Čtenářská povídka: Potulný rytíř

Lord Morgan Reyne se chopil vlády nad svým znovuzískaným domovem. Nové postavení jej ale vyčerpávalo a tak když se objevila příležitost vyrazit na cestu, neváhal. Vyjel sám a používal svoje žoldnéřské jméno Gar.

Jak se zdá, náš redakční oblíbenec s pseudonymem Murdoc Jednoruký má povídek plný šuplík. Tak proč by se s vámi nepoděli, že?

A pokud si chcete i vy přečíst na Fantasy Planet svoji vlastní povídku a udělat radost ostatním čtenářům, nebo nám jen napsat jak se vám povídky líbí, neváhejta a piště na redakce@fantasyplanet.cz! 

 Potulný rytíř

Byla tma a pršelo. Těžké kapky dopadaly na listy stromů a pak dále na zem. Voda stékala po keřích, na mech a padlé stromy.

A taky po těle muže, který ležel v křoví několik sáhů od cesty. Byl to postarší muž s náběhem k tloušťce. Široká ramena a silné paže popíraly jeho skutečný věk. Ležel nehybně a z rány na hlavě mu stékal pramínek krve, která se mísila s vodou. Náhle otevřel oči a škubnul sebou. Pokusil se posadit a udělalo se mu špatně. Chvíli naprázdno dávil a potom se rozhlédl kolem sebe.

Tma, kapradí a obrys vyvráceného stromu. Šumění deště.

Holohlavý chlapík s šedivým krátkým vousem chvíli nehybně seděl. V hlavě měl zmatek, tmělo se mu před očima a když si otřel vodu, co mu tekla do očí, poznal, že mu teče krev. Uškubnul kus rukávu z haleny a hlavu si obvázal.

A pomalu vstal.

Bolela jej žebra a pravá noha.

Neměl u sebe nic.

A co bylo horší, neměl ani tušení kde je… a kdo je.

Na cestu narazil náhodou. Kráčel pomalu, krok za krokem, ale postupně nabýval sil. Ještě jednou se musel zastavit, když se mu udělalo zle, ale pokračoval v započaté cestě.

Světlo před ním jej překvapilo. Zase se mu udělalo zle, když jej jasná záře z lampy za oknem oslnila. Chvíli stál nehybně, a pak se vydal dál.

Byla to jednoduchá stavba, slyšel zaržání koně a štěkot psa. Došel ke dveřím a zabušil na ně.

Po chvilce otevřel tlustý muž s kulatým obličejem.

Chvilinku na muže zíral. „Pane Gare,“ vyhrknul. „Co se vám stalo?“

„Gare?“ zachraptěl starý muž.

„Ano, jste Gar. A včera jste tady byl.“

„Opravdu?“ Gar udělal několik kroků a vešel do hospody. V lokále bylo prázdno. Ale také teplo, sucho a světlo. Gar se vyhýbal pohledu na olejovou lampu a ztěžka si sedl na lavici.

„Měl byste se jít prospat, dám vám nějaké suché oblečení…“

„Kde to su?“ hlas zraněného muže byl stále skřípavý a nepříjemný.

Udivený pohled. „Přece v hostinci U zlomené oje, pane.“

Gar se podíval ostře na hospodského. „To mně hodně pomůže,“ řekl. „Braavos?“

Obličej tlusťocha zbledl. „Ne, pane, jste v Říčních krajinách, v království, kterému vládne královna Sita Mallister.“

„Neznám…“ Gara opět zachvátila bolest hlavy a vzápětí se propadl do tmy.

Zarak se díval na bezvládného muže. Ležel polovinou těla na dubovém stole a zpod neumělého obvazu opět prosakovala krev. Věděl, že má málo možností. Ta nejjednodušší byla Gara zabít. Ale sám mohutného chlapa neodklidí a budit podomka nechtěl. A nebo mu pomoci a doufat, že ta ztráta paměti bude trvat dál.

Nejlepší by ale bylo, kdyby umřel takhle. Hospodský tiše odešel a zhasnul lampu.

Je to v rukou Sedmi, pomyslel si.

Gar se probudil a bylo mu docela dobře… než potřásl hlavou. Ze schodů sestupovali dva muži, které odhadnul na obchodníky. Když jej uviděli, na okamžik se zastavili, ale pak pokračovali dál k jednomu stolu.

Z kuchyně se šířila vůně snídaně a Garovi zakručelo v břiše. Další do nálevny sešel mladý chlapík v bohatém oblečení, za kterým šel mohutný ozbrojenec. Otevřely se dveře a vešlo několik mužů, kteří vypadali jako vozkové.

Zpoza baru vše sledoval Zarak. Jeho mladá dcera začala nosit snídani.

Gar si uvědomil, že nemá ani měďák, a stisknul rty. V hlavě měl jasno. Věděl, že je Gar a seržant Žoldnéřů Havrana.

Ale to bylo vše.

„Děvče?“ oslovil mladou ženu, která před něj postavila talíř s chlebem a kusem studeného masa.

„Pane?“

„Pamatuješ si na mě?“

„Byl jste tady…“ její větu přerušilo zvolání tlusťocha za barem, který dívku přivolal k baru. Potom došel těžkým krokem ke Garovi a sedl si naproti němu.

„Pane, za toto jídlo nemusíte platit, ale po něm odejděte.“

„Nebo co?“ opáčil Gar a ukousnul kus masa.

„Jak tudy projede hlídka, mohli by vás sebrat.“

Žoldnéř se na Zaraka podíval tvrdým pohledem. „Půjdu,“ řekl. „Ale řekneš mi všechno, co víš, kdy sem tady byl naposledy a kde je to… království? To, o kterým jsi mluvil včera.“

„Říčním krajinám vládne Sita Mallister, pane Gare. A vy jste prý mířil na sever, zmiňoval jste se o lordu Flintovi. Což bylo zvláštní, protože dost rytířů míří do Stráže na turnaj.“

„Na turnaj?“

„Ano. Sita pořádá menší turnaj, na návštěvu k ní zajelo několik vznešených hostí. Dokonce i jedna lady ze Západního království. A princ Damien má den jména.“

„Byl jsem sám? Někdo mě přepadl?“

„Asi ano, pane, ale netuším, o co by mohlo jít. To je vše, co vím.“ Chlapík se zvednul a odešel za pult.

Gar cítil pohledy lidí v lokále a bylo mu to jedno. V hlavě mu přebíhaly myšlenky. Jestli jel za nějakým Flintem, tak mu asi něco vezl… Nebo taky možná ne.

Takže Flint. Ale pěšky to bude dlouhá cesta, zvlášť když nemá tušení, kde je.

Ale pak se usmál. Cítil se docela dobře a co víc, on je přece Gar a kdo mu bude stát v cestě, toho praští kladivem.

Jen si uvědomil malou chybičku ve svém plánu.

Neměl kladivo.

Vyšel ven. Bylo zamračené ráno a Gara roztřásl chlad. Oblečení, co měl na sobě, uschlo během noci, ale tenká halena moc ochrany před větrem nezastala. Rozhlédl se kolem sebe, v dálce viděl vrcholky hor. Tam asi bude ten slavnej sever, pomyslel si.

„To nebylo ve smlouvě,“ uslyšel. Vysoký chlapík s dlouhými vlasy se dohadoval s mužem, který byl nejspíše obchodník.

„Domluva byla, že mě doprovodíte až do cíle,“ řekl klidně nevysoký, ale ramenatý obchodník.

„Jo, ale nemluvilo se o Severu!“

Gar se zašklebil a zamířil k nim. Za vysokým žoldnéřem stálo šest dalších. Kožená zbroj, několik kroužkových košil. Jeden měl kovové chrániče stehen. Meče, sekery, štíty beze znaků. Klasická žoldácká partička, kterých Gar poznal desítky, ne-li stovky.

„Hledáš lidi?“ oslovil kupce. Ten si jej změřil pohledem a Garovi bylo jasné, že se mu asi moc nelíbí, co vidí. Prohlédl se v odrazu ze skla a věděl, že moc důvěryhodně a bojeschopně nevypadá.

„Ne takové jako ty,“ odtušil kupec.

„Tak to děláš chybu. Potřebuješ chlapy a ne velkohubý chvastouny, jako jsou tihle.“

„Co?“ vyhrkl žoldnéř.

„Že bys měl, synku, držet hubu,“ opáčil Gar, aniž by mu věnoval pohled.

Za rameno jej uchopila silná ruka, aby jej otočila. Tenhle trik znal starý žoldnéř léta, a tak při obracení pozvedl ruku a malinko se zaklonil. Rána jej minula a on udeřil mladšího muže do lokte, jak jej pěst míjela. Muž se pootočil a Gar jej kopnul zezadu do kolene. Žoldnéř šel k zemi. Vzápětí se postavil a tasil meč. „Zdechneš,“ zavrčel. Gar se zhluboka nadechl, už holýma rukama proti meči stál, a i když zatím přežil, nic pěkného to nebylo. „Čase!“ slyšel kupcův hlas a ohlédl se. Kupec mu hodil meč, Gar se vrhnul z žoldákova dosahu a chytil zbraň.

„Tak poď, cucáku,“ řekl.

Do kalného rána zaznělo řinčení oceli. Gar kryl bleskový sled útoků a ustupoval. Mladší šermíř udělal další krok v zaběhnutém rytmu, ale Gar tentokrát neustoupil, místo toho vykopnul proti jeho stehnu, muž se zastavil na místě a Gar mu probodnul krk. Horká krev vytryskla ze smrtelné rány. V tu chvíli měli další žoldnéři v rukou zbraně.

Gar se jen zašklebil a máchl krvavým mečem.

„Stát,“ štěkl obchodník. „Praotče čase, beru tě,“ řekl. Podíval se na půltucet žoldáků. „Vás taky, když budete poslouchat tady praotce.“

„Su Gar,“ řekl starý žoldák a snažil se, aby se mu neklepaly nohy. Bylo mu z rychlého pohybu strašně zle. „Ale praotec čas zní taky dobře.“ Během řeči sundal žoldákovi opasek s pochvou na meč, dýkou a váčkem.

„Vyrážíme zítra za svítání,“ řekl kupec. „Zvířata si musí odpočinout a máme se setkat ještě s pár vozy.“

„Budu tady,“ řekl Gar a pomalým krokem šel zpátky do hostince.

„Na tohle su starej,“ pomyslel si.

Náhle si uvědomil jednu věc.

Co si vzpomínal, byl Gar a v kompanii Havranů.

Ale to mu bylo sotva třicet.

Kam se poděly desítky let?

Praotec čas. To to teda dopracoval.

Stál za budovou hospody a vyhazoval z žaludku část snídaně. Klepaly se mu nohy.

„Pane Gare,“ oslovila jej mladá žena, která ho obsluhovala v hostinci.

„Ano?“

„Otec… otec vám neřekl všechno,“ spustila potichu a rozhlížela se, jestli jsou sami.

„No?“

„No… dojel jste včera a zastal jste se mě před pěti muži. Jednoho jste zabil a druhého těžce zranil. Odjeli s tím, že vás zabijou. A vy jste jel hned po nich, aby se prý nevrátili s posilami.“

„A nebylo mi to moc platný,“ ušklíbnul se Gar.

„Zeptejte se těch, co tady byli večer.“

„To mě nenapadlo,“ zavrtěl hlavou Gar. „Měl sem u sebe něco důležitýho?“

„Kladivo. A prošívanou vestu. A těžký vak.“

„Díky, děvče. A ti muži… se nevrátili sem?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Kde je nejbližší podobná putyka?“ zeptal se Gar.

O hodinu později byl v sedle a jel zablácenou cestou. Začalo opět mžít, ale tentokrát měl na sobě plášť mrtvého žoldnéře. Doufal, že bude schopný bojovat, protože pochyboval, že se s chlapíkama domluví.

A jak je pozná? Na to měl plán. Prostě vleze do nálevny a kdo se bude divně tvářit, toho sejme.

Zájezdní hostinec Hvězda ležel mimo lesy. Gar ho uviděl už zdálky. Jeho kůň šel krokem a starý žoldnéř přemýšlel, co udělá jako první. Nakonec se rozhodl jako vždy.

Půjde do toho po hlavě.

U hostince stálo pár uvázaných koní, další byli v přilehlé stáji. Na dvoře byly dva kočáry a podomci přepřahali koně.

Gar zkontroloval, jak jde tasit meč a dýka, nadechl se vůně jídla, která se linula z oken, a vstoupil. Nálevna byla velká čtvercová místnost s obrovským krbem. V lokále sedělo asi dvacet lidí. Cestovatelé, kupci, podomní obchodníci a několik ozbrojenců. Partička tří takových se chovala dost hlučně a když Gar kopnutím otevřel dveře, upřela se na něj pozornost všech.

„Kurva,“ ozvalo se z rohu, kde seděli tři ozbrojenci a lili do sebe pivo. Ten jeden vyprsknul, co pil, a druhý se začal douškem dusit.

„Tak su tady asi dobře,“ utrousil Gar a zamířil k nim.

„Ty… ty…“

„Ty nejseš mrtvej?“ doplnil koktání Gar a vzápětí si sám odpověděl. „Ne, nejsu.“

Chlap, co seděl nejblíž němu, neřekl nic, ani nepoulil oči a nekoktal. Ten prostě tasil meč.

A Gar byl stejně rychlý. Čepele se políbily s ostrým třesknutím. Sek na rameno, na bok. Gar použil stejný trik jako před pár hodinami, kopem nad koleno chlapíka zastavil a probodl jej. Jak ozbrojenec padal, vyrval Garovi meč z ruky. Druhý už útočil, Gar zastavil sek na poslední chvíli dýkou a ramenem muže hodil proti stolu. Třetí chtěl utéct, ale Gar mu hodil dýku do zad.

Poslední žijící se zvedal ze stolu a Gar mu dal ránu, která mu zlomila nos. Další dvě rány a pro dobrou míru mu praštil hlavou o stůl.

Muži v nálevně byli na nohou.

„Klid,“ zavrčel Gar. „Osobní pře. Ti pitomci mne skoro zabili a nechali ležet v lese jako zdechlinu.“

Obrátil se zpátky k mlácenému. „Tak špíno! Kde sou moje věci, můj kůň, peníze a všechno?!“

„Tady… tady a ve stáji,“ zachrčel muž. Gar se podíval do kouta, bylo tam povědomé kladivo a čtyři vaky. Neomylně sáhnul po jednom z nich, hodil jej přes rameno a do ruky vzal kladivo.

„A dokumenty nebo co ste všechno vzali!“ zařval mu do tváře.

„Papíry sme spálili,“ hlesl chlap. A dostal za to ránu.

„Co to bylo za papíry, kurva!“

„Nevím! Měly nějaký pečetě! Neznám rody! Slunce, lev, nevím!“

Jeden z těch, co jedli v hostinci, když tam šedovousý žoldnéř vrazil, jej poznal. Několikrát jej viděl na jarním turnaji, který pořádala císařovna Daenerys. Na turnaji jej považoval za neškodného dědka, ale teď, když viděl, jak zneškodnil tři chlapy a pár slovy zabránil jiným se na něj vrhnout, přehodnotil názor. Netušil kde se tady starý muž vzal, ale byl překvapený stejně jako na turnaji, když se před císařovnu objevil  muž se štítem ze znakem rudé kočky a žádal aby se jeho rod mohl zúčastnit turnaje. Tento muž stejně jako mnozí jiní přemýšleli, jak a proč byl rod Reyne omilostněn, ale žádná doměnka nebyla potvrzená. Sledoval, jak Gar vykopává bezmocného nepřítele ze dveří.

Kupec Vrataj Pook sledoval Praotce Časa, jak si jej pojmenoval, jak se vrací. Blížil se soumrak a Čas přijížděl na velkém šedákovi a na sobě měl tmavou prošívanici a dlouhou kroužkovou košili. Hlavu mu kryla kroužková kapuce, na stehnech a holeních se zaleskly železné chrániče. U sedla mu viselo kladivo a na provaze vedl dalšího koně.

Vypadal jinak než když odjížděl.

Tak nějak spokojeně.

Bylo kalné ráno. Mlha, vlhkost ve vzduchu a zima. Gar seděl na koni a pozoroval vozy, jak se řadí. Od tlam koní šla pára, jindy tichým ránem znělo řinčení železa, skřípění os kol, štěkot psů. Žoldnéři se shromáždili kolem Gara a ten rozdal rozkazy, jak se mají kolem karavany rozmístit… a oni bez váhání poslechli. Vrataj zachytil Garův pohled a kývnul. Starý žoldnéř zavýsknul a karavana se dala na cestu.

A tímto začala Garova poslední cesta jako vojáka štěstěny.

Naposledy oproštěn od starostí, které nikdy nechtěl mít, nezatížen zodpovědností, chlap, který se stará pouze o sebe a neví nic o tom, kým vlastně je.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď