Et in Arcadia Ego – 3. část: Padlí andělé

Nastává chladná noc a Strážci se vydávají do boje. Kdo vyhraje tuhle lítou bitvu? Američané? Odboj? Dostane se Eridias k vytouženým pyramidám? A co skrývá doktor Drake hluboko pod Káhirskou věznicí? Třetí den Eridiova dobrodružství je celý ve znamení ohně, smrti a zkázy, jak doznívají poslední ozvěny Orichalkové války.

Et in Arcadia Ego - logo

V předchozím díle jste četli…

Doktor William Drake přijíždí do Káhiry, zbavuje plukovníka Hellera velení nad celou operací a následně ho seznamuje se skutečnou Eridiovou identitou – je to nebezpečný terorista, který, dle Drakeova názoru, cestuje časem a mění lidské dějiny. Drakeův přítel, doktor Mark Lehner, navíc vysvětluje, že Eridias nepřišel z budoucnosti, nýbrž z dávné minulosti, kdy Země byla obývaná neuvěřitelně vyspělou civilizací Atlantidy.

Mezitím ve Hnízdě se mrtvý Eridias záhadně vrací k životu, utíká Strážcům a snaží se nalézt cestu skrz spletitý podzemní labyrint. Když jeho konfrontace s Araby nakonec vyústí v boj a prolitou krev, Kasam mění svůj názor a rozhodne se Eridiovi pomoci. Eridias proto vymýšlí důmyslný plán, jak Američany srazit na kolena, to ale netuší, že plukovník Heller má ve Hnízdě špeha a je o plánovaném útoku informován.

INTERMEZZO

22:02, 11.9.1787, Philadelpia, Pennsylvania

„My, členové Spojených států, dáváme, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu –“
„Zadrž, zadrž, zadrž, Jamesi!“ přerušil státníkovu řeč Eridias. „Tohle zní blbě: členové… tvoříme tu Ústavu pro jednu z nejsvobodnější zemi na světě, tímhle slovním obratem bys tu svobodu přiřkl pouze určeným jedincům, a to přeci nechceme. Každý by měl mít právo žít podle svého uvážení – tak to Stvořitel přeci zamýšlel.“
„Co navrhuješ?“ zamračil se James Madison a naslinil husí brk.
„Napiš tam: My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili…a tak dále a tak podobně.“
Byla noc. Eridias se svým přítelem seděli v potemnělé pracovně a s hlavami zabořenými do měkkých opěrek čalouněných křesel se vyhřívali u plápolajícího krbu.
„Jenže koho tím lidem vlastně myslíš? Je to velice neurčující.“
„Je to určující dostatečně, je tím totiž myšlen každý.“
„Každý? Jsou tu přeci i negři, otroci!“
„No a?“
„O tom jsme se přeci bavili již několikrát, nemůžeme jim přiřknout taková práva, některé klíčové státy by odmítly Ústavu podepsat.“
„Neříkal jsem nic o zrušení otroctví, jen se prostě snaž ten začátek co nejvíce zobecnit. Přijde čas a takové věci jako otrocká práce, obchod s černým masem či nevolnictví zkrátka nebude existovat a tenhle dokument by na to měl být připraven.“
„Dobrá, dobrá,“ ustoupil Madison, husím brkem přeškrtl slovo členové a napsal nad něj lid.
Eridias se spokojeně usmál. „Jaký je to pocit, utvářet dějiny, Jamesi?“
„Člověk se cítí jako titán na vrcholu Olympu,“ vydechl Madison. „Je to neuvěřitelné…
Co jsme vybojovali, co všechno jsme museli obětovat, abychom tu mohli dnes sedět a být svědky zrodu nového světa!“
„Je to omamný pocit, znám ho lépe, než kdokoli jiný, věř mi. Ale je třeba být na pozoru, ať v tom návalu opojení neklopýtneš – pak bys mohl z Olympu lehce spadnout a cesta dolů je velmi rychlá a bolestná.“
„O čem to tu mluvíš?“
„Varuji tě, budou se snažit vaše snahy překazit. Britské impérium už po staletí tkví v jejich rukách a pokud nebudete ostražití, naše nově nabytá svoboda nepotrvá dlouho.“
„Už jsi mne mnohokrát spravil o tomhle nebezpečí, příteli, nicméně my jsme svobodní zednáři, nebojíme se jich a nenecháme si od nich vzít svou zaslíbenou zemi!“
„To děláte neuvěřitelně velikou chybu! Oni si najdou cestu, vždy si ji našli, ať to byl Babylon, Řím nebo Svatá říše římská. Než se nadějete, budete loutkami, sluhy, neschopni se vymanit z jejich osidel. Oni umí čekat, bude to trvat deset, dvacet let, možná celé milénium, ale nakonec se jim to povede a tenhle nový národ propadne zatracení. Možná už zednářskou loži infiltrovali.“
James Madison odložil husí brk na kulatý vyřezávaný stůl a promnul si unavené oči.
„Válka tě vůbec nezměnila, Charlesi!“ usmál se. „Pořád ten stejný neochvějný pesimista!“
„Mám k tomu své důvody, lépe očekávat nejhorší než pak podcenit nepřítele – to by byla chyba a já chyby dělat nesmím, nemohu si tenhle luxus dovolit.“
„Nebuď na sebe tak přísný, chybovat je přeci lidské.“
„A co když nejsem člověk, Jamesi?“
Madison upřel na Eridia zkoumavý pohled. „Co jiného bys byl? Takové hloupé myšlenky! Jsi přeci jedním z nás! Jsi mužem s vizí!“ „Možná máš pravdu,“ zamyslil se Eridias a zahleděl se do sálajících plamenů. „Občas nevím, kdo vlastně jsem… připadám si jako nástroj… bože, dělal jsem věci, které-“
„Zadrž, Charlesi! Dělal jsi, cos musel, jako každý z nás. Vím, že jsem nikdy nestanul na bojišti, ani si neumím představit, jaké hrůzy jsi při bitvě o Long Island viděl, avšak o to víc si tě vážím.“
„Prošel jsem mnoha bitvami, tahle byla pouze jedna z mnoha.“
„A přitom jsi stále zde, Charlesi! Spoustu dobrých mužů tam na plážích skonalo rukou rudokabátníků a ještě více jich padlo do britského zajetí, tobě se ale smrt vyhnula obloukem, raduj se proto a nesmutni nad životem.“
„Jo, vyhnula,“ ušklíbl se Eridias. „Měl jsem to ale štěstí!“

14. 12. 2012 Padlí andělé

07:02 EET, Al-Matariya, Hnízdo

Kasam v lavoru nabral studenou vodu a opláchl si obličej. Celou noc trápily jeho mysl noční můry – Eridiovy vzpomínky ho nepřestávaly přesvědčovat, že svět, do něhož se před šestačtyřiceti lety narodil, byl jen snůška lží, intrik a sebeklamů. Už se kolem sebe nedokázal dívat stejnýma očima. Oprýskané zrcadlo, zaklesnuté mezi pažemi sochy bohyně Eset, mu ukazovalo jeho neudržovaný zevnějšek. Kasam si prohlédl svůj unavený odraz, vzal do ruky břitvu a rychlými, přesnými tahy se začal zbavovat vousů.
„Dobré ráno,“ ozval se za jeho zády Eridiův hlas.
„Potřebuji s tebou mluvit,“ opáčil Kasam, vykonal břitvou poslední tah pod bradou a otočil se k návštěvníkovi. Eridias stál u vchodu do Kasamova potemnělého příbytku, v rukách stále pevně svíral svůj kovový kufřík. „Posaď se.“
„Pokud chceš slyšet můj názor, vousy ti slušely daleko více,“ usmál se Eridias, když se oba uvelebili na rozvrzané pohovce.
„Jak pokračují přípravy pro dnešní noc?“
„Dobře, ve Spojovatelně budeme hotovi během hodiny, co jsem zaslechl mluvit Malika, tak na povrchu by už mělo být vše připraveno.“
„Výborně, to ale není důvod, proč jsem tě zavolal.“
„Ovšemže ne! Trápí tě tohle!“ Eridias si poklepal prstem na své čelo.
„Otevřel jsi mi oči. Eridie, já…já dnes v noci spatřil Zlaté brány Arcádie, byl jsem svědkem Belialova návratu a Orichalkových válek, cítil jsem čpavou krev Lyranských obrů, slyšel nářek milionů, když byla Sodoma a ostatní Vnější kolonie zničeny. Ukázal jsi mi toho spoustu, Eridie, ale tvé vzpomínky jsou… jsou neúplné… něco jsi mi zatajil! Proč jsi tady? Co mají pyramidy společného s tebou, s námi? Před čím to vlastně chceš zachránit svět?“
„Kdybych ti to ukázal, snažil by ses mě zastavit.“
„To nevíš jistě.“
„Ale vím.“
„Řekni mi to!“ „Mám na výběr ze dvou možností: buďto je nechám vyhrát, přičemž většina lidí na této planetě zahyne a zbytek bude zotročen, nebo dám lidstvu svobodu za cenu nejméně dvou miliard lidských životů. Co by sis vybral ty?“
„To nemyslíš vážně?!“
„Co by sis vybral?”
„Ani jedno, hledal bych jiné řešení.“
„Jiné řešení neexistuje, Kasame!“
„Slíbil jsi mi, že neuděláš nic, co by ohrozilo lidi tam nahoře! Potřebuju to vědět, Eridie! Pokud neexistuje jiné řešení, pokud stojíš o moji pomoc, musím znát celou pravdu!“
„Chceš znát pravdu?! Tohle je ta pravda! Za šest dní tahle planeta podlehne zkáze a já to nedokážu zastavit! Mohu ale zachránit přes sedm miliard lidí!“
„Jak?“
„Dej mi ruku. Ukážu ti Časovou direktivu“
Napětím rozechvělý Arab stiskl Eridiovi pravici, ten se k němu naklonil a jejich pohledy se střetly. Kasama ovládl silný třas, Eridias mu hleděl přímo do očí.
„Dost! DOST!”
Eridiův stisk povolil a mladík odvrátil svůj pronikavý pohled od vyděšeného Araba. „Tak a teď znáš celou pravdu, víš, že není jiného řešení.“
Kasam zdrceně pokýval hlavou. Utřel si zpocené čelo, přičemž levou rukou vytáhl z kapsy krabičku cigaret a benzínový zapalovač. Křesadlo hodilo jiskru, knot vzplál, silný tabák na špičce cigarety se rozžhavil do ruda. Arab dlouze popotáhl. „Chceš taky?“
„Co tě nezabije… ,“ usmál se a nechal si od Kasama připálit.
Oba teď mlčky seděli vedle sebe na krysami prožrané pohovce a sledovali modré obláčky dýmu, jak stoupají k navlhlému stropu.
„Kurva!“ zaklel zhroucený Kasam do téměř hrobového ticha. „Tohle je fraška.“
„Vítej v mém světě!“ pronesl hořce Eridias.
„Co když selžeme? Počítá Časová direktiva i s tím?“
„Direktiva není zákon. Naproti tomu čas, takový jak ho vnímá současný svět, neexistuje. Časem vaše civilizace pojmenovala to, čemu se v naší době říkalo Vůle Boží, Zákon Jediného. Čas nezná žádné “co když“, pokud je nám předurčeno uspět, uspějeme, pokud nikoliv, oni vyhrají a lidstvo pátého osudí zanikne, aby dalo příležitost další, opět dokonalejší generaci lidského pokolení… tak jako tak, Bůh nehraje v kostky.“
„Bible, Korán… “ kroutil hlavou Kasam, „snažil ses nás varovat už před tisíci lety, ale my jsme neposlouchali. A teď je to tady a podívej se na nás!“ Na Arabově tváři se objevil pobavený úsměv. „Sedíme tu na rumišti a kouříme moje poslední cigára.“
Ve vysílačce ukryté v Arabově košili náhle zapraskalo. Kasame?
„Co se děje, sestřičko?“
Nevíš, kde j… Eridias, máme tu menší probl… s rozvodnou sítí.
„Je tu se mnou, pošlu ho hned do Spojovatelny,“ přikývl Kasam a vrátil vysílačku zpět do své náprsní kapsy. „Běž.“
„Stále na útěku,“ povzdechl si s úšklebkem Eridias a rozběhl se k východu.
„Ta krásná plavovlasá žena!“ křikl za ním Kasam.
Eridias strnul. „Ano?“
„Pořád se mi o ní zdá, jak se směje v záři bílých věží, co sahají až do oblak.“
„Plačící věže Poseidie,“ přitakal Eridias, neschopen se pohnout.
„Kdo je ta žena?“
„Myslíš si, že jsem schopen lásky?“
„Samozřejmě, každý je přeci-“
„Ne… já nedokážu milovat!“
„Eridie…“
„Kdybych miloval, tak bych ji byl zachránil,“ pronesl sklesle Eridias a aniž by Kasamovi věnoval jediný pohled, odešel z místnosti.

08:02 EET, Gízská plošina, Káhira

Drake vstoupil do velitelského stanu, kde už panoval čilý ruch. Důstojníci různých šarží tu přecházeli od stolu ke stolu, prohlíželi si územní plány města a radili se o nejlepším způsobu obrany proti nadcházejícímu útoku povstalců. Drakeův příchod sice všichni přítomní bedlivě zaregistrovali, nicméně nikdo mu nevěnoval ani špetku pozornosti.
„Kde je plukovník Heller?“ zeptal se Drake nejbližšího seržanta.
„V zasedačce, támhle za tou modrou plentou!“
Plukovník Heller spolu s Foxleym a dalšími dvěma majory právě seděli u stolu, hlavy sražené nad hromadou listin, když Drake vešel do místnosti a popřál jim dobrého jitra.
„Sháněl jste se po mně, plukovníku?“
„Ano, ano, doktore, potřebuju s vámi mluvit, vydržte pár minut,“ odpověděl Heller, aniž by vzhlédl od svých listin.
„Jak postupují přípravy?“ nedal se odbýt Drake.
„Od naší pouštní krysy víme, že Strážci zaútočí po setmění, pravděpodobně mezi osmou a devátou hodinu večerní. Jejich hlavními cíli bude věznice, Káhirské letiště, policejní velitelství a samozřejmě Gíza. Tady očekáváme největší odpor. Bude to rychlá a ofenzivní akce, vzbouřenci mají za to, že se bude jednat o překvapivý útok, jenže místo toho mně ty arabský černoprdelníci pujdou přímo na mušku. Mobilizoval jsem i záložní jednotky z Shatanufu, letecká podpora je zajištěna jak z Alexandrie, tak z Káhirského letiště. Můžete být v klidu, doktore, vše, co má křídla, kola i uniformu teď čeká schované po celém městě, stačí dát rozkaz a Strážcům bude doslova hořet koudel u prdele!“
„Podceňujete skutečnost, že to nejsou Arabové, s kým budete dnes v noci bojovat. Subjekt 12 si ten váš velký ohňostroj nenechá ujít!“
„Jeden terorista a banda arabských vzbouřenců, myslím, že jsem nepodcenil nic!“ odpověděl nepřítomně Heller a dál zkoumal tlustou složku před sebou.
Drake praštil pěstí do stolu, až Foxley i oba majoři úlekem nadskočili. Plukovník Heller vzhlédl k rozzuřenému vědci a sundal si dioptrické brýle.
„Myslíte si, že tohle je nějaká hra, plukovníku?!“ běsnil Drake. „Nemáte ani ponětí, čeho je ten člověk schopen!“
„Foxley, Bakere, Poggu, odejděte, hned!“
Trojice vojáků vstala a na plukovníkův rozkaz urychleně opustila zasedací místnost. Heller vyskočil ze své židle, s bojovným zařičením chytl překvapeného Drakea pod krkem, vyzvedl do vzduchu a vší silou s ním praštil na stůl, jenž se pod tíhou doktorova těla okamžitě sesunul k zemi.
„To vy nemáte ponětí, čeho jsem schopen já! Dnes… dnes ve tři hodiny ráno jsem ztratil jednoho muže!“ hřímal Heller skloněný nad Drakeem nataženým přes rozlomenou stolní desku. „Sedm zraněných, z toho jeden na následky četných popálenin zemřel! To je výsledek vašeho zpackaného transportu do káhirské věznice! Něco vám povím, doktůrku! Se mnou si dělejte, co chcete, buzerujte mě, nasazujte na mě, lejte do mě ty svý podělaný matematický moudra, ale jedno vám nedovolím – srát na hlavu lidem pod mým velením!“
„Byla to nehoda… desátník Zellinsky byl moc blízko… já ho varoval!“ bránil se otřesený Drake a kapesníkem si zacpával krvácející nos.
„Byla to vaše operace, pod vaším velením! Vy jste za to osobně zodpovědný!“
„Myslíte, že to nevím?! Jenže mám teď na práci důležitější věci než zpytování svědomí!“
„Kurvafix, vám to vůbec nedochází! Tady nejde o nějaké podělané svědomí, vy si tu zahráváte s morálkou mého mužstva! Měl jste jim předem říci, do čeho jdou!“
„Tak o tomhle jste se chtěl bavit?! Hmm?! Chcete vědět, co jsme to převáželi?“
„Chtěl to vědět i Zellinsky a vypustil při tom život! Nic z toho by se nestalo, kdybych jim mohl podat přesný briefing! Tohle už se nebude opakovat, chci vědět, co jste to převážel a kam jste to dal!“
„To vám nepovím,“ odmítl rázně Drake a postavil se zpátky na nohy.
„Nepovíte?! V tom případě čekejte na stole moji žádost o přeložení! Nenechám si tu chcát na nohy kvůli vaší imbecilní potřebě dodržovat úřednický manýry!“
„Tady nejde o žádné utajení, plukovníku! Neřekl jsem vám to, jelikož jsem přesvědčen, že jste připraven tomu čelit, stanout mu tváří v tvář!“
„Víte na co nejsem připravenej?! Až půjdu Nicově ženě sdělit s aktovkou v ruce, že její manžel zemřel hrdinnou smrtí a přitom budu vědět, že to bylo vaším zatraceným pozérstvím! Co to tam vůbec ukrýváte, hm? Terminátora? Kačera Donalda? Nebo snad mimozemšťana?!“
William Drake obdařil svého soka krátkým souhlasným pohledem.
„Děláte si legraci?!“
Drake zkontroloval čas na svých hodinkách. „Až do čtyř hodin odpoledne budu mít práci ve Velké pyramidě, nicméně pak bych si na vás čas udělal. Sežeňte transport do věznice a ve čtyři patnáct na vás budu čekat před mým stanem.“
„Dobrá, budu tam.“
„Výborně, teď mne prosím omluvte, musím si jít omýt všechnu tu krev z obličeje,“ řekl Drake a měl se k odchodu, na poslední chvíli se však zastavil a otočil se zpět k plukovníkovi. „Ještě jednou na mě sáhnete a osobně se postarám o to, aby vašemu bratrovi přestala pojišťovna platit jeho nákladnou léčbu. Je to jasné?“
Heller zrudl vzteky.
„Je to jasné?!“
„A-ano, pane,“ odpověděl, pěsti zaťaté.
„Dobře, dobře,“ usmál se spokojeně Drake. Z nosu mu stále kapala krev a nic ho v tu chvíli netěšilo víc, než pohled na Hellerovo potlačovanou zlobu – jak nesmírně se musel přemáhat! „A oholte se, plukovníku,“ dodal a rychle zmizel za plentou.

12:56 EET, Gízská plošina, Káhira

Kasam stál u vchodu do Spojovatelny opřen o kamennný obelisk a žasl nad nakupenou horou veškeré elektroniky, jež naprosto zaplnila celou síň. „Kolik je takových místností po Káhiře?“
„Patnáct,“ odpověděl Malik, stojící spolu s Hakimem vedle něho. „Dvě z nich jsou v suterénu nemocnice, ostatní jsou rozmístěny po našich stanovištích.“
„Výborně!“ přikývl Kasam. „Maliku, sežeň vůdce všech odbojových skupin, také Jafara a Seamuse, musíme je uvědomit o našem plánu. Sejdeme se v mém příbytku přesně ve tři hodiny odpoledne.“
„Jestli dovolíš, rád se ujmu útoku na věznici,“ přikývl Malik.
„Počítal jsem s tím,“ souhlasil Kasam a otočil se na starého přítele. „Mistře Hakime, následujte mě, prosím, mám pro vás také jeden úkol.“
Stařec se beze slova připojil ke Kasamovi a oba zamířili dlouhou temnou chodbou do liduprázdné místnosti plné fresek a sloupoví. Arab se ujistil, že jsou naprosto sami a poté chytl stařičkého Hakima za ramena. „Musím vás požádat o velikou laskavost, Hakime!“
„Samozřejmě, příteli, mluvte!“
„Já sám povedu s Eridiem útok na Gízu. Je tu-je tu šance, že se z téhle výpravy už nevrátím.“
„Kasame, takhle nemluv, chlapče!“
„POSLOUCHEJTE MĚ!“ naléhal Arab. „Nemusím se vrátit, stát se může cokoliv a my oba to moc dobře víme! Jestli se nevrátím, potřebuju abyste se ujal vedení Strážců.“
„Kasame, jsem už na to příliš starý!“
„Já nemám na vybranou. Malik se nesmí dostat do čela odboje a vy jste v arabských kruzích velice váženou osobou – přijmou vás za vůdce bez sebemenších pochybností. Prosím, slibte mi, že to uděláte.“
„Dobrá, ale upřímně doufám, že k tomu nedojde.“
„Já také,“ usmál se Kasam a stiskl mistru Hakimovi ruku, „já také!“

16:22 EET, most Al Mounib, Káhira

William Drake hleděl na poklidné vody Nilu. Vojenský humvee jel po mostě chráněný konvojem obrněných vozidel.
Plukovník Heller seděl vedle něho na zadním sedadle. „Mimochodem, doktore, mám tu pro vás nějaké čtení na cestu,“ ušklíbl se a podal Drakeovi tlustou složku papírů. „Jsou to veškeré záznamy týkající se našich arabských buřičů.“
„Nemám u sebe brýle, můžete mi to stručně přetlumočit? Kdo ty zpropadené Strážce vlastně vede?“
Heller vytáhl ze složky velikou fotku. „Jmenuje se Kasam Abdul-Samaad. Narozen v pákistánském Islamábádu roku 1967. Rodiče jsou už po smrti, měl jednoho sourozence, sestru jménem Kaira, zahynula při autonehodě před pětadvaceti lety. Žádný trestý záznam, nikdy nebyl stíhán ani za špatné parkování. Máme toho na něj hodně, protože studoval v osmdesátých letech v USA.“
„Co studoval?“
„Antropologii na Harvardu. Až do minulé zimy také vyučoval stejný obor tady na Káhirské univerzitě.“
„Vy žertujete! Chcete mi namluvit, že naším nepřítelem je vysokoškolský profesor?“ „Nepodceňoval bych ho, být vámi, to on celý ten odboj začal. Když jsme sem vpadli a převzali kontrolu nad městem, Káhirská univerzita se stala jakýmsi symbolem arabského povstání.“
„Četl jsem o tom, prý to byla pěkná jatka.“
„Jo, to máte pravdu,“ zavrčel Heller. „Tenkrát jsme to pěkně posrali – hotová bitva u Thermopyl.“
„Takže tu máme druhého Leonida, báječné!“
„Víc starostí bych si dělal s tímhle!“ zamračil se Heller a podstrčil Drakeovi další fotografii, tentokrát velice nekvalitní satelitní snímek. „Kasam možná je místní legendou, naštěstí pro nás se ale vyhýbá zbytečnému násilí, má americkou školu. To tenhle chlapík, to je typický příklad arabského šílence. Náš zdroj z Hnízda ho nazývá Malik. Víme o něm jenom, že pochází z Palestiny, jeho rodiče zahynuli při bombardování Lebanonu před šesti roky a do Káhiry se dostal jako sirotek pracující pro opiový gang. Velice často nesouhlasí s Kasamovým vedením, vyvolává hádky a prý již mnohokrát vyzýval ke svaté válce a k přenesení bojů do ulic – mnoho Arabů v řadách Strážců s ním souhlasí.“
„Tak proč celý ten rok nic nepodnikli? Proč až teď?“
„Ačkoliv se ti dva nesnáší, vzájemně se respektují. Kasam se nemůže Malika zbavit, protože by proti sobě popudil značnou část Strážců, a Malik se zase nepokusí svrhnout Kasama, neboť právě on mu tehdy při útoku na univerzitu zachránil život. Ne, pokud jdou Strážci do boje, jde do boje Kasam – něco muselo změnit jeho názor na tuhle válku.“
„Subjekt 12!“ dodal znechuceně Drake.

Konvoj projel vstupní bránou a zastavil se až u kamenného nádvoří před vězeňským betonovým dómem. Drake vystoupil, plukovník Heller ho následoval.
„Pózor!“ zasalutoval seržant držící se svou četou hlídku u vchodu do věznice.
„Pohov, Geoffersi,“ pokynul Heller, když ho míjel. „Hlídejte mi záda!“ zamrkal na něho a zmizel za vstupními vraty.

Eridias odložil svářecké brýle. Před ním stál štíhlý kovový válec plný drátů a cívek, veliký bezmála dva metry. Eridiovi se při pohledu na jeho dílo zračil v obličeji spokojený úsměv.
„Jsi hotov?“ zeptala se Kaira, která mu pomáhala už druhou půlhodinu s dokončením jeho záhadného stroje. Seděli spolu na vlhké zemi uprostřed Shromaždiště obklopeni vzruchem a přípravami na nadcházející noc.
„Ano, jsem. Můžeš jít říci Kasamovi, že vše je připravené.“
„Počkej, a kde to má zdroj? Přeci to musí odněkud brát šťávu!“ zamračila se Kaira a hledala jakýkoliv drát, přípojku či trafo ukazující kudy se bude přivádět elektrický proud.
„Váš energetický potenciál je dost omezený. Kdybychom byly nuceni využít k napájení střídavý proud, museli bychom někde sehnat tři gigawatty – a jestli tu nemáte v podzemí ukrytou jadernou elektrárnu, tak by to zkrátka nebylo možné.“
„Takže?“
„Takže jsem musel použít můj vrill jako zdroj energie.“ Eridias vytáhl z kapsy svou tajemnou zbraň a vložil ji do malé mezery mezi cívkami, situované přímo veprostřed válce.
Ozvala se tlumená rána, ve stroji to zajiskřilo a z cívek se začalo ozývat tiché bzučení.
„Vidíš?!“ zatleskal Eridias. „Když se daří, tak se daří!“
„Proč potřebuješ tolik energie?“ nechápala Kaira.
„A proč ne? Energie je dobrá věc, čím víc tím líp!“
„Nehraj si se mnou!“
„Ššššš!“
„Ne, tentokrát se nenechám odbít, já přec-“
„Povídám, mlč!“ křikl Eridias a přitiskl dlaň na Kaiřiny ústa. „Slyšíš taky ten divný šepot?!“
„Nhmuhm mlvmit!“
„Cože? Jo, aha, promiň,“ zapomněl se Eridias.
„Ehm, to je lepší. Co bych měla slyšet?“
„Ty hlasy?“
Kaira se nechápavě rozhlédla kolem sebe na shluky Arabů a povykujících rodin přebývajících na Shromaždišti. „Eridie, jsme přeci uprostřed válečných příprav! Je tu spoustu hlasů!“
„Jenže tímhle jazykem už dvacet tisíc let nikdo nemluvil!“
„Pracuješ nepřetržitě už od minulého večera, jen se ti něco zdá, to dělá ta únava. Já nic neslyším.“
Eridias ji však neposlouchal. „Buďte všichni zticha!“ zařval z plných plic. Jeho hlas, násobený silnou ozvěnou, se rozlehl po Shromaždišti jako studená vlna. Veškeré osazenstvo rázem utichlo a sál se ponořil do naprostého ticha. Až teď Kaira také uslyšela to nesrozumitelné mumlání přicházející ze všech stran. Podlaha se mírně chvěla.
„Odkud to vychází?“
„Je to hlas jiného světa,“ usmál se Eridias a lehl si na zem, aby mohl přitisknout ucho ke studené dlažbě.
„Vůbec jim není rozumět!“
„To protože mluví dávno ztraceným jazykem Danaanů, jazykem bytostí Sídhé a prvních elfů! Byly doby, krásné časy, kdy se touhle nádhernou řečí mluvilo od západu na východ, samozřejmě tehdy ještě slunce vycházelo na západě a zacházelo na východě!“ vyprávěl Eridias a v očích mu hrály veselé plamínky.
„Vůbec ti teď nerozumím! Co ty hlasy říkají? Co chtějí?“
„Je to vzkaz!“ smál se Eridias, ucho stále přilepené k dlažbě. „Vzkaz od jednoho starého nepřítele. Říká, že už nic nezmůžu, konec se blíží a já přišel pozdě. Všichni umřeme.“
„A to je k smíchu?!“ vyděsila se Kaira.
Eridias vyskočil ze země. „Ó, má milá Kairo! Když se svět chvěje v základech a všichni ti říkají, že to nemá cenu, abys toho nechala, tak právě to je chvíle, kdy zařveš tak nahlas, jak jen to půjde: JDĚTE K ČERTU!“
Kaira s nevěřícím výrazem ve tváři sledovala, jak lidé na shromaždišti naslouchají zlověstnému šepotu a roste mezi nimi panika. Naproti tomu Eridias několikrát energicky oběhl do kola svůj válcovitý stroj, přičemž se smál na celé kolo. Poté vytáhl vrill z jeho útrob. Stroj zasyčel, bzučení ustalo a s ním se vytratily i tajemné hlasy doprovázené záchvěvy půdy.

Plukovník Heller si rozepnul límeček své vojenské košile, neboť se mu špatně dýchalo. Výtah kodrcavě sjížděl stále hlouběji do podzemí, do nejtemnějších prostor věznice.
„Je vám dobře?“ otázal se Drake.
„Ale ano, ano, to hned přejde.“
„Klaustrofobie?“
Heller mlčky přikývl.
„Nebojte, plukovníku, už jsme tady.“

Výtah s hlasitým skřípěním zastavil a zrezivělé dveře se otevřely. Před Hellerem se naskytl pohled do ohromné haly plné jisker sršících generátorů, prachu a desítek anglicky mluvících ozbrojenců, jenž měli na zádech velikým písmem vytištěno logo NSA.
„Vítejte v sektoru 21-C,“ zazubil se Drake a vyrazil přes zalidněnou halu. Heller ho následoval. „Ničeho se nedotýkejte, s nikým nemluvte, kdyby se vás někdo ptal – neodpovídejte.“
„Kde to sakra jsme, doktore?“
„V nejhlubší prostorách káhirské věznice, plukovníku, jsme dobré dvě míle pod zemí! Bývalá egyptská vláda zde postavila záložní energetickou síť, pro případ nějakého dlouhotrvajícího výpadku elektřiny. Je tu uložen dostatek šťávy pro celé město na několik týdnů, což se hodí, protože Dzyan má naprosto neúnosnou spotřebu.“
„Kdože?“
„Dočkejte času, plukovníku,“ zamrkal naň Drake. „Jak vidíte, velice rychle jsme se tu zabydleli.“
„To ano,“ přisvědčil Heller a pohlédl kolem sebe, kde mezi stroji pobíhali uniformovaní úředníci, dělníci a inženýři s tablety v dlaních. Jeden z nich k nim okamžitě vyrazil.
„Doktore? Doktore Drakeu!“
„Copak, agente Gibbsi?“
„Mám pro vás to hlášení, doktore! Provedl jsem několik měření a důkladných testů, jenž jasně potvrdily mé obavy z přílišné zátěže zdejší energetické sítě.“
„Tu omáčku si nechte,“ mávl rukou Drake, „jak dlouho budeme moci našeho vězně takhle živit?“
„Pokud poslední úpravy inhibitorů budou dokončeny ještě dnes, tak nanejvýš pět dní.“
„To je nepřijatelné, vězeň musí být udržován při životě alespoň osm dní!“ „Pane, už takhle jsme na kritických hodnotách, generátory takové přepětí dlouho nevydrží!“
„Zařiďte to tak, aby vydržely, agente!“
„Ale, pane-“
„Prostě to udělejte, nechci slyšet výmluvy!“
„Ano, pane,“ agent Gibbs svěsil ramena a zamířil zpátky ke svému stanovišti u veliké trafostanice.

Dvojice přešla obrovskou halu a vkročila do dlouhé temné chodby, z jejíž druhého konce vanul studený vítr.
„Co tam je?“ zavrčel Heller, mžouraje do úplné tmy.
„Dveře, strážný a odpověď, o kterou jste tak žádal.“

Drake měl pravdu. Když došli na druhý konec chodby, zastoupil jim cestu po zuby ozbrojený příslušník NSA.
„Doktore Drakeu, mohu vidět vaší identifikační kartu?“
„Samozřejmě, tady.“
„Výborně, děkuji, můžete vstoupit. Kdyby něco, budu vám odtud krýt záda.“

Vstoupili do další temné místnosti. Plukovník Heller nemohl určit, jak byla velká, protože zde panovala neprostupná tma. Jen u vysokého stropu to občas slabě zajiskřilo.
„Abyste rozuměl, ta tma je naprosto nezbytná,“ šeptal Drake, „náš vězeň nemá zrovna světlo moc v lásce.“
Ozval se strojově znějící výdech a náhle celou místnost zaplavila další vlna studeného vzduchu, až plukovníkovi přeběhl mráz po zádech.
„Chci odtud pryč!“
„Říkal jsem vám, že to není dobrý-“ Dvojici mužů náhle oslepilo oslnivé bílé světlo. Když se plukovník Heller znovu rozkoukal viděl před sebou něco nevídaného. „O můj bože! Vypadá-vypadá jako…“
„Anděl?“ usmál se Drake.
V temnotách místnosti zářila dvě ohromná křídla. Heller přimhouřil oči. Ne, nebyla to křídla, byla to vlnící se chapadla, jakoby utkané z bílého světla. Bylo jich desítky… možná stovky a všechny vyrůstaly ze zad ohromné postavy ze železa a lesklého kovu.
„Tohle je Dzyan,“ představil ho teatrálně Drake. „Poslední svého druhu!“

19:07 EET, Al-Matariya, Hnízdo

Shromaždiště bylo plné lidí. Kasam stanul spolu s Eridiem, Malikem a mistrem Hakimem na vrcholku dlouhého schodiště, aby mohl promluvit ke svým mužům v předvečer bitvy.
„Čekali jsme dlouho!“ začal.
Z davu se ozvaly souhlasné pokřiky.
„Po celé měsíce k mým uším doléhaly nespokojené hlasy. Zaútočme! Teď je ta správná chvíle, říkaly. Já ale jejich proseb nevyslyšel… až do této chvíle! Ano, teď je konečně ten správný čas!“
Arabové nadšeně souhlasili.
„Městem se šíří zvěsti, že Džibril se vrátil,“ pokračoval Kasam. „Ano, je tomu tak! Bílý anděl stojí po mé levici a s jeho pomocí uštědříme okupantům ten nejtvrdší úder! Ať i ve Washingtonu vědí, že nejsme jenom Strážci míru, avšak především Strážci arabského národa!“
Shromaždištěm otřásl ohlušující ryk.
„Nádherný proslov, mám slzy v očích,“ usmál se potichu Eridias.
„Překročil jsem svůj Rubikon,“ opáčil Kasam a s povzdechem sledoval to bujaré veselí.
„Ave Ceasar!“ poznamenal Eridias a začal tleskat..
Kasam se otočil zpátky k davu. „Moji bratři, pojďme vzít naše město zpět!“

Gízská plošina byla obehnána ploty s ostnatými dráty, zákopy a spoustu obraných stanovišť s těžkými kulomety a reflektory. Nad Káhirou se stahovala mračna. Slunce už zapadlo a sílící vítr rozviřoval písek, jenž značně snižoval viditelnost.
„Blíží se noční hodiny, jak jsme na tom, pane?“ optal se seržant Foxley, jakmile vstoupil do velitelského stanu. Na obrazovkách se to jen hemžilo záběry z infračervených a termálních kamer s nočním viděním.
„Zatím žádné stopy po Strážcích,“ pohodil hlavou major Atkins. „Desátníku, dejte mi na tuhle obrazovku záběry z Al Mounibu. Děkuji. Foxley, kde je plukovník Heller?“
„Stále s doktorem Drakeem ve věznici, pane. Mám se s ním spojit?“
„Buďte tak hodný, seržante, tam venku je až podezřelé velký klid.“
Foxley vytáhl z kapsy vysílačku, koutkem oka však zaznamenal temnou postavu plížící se pouštním pískem v monitoru po své pravici. „Támhle! Kdo to je?“
„Přibližte mi to! Desátníku, hned!“
Obraz se okamžitě vyplnil postavou v bílém zakrváceném kabátě, jak se plíží úvalem u silnice vedoucí ke Gíze.
„To je on!“ zhrozil se Foxley. „Subjekt 12 je tady! Jak se mohl dostat nepozorovaně tak blízko? Musí tu být poblíž nějaký ten zpropadený tunel!“
Major Atkins nemeškal a chopil se sluchátek z mikrofonem. „Všem jednotkám, máme kontakt, opakuji, máme kontakt. Cíl v sektoru třicet pět, blíží se po příjezdové cestě. Chci tam mít okamžitě oddíl mužů s těmi zvukovými hračkami. Jestřáb tři a pět, dostihněte cíl!“
Seržant Foxley také nezahálel a hned vzal do ruky sovu vysílačku. „Plukovníku, tady Foxley, přepínám!“
Co se děje, seržante?
„Pane, je tady, subjekt 12 se snaží proplížit k pyramidám, právě je u příjezdové cesty. Kde jste, pane?“
Právě vycházíme z věznice, budeme tam během deseti minut, vezmeme si helikoptéru. Je tam někde Atkins?
„Ano-ano, je přímo vedle mě.“
Dejte mi ho.
„Plukovník s vámi chce mluvit.“
Major Atkins se vrhl po vysílačce. „Pane? Ano, pane. Už jsem podnikl nezbytné opatření. Rozumím.“
„Jaké jsou rozkazy?“ vyzvídal Foxley, když mu major vracel vysílačku.
„Máme tam poslat jen malou údernou jednotku, pro případ, že by šlo o léčku. Plukovník chce, abychom vypadali naprosto nepřipraveni. Tak lidi, slyšeli jste? Do práce! Máme tu jednoho teroristu k zneškodnění!“

Eridia zaslepilo oslnivé světlo reflektorů. Blížily se k němu tři bojové helikoptéry, zatímco ze všech stran ho okamžitě obklíčili Američané s podivnými tlustými puškami v rukách.
„Ukaž mi, co máš v rukách! Chci vidět tvoje ruce!“ řval na něho velitel zásahového komanda, aby přehlušil zvuk rotorů nad sebou.
Eridias zvedl obě ruce a ukázal prázdné dlaně. „Přišel jsem si promluvit! Moje jméno je Wizzerius Herakliont du’parus-Eridanas. Jsem členem rady Osvícených, králem Khemitu a vrchním představeným spojených národů Arcádie.“
„Lehnout na zem!“
„Egypt patří ke svrchovaným územím Atlantidy a přilehlých kolonií, co vám tedy dalo to nemístné právo jej okupovat?!“
„Lehnout na zem!“
„Toto to je delikátní diplomatické situace, žádám o právo mluvit s voleným zástupcem Severoamerick-“ Eridias nestačil svou žádost dopovědět, neboť jeden z vojáků ho popadl a srazil k zemi.
„Cíl zajištěn,“ řekl velitel komanda do vysílačky.
Na usmívajícím se Eridiovi klečeli dva muži a rychle ho spoutávali.
„Deset… Devět… Osm…“
„Pane, on odpočítává!“ obrátil se vyděšený voják ke svému nadřízenému.
„Co tím, sakra, myslíte?!“
„No poslechněte si ho!“
Velitel komanda přidřepl k Eridiově hlavě.
„Šest.“
„Okamžitě toho nech!“
„Pět!“
Velitel zvedl vysílačku. „Cíl odpočítává, opakuji, cíl odpočítává!“
„Čtyři.“
„Proč odpočítáváš! Řekni mi to!“
„Tři.“

Kaira s Jafarem stáli v liduprázdném Shromaždišti. Před nimi hučel Eridiův stroj s vrillem ve svých útrobách. Jafar zkontroloval své natahovací hodinky. „Je čas.“

„Dva.“

Kaira přikývla. Roztřesenou rukou vzala za spínač na boku zařízení.

„Jedna!“

A zmáčkla tlačítko.

Světla reflektorů nad Eridiovou hlavou náhle pohasla. Všechno pohaslo. Ozvala se strašlivá rána a záblesk doprovázený mohutnou explozí, jak obě helikoptéry spadly k zemi. Celou Káhiru pohltila tma.

Monitory ve velitelském stanu ihned zčernaly. Počítače nefungovaly.
„Co to ksakru…?!“ křičel major Atkins.
„Děje se to všude!“ zhrozil se seržant Huxley a vyběhl ze stanu, kde v americkém táboře vládla naprostá panika. Severozápadní horizont ozářil další výbuch, když neovladatelná stíhačka vletěla do severní stěny Rachefovi pyramidy. Foxley chtěl použít vysílačku, jenže ta také nefungovala.

Drake seděl s plukovníkem Hellerem v helikoptéře a sledoval světla pod sebou. „Za jak dlouho budeme v Gíze?“
„Pět minut!“ odpověděl mu pilot.
„Už se ho nemůžete dočkat, co?“ dodal Heller. „Po dnešním zážitku se vám ani nediv-“
Helikoptéra sebou mohutně otřásla. Doktor Drake spadl z křesla.
„Co se děje?!“ otočil se Heller na pilota.
„Já-já nevím, všechny kontrolky zhasly, řízení nefunguje! Padáme dolů!“
„Do prdele!“ zaklel Heller, „Musíme ihned vyskočit!“
„Zbláznil jste se! Jsme ve vzduchu!“
„Dlouho už nebudeme, doktore!“ Plukovník byl muž činu. Otevřel postranní dveře a nahlédl do tmy pod sebou. Helikoptéra se točila okolo své osy, padala strmě dolů.
„Připravte se! Tři… dva… jedna… teď!“ Než stačil Drake cokoliv namítnout, Heller už ho chytl za límec a vyhodil jej z helikoptéry. Pak skočil také.

Eridias se vymrštil ze země, přičemž prudce srazil oba vojáky ležící na jeho zádech. Ti se ani nezmohli na odpor, protože jejich zvukové zbraně nefungovaly. Kdosi v americkém ležení vystřelil do vzduchu světlici. Gízská plošina se na malou chvíli ponořila do bílého světla, jež odhalilo stovky černých stínů neslyšně běžících k pyramidám.
„Jsou všude kolem! Strážci jsou tady!“ ozývalo se z amerických linií a rázem spustila střelba z kulometů. „Potřebujeme další světlice! Víc světlic!“
Bitva o Gízskou plošinu začala.

William Drake otevřel oči. „Já nejsem mrtvý!“
„Ne, nejste!“ ozval se ze tmy Hellerův hlas.
„Kde to jsme?“
„Podle toho vlnitého plechu bych hádal, že jsme skočili někomu na střechu.“
Drake pomalu vstal a snažil se přivyknout naprosté tmě. Už rozpoznal Hellerův temný obrys, jak sedí o pár metrů dál na okraji římsy.. „Chcete-chcete mi říct, že jste nevěděl, kam to skáčeme?! Taková sebevražda!“
„Ale jděte do prdele! Sebevražda by to byla, kdybychom tam zůstali! Zachránil jsem vám krk, tak pro jednou držte hubu! Jen pojďte sem a koukněte se přes římsu!“
Drake opatrně přistoupil k okraji střechy a pohlédl dolů, kde dobrých sto metrů pod sebou uviděl na ulici hořící trosky helikoptéry. „A pilot?“
„Asi nepřežil,“ odvětil Heller. „Au!“
„Co je vám?“
„Mám zlomenou ruku.“
„Dobrá, v jaké kapse máte vysílačku? Zavoláme pro pomoc.“
„Vysílačka taky nefunguje. Doktore, co se to sakra děje?!“
Drake se ohlédl kolem sebe a pak zkontroloval své digitální hodinky na zápěstí. „Nefungují. Veškerá elektronika je v háji! Musel-musel to být nějaký silný elektromagnetický pulz, který vyřadil veškerou elektroniku.“
„EM-pulz?! Jak je něco takového možné, vždyť elektromagnetická zbraň takového rozsahu ještě nebyla testována!“
„Říkal jsem vám, abyste ho nepodceňoval! Vy si pořád neuvědomujete, že pochází z dob, kdy Zemi obývala nejvyspělejší civilizace v Mléčné dráze! To, co je neuskutečnitelné pro nás, nemusí být ani zdaleka nemožné pro Subjekt 12!“
Městem se začaly ozývat výstřely smíšené s hlasitým pokřikem a výbuchy granátů.
„Musíme se zorientovat! Gíza je západním směrem, pokud se tam chceme dostat, budeme muset-“
„Nejdeme do Gízy!“ řval Drake, aby přehlušil blízký výbuch. „Musíme zpátky do věznice!“
„To nemyslíte vážně! Řekl jste, že Dzyan je až posledním řešení!“
„Podívejte se kolem sebe, plukovníku! Nemáme moc na výběr!“
„Moji chlapci to zvládnou, byli i v horších situacích!“
„O tom nepochybuji, jenže tady jde o čas! Eridias toho zmatku využije, aby se dostal k pyramidám! Musíme ho zastavit!“
„Dobrá! Ale jakmile slezeme dolů, budete se mě držet jako klíště a uděláte, co vám řeknu, jasné, doktore?“
„Naprosto.“
„Tady máte zbraň!“ Plukovník vytáhl z pouzdra svou pistoli a podal mu ji. „Jsem pravák a levou rukou bych netrefil ani dveře od chlíva. Umíte s tím zacházet?“
„Samozřejmě,“ pravil Drake, zkontroloval naplněný zásobník, zasunul a nabil. „Doufám, že to nebudu potřebovat.“
„Ó, to budete,“ odplivl si Heller, „věznice je určitě jedním z arabských hlavních cílů, držíme tam spoustu zadržených Strážců! Musíme najít rotu Baker, má mít na starosti tuhle část města!”
„Jak se dostaneme ze střechy?“
„Na protější straně je požární schodiště. Dejte mi svou košili, sako vám postačí.“ Drake se vysvlékl a podal bílý svršek plukovníkovi, jenž ho s díky přijal, roztrhl jej napříč a
vyrobil si obvaz pro svou zlomenou ruku.
„Připraven sestoupit do očistce?“ usmál se Drake.
„Musíte být pokaždé tak idiotsky teatrální?! Jdeme!“

Eridias mávl rukou a komando, jež ho ještě před chvíli zcela obklíčilo, vylétlo vysoko do vzduchu a s bolestnými výkřiky dopadlo zpátky na vozovku. Vzduchem svištěly kulky z obou stran. Kolem Eridia proběhla početná skupina Arabů a s puškami v ruce zaútočila proti americkému opevnění.
„Jdeš pozdě!“ poznamenal Eridias s pobaveným úšklebkem. Kasam spolu s tuctem Strážců přeběhl silnici a zatáhl jej do hlubokého úvalu.
Kulometná palba zasypala vozovku, Kasam na poslední chvíli ještě stačil schovat hlavu.
„Tady máš svůj kufřík!“ řekl a vtiskl jej Eridiovi do dlaní.
„A vrill?“
„Jafar už je na cestě! Bude tu každou chvilku! Abdule, na muj povel sejmeš to kulometné hnízdo!“
„Ano, pane!“
Od města byl slyšet sílící řev motoru.
„Vydrž…“ <br.Američani vypustili další tři světlice.
„Vydrž…“
Náhle se ze zatáčky vynořila kolona starých, černě natřených dodávek.
„TEĎ!“
Abdul vzal RPG, vykoukl z úkrytu a zmáčkl spoušť. Ozvala se ohlušující rána, jak výbuch rozmetal kulometné hnízdo.
Černé dodávky zastavily, přičemž z jejich útrob se vyhrnuly desítky arabských posil, jenž nemeškaly ani minutu a rozeběhly se proti nepříteli.
„Jdeme s nimi!“ zavelel Kasam, pozvedaje svůj kalašnikov. „Eridie, kryj mi záda!“
Jeden z Kasamových chráněnců vykoukl, když z pravé strany cesty zazněly výstřely. Arab se skácel zpátky do úvalu, hlavu celou od krve.
„K zemi!“ zařval Eridias.

Nad jejich hlavami začaly hvízdat kulky ve všech směrech. „Museli nás obejít!“ přitakal Kasam, odjistil granát a mrštil s ním do noci. „Ve křížové palbě moc dlouho nevydržíme! Jsme tu jako na střelnici! Pozor, granát!“
Prásk! Eridiovi od výbuchu zalehly uši, nicméně i přes všechno to pískání slyšel kolem sebe nářek a řev masakrovaných Arabů.
Temná silueta se vynořila ze tmy a skočila do úvalu. Byl to Jafar. „Předpokládám, že tohle je vaše, Džibrile?“ vykašlal ze sebe a hodil mu vrill. „Mimochodem, Kasame, mám tě pozdravovat od tvé sestry, je v pořádku.“
„Konečně!“ zajásal Eridias. „Teď teprve začne pořádný ohňostroj!“
„Eridie? Vzpomínáš na Sodomu?“ zastavil ho Kasam.
„Co máš na mysli?“ „Byly jsme tam ve stejné situaci, nepřítel nás držel v křížové palbě, pamatuješ? Obloha hořela, právě jsme pomáhali s evakuací planety, když nás Dzyanové dostihli.“
Eridias přikývl.
„A víš, co jsme podnikli, ne? Co ty jsi podnikl!“
„Parus-Vámův manévr!“ kousl se do rtů Eridias. „Udělám pěknej rambajs, odlákám jejich pozornost-“
„-a my jim vpadneme do týla!“ dokončil Kasam.
„Jako za starých časů! Tak sebou hejbněte, já jim tu zatím připravím pořádnou porci zábavy!“
Kasam pokynul svým mužům, aby ho následovali.

Eridias se narovnal a namířil zbraň proti doutnajícímu opevnění na kopci. Vyšlehlo červené světlo. Hrozivá exploze otřásla zemí a železná konstrukce se rozlétla na tisíce kousíčků.
„Who`s the man?!“ zařval radostně z plných plic. V odpověď mu bylo hvízdání kulek a střelba amerického dělostřelectva.

„Krycí palba!“ ozvalo se zděné budovy v jihovýchodním cípu gízské plošiny.
Seržant Foxley přeběhl za podpůrné střelby bojiště a vpadl do místnosti plné raněných.
„Jaký je stav?“ „Máme tu tři mrtvé a dvanáct raněných!“ křičel seržant Garrison, zatímco z vyskleného okna postřelil dva útočící Araby. „Co se to, kurva, děje, vysílačky nefungujou, museli jsme se stáhnout!“
„Já nevím, všechna elektronika je mrtvá! Musíte vydržet bránit pozice, pomoc už je na cestě!“
„Jak dlouho, Foxley? Dochází nám munice!“
„Mám vám vzkázat, že až major Atkins dostane ucelený přehled o naší situaci, podnikne přílušné kroky!“
„A kdo mu ten přehled asi tak do prdele poskytne, nic nefunguje!“
„Přeci já! Držte se, Garrisone, musím ještě oběhnout jižní perimetr!“
„Foxley, počkej! Jak to vypadá u pyramid?“
„Ze severu černoprdelníci naběhli do našeho nového minového pole, neměli šanci. O ty, co přežili, se postarali chlapci z Delty, horší je to na východní straně plošiny, Strážci tam pronikly až do tábora, máme tam ztráty, ale držíme se!“
„Tady jsme taky pěkně v prdeli, seržante!“ ozval se desátník Rurkey, hned poté, co se zdi otřásly výbuchem granátu. „Došli nám světlice, střílíme skoro naslepo a možná i do svejch!“
„Vydržte to! Do třiceti minut přiletí pomoc z Alexandrie!“
„Jak si můžete bejt tak jistej?!“ prskal seržant Garrison,
„Plukovník Heller zavedl pro tuhle noc pětiminutové pravidlo. Pokud se každých pět minut neohlásíme, je to znamení, aby okamžitě přiletěla letecká podpora!“
„Alespoň nějaké dobré zprávy!“
„Dobrá, musím pokračovat dál, seržante, kryjte mě!“

Střelba na Eridiovou hlavou ustala. Vylezl ze svého úkrytu, v jedné ruce svíral svůj kufřík, ve druhé držel vrill. Rychlým krokem vystoupal svah, na jehož vrcholku se tyčily doutnající trosky amerického stanoviště. Bitva se přesunula do samotného tábora. Kolem něho svištěly kulky, občas nějaká zasáhla jeho hruď či rameno, Eridias si toho však nevšímal a pokračoval v chůzi podél mrtvých těl. Byl tak blízko. Cítil to.
„Jsi v pořádku?“ ozval se za jeho zády Kasamův hlas. Vůdce Strážců se vynořil ze tmy spolu s pěti dalšími Araby.
„Pojďme to dokončit!“ přitakal Eridias.
„Dobrý, Sfinga je tímhe směrem!“
„Já vím, pomáhal jsem to tu stavět, pamatuješ?“
„Pamatuju. Budeme muset pročistit cestu za těmi stany, před chvílí nás tam přepadla celá četa! Ztratili jsme osm mužů a museli jsme se odtamtud stáhnout!“
„Stačí říct!“ ušklíbl se Eridias a namířil vrill do tmy před sebou. Z kovové rukojeti vyšlehlo oslnivé světlo a země se mohutně otřásla pod dalším výbuchem. Stany, jež nepopadaly vinou tlakové vlny, okamžitě vzplály. „Tak to bychom měli,“ potřásl hlavou Eridias a vykročil vpřed. „Držte se za mnou a kryjte mi záda!“

Seržant Foxley přeskočil kamennou zídku a skutálel se pískem do kulometného hnízda.
„Doktora! Doktora!“ ozývalo se z východního perimetru.
„Jaký je stav, desátníku?“ „Máme dva raněné, tady Barkley to dostal přímo do krku, potřebuje okamžitou pomoc!“ <br.„Zkusím někoho sehnat! Co nepřítel?!“
„Ustoupil, pane! Dorazily sem naše posily z města a vpadly jim do zad!“
„Výborně! Držte pozice, seženu vám doktora!“

Před Eridiem se v záblescích střelby tyčil nejstarší monument starověku – ohromná Sfinga, bytost s lidskou hlavou a lvím tělem.
„Jsme tu strašně na ráně!“ postěžoval si Kasam. „Abdule, Mohamede, vy si vemte na starosti přístupovou cestu za těmi vápencovými kvádry, Ghalib, Habib a Nasim nám budou krýt záda! Ať se děje cokoliv, neopouštějte své stanoviště!“ <br.„Allahu Akbar!“ zakřičeli svorně a rozeběhli se do noci.
„Zdravíčko!“ usmál se Eridias do zastřeného pohledu Sfingy. „Dlouho jsme se neviděli, krasavice! Podrž mi to!“ Kasamovi do náručí přilétl jeho kufřík. Eridias zaklekl a nakreslil do písku podivný kruhový ornament. Poté vztáhl ruce k nebesům.

Kasam pocítil pod nohama sílící chvění. Země mezi tlapami Sfingy se začala propadat a oblaka písku vylétla do vzduchu jako sloupy vodní tříště, až odkryla dávno zasypané schody vedoucí k tajnému vchodu hluboko pod Sfingou, která jakoby začala odpuzovat písek i vápencové podloží a kolem ní začaly vystupovat rozbořené stavby, jež kdysi dávno pohltila poušť. Byla to neuvěřitelná podívaná.
Eridias stál na vrcholku schodiště, uprostřed toho všeho, a bez mrknutí oka sledoval, jak se Sfinga zbavuje nánosů času. „Musíme jít! Nejsem si jist, jak dlouho to holka vydrží, už není nejmladší!“
„Kryju ti záda,“ přikývl Kasam a následoval ho po schodišti do temných útrob sfingy.

V kruhovém sálu pod Sfingou byla naprostá tma. Eridias vytáhl z kapsy svého kabátu světlici, zapálil ji a hodil ji na zem. Stěny z vyleštěného kamene ozářilo červené mihotavé světlo. Kasam spatřil v samotném středu místnosti čtyřstranný obelisk vyrobený z čirého křišťálu. Jako varovný prst vystupoval z dlažby a svým špičatým vrcholkem se dotýkal stropu.
Eridias přistoupil k tajemnému obelisku a položil ruku na jednu z jeho devíti stran. „Ustup Kasame, a něčeho se pořádně drž!“
Křišťálová struktura začala vířit všemi barvami duhy. Eridias přešel k další straně obelisku a jemně se jí dotkl. Obelisk se začal chvět. Eridiova ruka pohladila další stranu, Kasamovi začalo zvonit v uších. Zrovna když byl Eridias plně soustředěn na čtvrtou stranu obelisku, Kasam vykřikl. „Můj bože, Eridie, pozor!“
Do místnosti vpadlo nespočet zářících chapadel, popadly Eridia a mrštily jím o protější stěnu. U východu z nitra Sfingy stál Dzyan. Jeho hrozivý strojový dech spolu s bzučením a praskáním v energetickýh chapadlech probudil v Eridiovi hrůzy dávno zašlých časů. Pomalu vstal a Kasam v jeho očích poprvé spatřil strach.
„To-to je nemožné!“ zděsil se Eridias a ustupoval před blížícím se stínem. „Byly jste do posledního vyhlazeni! Byl jsem u toho, když “
V Dzyanovi to hrozivě zachrčelo. „Já-jsem-poslední!“ hřměl hluboký sípavý hlas.
Chapadla žhnula bílým světlem a šel z nich neúprosný žár.
Eridiův pohled sjel od dávného nepřítele ke Kasamovi, který se vyděšeně krčil i s jeho kufříkem u zdi za dzyanovými zády. „Kasame! Uteč, vypadni odsud!“
Arab překonal prvotní strach, prokličkoval kolem chapadel a vyběhl do noci. Eridias stanul před Dzyanem úplně osamocen.
„Ty-jsi-zahubil-celou-mou-rasu!“
„To jsem nebyl já! Byl jsem proti Belialovi, proti vyvraždění bilionů nevinných obětí!“ namítl Eridias a tasil vrill. Oba konce rukojeti se s mechanickým cvaknutím vysunuly – rázem místo rukojeti držel v ruce dlouhou kovovou hůl.

„Ty-jsi-Atlanťan! Ty-jsi-zahubil-mé-bratry!“ Dzyan se vynořil ze stínu. Byl oblečen do bezmála dva metry vysokého, pozlaceného brnění, z jehož útrob unikala studená pára a spršky jisker. Obličej nebyl znatelný, neboť mu ho zakrývala kápě umě zhotovená z ocelových plátů.
„Poslyš, nemusíme bojovat. Orichalková válka dávno skončila!“
„Ne-dokud-jsem-naživu!“
„Jak si přeješ!“
Dzyanovi chapadla se vymrštila proti Eridiovi. Oslnivě se zablesklo, jak se oba soupeři střetli v krutém souboji na život a na smrt. Eridias sebral všechny své síly, vrillem odrazil dvojici dorážejících chapadel a napřáhl ruku proti nepříteli. Dzyana odmrštila neviditelná síla přes celý sál, proletěl východem a dopadl na schodiště před Sfingou. Jeho chapadla však v poslední chvíli chytla Eridia za nohy, strhla ho k zemi a neúprosně jej táhla do dzyanových rukou. Souboj se přenesl ven na Gízskou plošinu.

Kasam běžel jako o život. Kolem něho létaly světlice, ozývala se střelba a volání o pomoc. Věděl, co musí udělat, věděl, proč musí odnést kufřík co nejdále od dzyanových rukou. Před sebou náhle uviděl Jafara, jak spolu s dalšími dvěma Strážci utíká proti němu.
„Kasame! Musíme se stáhnout! Jsou všude kolem, jakoby nás očekávali!“
„Skvělý nápad!“ vykřikl Kasam. „Jafare, odnes tenhle kufřík Kaiře, ať ho za žádnou cenu neotvírá a ukryje ho do bezpečí! Je to jasné?!“
Jafar přikývl.
„Tak běžte!“
„Nemůžeme tě tu ale nechat samotného!“
„Já se musím vrátit pro Eridia, sám proti Dzyanovi dlouho nevydrží!“

„Proti komu?!“

Nad jejich hlavami přeletěly dvě stíhačky a obzor vyplnil nespočet výbuchů, jak letectvo začalo decimovat poslední zbytky odporu. Ze severu se blížily desítky helikoptér s oslnivými světlomety.
„Vypadněte odtud! Ten kufřík nesmí padnout do jejich rukou! Já je tu zdržím!“ Kasam nabil pistoli a rozeběhl se zpátky ke Sfinze.

Z vrillu vyšlehlo červené světlo a stisk chapadel povolil. Eridias jen tak tak unikl dzyanovu drtivému úderu, pod nímž pukl i schod z růžového granitu. Sfinga se začala opět zavírat a písky s vápencovou drtí se shůry sypaly na jejich hlavy. Eridias hbitě vstal a utíkal po mizejících shodech vzhůru do bezpečí. Dzyan jediným mohutným skokem přistál na hlavě Sfingy a jeho chapadla se jako hlavy hydry pustila do Eridiova pronásledování.

Kasamovi se naskytl neuvěřitelný pohled. Eridias dole před Sfingou zápasil s dvěma tucty smrtících chapadel, jež ho omotávaly, bodaly a působily mu nezměrnou bolest. Kasam neváhal, nabil zbraň a zamířil, když tu ho náhle kdosi praštil do týla. Kasam upadl a ztratil vědomí. Kolem se vyrojily desítky amerických vojáku a okamžitě ho obklíčily.
„Tak se konečně shledáváme, profesore Samaade!“ ozval se ze tmy Hellerův hlas. „Doktore, támhle, tuším, máte své dva mazlíčky!“

Eridias se vymanil z dalšího sevření, prudce uhnul zásahu chapadla a namířil vrill proti Dzyanovi. Vyšlehlo světlo a z kamenné hlavy Sfingy se odlomil velký kus vápence. Dzyan však i nadále stál na jejím vrcholu pevně rozkročen.
„To-sis-opravdu-myslel-že-mě-zastavíš-zastaralou-plasmovou-cetkou?!“
„Starej se o sebe, ty zdegenerovaná hromado šrotu!“
Dzyan strašlivě zařval, přičemž jedno z jeho mnoha chapadel uniklo Eridiově pozornosti a bodlo ho rovnou do srdce. Zaplavilo jej ohromné množství energie. Upustil vrill, jenž se po dopadu na zem složil zpátky do své kompaktní podoby, a zcela se poddal nepředstavitelné bolesti.
„Jen-ochutnej-bolest-jakou-jsi-mi-ty-a-tví-lidé-způsobili!“ Eridias vřeštěl ve strašlivé agónii. Chapadla ho omotávala a stahovala, až byl celý neprodyšně svázán a pomalu vyzdvižen k dzyanovým očím na samotný vrchol Sfingy.
„Atlantida-shořela! Teď-je-čas-abys-následoval-její-osud!“

Shromaždiště se plnilo přílivy raněných. Kaira právě běžela pro další obvazy, když jí cestu zastoupil udýchaný Jafar a se zarmouceným pohledem ji podal Eridiův kufřík.
Kaira nechápavě vzhlédla.
„Máš to prý uschovat do bezpečí.“ <br.„Kde je Kasam?!“ vykřikla.
Jafar zavrtěl hlavou.
„Kde je můj bratr?!“
Lidé se začali kolem nich srocovat a vyzvídat osud jejich vůdce.
„Je mi to líto, Kairo,“ pokračoval Jafar, „Kasam byl i s Džibrilem zajat Američany. Potvrdili mi to očití svědkové. Stanuli tam proti něčemu, co nepocházelo z našeho světa. Prohráli jsme.“
Davem to překvapeně zašumělo. Kaira zděšeně vypískla a zhroutila se k zemi.

Starý Hakim zpovzdálí přihlížel těmto zlým zprávám a sledoval Malika, jak si opřen o nedaleký sloup zašívá tržnou ránu na rameni. Jejich pohledy se setkaly a Hakim vycítil, že až vyjde slunce, bude všechno jinak. Také on bude nucen překročit svůj Rubikon, aby odolal nespoutanému ohni, který uzřel v Malikových očích. Tohle byl pouze začátek konce – konce lidského pokolení.

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď