Et in Arcadia Ego – 2. část: Oko bouře

Minulost, budoucnost, vše se slévá dohromady, jak Eridias pokračuje v strastiplné cestě za svým posláním. Zatímco v káhirském podzemí zuří boje o holý život, William Drake odhaluje ve stínu pyramid největší tajemství
naší minulosti. Zbývá pouhých osm dní…

Et in Arcadia Ego - logo

V předchozím díle jste četli…

Svět je na pokraji třetí světové války, Rusko a Čína spolu soupeří a ropné zásoby a vliv na Středním východě. Bouře se strhla nad Američany okupovanou Káhirou a vyvrhává do jejího středu záhadného cizince. Kaiře a Malikovi, členům místního odboje, se ho s vypjetím všech sil podaří zachránit před rozlíceným davem a dovádí jej ke Kasamovi, Kaiřině bratrovi a vůdci vzbouřeneckých Strážců. Ten zajatce podrobuje krutému vyslýchání, na jehož konci mu cizinec pomocí spojení myslí odhaluje svou totožnost. Jmenuje se Eridias a přišel zachránit lidstvo před úplným zničením. Eridias žádá Kasama o pomoc, ten však odmítá, přičemž je v příštím okamžiku svědkem toho, jak jeho rozrušená sestra namíří zbraň proti Eridiovi a vystřelí.

Mezitím na akademické půdě britské Cambridge odhaluje Sir Dr. William Drake tajný projekt Severoamerické unie. Projekt NOSTRADAMUS má za úkol vyhledávat číselná vyjádření a na základě jejich shod předpovídat důležitá budoucí data. Alex, holografická podoba NOSTRADAMA, vyjevuje rozrušenému publiku další důležité datum: 21.12.2012. Dr. Drake dostává v závěru přednášky telefonát o káhirské krizi a narychlo odlétá do Egypta…

INTERMEZZO

22:08, 30.4.1945, Berlín

„Tudy, prosím, Mein Führer!“
„Jak je to ještě daleko, Katzi?“ optala se světlovlasá žena podpírající Vůdce Třetí říše.
„Už jsme skoro tam, Meine Frau. Na konci této ulice na nás bude čekat přistavené sanitní auto.“
„Jak nedůstojné!“ postěžovala si. „Plížit se nocí pod pytlovými plášti jako nějaké krysy! Je ti už lépe, Adolfe?“
Adolf Hitler své ženě neodpověděl, pouze chraplavě zakašlal.
„Vůdce na tom není dobře, Katzi, alespoň, že to bombardování přestalo.“
„Nemějte strach, Mein Frau, Sověti jsou ještě daleko odtud.“
Trojice utečenců zahnula za nejbližší roh a oslepily ji oslnivé světlomety nastartované sanitní dodávky.
Adolf Hitler se odvrátil a uslzenýma očima pohlédl za sebe na rozbombardované domy a ulice, po nichž stékal vydatný déšť. „Já se vrátím!“ pronesl rozhodně. „Jednoho dne můj hrdý německý národ vyžene tu slovanskou pakáž až za Ural a vezme si zpět, co mu po právu náleží!“
„Mein Führer!“ zvolal Katz. „Musíme si pospíšit, letadlo odlétá za dvacet minut! Čeká na vás Nový Berlín!“
Vůdce rázně přikývl. „Až po tobě, má drahá,“ usmál se na Evu Braunovou a pomohl jí nastoupit do zadní části vozu.
Herbert Katz za manžely přibouchl dveře a sám si sedl dopředu do oddělené kabiny, kde na něj trpělivě čekal mladý řidič. Oděn byl do uniformy příslušníků SS a čepici s kšiltem měl naraženu hluboko do čela. Na Katzův pokyn řidič zařadil rychlost a auto se rozjelo.

Manželé Hitlerovi seděli vedle sebe v pevném objetí. Silnice byla plná výmolů a děr po sovětském dělostřelectvu, tudíž sanitní dodávka neustále kličkovala a házela s sebou. Po několika minutách nepohodlné jízdy však auto náhle zastavilo.
„Co se děje?“ zamračila se Eva Braunová. „To už jsme na letišti?“
„Nesmysl!“ zavrčel její manžel. „Pravděpodobně silniční kontrola.“
Zadní dveře se prudce otevřely a vpustily do auta lezavý vítr. Před manžely Hitlerovými stál promočený řidič.
„Co se, sakra, děje? Kde je Katz? Okamžitě mi ho sem zavolej!“ dožadoval se Vůdce.
„Obávám se, že Katz nebude moci uposlechnout váš rozkaz, můj Vůdče!“ zasmál se řidič. „Ustřelil jsem mu totiž hlavu.“
Eva Braunová vyděšeně vypískla.
„Jak se opovažuješ?!“ zahřměl Adolf Hitler.
„Musím uznat, že jste mi v mnohém ušetřil práci,“ pokračoval s potěšeným úsměvem řidič. „Nahrát svou vlastní sebevraždu, vynést se z bunkrů v pytlích a pláchnout, ó, to bylo chytré! Vždy jsem si říkal, že šílení masový vrazi museli být obdařeni jistou formou génia. A vidíte? Opravdu velice, velice chytré!“
„Co-co jsi zač?!“ vykoktal ze sebe Adolf Hitler.
„Na tuhle otázku bych taky rád znal odpověď!“ ušklíbl se řidič a sundal si čepici, zpod níž se vyvalily zářivě bílé vlnité vlasy. „Tak kdo bude první? Můj Vůdče, zachováte se jako džentlmen a postavíte se před svou ženu, nebo dáte za pravdu věčnému pravidlu: Dáma má vždy přednost?“
Adolf Hitler se k velikému překvapení své manželky schoulil do rohu vozidla a třásl se po celém těle.
Řidič se zasmál. „Myslel jsem si to. Paní Braunová, je mi líto.“
Potemnělou sanitní dodávkou prosvištělo červené světlo, ozvala se zvonivá rána a křik obou manželů Hitlerových se smísil s dunivými ránami, které vydávalo sovětské dělostřelectvo.
Adolf Hitler se držel rukama za hlavu a hystericky řval při pohledu na černou skvrnu s cákanci spálené krve – to jediné zbylo z jeho milované ženy.
„Ty svině!“ řval jako smyslů zbavený. „Ty odporná židovská svině! Kdo tě poslal?! Americká rozvědka? Rytíři Sionu?“
„Samá voda!“ uculil se řidič. „Zapojte trochu představivosti, můj Vůdče! Tam, odkud pocházím, by se vám líbilo; rasová nadřazenost, genetické orgie, očipovaná populace… absolutní kontrola – ráj pro každého sociopata. Ale dost už řečí! Povězte mi… čeho se na světě bojíte nejvíce?“
„Nedělej to! Nedělej to, prosím!“ žadonil horečně smyslu zbavený Hitler. Oči se mu zalily slzami a v koutcích jeho rozpraskaných úst se objevila pěna. „Chceš, abych se omluvil za to, co jsem udělal? Dobře, dobře, omlouvám se! Nezabíjej mě, prosím!“
„Čeho se na světě bojíte nejvíce?“ opakoval důrazně řidič.
„Smrti… smrti! Nezabíjej mě… prosím, ne! Miluju Židy! Ich liebe Juden! Ich liebe Juden! Je mi to všechno líto! Donutili mě k tomu! Nezabíjej… ne, ne… já nechci! Myslíš-myslíš si, že mojí smrtí to všechno skončí?! Nein, nein, ta ponorka odpluje i beze mne, pýcha Árijské rasy přežije v Novém Berlíně a vybuduje nový svět bez špíny a moru!“
Řidič obrátil oči v sloup. „Ále, dej mi pokoj!“ prohodil znuděně a nocí se roznesla další zvonivá rána.

13. 12. 2012 Oko bouře

00:02 EET, Al-Matariya, Hnízdo

„Slyšel jsem výstřely. Co se to tu, k čertu…?!“ Seamusi Larkinovi se po příchodu do vyslýchací místnosti naskytl hrůzný pohled. Na zemi tam v tratolišti krve leželo bezvládné tělo a vedle něj stáli Kasam s Kairou, jež naprosto otřesená vzlykala bratrovi v náručí. Kasam ji utěšoval a hladil ji po zacuchaných vlasech. Pod jejich nohama ležel revolver, z jehož rozžhavené hlavně se kouřilo.
„Nehoda,“ řekl nepřítomně Kasam. „Ujisti se, jestli je opravdu mrtev.“ „Tomuhle říkáš nehoda?! Chtěl si ho přece vyslechnout, ne ho zabít!“
„Seamusi, prosím!“ naléhal Kasam.
Larkin si nasupeně odfrkl. „Kvůli tomu jsi mě sem volal? Mám tam v Ústředí stoly plné lidí, co ještě žijou, tenhle mou pomoc už zřejmě potřebovat nebude!“ Poklekl k Eridiovi a provedl zběžné vyšetření. „Tep neznatelný, rozšířené zornice… jsou tu tři průstřely, dva bezpochyby šly přes pravou plíci, třetí je velmi blízko srdce… je mi líto, Kasame, tady už opravdu nic nezmůžu.“ Larkin se už chtěl od těla odvrátit, když v tom ho ledová ruka chytla za zápěstí.
„Baf!“ usmál se pobledlý Eridias.
Larkin zavřeštěl a omdlel.
„Můj bože!“ vykřikla Kaira, když se Eridias zvedl ze země, oklepal se a ladně překročil ležícího Larkina.
„Copak? Mám něco ve vlasech? Ach ták, ty jsi jí to neřekl?“
Oba sourozenci hleděli s otevřenými ústy na Eridiovo okázalé zmrtvýchvstání, přičemž ani jeden z nich nenalézal slova.
„Nemůžeš zemřít!“ vydechl úžasem Kasam.
„Výborně!“ zatleskal mu Eridias. „Neříkal jsem náhodou, že chvíli potrvá, než vstřebáš všechny ty informace, o které jsem se s tebou podělil?“
„J-jak to myslíš, že nemůže zemřít?“ vykoktala zděšená Kaira.
„Tak, jak to říkám,“ pokrčil rameny Kasam.
„Ale-ale já střelila – třikrát! Jak je – jak je tohle možné?!“
„Myslím, že to neví ani on sám.“
Eridias si hořce povzdechl a přistoupil ke stolu, odkud si vzal tajemný kufřík spolu s ještě záhadnější kovovou rukojetí. „Když už jsme u toho vzpomínání, možná se ti vybaví, k čemu slouží tohle!“ řekl posléze, když si v pravé ruce pohrával s rukojetí, jejíž oválné strany byly posety mnoha tlačítky a spínači.
„Nemám nejmenší tušení.“
„Opravdu? Napovím ti. Říká se tomu vrill.“
Kasam se zamračil. „Kairo, schovej se za mě!“
„Co se-?“
„Udělej, co ti říkám, sakra!“
Kaira se rychle otočila a stoupla si za bratrova rozložitá záda. Kasam pomalu ustupoval k východu.
„Víte, moc rád bych si tu s vámi povídal, ale na tohle opravdu nemám čas a očividně zde nejsem vítán.“ Eridias přelétl pobaveným pohledem svou zakrvácenou hruď.
„Co chceš dělat?“
„To, co musím – hodlám zachránit tenhle zkurvenej svět!“
„Odsud se bez pomoci nedostaneš! Je to tu jeden velký labyrint, ztratíš se!“
„Tak mi pomoz, Kasame! Dal jsem ti velmi cenný dar – mé vzpomínky! Víš, co je v sázce, pokud neuspěju!“
„Na to zapomeň!“
„No, v tom případě jsem zas na všechno zbyl já sám… Řekni mi, čeho se na světě bojíš nejvíce?“ usmál se Eridias, namířil vrill na Kasama s Kairou a stiskl krvavě rudé tlačítko.

06:09 EET, Gíza, Egypt

„Nesnáším tahle horký rána!“ pronesl plukovník Heller, když spolu se svým pobočníkem stáli u provizorního heliportu na severním cípu Gízské plošiny.
„Pane, copak ve Fremontu nejsou velká horka?“ podivil se mladý černoch.
„Jste idiot, seržante Foxley,“ zavrčel plukovník Heller, sáhl si do náprsní kapsy své polní uniformy a vytáhl tlustý doutník, jemuž okamžitě ulomil špičku. „To můj bratr žije v Kalifornii, já jsem z Washingtonu.“
„Pane, omlouvám se, pane.“
„Nechte těch keců, a koukejte mi připálit!“
Seržant Foxley pohotově vytasil zapalovač. Pět měsíců služby u plukovníka Hellera ho naučila jedné důležité věci: vždy mít u sebe zapalovač a placatku s ginem. Plukovník své zapalovače neustále ztrácel, nikdy ho to však neodradilo, aby po každém vykouřeném doutníku neprolil vyprahlé hrdlo něčím ostřejším.
Heller dvakrát silně potáhl. Namodralý kouř okamžitě obklopil jeho lysou hlavu, na které seděla vojenská čepice s krátkým kšiltem. Heller se poškrábal v pěstěném kníru a znovu potáhl z kubánského doutníku. „Slyšel jsem, že Rusové uvažují o jaderném útoku proti té rudé lůze. Co myslíte, Foxley, mám se těšit na atomové sluníčko?“
„Říká se to, pane, ale já tomu osobně nevěřím“
„Vy jste mi tedy optimista!“
„Ano, pane, věřím, že Bůh by nedokázal přihlížet tolika uzmutým životům.“
Heller se z plných plic zasmál. „Jsem u armády už třicet let a víte, kolika lidem jsem vzal život? Kdyby tu nad námi bděl ten váš Hospodin, pravděpodobně bych byl na druhém místě jeho seznamu hledaných, hned po Paulovi Tibbetsovi!“
„A kdo říká, že nejste, pane?“
Plukovníku Hellerovi zmrzl úsměv na rozpraskaných rtech. „Neserte mně, Foxley! Víte moc dobře, že když se blbě vyspím, budete podávat zapalovač svým kumpánům na Súdánský hranici.“
„Ano pane, omlouvám se, pane!“
Heller naposledy silně potáhl z doutníku, pak jej hodil pod sebe a zadupal do horkého písku. „Kde sakra jsou?“
„Mají dvanáct minut zpoždění,“ odpověděl Foxley při pohledu na hodinky.
„Vy s tím ginem taky nepospícháte, seržante.“
„Omlouvám se, pane, tady je.“
Heller se spokojeným zamlaskáním převzal od svého pobočníka placatku a řádně si přihnul. Za jeho zády pomalu sílil zvuk rotoru helikoptéry. Plukovník Heller se otočil ke krvavě zbarvené východní obloze a s přimhouřenýma očima sledoval přibližující se objekt.
„Je tady, pane!“
„To vidím, do hajzlu!“ odplivl si Heller.
Armádní vrtulník přeletěl nad jejich hlavami a dosedl na blikající heliport, čímž zvířil štiplavá mračna písku.
„Co je, sakra, vlastně zač tenhle Drake?“ řval plukovník Heller, aby přehlušil zvuk rotoru.
„Myslel jsem, že to víte, pane, zaslali nám celou jeho osobní složku!“
„Kdybych měl číst každej papír, co mi z velení pošlou, nepotřeboval bych vás, Foxley!“
„Rozumím, pane! Sir William Drake je jedním z nejuznávanějších vědců na poli fyziky a matematiky, je poradcem Bílého domu a v současné době pracuje na odtajněném projektu zvaném NOSTRADAMUS. Díky jeho práci tady vlastně všichni jsme.“
„Říkal jste, že tenhle Drake má titul sira, Foxley?“
„Ano, pane, byl jím vyznamenán před dvěma roky za mimořádné služby Spojenému království.“
„Takže Brit! To nám ještě scházelo! Až si to tu odbudeme, ujistěte se, že máme v jídelně nějaký sypaný čaj!“ ušklíbl se Heller.
Rotor helikoptéry se již úplně zastavil, a jakmile poslední mračna písku usedla, vystoupila z železného kolosu dvojice mužů. Prvním z nich byl William Drake, stále ještě oblečený ve skvěle padnoucím obleku, v němž přednášel před Cambridgeskou univerzitou. Druhým mužem byl vysoký dlouhán, oblečený do ušpiněných jeansů a khaki košile. Na nose mu seděly brýle s tlustými kulatými obroučkami a do očí mu stínil pomačkaný hnědý klobouk.

Plukovník Heller se nadechoval k pozdravu, Drake však mávl odměřeně rukou. „Zdvořilosti si nechme na potom. Podejte mi hlášení! Už jste zajali Subjekt 12? Chci ho vidět! Hned!“
„Kdo si, sakra, myslíte, že jste!“ osočil se Heller.
„Jsem váš nový nadřízený a přebírám velení nad touhle operací.“
„Tohle je vojenská operace a vy jste civilista. Neposlechne vás ani kuchař z jídelny!“
„Ach tak!“ ušklíbl se Drake. „Vám to ještě neřekli?“
„Co mi měli říct? Foxley?! Kurva, co je v těch průvodních papírech napsáno? Píše se tam něco o změně velení?“
Seržant Foxley rázně zakroutil hlavou.
„Už to není vojenská operace, plukovníku,“ usmíval se spokojeně Drake. „Od teď je všechen vojenský personál převeden pod jurisdikci NSA a mou správu, vaši muži se samozřejmě budou i nadále zodpovídat pouze vám, nicméně vy, plukovníku, nehnete ani prstem, dokud já nesvolím, je to jasné?“
„Chci to písemně.“
„Udělám pro vás víc než to!“ odpověděl Drake, vytáhl z kapsy svého saka orazítkovaný dokument a předal jej plukovníkovi. Heller si znechuceně odplivl a pustil se do čtení.

06:15 EET, Al-Matariya, Hnízdo

Kasam otevřel oči, ale hned je zas zavřel, kdosi mu svítil do zornic baterkou. „Dej s tím pokoj, Seamusi! Kde to jsme?“
„Na ošetřovně, přinesli tě sem před třemi hodinami. Našli nás v bezvědomí, já utrpěl jen malý šok, takže jsem se vzbudil ještě ve vyslýchačce. Vy jste takové štěstí neměli, museli jsme vás dopravit sem.“
„Myslel jsem, že jsem mrtvý! Musel to nastavit na omráčení. Kde je Kaira?“
„Žádné strachy, je v pořádku, probudila se před dvaceti minutami a teď odpočívá ve vedlejší místnosti.“
Kasam se pomalu posadil. Hlava se mu zatočila, až ztratil rovnováhu a celý se zakymácel, div nespadl z lůžka.
„Pomalu!“ křikl Larkin. „Nevím, co vám ten magor udělal, ale oba jste prodělali silný nervový otřes! Jak se cítíš?“
„Jako po seskoku volným pádem! Potřebuju-potřebuju mluvit s-“
„Teď potřebuješ hlavně odpočívat, tvé motorické-“
„Kašlu ti na odpočinek, Seamusi! Jestli nám uteče… nemáš ani ponětí, čeho je schopen!“
„Už ho hledáme, z Hnízda se nedostane, Malik si to vzal na starost.“
„Malik?! U Alláha, ten z toho udělá křížovou výpravu, musím s ním hned mluvit!“
Larkin se jízlivě ušklíbl a nenápadně, aby to Kasam nezpozoroval, vytáhl z kapsy injekci se silným sedativem. Kasamovy smysly však nebyly natolik otupělé, jak si Larkin myslel. Vše se seběhlo až příliš rychle. Jakmile Kasam spatřil injekci, vyrazil ji Larkinovi z ruky a pravým loktem mu zasadil ránu přímo do břicha. Tělnatý Larkin se zapotácel a spadl na protější stolek plný chirurgických kleští a skalpelů. Zářivka v místnosti nepatrně zablikala.
„Jak dlouho to už táhneš s Malikem, Seamusi?!“ zuřil Kasam, pomalu vstal a kymácivou chůzí se dobelhal k ležícímu Larkinovi. Ten měl od skalpelu pořezanou pravou ruku a schoulený do klubíčka se chvěl po celém těle.
„Odpověz mi!“
„O-o čem to mluvíš? Chtěl jsem, abys zůstal v klidu! Musel jsem-“
„Ty podělanej lháři! Kairu si taky nadrogoval?!“
Z tunelů nad nimi se ozvaly čtyři tlumené výstřely.
Kasam vzhlédl a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Naši rozpravu dokončíme později. A zvedej se, ty bečko, vypadá to, že budeš mít za chvíli spousty práce… poděkuj za to Malikovi. Kde teď, ten parchant, vůbec je?“
„Asi-asi ve spojovačce, koordinuje tam pátrací týmy.“ Kasam na ležícího Larkina znechuceně plivl, poté se k němu otočil zády a odbelhal se z ošetřovny do temných chodeb Hnízda.

Spojovatelna byla podlouhlá místnost, ve které Strážci schraňovali tu nejcennější kořist – vojenské rádio. Zde se proto konaly veškeré porady a odtud také vysílalo pravidelné rádiové přenosy, poskytující naději a útěchu lidem trpícím v Káhiře. Uprostřed místnosti stálo pole černých barelů, v nichž plápolal oheň – jediný zdroj tepla a světla. U vlhkých stěn ležely na stolech mikrofony, plány města a přilehlých pozemků, zesilovače, antény a samozřejmě početná sestava reproduktorů společně se samotným rádiem, velkým jako šatní skříň.
Musí… těsně před námi… slyšeli jsem výstřely…
„Rozumím,“ odpověděl do vysílačky Malik. Spolu s Hakimem se skláněli nad jedním z mikrofonů. „Jaká je vaše přesná pozice?“
Vidíme ho… zahajte palbu… miřte na nohy… miřte… ach, muj bo… co to sakra…
„Nahlašte pozici… okamžitě!” řval Malik.
Hnízdem se roznesl křik a výstřely ze samopalu.
„Hlaste se! Je tam někdo? Nahlaste pozici!“
Z reproduktoru doléhal k Malikovo uším pouze šum.
„Ty výstřely šly z východních tunelů,“ zamyslil se Hakim, drbaje se ve své dlouhém plnovousu.
„Východní tunely jsou zaplavené, bude se muset vrátit,“ uvažoval nahlas Malik. „Ali, spoj mě hned s Farimem na Shromaždišti!“
Mladičký spojovatel přepnul několik spínačů a podal Malikovi mikrofon.
„Tady Ústředí, hlaste příjem, přepínám!“
Slyšeli jsme výstřely… je tam… v pořádku?
„Vypadá to, že cíl se pohybuje ve východních tunelech a bude se vracet, vezmi všechny muže a běžte mu naproti, skupiny po pěti, šetřte municí! Rozumíte? Přepínám!“
Rozumíme… chcete… živého… neb… mrtvého?
„Je mi to jedno! Zneškodněte ho!“ odpověděl chladně Malik.
Máme… tu… signálem… ještě jednou… zopakujte… potvrďte rozkaz…
„Posíláš je na smrt!“ zamračil se Hakim a vzal Malikovi mikrofon. „Už jsme přišli o deset mužů, nemůžeme si dovolit další ztráty! Možná ho bude lepší nechat jít!”
„Zešílel jste, starče?!“ vyprskl Arab. „Pokud nám uteče, může o nám říct Američanům všechno! Je to určitě jejich špeh!“
…Potvrďte rozkaz… Ústředí…
„Vraťte mi ten mikrofon!“
Hakim ale přístroj pevně stiskl a přiložil si jej k ústům. „Tady Ústředí, zrušte poslední rozkaz, vyčkejte dalších pokynů, přepínám a končím!“
Malik zbrunátněl. „Tak to jste přehnal!“ zaskřípal zuby, sáhl za svůj opasek a vytáhl pistoli. „Vraťte-mi-ten-mikrofon!“ slabikoval výhružně Arab, držíc přitom zbraň u Hakimovi hlavy.
Stařec jej provrtával zkoumavým pohledem, mikrofonu se však nevzdal.
„Počítám do tří, Hakime! Jedna…dva-“
„Vypadni od mé vysílačky!“ ozval se za Malikem rozzuřený hlas.
Než zaskočený Malik stačil cokoliv udělat, Kasam ho praštil do obličeje s takovou silou, že mladý Arab upustil zbraň a odpotácel se do protějšího kouta místnosti.
„Ta dnešní mládež!“ zavrčel Hakim, když zvedl Malikovu zbraň. Vytáhl z ní zásobník a hodil pistoli za ležícím mladíkem. „Vítej, příteli, už jsem se o tebe začínal bát!“
„Našli jste ho?“
„Ano, vypadá to, že se snaží utéct východními tunely, ale ty jsou zatopené, bude se muset vrátit až na Shromaždiště a odtud-“
„Kolik mužů už tam zařvalo?“
„Deset… nevíme, jestli jsou naživu, nebo v bezvědomí, jen se nám nehlásí,“ odpověděl pohotově Hakim.
„Dobrá, musíme jednat rychle,“ přikývl Kasam. „Ali, vysílačku, spoj mě se Shromaždištěm!“
„Jak si žádáš.“
„Děkuji. Tady je Ústředí, máme pro vás nové rozkazy, ozvěte se, přepínám!“
Kasame!… je dobré… tvůj hlas… říkali… ošetřovně… špatném stavu…
„Byl jsem na tom i hůř, Farime. Potřebuji, aby se všichni tvoji muži stáhli na Shromaždiště, obkličte ústí východního tunelu, nesmí vám proklouznout, za žádnou cenu ale nestřílejte, vyčkejte než dorazíme!“
… bude klást… odpor… co máme… dělat?
„Povězte mu, že pro něho mám nabídku, která se neodmítá! Potvrďte, přepínám!“
… Rozumím a končím…
Kasam hodil mikrofon zpátky na stůl a jeho planoucí pohled spočinul na Malikovi, který se u protějšího stolu právě stavěl na nohy, utíraje si krev z roztrženého rtu. „Ty půjdeš se mnou, budeš se muset postarat o těla těch, jež si poslal do tunelů.“
Mladý Arab se napřímil a mlčky přikývl, v očích mu však nebezpečně blýskalo.
„Mistře Hakime, mohu vás požádat, abyste tu zůstal? Blíží se sedmá hodina ranní a týmy budou podávat hlášení z povrchu. Potřebuji zde u rádia někoho, komu se dá věřit.“
„Spolehni se, příteli,“ uklonil se stařec. „A hodně štěstí!“
„Děkuji vám, budu ho potřebovat! Maliku, za mnou!“

06:51 EET, Gíza, Egypt

„Řekne mi konečně někdo, co se tu děje?“ domáhal se plukovník Heller, když spolu se seržantem Foxleyem následovali Drakea a jeho doprovod do liduprázdného velitelského stanu.
„Otázky tu kladu já, plukovníku,“ odbyl jej Drake. „A už podruhé se ptám, kde je subjekt dvanáct?! Dostal jsem zcela jasné vyrozumění, že se vám ho podařilo lokalizovat přímo v srdci Káhiry!“
„Foxley, ukažte mu to!“
Mladý seržant přistoupil k dlouhému stolu, jehož deska byla zároveň obrovská dotyková obrazovka, a několika pohyby zobrazil čtveřici satelitních snímků. Drake se ke stolu lačně vrhl.
„Zvětšete mi to! Kdy byly tyto snímky pořízeny?“
„Včera v poledne, nepodařilo se jich udělat víc, kvůli zvýšené oblačnosti a té zatracené bouřce,“ vysvětloval Heller.
„Potřebuji to vědět přesně! Kdy byly vyfoceny!“
„Ve 12:21, doktore,“ odpověděl Foxley.
Drake se potěšeně zasmál. „Dvanáct, dvacet jedna, jedna, dva, dva, jedna, báječné, prostě báječné! Kde je teď?“
„To zatím nevíme jistě,“ zamračil se Heller. „Než se tam dostali moji lidé, už byl pryč.“
„Naprosto nepřijatelné!“ vykřikl Drake. „Člověk by si pomyslel, že při všem to úsilí, které bylo do této operace vloženo, přece nemůže vše ztroskotat na neschopnosti nalézt a zajmout jednoho muže v hlubokém bezvědomí! A vidíte? Toho jsme zde právě svědky! Měl jsem vás za schopnějšího muže, plukovníku, alespoň vaše pověst vás předstihuje.“
„Řekl jsem, že zatím nevíme, kde je,“ ušklíbl se Heller. „Začali jsme s vyslýcháním očitých svědků té události. Krom pár ujetých nesmyslů o padajícím světle z oblohy a příchodu andělského spasitele jsme se nakonec pár užitečných věcí dozvěděli. Výpovědi se schodují v tom, že byl z místa odnesen dvojicí Strážců.“
„Strážců?! Kdo jsou Strážci?“
„Tak si říká místní odbojové hnutí.“
„Vy tu máte dokonce vzpouru?! Stále lepší a lepší, plukovníku!“ rozhazoval rukama Drake a energicky obcházel kolem stolu. „A co dělení se zbytkem? To vašim mužům dělá také problémy?“
„Neřekl bych. Tihle Strážci jsou velice užitečná sebranka. Právě díky nim se nám to tu ještě nesesypalo na hlavu. Paradoxně jsou to oni, kdo přemlouvají lidi, aby se nepouštěli do žádných nepokojů a útoků proti nám. Dokonce se jim daří pašovat do města i jídlo a čistou vodu, čímž dost zmírňují napětí mezi oběma stranami.“
„Nezajímá mě, k čemu jsou dobří, pokud mají Subjekt 12, stávají se automaticky naším hlavním cílem! Musíte je okamžitě vypátrat!“
„To nebude třeba, víme, kde se skrývají,“ zamlaskal spokojeně Heller. „Mají důmyslný úkryt v podzemních prostorách v severní části Káhiry. Říkají tomu labyrintu Hnízdo.“
„Heliopolis!“ užasl Drakeův tajemný doprovod. „Wille, oni našli posvátné podzemí Slunečního města! Ani nám se ho nepodařilo objevit, a to jsme v Al-Matariye kopali nepřetržitě osm let!“
„Takže si to ujasněme!“ chytl se za hlavu Drake, stále obcházející kolem stolu jako lev vyčkávající na svou kořist. „Máte zde hnutí odporu, víte, co dělají, víte, kde se skrývají a nehnul jste ani prstem, abyste je z těch děr vykouřil? No tak! Váš dech exponenciálně narůstá, zornice máte rozšířené a za tu krátkou dobu, co spolu mluvíme, jste pětadvacetkrát zaťal svou pravou pěst! Očividně se už nemůžete dočkat, až to na mě vybalíte! Tak už to neprodlužujte a řekněte mi, že pro mne máte nějakou dobrou zprávu, ohromte mě!“
„Mám v Hnízdě svého člověka,“ přikývl Heller. „A ten právě dnes přijde zrovna sem, k tomuhle stolu, a řekne mi, kde Subjekt 12 drží, co s ním hodlají udělat a pokud budu chtít, osobně ho přinese k vašim nohám na zlatém podnosu!“
Williamu Drakeovi se zastavil, ohlédl se překvapeně po plukovníkovi a teatrálně zatleskal. „Teď jsem to já, kdo zažívá pocit nebývalého vzrušení! Jsem ohromen!“
„Tak dokud jste v téhle dobré náladě, možná by nebylo od věci nám prozradit, proč tady vlastně všichni jsme? A nesnažte se mi chcát na nohy, doktore, protože je očividně jasný, že cílem téhle operace není předejít dalšímu teroristickému útoku! Honil jsem se za teroristy přes patnáct let a nikdy se nám do toho nesrala NSA nebo Bílý dům! Takže… řekněte mi, co ta vaše zatracená počítačka vlastně předpověděla?“
„Máte velice příkladný služební záznam, plukovníku,“ zamlaskal samolibě Drake,
„nezdráháte se uposlechnout jakýkoliv rozkaz. To se mi líbí! Zajisté mám v plánu objasnit vám každý detail této operace, nicméně, tyto informace jsou přísně tajné a váš pobočník nemá dostateč-“
„Zůstane zde,“ řekl neoblomně Heller. „Seržantu Foxleymu věřím více jak své vlastní matce, mimoto, ani já nemám dostatečné bezpečností prověření. Tak proč zkrátka tu otravnou úřednickou šarádu nepřeskočíme?! Čím dříve to budu vědět, tím rychleji toho vašeho šaška narvu do klece a vy mi přestanete lézt na nervy!“

William Drake se na Hellera zaujatě podíval, v koutcích úst mu pobaveně zacukalo. „Bude lepší, když se na to oba posadíte, protože na světě je pouze pár zasvěcenců, znající všechny okolnosti téhle operace.“ Z kapsy svého saka vytáhl paměťovou kartu a zasunul ji do zdířky, vestavěné v boku stolní desky. Satelitní snímky okamžitě vystřídalo nespočet jiných fotografií. Drake vybral jednu z nich a ta zaplnila celou obrazovku.
„Věděl byste, kdo to je?“
„Samozřejmě,“ oklepal se Heller. „Ježíš Kristus!“
„Správně,“ přikývl Drake a posunkem ruky přešel na další fotografii. „A co tenhle?“
„Osiris!“ vykřikl Foxley.
Plukovník Heller se na svého pobočníka udiveně zadíval.
„Už jsem v Egyptě jednou byl, pane, jako turista. Pamatuji si ho, protože jeho vyobrazení bylo snad v každém chrámu, který jsem navštívil.
„Ano, máte pravdu, seržante,“ přikývl Drake a přešel na další snímek. „Tohle je zase aztécký Quetzalcoatl, u Mayů známý jako Kukulkan, Inkové ho nazývali Virakoča, mnoho jmen, stejná osoba. Na další rytině můžete vidět Nicolase Flamela, bájného alchymistu, tahle fotografie zas zachycuje bystu řeckého boha Dionýsa, miláčka olympských bohů.“
„Kam tím, sakra, míříte?“
„Hned se k tomu dostanu, plukovníku! Každá z těchto postav má místo v naší historii, jejich životy od sebe dělí stovky, někdy až tisíce let, a přesto toho mají společného více, než se na první pohled může zdát. A obzvláště pak jednu velmi užitečnou vlastnost – všichni dokázali obelstít smrt – Ježíš byl ukřižován a následně vstal z mrtvých a zjevil se svým dvanácti učedníkům, Osiris, zabit bratrem Sutechem, opět vstal z mrtvých, Nicolas Flamel objevil kámen mudrců, pokrm nesmrtelných, Quetzalcoatl, běloch s dlouhým vousem, byl ve Střední Americe uctívaným symbolem vzkříšení, Dionýsos, syn boha Dia, byl zabit a vzkříšen. A tyto muže spojuje ještě jeden velmi důležitý prvek: sindex 12!“
„Počkejte chvilku, chcete mi namluvit, že u těchto chlápků, u Ježíše, toho Osirise, Flamela, u nich všech našel ten váš stroj nějakou souvislost?“
„Více než to, plukovníku!“ usmál se pobavený Drake. „NOSTRADAMUS nejenže u těchto osob vysledoval shodný sindex, ale také určil, že se jedná o jednu a tu samou osobu.“
„Vy žertujete!“
„Vůbec ne, plukovníku! Popravdě řečeno řekl jsem vám jen pár příkladů této zajímavé shody. Abych to shrnul, sindex 12 byl vysledován přesně u dvaceti a jednoho případu. Další takovou osobností byl například egyptský bůh Thovt. Anebo ještě lépe, biblický Jehova!“
„Vydržte!“ vzal si slovo seržant Foxley. „Mluvíme tu přece o samotném Hospodinu!”
„No a?“
„No a?! Je dost šílené si představit, že by Ten, kdo dal lidstvu deset přikázání a vyvedl Židy z Egypta, mohl také…“
„Co? Zemřít na kříži? Stát se misionářem mezi indiány? Vládnout Egyptu? Zahubit celé města? Bojovat ve válce za nezávislost? Ať si to chcete nebo nechcete přiznat, čísla nelžou. Je to plán, vzorec, a číslo dvanáct je jeho součinitelem, kde ve výsledku všichni…. jsou jeden.“
„Jak může jeden člověk být na tolika místech najednou? To je přeci nemožné!“
„Pro nás možná,“ ušklíbl se Drake. „Jsme příliš spjatí s touto realitou, příliš lpíme na našem trojrozměrném myšlení, a tak zapomínáme, že existují i další rozměry, jako je třeba čas! Pokud vezmeme v úvahu právě tento určitý rozměr, odpověď na vaši otázku je nasnadě.“
„Subjekt 12 je cestovatel časem?“ vyhrkl seržant Foxley, jemuž ohromením div nespadla brada.
„Bingo!“ zvolal Drake a vybral na dotykové obrazovce další snímek, tentokráte zachycující starou rytinu ze středověkého Londýna s černými, rozvířenými mraky na pozadí.
„Dobrá, dobrá, jste fanda Star Treku, beru to!“ rozesmál se plukovník Heller. „Můžeme už toho divadla nechat? No tak! Tohle je blbej britskej vtip! Věci jako cestování časem fungují jen na plátnech kin!“
„Myslíte?“ pousmál se Drake. „Nechci být hrubý, ale z nás dvou jsem to já, kdo má doktorát z matematiky a fyziky. A já vám tvrdím, že cestování časem možné je! Vše záleží pouze na našem porozumění samotného času. Seržante, máte u sebe nějaký prázdný papír?“
Daniel Foxley otevřel svou brašnu s armádními dokumenty, již nosil neustále při ruce, vytáhl čistý list a podal jej doktoru Drakeovi, který ho s díky přijal a nakreslil přes bílou plochu papíru tlustou čáru.
„Tohle,“ ukázal na svoji prostou kresbu, „je znázornění času, jak ho vnímá většina populace. Každý z nás si takovéhle časové osy kreslil už na základní škole, nicméně tato podbízivá představa je naprosto zcestná! Čas je tak mylně vnímán jako lineární osa, kde nalevo je minulost, veprostřed přítomnost a napravo budoucnost. Nesmysl! Opravdová podstata času se podobá spíše něčemu takovému!“ Drake papír nemilosrdně zmuchlal do kuličky a hodil jej plukovníku Hellerovi.
„Nechápu…“ mračil se Heller při pohledu na zmuchlaný papír ve svých dlaních.
„To, co teď držíte v ruce, je přibližný model naší časové reality. Je to splácaná koule plná všeho možného bordelu a smetí, jakým jsou paralelní vesmíry, černá hmota, quarky, leptony a jim podobné částice. Žádná přímá linka, žádný lineární koloběh života, pouze vířící chaos, jenž se na první pohled zdá být nekontrolovaný a řízený náhodou. Řekněme, plukovníku, že vaše současná pozice v časovém kontinuu se nachází přímo na samotném svrchu téhle papírové koule a potřebujete se dostat do jejího středu, kde se právě odehrává vaše dětství. Jak to uděláte, aniž byste zmuchlaný papír rozbalil a narovnal?“
„Já nevím, zřejmě bych v tom papíru udělal díru.“
Drake se blaženě usmál. „Červí díra! To je odpověď na vaši otázku o cestováním časem, plukovníku!“

07:47 EET, Al-Matariya, Hnízdo

„Jak jsme na tom?“ vyzvídal Kasam, když spolu s Malikem dorazili k zástupu devíti mužů, stojících u ústí východního tunelu, se zbraněmi namířenými do temnot podzemí.
„Kde jsou všichni ostatní?“
„Jsou na druhé straně Shromaždiště,“ odpověděl Farim. „Ustrašení budižkničemové! Odmítli se mu postavit, tvrdí, že je to Džibril, rádce Mohamedův!“
„Ještě se neukázal?“
„Zatím ne, Kasame! Možná si našel jinou cestu z toho proklatýho labyrintu, možná vytušil naši lest a bojí se ukázat!“
Kasam se zamračil. „On se nebojí ničeho.“
Z tunelu se náhle ozvalo tiché šplouchnutí.
Byla to snad krysa brodící se zaplavenými šachtami? Nebo snad kámen, co se ulomil a spadl na mokrou skálu? honilo se Kasamovi hlavou. Ozvalo se další šplouchnutí, mnohem hlasitější než to předešlé.
Malik vytáhl pistoli a vystřelil. Rázem se spustila palba ze samopalů a z automatických pušek. Tunelu se vyplnil rozvířeným prachem spolu s kusy odlomeného zdiva.

„Dost!“ řval Kasam. „Přestaňte! Tak dost, sakra!“
Palba utichla. „Máte rozum? Co kdyby to byl někdo z našich hlíd-“
Nestačil však dopovědět, z tunelu vylétlo zářivé červené světlo a narazilo do Farima. Arab se okamžitě skácel k zemi. Vzduch rozechvěla další střelba. Arabové se ukryly za vozidla a pokračovali v palbě. Shromaždištěm létala červená světla, odpovědí jim bylo hvízdání kulek a halas arabských obránců. Červené světlo narazilo do nejbližšího auta.
Sálem otřásla ohlušivá rána. Bílá dodávka vylétla do povětří, dva Araby, kryjících se za její kapotou, zachvátily plameny.
„Zastavte palbu! Okamžitě přestaňte! Dost! Dost!“ křičel Kasam.
Malik se krčil za planoucím barelem a jakmile uviděl hořící spolubojovníky, vyrazil, přeskočil spálené trosky a svým svrchníkem se je snažil uhasit.
Kasamův hlas přehlušily další výstřely ze samopalů, proto se zoufalý Arab rozhodl ještě k zoufalejšímu činu. Vyběhl ze svého úkrytu za sloupem a stanul s roztaženýma rukama přímo veprostřed palby. „Řekl jsem dost! Přestaňte střílet!“ Palba okamžitě ustala. Kasam se otočil k temnotám tunelu. „Tohle je čistě mezi tebou a mnou Eridie!“ křičel. „Nebudu a nechci s tebou bojovat! V hlavě mám obrazy, jimž nerozumím, potřebuju tvou pomoc! A ty potřebuješ mou!“
Nastalo hrobové ticho. Kasam přimhouřil oči a zadíval se upřeně do mračna rozvířeného prachu, jenž teď celé ústí východního tunelu obklopovalo.
„Eridie?“ Kasam čekal na odpověď, zdálo se, že marně. Když se otočil zpátky ke svým arabským bratrům, ozvalo se z temnot tunelu přidušené volání.
„Už tvou pomoc nepotřebuji! Vše, co jsem potřeboval, jsem se dozvěděl od tvých nohsledů, které si za mnou tak velkoryse poslal!“
„To nebylo mé rozhodnutí!“
„Na tom přeci nesejde, Kasame! Požádal jsem tě, abys mi pomohl s tímto posledním břemenem, ale tys odmítl! Už si nemáme co říct, jen mě zdržuješ!“
Oblaka prachu se rozestoupila a z tunelu vyšel Eridias, v pravé ruce držel napřažený vril, zatímco v levé svíral kovový kufřík. Malik vstal od naříkajících Arabů, popadl zbraň a začal střílet. Eridias sebou několikrát škubl, jak mu kulky provrtávaly hrudník, stále však pokračoval v chůzi. Malik upustil pistoli a úžasem oněměl nad jeho nezdolností.
„To sis opravdu myslel, že mě zastavíš olovem, Kasame?“ zvolal pobavený Eridias, při pohledu na svou zakrvácenou hruď. „To i císař Nero byl daleko nápaditější, předhodil mě své nevlastní matce. Vydrápala mi oči, mrcha jedna!“
„Jak jsem řekl, nehodlám s tebou bojovat! Ale nebudu ani přihlížet tomu, jak z Káhiry uděláš jedno velké krvavé bojiště!“
„Takže?“
„Takže ti pomůžu se dostat do Gízy.“
Eridiovi se na tváři objevil výraz nemalého překvapení. „Myslíš to vážně?“
„Máš mé slovo.“
„Proč mně chceš najednou pomoci?“
„Protože nemám na vybranou, Eridie. Viděl jsem, čeho jsi byl v minulosti schopen, a nechci, aby se to zde opakovalo! Pomohu ti porazit Američany, ale musíš mně slíbit, že neuděláš nic, co by ohrozilo lidi tam nahoře.“
„Nechápu, proč se o ně o všechny tak staráš? Co pro tebe ty lidi udělali? Postarej se o sebe a tvou rodinu! Nemůžeš je přeci zachránit všechny!“
„Ale můžu se o to pokusit! Maliku, sežeň svého přítelíčka Larkina, ať hned ošetří raněné!“
Mladý Arab kývl hlavou, ještě jednou si Eridia důkladně prohlédl a pak vyrazil ke schodišti vedoucím do Ústředí.
„Tak jak se rozhodneš?“
„Vždy jsem toužil uzavřít smlouvu s Ďáblem,“ usmál se Eridias a schoval vril do jedné z hlubokých kapes svého kabátu. „Tak platí!“

08:00 EET, Gíza, Egypt

„Červí díra?“ zamračil se plukovník Heller. „Máte namysli ten vesmírný nesmysl, co něco vcucne na jedné straně a vyhodí na druhé?“
„Obrazně řečeno, ano,“ přikývl Drake. „Její demonstrace jste byli včera svědky.“
„Nic jsem neviděl, protože celý den pršelo.“
„No právě, plukovníku!“ usmál se Drake, opět začal chodit kolem stolu a zuřivě při tom gestikulovat. „ Jedním z vedlejších projevů červích děr je tepelné vyzařování, jež nazýváme Hawkingovým zářením. Stephen Hawking kdysi zavedl tento jev výhradně pro demonstraci černé díry, nicméně, zdá se, že černé a červí díry toho mají společného víc, než si vědecká obec v minulém století dokázala připustit.“
„Co to s tím má co společnýho?“
„Všechno, plukovníku! Řekněte mi, jak vzniká taková průtrž mračen nebo pořádná bouřka?“
„Vinnou teplotních rozdílů,“ zamyslel se seržant Foxley. „Teplý vzduch stoupá do studené stratosféry a-“
„Přesně tak,“ přikývl energicky Drake. „A stejné je to s červí dírou! Objeví se, vy ji lidským okem nepostřehnete, ale její přítomnost nechá vzniknout ohromnému nahromadění tepla, vzduch se ohřeje a BUM – hromy a blesky začnou křižovat oblohu! Už v Bibli byly bouře vnímány nejen jako projevy božího hněvu nebo sil přírody, starověké národy považovaly bouřky za síly pocházející z jiného světa… když se dva světy střetnou, bouře roztrhá nebesa a uvrhne svět do bílého zatracení… to napsal jeden asyrský myslitel, možná ani sám nevěděl, jak blízko byl s tímto tvrzením pravdě. Podívejte se sami!“ zvolal Drake a ukázal na desku stolu. „Veliký londýnský požár v 16. století, den před tím zuřila nad Anglií bouře nevídaných rozměrů. Nad horou Sion se stahovala bouřková mračna, když Mojžíš přebíral deset přikázání od Hospodina. A raději ani nechtějte vědět, jaká byla meteorologická předpověď pro New York dva dny před jedenáctým zářím.“
„Londýnský požár, jedenácté září,“ ušklíbl se Heller, „a co takhle Sodoma a Gomora, tu má taky na svědomí ten váš Subjekt 12?“
Doktor Drake ve vší vážnosti přikývl. „Máme tu co dočinění s velmi nebezpečným recidivistou – časovým teroristou, chcete-li. Při jedné z jeho posledních návštěv v dvacátém století zahynulo přes osm set amerických občanů, proto musí být zastaven dříve, než se mu podaří uskutečnit kýžený plán.“
„Chápu, proč takový povyk,“ přikývl Heller. „Všichni z toho šílí. Dvacátého prvního prosince je už za sedm dní, konec mayského kalendáře, konec světa. Máte alespoň tušení, co má za lubem? Proč zrovna Káhira?“
„Víme jen místo a čas. Stane se to tady, dvacátého prvního prosince.“
„Možná, možná bychom se ho neměli snažit zastavit,“ poznamenal opatrně seržant Foxley. „Jestli je z budoucnosti, třeba se jen snaží zabránit nějaké strašlivé katastrofě, možná se snaží změnit svět k lepšímu. Válka mezi Ruskem a Čínou, hrozící nukleární holocaust, možná to chce zastavit!“
„K lepšímu? Vraždy, převraty, intriky, zdá se vám to jako cesta k lepším zítřkům?!“ rozvzteklil se Drake. „Tuhle kreaturu nezajímají lidské životy ani naše blaho, věřte mi, měl jsem s ním tu čest! Je to velice nebezpečný zločinec a musí být zastaven! Navíc, nikdy jsem neřekl, že subjekt 12 pochází z budoucnosti.“
„Tak odtud ten parchant tedy je?“ zavrčel Heller. „Rusové? Nebo se snad ve středověku vedle upalování čarodějnic také zabývali kvantovou fyzikou?“
„Pro nalezení místa, odkud subjekt 12 pochází, musíte jít mnohem dál do minulosti než jen o pár století, do dob před dvanácti tisíci lety, kdy tu vládla poslední doba ledová!“
„Ne, beru předešlé tvrzení zpět, tohle je britskej vtip!“ zasmál se Heller. „Nikdy jsem v dějepise moc nevynikal, ale pokud vím, tak před dvanácti tisíci lety jsme byli rádi, že jsme si lopuchem utírali zadek a pazourky se mlátili po hlavách!“
„To je všeobecně uznávaný omyl!“ řekl rázně vysoký muž v klobouku, jenž přišel spolu s doktorem Drakem a doposud mlčky postával ve stínu opodál. „Ve skutečnosti je doba mezi prvními velkými civilizacemi a prvním výskytem člověka vyplněna ohromným vakuem trvajícím sta tisíce let! Nic vlastně o naší minulosti nevíme, protože důkazy a kosterní pozůstatky vztahující se k samotnému vývoji člověka se vejdou zhruba na dva velké konferenční stoly. A z takových střípků chcete sestavit historickou mosaiku trvající nespočetná milénia? Pche, taková blamáž!“
„A kdo, k čertu, vůbec jste?“
„Mark Lehner, zdejší správce gízské plošiny… tedy bývalý správce, neboť jste to byl právě vy, kdo sem vtrhnul a všechny nás vyrazil na dlažbu! Myslel jsem si, že si mě budete pamatovat, tak jsem se ani neobtěžoval s představováním.“
„Ach, ano!“ rozpomenul se plukovník Heller. „Tak to jste byl vy, co před rokem tolik křičel a protestoval, když vás moji chlapci vyváděli z areálu?“
„Doufám, že jste na sebe pyšný, vy a vaše pěchota jste zničili čtyři roky výzkumu! Probíhaly tady výkopové práce odhalující celé podzemní-“
„Pánové!“ okřikl je Drake. „Máme tady práci!“
„Ovšem… pane!“ utrousil Heller.
„Dobrá. Takže čistě teoreticky,“ pokračoval Mark Lehner, „v tomto nezmapovaném vakuu by mohlo vzniknout a zase zaniknout desítky civilizací, vždyť se rohlédněte kolem sebe! Naše civilizace vyrostla za bezmála sedm tisíc let! Sedm tisíc let! Ale homo sapiens chodí na zemi už celá milénia, stovky a stovky tisíc let! Co se dělo v průběhu téhle epochy?“
„Pokud se na to podíváme z matematického hlediska,“ sekundoval mu zdatně Drake, „je výskyt vyvinuté civilizace v naší nezmapované minulosti více než pravděpodobný. Celý vesmír je postaven na stále se opakujících dějích – život a smrt, den a noc, příčina a následek, naše životy nejsou řízeny náhodou, nýbrž strojově vykalkulovanými cykly. A pokud se na chvíli zastavíme a přestaneme naši společnost vnímat jako lineární proces, kdy na počátku je jeskynní muž a na konci pestrobarevné zubní pasty, možná dojdeme k závěru, že vývoj lidské společnosti je vlastně také jen periodicky se opakující vzestup a pád.“

„Jak se cítíš?“ ptal se mistr Hakim, když spolu s Kairou kráčeli potemnělým tunelem vedoucím z ošetřovny.
„Točí se mi strašně hlava! Všechno je tak rozmazané!“
„Seamus se zmiňoval, že ti podal nějaká sedativa,“ přikývl stařec a chytl Kairu za rámě, aby jí poskytl oporu.
„Kam to vůbec jdeme?“
„Do Spojovatelny, má drahá, Kasam si tě přeje vidět.“
Z druhého konce tunelu zaznívaly hlasité výkřiky. „Američané mají rozestavěné hlídky po celém městě,“ nesl se temnotou Malikův hlas. „Nejstřeženější je letiště, káhirská věznice a samozřejmě hlavní velitelství v Gíze.“
„Pokud se chceme dostat k pyramidám, museli bychom zaútočit na všech frontách, nemůžeme riskovat, aby nám vpadli do zad,“ přidal se Kasam. „Byla by to sebevražda!“
„Takže nám nezbývá nic jiného, než uskutečnit můj plán,“ zatleskal nadšený Eridias. „Bude to kopec srandy!“
„Jaký plán?!“ zamračila se Kaira, jakmile vstoupila do místnosti a spatřila trojici mužů stojící u stolu, zcela pokrytém mapami Káhiry.
„Sestřičko!“ vykřikl nadšeně Kasam, přišel jí na proti a láskyplně objal. „Potřebujeme tvou pomoc! Jsi v pořádku?“
„Jaký plán?“ opakovala tvrdošíjně Kaira. „A co tu dělá on?! Myslela jsem si, že mu nechceš pomáhat!“
„Nechci,“ pošeptal jí Kasam, „ale nemám na výběr.“
„Jak milé opět spatřit moji chrabrou zachránkyni!“ usmál se nenuceně Eridias. „Doufám, že neskrýváš za zády další zbraň, že ne?“
„Kdyby ano, už bys měl mezi očima velkou díru!“
Eridias se pobaveně ušklíbl a olízl si spodní ret. „Právě jsem líčil tvému bratrovi, jaká to bude vzrušující podívaná, až otevřu tenhle kufřík,“ zamrkal a ukázal na svého kovového společníka ležícího opodál v temném rohu místnosti.
Kaira se po bratrovi tázavě ohlédla.
„Slíbil jsem Eridiovi, že mu pomohu se dostat k pyramidám,“ vysvětloval Kasam.
„Zvažovali jsme otevřený útok, ale to by znamenalo náš definitivní konec. Pak ale Eridias přišel se zajímavým návrhem. Pokud to vyjde, máme šanci jim zasadit pořádně tvrdou ránu.“
„O co tu sakra jde?“
„Prozatím bude nejlepší, když o tom bude vědět co nejméně lidí,“ odpověděl Eridias.
„Je to moje sestra, Eridie! Dám za ni ruku do ohně!“ namítal Kasam. „A zde mistr Hakim?! Byl to právě on, kdo se podělil o pečlivě střežená tajemství svého lidu a zavedl nás sem do podzemí! Bez jeho pomoci by žádní Strážci neexistovali a tebe by právě lynčoval rozzuřený dav v ulicích Káhiry!“
Eridias se zhluboka nadechl a nasál vlhký vzduch zavánějící plísní a močovinou. „Tohle místo je plné krys!”
„Co tím myslíš?“ zamračil se Kasam.
„Že to zůstane mezi námi… prozatím! Mimochodem, budeme potřebovat spoustu vodičů, železné traverzy, kovové desky, vše co bude po ruce, a pár chlapů se svářecími pistolemi!“
„To bude tvůj úkol, sestřičko. Potřebujeme tuhle místnost obezdít vodiči a svařit je k sobě. Mohu se na tebe spolehnout?“
„Ovšemže!“ pokrčila rameny Kaira. „Ale k čemu to všechno budeme potřebovat?“
„Věř mi, Kairo, prostě mi v tomhle důvěřuj! Mistře Hakime, vezměte si tři muže a zabezpečte západní tunely, chci tam mít do zítřejšího odpoledne předsunutá stanoviště.“
Stařec přikývl a chvatným krokem opustil místnost.
„Nemohu uvěřit, že do toho opravdu jdeme! Jestli to nevyjde… bude to masakr! Tolik životů…!“
„Kasame!“ oponoval mu Malik. „Je to správné rozhodnutí! Tohle jsme měli udělat už dávno! Kdybychom od začátku bojovali, kdybychom se jako zbabělé krysy nestáhli do podzemí, všechno by bylo jiné! Alláh stojí při nás!“
„Ano, už bychom nebyli!“
„Tomu přeci sám nevěříš!“ odplivl si Malik. „Bylo by víc mrtvých, ale zato by bylo méně kolaborantů, měně vyděšených a ponížených lidí. Copak tohle nestálo životy? Jenže ve věznici u zdi, vyhladověním, při raziích!“
„Má pravdu,“ přitakal Eridias. „Nemůžeš zachránit všechny! Až společně zaútočíme, věz, že tím nevyhlásíš válku pouze Američanům.“ Kasamův pohled se střetl s tím Eridiovým.
„Víš přeci, že za královským trůnem je vždycky někdo větší, než je král sám.“
Urostlému Arabovi se podlomila kolena.
„Kasame!“ vykřikla Kaira a přiskočila ke svému bratrovi, aby mu poskytla oporu. „Co mu to, sakra, děláš?“
Kasamovi oči se zalily slzami. „Jak s tímhle můžeš žít?!“ hlas se mu chvěl. „Celou tu dobu, celé ty roky… my je přeci nemůžeme zastavit! Nebo snad ano? Eridie?!“
Eridias poklekl k zhroucenému Arabovi a upřeně se zadíval do jeho uslzených očí. „Já-já nevím. Celý můj život se o to snažím, je to mé poslání. Protože jestli selžu, dokončí svůj plán a na miliardách obětí postaví nový svět, novou Atlantidu, takovou jaká byla před svým pádem. To se nesmí stát! Rozuměls mi, Kasame?! Oni nesmí vyhrát!“
Arab pokýval hlavou a pomalu vstal. „Maliku, ty se postaráš o to, ať jsou do soumraku všechny elektrické generátory v téhle místnosti. Vysílačky, baterie, zářivky, nahrňte to sem všechno. Zítra po setmění zaútočíme.“
Malik přikývl.
„A teď mě omluvte,“ dodal přidušeným, zlomeným hlasem, „musím informovat týmy na povrchu, takovýchto místností bude potřeba po celé Káhiře, hlavně v nemocnicích!“
Kaira s ustaraným pohledem sledovala, jak její bratr mizí ve tmách Ústředí. „Kasame?!“
„Prostě udělej, co ti Eridias řekne, buď tak hodná, ano?“
Kaira zůstala stát vedle Malika s pusou otevřenou dokořán.
Eridias tleskl, aby rozehnal tísnivé ticho, které ve Spojovně zavládlo po Kasamově odchodu.
„Tak na co tu čekáme? Máme tu spoustu práce!“

„Takže si to shrňme!“ zavrtěl hlavou plukovník Heller. „Řádí nám tu jakýsi časový terorista, jehož sem poslala červí dírou prastará, nesmírně vyvinutá civilizace, pochopil jsem to správně?“
„Naprosto!“ přikývl William Drake.
„Jedna věc mi na tom ale dost hapruje.“
„Jaká, plukovníku?“
„Pokud tu opravdu byla nějaká vyspělá civilizace schopná cestovat v čase, proč se o ní nenašly žádné důkazy? Kde jsou ty úžasné technohračky, světelné meče a mrakodrapy vysoké několik mil?“
„Ovšemže jsou tu důkazy!“ mávl rukou Drake. „Tváříte se tak překvapeně, jako byste snad o něčem podobném ani neslyšel! Cožpak neznáte jeden z nejznámějších příběhů antiky – Platónův příběh o Atlantidě? O neuvěřitelně vyspělé civilizaci, jež byla i s celým kontinentem zahubena vinnou strašlivé katastrofy?“
„Je to jenom báchorka, smyšlená báje s morálním podtextem,“ pokrčil rameny seržant Foxley.
„To si všichni mysleli i o Tróji!“ odplivl si Lehner. „A pak přišel Schliemann, vzal si krumpáč, Homérův epos a Tróju těm zkostnatělým akademikům vykopal! Problém dnešní archeologie je v tom, že spíše než k opravdovému vědnímu oboru se blíží k ortodoxnímu náboženství; řídí se určenými dogmaty a naprosto postrádá smysl pro představivost!“
„Podívejte se, plukovníku,“ dodal sveřepě Drake, „Nemohu vám říci vše, co vím, ale mohu vás ujistit, že důkazů máme požehnaně. A teď nemluvím o mnohovrstevných litaniích a bájích, mám na mysli artefakty, kusy velice pokročilé technologie. Odkud myslíte, že se vzaly první mikročipy? Byly to nedokonalé kopie prototypů, které našli Němci během druhé světové války na Antarktidě. Tenhle stůl? OLED displaye vlastně nepochází z Japonska, nýbrž z hory Ararat! A kéž bych vám mohl říci, co posádka Apolla 20 našla ve vraku kosmické lodi na odvrácené straně Měsíce! Ale to je jiný příběh! Vám stačí pouze rozhrnout plentu a kouknout se ven na ty ohromné hory z masivního kamene! Pyramidy! Jsou všude, na každém kontinentu; jižní Amerika, severní Amerika, Evropa, Asie, Afrika, Antarktida, dokonce jsou pyramidová pole i na Marsu!“
„Doktore, to je přeci šílené! Přeci existuje spousty důkazů o jejich egyptských stavitelích!“
„Opravdu? Jmenujte mi alespoň jediný, seržante!“
„Já-já nevím, byly to hrobky, musela se najít těla, nebo alespoň nějaké pozůstatky!“
„Musím vás zklamat,“ odpověděl suše Mark Lehner, „ale pyramidy nikdy žádného faraona nevydaly. Není to trochu divné? Žádný sarkofág, žádný faraon, žádné malby ani zdobení, které by velebilo jejich stavitele, nic takového se v pyramidách nikdy nenašlo! A pokud ano, jednalo se buď o podvod, nebo o ostatky pozdějších návštěvníků.“
„Tak proto se objevil v Káhiře? Kvůli pyramidám?“ zamračil se Heller.
„Je to velice pravděpodobné, ano,“ přitakal Drake. „Bohužel zatím tápu, za jakým účelem, a proto jsem požádal tady doktora Lehnera a jeho tým, aby mi pomohl tuhle neznámou vyřešit.“
„A možná bychom už byli daleko moudřejší, kdybyste mě odsud před rokem nevyvedl, plukovníku!“ zavrčel Lehner.
„Dej pokoj, Marku! Máme před sebou veliký úkol. Vybral jsem si vás, plukovníku, jelikož váš služební záznam o vás vypovídá, že jste člověk, který nerad prohrává. Ale měl bych vás varovat: to Subjekt 12 také! Je tu totiž ještě jedna malá drobnost, o níž jsem se doposud nezmínil.“
„Řekl jsem, že vám toho sráče přinesu na stříbrném podnosu a to udělám-“
„On nemůže zemřít, je nesmrtelný.“
„Cože?!“ vykřikl Heller a vyskočil ze židle.
„Jeho schopnost regenerace je naprosto neuvěřitelná, přežije každou újmu.“
„Chcete mi tvrdit, že když ho střelím do palice, tak se zvedne a popřeje mi dobrého dne?!“
„Přesně tohle tvrdím, ano,“ prohodil nevzrušeně Drake. „Také je velice zručný v ovládání parapsychických schopností; telekineze, telepatie či mimosmyslové vnímání, vám se to může zdát až neuvěřitelné, ale věřte mi, že pro lidi dávnověku byly tyhle schopnosti stejně přirozené jako dýchání a milování se. My jsme pouze všechno zapomněli.“
„A to mi říkáte jen tak?! To všechno mění! Jak ho mám asi podle vás zastavit, až sem napochoduje?!“
„To nebude takový problém,“ mávl rukou Drake a zkontroloval čas na svých hodinkách, „mám pro něho přichystaných pár překvapení! Když o tom tak mluvíme..už tu měli dávno být!“
Náhle celou Gízskou plošinu rozechvěl zvuk rotorů helikoptér a plátěné stěny stanů se začaly vzdouvat v nárazech větru.
„Á, my o vlku…!“
„Pro tuhle hodinu nebyl naplánovaný žádný transport!“ křičel plukovník Heller.
„Trochu jsem upravil denní rozvrh!“ zazubil se Drake. „Doporučuji vám se jít podívat ven!“
Plukovník Heller vyběhl ze stanu, seržant Foxley jej následoval. Oba pak užasli nad scenérií, jež se jim naskytla. Nebesa křižovaly desítky nákladních helikoptér, přenášející obrovské černé kontejnery. Jeden z transportů těsně minul velitelský stan, přeletěl nad plukovníkovou hlavou a položil kontejner do písku u severní strany Velké pyramidy.
„Co to má, krucinál znamenat, Foxley?!“ supěl Heller. „Proč mě nikdo neinformoval?“
„Protože tento náklad nepatří pod jurisdikci armády severoamerické unie,“ ozvalo se za plukovníkovými zády. Wiliam Drake si nasadil sluneční brýle a s úsměvem pozoroval vířící písek pod rotory helikoptér.
„Co je to za náklad?“
„Zbraně!“ mnul si ruce Drake. „Subjekt 12 nezastavíte kulkami a granáty, věřte mi, zkoušeli jsme to. Takže jsme museli vyměnit olovo za něco mnohem… ehm… pokrokovějšího!“
„A to?“
„Zvuk, plukovníku! Právě jsem vám nadělil nové hračky – akustické pušky, jsou to zatím první prototypy, takže k nim buďte něžný.“
„XM-9!“ užasl plukovník Heller. „Slyšel jsem o nich, prý dokáží člověka srazit k zemi na dvacet metrů, dokonce i způsobit těžkou dezorientaci!“
„Přesně tak,“ zamlaskal Drake, „prozatím nemůžeme Subjekt 12 zabít, takže jsme našli alespoň nejlepší způsob, jak ho zneškodnit. Jedna rána z XM-9 složí na zem i slona.“
Drakeův satelitní telefon začal hlasitě vyzvánět. „Prosím? Ano, rozumím, vyčkejte dokud nedorazím, mezitím najděte tu největší a nejodolnější celu a proveďte příslušná bezpečnostní opatření. Výborně, budu tam za dvacet minut!“ Drake schoval telefon zpátky do náprsní kapsy svého obleku. „Budu potřebovat dvanáct vašich nejlepších mužů, plukovníku.“
„Můžu se zeptat k jakému účelu?“
„Na letiště právě přistál transport s velice důležitým nákladem. Dopraví ho přímo do káhirské věznice, všechno už je zařízené, ale pro případ jakýchkoliv problémů tam chci mít pár vašich ostrých hochů.“
„Další zvukové zbraně?“
„Ne,“ zamrkal spiklenecky Drake. „Řekněme, že je to menší pojistka, pro případ, že by se něco zvrtlo. Kdo ví, pokud nám Subjekt 12 přichystá nějaké ošklivé překvapení, možná se přeci jen dozvíte, co jsme v šestasedmdesátým opravdu našli na Měsíci.”
Seržant Foxley a plukovník Heller si vyměnili nechápavé pohledy.
„A teď mne omluvte, už na mne u heliportu čeká odvoz na letiště, do oběda budu zpátky! Ó, a málem bych zapomněl! Ještě jedna důležitá věc! Seržante?“
„Ano, pane?“
„Ujistěte se, ať mám ve svém stanu horký šálek Earl Gray, buďte tak hodný!“
„Zajisté, pane!“
„A sušenky, to by bylo báječné!“
„Pokusím se, pane!“

Plukovník Heller mlčky pozoroval, jak doktor Drake mizí mezi stany, poté se obrátil na svého pobočníka. „Vypadáte pobledle, Foxley! Dejte si trochu!“
„Velmi rád, děkuji!“ vyhrkl seržant, vyndal ze své brašny láhev s ginem a jedním mohutným lokem ji celou vyprázdnil.
„Sakra, vás to ale vzalo!“
„Svět je pěkně šílenej, všiml jste si, pane? Namísto Hospodina… nás do Svaté země přivedl nějaký časový turista… já-já ničemu nerozumím, nevím, čemu mám věřit!“
„Á, jsme zase u toho! Víra může být pěkně ošidná, Foxley, proto jsem nikdy nevyhledával imaginární přátele, raději jsem se držel těch opravdových.“
Na seržantově tváři se objevil letmý úsměv.
„Nevěděl jsem, že jste Žid, Foxley není moc židovské jméno.“
„Moje matka byla židovka.“
„Aha, no moje byla zas neuvěřitelná megera. A teď hejbněte zadkem a sežeňte tomu anglickýmu šaškovi nějakej ten čaj!“
„Rozkaz, pane!“
„A jakmile s tím budete hotov, zjistíte mi všechno o tomhle Drakeovi. Chci vědět, kde vyrůstal, co studoval za ško

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

Zanechat odpověď