tématu, když oslovil ředitele: „Jeníku a nemyslíš, že se připravuje výprava, která by je uvítala ještě na oběžné dráze Země? Třeba proto to tají…Bojí se ohlasu lidí!“
„O tom silně pochybuju,“ odpověděl ředitel. „Víš přece, jak dlouho trvají přípravy…“

Mezitím se na Floridském kosmodromu, přesně podle dlouholetých amerických tradic, zcela tajně přesouval tým astronautů do raketoplánu, který se měl setkat s mimozemskou výpravou a zjistit, jaké má úmysly. Nikdo skutečně nevěřil tomu, že by byli zlí a chtěli nás snad zničit, ačkoli prezident Světového státu (mimochodem Američan) měl prst na tlačítku připravený. Zvyk je železná košile a tenhle trval u nejvyšších amerických představitelů už od dob studené války se Sovětským svazem. Když se v 21.století Rusko ocitlo v troskách, stala se třídním nepřítelem Čína, která jím vydržela být celé století. Pak se třídní nepřítel přestal hledat, ale Amerika si ponechala svou raketovou obranu, přestože svět velkohubě přesvědčovala o opaku.
„Tak mi to všechno přesně zopakujte…“ řekl polohlasem senátor Rims.
Když se mu od kapitána Bridgera dostalo uspokojivého výčtu všech akcí od nástupu na palubu až po Kontakt, spokojeně si oddychl a už po sté si to představil: Díky tomu, že se mimozemšťané nejprve setkají s Američany, ti si na nich vyžádají, aby následná jednání probíhala na americké půdě s americkými diplomaty. A světové vedení se opět přesune na stranu Američanů, tedy tam, kam patří! S tou technologií, kterou nám určitě předají… 
Ze snění ho vytrhl řidič dodávky, který otráven prohlásil: „Tak jsme tady – kosmodrom!“
Tomu určit ani trochu nezáleží na tom, že se podílí na tak významné věci, pomyslil si Rims. To ani není pravý Američan, když mu neleží blaho jeho národa na srdci! 
Tentokrát se senátor nemýlil, Američan to skutečně nebyl a svoje opovržení cestujícími, které vezl se ani nesnažil skrýt. Seržant Heniz sem byl převelen s týmem chemiků-specialistů z Evropy, aby se podílel na jistém projektu.

V Kukátku se to teď lidmi jen hemžilo. Sjeli se sem nejvtší astronomové a fyzikové světa, aby dumali nad všemi možnostmi kontaktu. Kterou část světa si vyberou pro přistání? Jak se s nimi dorozumíme, když všechny způsoby, jimiž jsme se s nimi snažili do této chvíle spojit, selhaly? Co všechno budou schopni lidem dát? A co se naučí od lidí? Jak dlouho se zdrží? A také jakým způsobem budou zpomalovat? Zbývaly dva dny než se cizí lod přiřítí k Msíci a od něj je to pár hodin k Zemi. 

Brian nalil dvě skleničky – jednu pro sebe a druhou pro Jeana. Ten ji s díky přijal.
„Víš, mě vlastně ani neštve, že nezmínili naše jména, ale že nezmínili ani Kukátko, to mě docela nakrklo! To jsme si nezasloužili!“ Takhle se v baru bavili už dobrou hodinu a pořád to nedokázali pochopit. Zprávy byly velmi stručné, i když aspoň se dostaly před všechny ty války a násilí. 
„Já pochybuju, že toho moc novinářům řekli,“ odvětil Jean. „Znáš to, za takový situace se jim sdělí základní fakta a zbytek ať si domyslí…“
„Začíná mě ale znervózovat jedna věc,“ prohlásil Brian zamyšlen. Jean si ho změřil podnapilým pohledem a tázavě zvedl obočí. Mezitím jim číšník přinesl další láhev a odnesl tu prázdnou.
Když zmizel, Brian pokračoval: „To, že vůbec neodpovídaj na všechny pokusy o spojení. Nezdá se ti to taky trochu divný?“
„Myslíš, že to znamená, že nás chtěj zničit?“ 
Alkohol podporuje obrazotvornost a tak si Brian přisadil:
„Jak to udělaj? Zotročej nás, nebo nás prostě vyhoděj do povětří? Nebo nás nějakym způsobem nechaj zdegenerovat?“
„Nebo si z nás udělaj pokusný králíky!“ chytil se po chvilce Jean. „Ale co, já jim ukážu, ať si to zkusej!“ 
„No jistě, Jeane,“ oslovil ho chlácholivě Brian, který byl méně opilý. „My jim to natřem spolu! Vezmeme si kuchyskej nůž a zastrašíme je ‚krutými a divokými pohledy a nesmlouvavým proslovem‘!“ 
Oba se začali smát. Opravdu ani jeden nevěřil tomu, co bylo tak oblíbené ve sci-fi filmech ve dvacátém století. 
„Jaký asi budou?“ zeptal se pak Brian.
„Zelený s tykadlama!“ odpověděl rozjařen Jean.
„Ale já spíš myslel povahu. A jestli nás naučí létat vesmírem také tak rychle… Museli se objevit u naší soustavy nějakym hyperprostorovym skokem. Neřikej mi, že sem letěli normálně! To by mohlo znamenat, že se ještě my dva spolu koukneme někam…“
„Zapomeň, já od Julie neodjedu! To mi připomíná, že už bych měl letět domu. Už takhle jsem v maléru!“ Pousmál se na svého přítele. „A co ty a… hmmm…“
„Míša? Jo, jde to od deseti k pěti…“
„Copak?“zarazil se Jean v pohybu a posadil se zpátky.
„Včera mi to zase řekla.“
„Tak proč to neudláš? Vždyť jsi mi ještě nedávno tvrdil, že je to žena tvýho života! Tak si ji vem, vždyť to není tak hrozný bejt ženáč! Já si …“
„Ale ona …! Já jí povídám, že jsme to byli my, co jsme objevili ty mimozemšťany a ona mi na to jen řekla: ´Já vím, miláčku, a kdy už si mě vezmeš?´ Co bys jí na to řekl?“
Jean se neubránil smíchu. Když se uklidnil, řekl kolegovi: „Máš tendenci si některý vcěi moc brát… Přijďte k nám ve čtvrtek na večeři!“
„Já…“ 
„Žádný vytáčky!!!“ 

„Všechno v pořádku,“ ohlásil kapitán Bridger. „Procházíme znovu všechny frekvence a pokoušíme se navázat alespoň rádiové spojení. Všechno ale mlčí…“
„Zkoušejte dál a až budete mít vizuální kontakt, dejte nám vědět.“
„Rozumím, konec.“
„Konec“
Senátor Rims s uspokojením včera večer sledoval start raketoplánu a nemohl ho rozladit ani následný rozhovor s ministerským předsedou ani s předsedou Evropského parlamentu. Všichni věděli, že zodpovědnost musí nést především on, jako generální ředitel NASA a on se ke všemu také hrdě hlásil. To předsedu evropského parlamentu rozzuřilo asi nejvíc, když mu řekl, že byli samozřejmě na eventualitu příletu mimozemské civilizace dávno připraveni a stačilo jen obvolat posádku a během dvou dnů se mohlo startovat. Ten páprda nebyl schopen pochopit, proč o tom nebyly informovány evropské špičky! Na to mu Rims s ledovým klidem odpověděl, že to byl čist americký projekt a byl také hrazen výhradně z amerických peněz. Předseda pak něco blekotal o tom, že jsme obyvateli jednoho státu…Rims nikdy nechápal, jak mohly bývalé Spojené státy přistoupit na sjednocený svět bez vůdčí pozice Ameriky. Nikdy ani nerozuměl evropskému chápání světa. Proč by k sakru měli čekat, až Návštěvníci přiletí k nim, když jim mohli vyjít naproti a jak se patří přivítat?!
Opět ho z myšlenek vytrhl hluk okolo.
„Máme vizuální kontakt!“ hlásil kapitán Bridger „Vidíme je na monitoru ve vzdálenosti…“.
V obrovské hale se ozval vítězný aplaus. Rims s uspokojením přejel všechny ty nadšené tváře pohledem. Kolik z nich tuší, že je to operace, o níž ví jen málo lidí? Odpradávna existoval zákaz mluvit o práci v kosmodromu na veřejnosti. Takže zvenčí jim nikdo nic povědět nemohl, ale Rims věřil, že by se tím nic nezměnilo.

V Ulmu mohli jen nasupeně pozorovat, jak se dvě mimozemská plavidla přibližují k Měsíci, kde hlídkoval stroj NASA, Discovery, a pomalu letěl jejich směrem. 
Teď se od lodi, která byla z obou víc vpředu oddělil malý člun, stále ještě asi desetkrát větší než pozemský raketoplán, a rychle se blížil k Discovery. Bylo stále podezřelejší, proč ale hlavní lodě nezpomalují. V tuhle chvíli ale každého v Kukátku spíš štvalo, že zrovna jim Američani vyfoukli tu slávu před nosem. Včera večer stále ještě všichni věřili tomu, že se svět dozví, kdo že Návštvníky uviděl jako první. Dnes už si tak jistí nebyli, nehledě k tomu, že to ztrácelo na významu.
Nyní tedy sledovali americký triumf se smíšenými pocity. 
Cizí člun se teď dostal do těsné blízkosti Discovery a už to vypadalo, že se spojí s pozemskou lodí, ale na poslední chvíli jako by si to rozmyslel a pokračoval směrem k Měsíci.
Teď zazněly projevy radosti pro změnu v Kukátku, i když k výlevům na floridském mysu to mělo daleko.
Že by se snad chtěli s představiteli Zem setkat na neutrální půdě Měsíce? To by sice mohl být menší technický problém, ale do několika týdnů by byl řešitelný. Diplomata, který by byl schopen jednat i ve snížené gravitaci, ještě nikdo nevycvičil, ale věřili, že by to moc komplikací neznamenalo.

„Jak – minuli?“ hřímal Rims do mikrofonu, ačkoli všechno bylo na obrazovce jasně vidět. „To letí na Měsíc?“
„Nevím, pane“ odpověděl Bridger. „Vypadá to tak!“
Hergot! Proč?!? Kde udělali chybu? A proč se ještě stále neozvali, proč neodpovídají? Copak jsou hluší? Ale i tak by museli zaznamenat televizní vysílání, které k nim také proudilo. Tak co se to tu vlastně děje?
„Člun se vrací k mateřské lodi!“ ozval se opět Bridger.
„Vidíme!“ odpověděl Rims.
Obrovské lodi stále ješt nezpomalily ani o píď ze své rychlosti, když člun zase zmizel v útrobách první z nich. 
„A co se změnilo na povrchu Měsíce?“ napadlo náhle Rimse.
„Nevím, za tak krátkou návštěvu nemohli nic stihnout!“ poznamenal kapitán Discovery. „Ale to snad…“ Překvapení mu vzalo slova z úst.

V Ulmu netušili, co se stalo. Člun se rychle přiblížil k observatoři a téměř okamžitě se jim z monitoru ztratil obraz. Zatím se snažili spojit s mysem Canneveral, aby zjistili, co vědí Američani.
Po dlouhých dohadech se nakonec dozvěděli, co se pravdpodobně událo na povrchu Měsíce.

„Pojďte dál,“ přivítala je Julie.
„Kde je Jean?“ zeptal se Brian.
„Sedí v obýváku a neví, jestli se má smát nebo truchlit.“
„Nazdárek, Jeane!“ pozdravil Brian. „Tak co? Ještě jsem se tě nestačil zeptat, co si o tom myslíš?“
„Tak to ne!“ vyhrkly obě ženy současně.
„Dneska večer už o tom nechci slyšet ani slovo!“ dodala Michaela podráždně. „V televizi poslední dva dny nedávaj nic jinýho a vy jste si taky poslední týdny nevšimli, že existuje něco jinýho než jen ta vaše práce!“
Na přetřes se tedy událost číslo jedna dostala až po večeři, kdy muži osaměli v jídelně, zatímco děvčata se šla dívat na televizní seriál.
„Jak jí mohli tak rychle rozebrat?“ položil Brian řečnickou otázku.
„Nevím. Ale taky proč tu observatoř rozebrali? Myslíš že potřebovali teleskopy nebo snad těch pár tun kovu?“
„Nemám tušení, ale pěkně nás všechny vypekli, co říkáš? Každý už si představoval, co od nich získáme a jak lidstvo popoženou o pořádnej kus dopředu. A zatím jen prolítli okolo Měsíce, rozebrali jednu stanici a ukázali nám záda.“
„Zaujalo mě, jak rychle zase zmizeli…daleko rychleji než se objevili.“
„To už ale není náš problém, s tim ať si lámou hlavu odborníci. U nás v Kukátku se musíme jen postarat o to, aby pro nás v EIVL obstarali nový zařízení na instalaci nový pozorovatelny.“
„A to, co nám tam nechali, to byl asi jen hloupej žertík…“
„Hloupej? Proč? Dětský chrastítko je to, co jsme si zasloužili! Jasně nám tím řekli: S vámi se bavit nebudem, vy jste ještě v plenách…“