Čtenářská povídka: Problémy nad Brnem

I v novém roce pro vás máme připraveno pár povídek.
A symbolicky otevíráme povídky opět Murdocem Jednorukým.
Jako anotaci si vypůjčíme úvod přímo z “rukou” autora: Tady je jedna tak pade na pade fantasy a scifi… No, možná víc fantasy.

Máte i vy v šuplíku nějakou povídku, se kterou chcete prorazit nebo jen udělat radost našim čtenářům?
Pošlete nám ji na adresu redakce@fantasyplanet.cz 
Zhodnotíme,poradíme, a samozřejmě zveřejníme (jen to nejspíš nebude hned!)
Problémy nad Brnem

Vysílač na Velké klajdovce byl nejlépe chráněný objekt mimo Brno. Bez něj by nebylo možné komunikovat s jinými městy ani přijímat pražské rádio, které jako jediné z českých vysílalo. I tak kvůli silnému magickému poli bylo vysílání často rušené a zkreslené. Nikdo netušil, proč mystické energie ruší technologii, ale bylo to tak a nikdo s tím nic nenadělal.

Plukovník Procházka, velitel objektu stál na hradbě z oceli a pozoroval světla ve městě pod nimi. Brno se stále drželo po onom Probuzení, který zničili civilizované země. Mnohá města padla pod útokem nepřítele, kterého nikdo neznal.

Od té doby uplynulo třicet let a nyní lidé alespoň rámcově věděli, s kým mají tu čest, ale v boji jim to moc nepomohlo. Města byla od sebe odříznutá a existovalo jen málo těch, kteří se odvážili nově zdivočelou zemí cestovat.

Procházka se odvrátil od města a hleděl si opět svého. Nad hradbou se tyčily strážní věže s automatickými zbraněmi. Po ochuzu chodili hlídky a mohutné reflektory pročesávali vypálenou pláň. Mohutné ocelové kůly byli hlavními pilíři ocelové sítě, která se táhla kolem objektu a byla napnuta až na vrcholek vysílače. Už desítky nepřátel zemřeli když vletěli do téměř neviditelné ocelové pasti. Muži na ochoze byli ostražití, protože stopovače, kamery a čidla nebyla vždy spolehlivá v ohlášení nepřítele.

„Kontakt!“ zazněl výkřik muže nad hlavní bránou. V dalším momentě se na to místo zaměřili tři reflektory. Postava lapená do světla zvedla levačku tak, aby si zakryla oči.

„Stůj, kdo tam?“ zazněl silný hlas rotmistra Vomáčky.

„Bratr Martin, z benediktínského kláštera v Rajhradě!“ vykřikl muž. „Žádám o povolení vstoupit!“

Plukovník se postavil vedle rotmistra. „Co myslíte rotmistře?“

Pokrčení ramen. „Slyšel jsem o nich, prý v té divočině pořád přebývají. Ale mohla by to být past.“

„Proměněnec“ téměř vyplivnul to slovo plukovník.

„Ale můžeme jej prověřit pane.“

Chvíle váhání. „Tak jo. Pojďte k nám, ale pamatujte, že na vás míří zbraně!“

Z lesa se ozvalo hrůzné zavytí a několik mužů sebou trhlo. Pevněji sevřeli své zbraně. „Ten posranej hejkal“ zašeptal jeden z vojáků.

Bratr Martin se blížil. Měl na sobě hnědou kutnu a v ruce třímal dlouhou hůl na vrcholu zakončenou křížem. Hůl se bíle leskla ve světlech reflektorů. Jak došel na vzdálenost dvaceti kroků od brány, poručil mu plukovník aby se zastavil. „Svléct“ zavelel.

„Proč?“ zeptal se mnich a sundal si kápi z hlavy. Mladý obličej, tmavé dlouhé vlasy, oholené tváře.

„Dělejte co říkám“ zavrčel plukovník a mnich po vteřince váhání uposlechl. Svlékl se a za chvíli stál před branou jen v trenkách.

Brána se pootevřela.

„Rychle dovnitř“ štěkl Procházka a mnich s holí v ruce prošel. Kolem něj proklouznul mladý vojín a pobral jeho oblečení. Vzápětí brána opět zapadla a na mnicha mířilo deset samopalů.

„Nehýbat“ řekl Vomáčka.

Voják s nášivkou zdravotníka přejel přístrojem přes mnicha a chvíli studoval záznam.

„Je čistej“ vydechl.

Muži sklopili zbraně a mezi nimi prošel plukovník. „Procházka“ představil se a podal mnichovy ruku. „Omlouvám se za chování, ale už jsme tady měli několik Proměněnců. A s nimi je těžké pořízení.“

„Vím, proto jsem tady.“

„Ale?“

„Cítil jsem že se sem blíží něco zlého.“

„Cítil?“

„Ano. Umím používat magické pole…“

Zachrastili natažené závery a i plukovník tasil pistoli a její hlavěň opřel mnichovy o čelo.

„Žádný člověk neumí používat magii“ řekl suše.

„Já ano. A mnoho mých bratrů taky“ řekl klidně mnich. „Proto jsem taky tady. Ani se svou technikou nemáte proti čaroději šanci.“

„Ale máme“ zavrčel jeden z vojáků. „Už jich pár šlo k čertu.“

„I oni se učí.“

Plukovník sklonil pistoli. „Dobře. Můžete se obléct. Ale pamatujte, pořád vás někdo bude mít na mušce.“

„Počítám s tím“ naznačil mnich úklonu a začal se oblékat. Jen si ovázal provaz kolem pasu, ztuhnul.

„A je to tady“ zašeptal a rotmistr Vomáčka z jeho hlasu poznal, že je zle.

„Poplach!“ zařval a vzápětí se spustilo ječení sirén.

„Čidla?“ zeptal se do vysílačky.

„Negativní pane“ ohlásil se spojař.

Na základně zavládl organizovaný zmatek. Vojáci ze zbraněmi v rukou běželi na své pozice. Plukovník stál na hradbě jako ostatní a sledoval les. Z něho se ozývalo vytí a lámání větví. Vedle plukovníka stál bratr Martin a pevně v ruce svíral svou hůl.

„Cítím zlo“ zašeptal a byl ve tváři bledý jak kost.

„Už jste se někdy s čaroději utkal?“ zeptal se Procházka.

„Ještě ne.“ Šeptaná odpověď.

Nic se nedělo. Až…

„Kam se ztrácí světlo?“ zašeptal vojín Čabaj.

A měl pravdu. Tma jako by pohlcovala zář z reflektorů. Bylo to něco víc než tma. Jakási černočerná stěna neproniknutelná očima ani světlem…

Zasvištění šípu a jeden z vojáků byl sražen z hradby. V krku mu trčel šíp, který se do něj zarazil až po opeření na konci.

V dalším momentě vypuklo peklo. Desítky šípů vyletěli zdánlivě odnikud a zkosili půl tuctu vojáků. V dalším okamžiku začali štěkat zbraně. Samopaly se zazmítaly v rukou vojáků kteří téměř zpanikařili. Automatické kańóny na věžích zapěli píseň smrti. Zněly výkřiky plné nenávisti a zloby. Z temnoty se vyřítili desítky Běsů kteří se hnali dlouhými skoky k hradbě. Narazili na minové pole a Běsové byli za strašného vytí trháni na kusy. Jak vojáci viděli víle, zaměřili se na ně.

Ale z temnoty zasvištěly další šípy.

„To jsou elfové!“ zavyl rotmistr a zahájil palbu do míst odkud šípy vylétli.

„Udělej něco mnichu“ pobídl plukovník smrtelně bledého Martina. Ten byl ale evidentně v šoku…

Facka mu přistála na tváři a téměř jej srazila z ochozu. „Seš prý čaroděj kurva!“ zařval mu do ksichtu zupáckým hlasem pkukovník a Martinova tvář získala trochu barvy.

„Ano…ano…“ zakoktal. „Bože náš, který sídlíš na nebesích, dodej svému služebníkovy sílu utkat se se zplozencem temnost…“ modlitba přešla do latiny a vzápětí mnich zamířil hůl k nebesům a ta zaplála jasnou, bílou září. Bílé světlo se střetlo se stěnou temnoty a ozval se hromový výbuch který přerušil i řev zbraní. Ve vzduchu mimo spáleného prachu a krve, zavoněl ozón a temnota se protrhla.

Reflektory prozářily nyní obyčejnou noc a planinu plnou běsů a elfů. Automatické zbraně se v okamžiku zaměřili na elfy, vysoké a mohutné stvoření a v momentě je doslova rozervali na kusy. Jeden světelný kužel zaměřil zakrslého chlapíka s kostěnou holí u lesa. Zakrslík zavyl vzteky a z jeho hole vlétly plamenné koule. Martin, otřesený a na kolenou, máchl holí a světlo se střetlo s plameny. Vzápětí si zakrslého Proměněnce vzal na mušku Vomáčka a kulky rozrývali zem. Zakrslík zaječel a zmizel v lese. Běsové a přeživši elfové se začaly stahovat.

Zazněl rozpačitý, vítězný pokřik.

„Musíme jít po něm“ zašeptal Martin. „Je oslabený, můžeme jej zabít.“

„Ty jsi taky na dně“ řekl Procházka.

„Ale on o mě ví. Musí zemřít. Teď nebyl na střet s jiným čarodějem připravený. Příště bude“ oponoval Martin.

„Dobrá. „Vomáčko, dvacet chlapů, jen dobrovolníky. Půjdete s Martinem a zabijete toho čaroděje.“

„Rozkaz pane. Ale můžu poznámku?“

„Ne.“

„Rozkaz pane.“ Rotmistr scvakl podpatky k sobě. V zápětí se uvolnil. „Čabaj, Horáčel, Nechtěl…!“

Vojín Horvát byl ve svém živlu. Les to bylo to správné místo pro něj. Neměl rád službu na základně a velitelé to věděli. Proto mu dávali volnost a nejednou jeho průzkumné výpravy přinesli nečekané ovoce. Přes oči měl noktovizor a procházel lesem. Pod jeho nohama nezapraskala jediná větvička. Přesně věděl kam jít, kam šlápnout. Jeho instinkty byli stále silnější. Věděl, že se nyní v lese vyrovná i elfům, těm nelidsky rychlým a silným bytostem. Neměl u sebe samopal, ale kuši a několik nožů.

Jeho úkol byl kroužit kolem komanda a čistit cestu. Martin mu dal zhruba směr ve kterém by měl být ten čaroděj a Lazzo dělal to, co uměl nejlépe. Prozatím mířili k bývalému Ochozu.

Náhle strnul. Ucítil přítomnost jiné osoby. Aniž by přemýšlel, protočil se a vypustil šipku z kuše. Elf který se mu oběvil v zádech šel k zemi, šipku mezi očima. Zasvištěl šíp, ale Horvát byl v pohybu. Nenabíjel kuši, vytasil dva dlouhé nože. Elf odhodil luk a tasil meč. Průzkumník oba nože hodil spodem a táhl další dva. Jeden nůž elf srazil mečem, druhý se mu zabořil do boku. Cikán proklouzl pod seknutím, v kotoulu zabořil další nůž nepříteli do nohy. Ten se zapotácel, Lazzo po něm skočil a zabořil mu nůž do hrudi. Spadli společně.

Průzkumník se odvalil z mrtvého elfa a kus od ně zazněla střelba.

Vomáčka gesty rozeslal može na pozice. Byli to zkušení střelci, jeden jak druhý. Odstřelovači Čabaj a Nechtěl si hledali pozice za doprovodu dalších tří chlapů, kteří je měli chránit. Svatý a Milosrdný půjdou do útoku z jihu. Hrůza a Matějka dostali tři hlídače a rotmistr doufal, že jich tady víc ani nebude.

Proměněnec se zbytkem svých přivrženců měli tábor na bývalém náměstí. Několik přístřešků a kamna na kterých jeden z elfů cosi kuchtil.

Jedna z nectností, co Vomáčka měl, byla netrpělivost. A tak, ve chvíli kdy mnich řekl že je připravený, ustřelil Vomáčka hlavu kuchaři. Milosrdný a Svatý spustili palbu z minigunů a vlny řvoucího olova rozsekala běsi a elfy na kusy. Výbuchy granátů.

Muži postupovali rychle, za neustálé palby samopalů čistili bývalí Ochoz. Proměněnec vyslal plamenou clonu, ale to už tady byl Martin a plameny zanikly ve stříbrné záři. Proměněnec na mnicha zaútočil planoucím mečem. Hůl se rozzářila a Martin si kolem pěsti ovynul růženec, který plál stejnou silou. Jejich srážku doprovodilo zahřmění. Létali jiskry, byl cítit ozón. Martin obalený světlem nebyl tak zkušeným bojovníkem na blízko, ale plamenný meč neprošel jeho obranou. Zasvištěl šíp, ale mnichovo kouzlo jej odrazilo.

Hůl s křížem se střetla po několikáté s mečem a ten vylétl Proměněnci z ruky. Plameny uhasli a vzápětí Martin udeřil růžencem něpřítele do hlavy. Zaplálo světlo a zakrslík proletěl desítky metrů vzduchem. Martin se na něj vrhnul a přibodnul jej k zemi.

Střelba pokračovala. Z trosek domů i temnoty lesa se hrnuly další nepřátelé. Mnich vykřikl další modlitbu a obloha se prozářila. Běsové si před světlem zakrývali oči a kulky je kosili.

A pak najednou bylo ticho.

Zář pohasla.

Vraceli se stejně jak přišli. Nesli sebou šest mrtvých. V čele kráčel Horvát, který se najednou zarazil. Zavřel oči a sundal si noktovizor.

A když oči otevřel, zistil, že bez něj vidí lépe než s ním.

Procházka s úlevou sledoval vracející se lidi. Když spatřil mrtvé, sevřel rty. Mrzelo jej to, ale svých rozkazů nelitoval. Ubránili vysílač a zabili Proměněnce.

Zítra podá do Brna hlášení.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď