Houstone, mám problém

Jo, já vím přesně, jak ten průser začal, pane.
Von se ten Briggs spojil s řídícím střediskem a povídá: “Houstone, mám problém!” No a voni hned mysleli, že se něco stalo s výsadkovým modulem nebo s dodávkou kyslíku anebo s elektrickým vyhříváním skafandru a hned dali hlášku CNN, že bude zvláštní zpravodajství, jenže problém byl v něčem úplně jiným: Briggs na Marsu našel lautr hovno. Žádnej zbytek života. Totální nula. Že tam bejvala voda, se vědělo od sedmadevadesátýho, kdy po Marsu jezdil Sojourner, však ho taky Briggs našel a jak byl v ráži, pořádně do něho kopnul, letěl na pozadí bleděčervenýho marsovskýho nebe a lítaly z něho kolečka a šroubečky, fakt nádhera. Jenže to nic neměnilo na tom, že na Marsu bylo hovno, pokud jde vo pozůstatky života. Ani nějaký prachmizerný fosilní prvokokové, i ty by uspokojily investory a daňový poplatníky, který řekli NASA, tak dobře, eště jednou, ale fakt už naposled.
Takže Briggs se musel poflakovat po Marsu ještě tři neděle, co zbejvaly do startovacího vokna pro návrat, a furt marně pátral po zbytkách života a byl čím dál nasranější a zbejvaly mu dva dny a šestnáct hodin a jednatřicet vteřin, svítilo mu v přílbě, když zapad do tý skalní štěrbiny a našel ty dveře.
Jaký dveře? Pořádný, v kamenný zárubni, vysoký dobře tři metry a metr a půl široký, von ten Briggs automaticky řek “Houstone, něco tu mám,” jenže slyšet ho nemohli, jak byl v tý průrvě, ztratil spojení s bází. Ošahával dveře, nahmatal panty, byly tři, velký jako dvoulitrová flaška pepsiny, na druhý straně nebyla žádná klika, zkusil teda zatlačit a zkurvený dveře se vodevřely a von, vůl, jak byl zblblej, vešel do tmy a udělal tři kroky a dveře se za ním zavřely!
Tak teda rozsvítil reflektůrek, co měl na prsouch, čekal, že něco uvidí, třeba nějaký nápisy nebo vobrázky nebo tak něco, jenže stěny byly úplně hladký, leskly se ve světle toho reflektůrku, ocitnul se v chodbě jen o málo širší a vyšší, než byla zárubeň, byla dlouhá nějakejch deset metrů a na konci byly další dveře.
Chtěl se vrátit, aby řekl Houstonu, co našel, byl zblblej výcvikem a věděl, že o svý vůli se nesmí ani uprdnout, jenže samo sebou dveře, co jima prošel, už nešly vodevřít, jak se dalo čekat, šel teda dál k druhejm dveřím, otevřel je, prošel a byl v Houstonu.
No jak říkám, v Houstonu! Kde? Normálně na ulici. No jen si představte, jdete po chodníku a proti vám si to hasí chlap v kosmickým skafandru! Lidi po Briggsovi koukali jak blbí. Celej ztrapnělej si sundal přílbu a furt eště čekal, že mu ze skafandru ufoukne vzduch a bude po všem a že ve vakuu zdechne během několika vteřin, myslel, že je to nějaká halucinace, a chtěl se trápení zbavit, měla to bejt sebevražda, ale fouknul na něho akorát ten smrad z auťáků a slyšel kravál kolem sebe a jeden šikovnej kluk se k němu přitočil a povídá, “Co to máte na sobě za vohoz, pane?” “To je kosmickej skafandr, smrade,” řekl na to Briggs a kluk se zasmál a povídá: “Teda, takovýho magora jsem v životě nežral,” a utek za kamarádama. Briggsovi bylo blbý, že na něho všichni čuměj, zapamatoval si teda místo, kudy vyšel z chodby, zapad potom za roh do jedný úzký uličky a mezi popelnicema se vyslík ze skafandru, pod ním měl termický prádlo, vytahal z něho všechny ty šlauchy na chcaní a na ty ostatní věci a pak už vypadal jakž takž obstojně, schoval skafandr do popelnice a zase, upamatoval se, do který, aby zase skafandr našel, protože to by byl průser, kdyby mu ho někdo ukrad, skafandr za tři a půl melounu.
No a pak se vrátil na ulici a mával na taxíky, co jezdily kolem, zastavil mu až šestej, kdo by taky chtěl zastavit evidentnímu magorovi, a ten votrapa za volantem se ptá “Kam to bude, šéfe,” a von povídá “Do kosmickýho střediska!” a votrapa mu odpovídá: “Tak tam musíš pěšky, kreténe!” a vodjel a pak přistoupil k Briggsovi takovej hladkej voňavej pán a povídá “Já jsem lékař, nepotřebujete pomoc, pane?”
“Jo, potřebuju,” řek na to Briggs. “Musím se dostat do střediska pilotovanejch letů.” “Na letiště?” chtěl vědět ten člověk, co říkal, že je lékař, a nejspíš opravdu byl lékař. “Do kosmického střediska,” řekl Briggs. “Nechcete, abych vás zavezl k nám na kliniku? Tam si popovídáme.” “Hovno,” řekl Briggs netrpělivě, “já musím do kosmickýho střediska!” “Není tu žádné kosmické středisko. Co by to mělo být, kosmické středisko?” “Kristepane, přece z kosmickýho střediska se říděj pilotovaný lety už padesát let!” “Milý pane, o čem mluvíte? Jaké lety?” “Do vesmíru, krucinál.” Ten lékař se na Briggse soucitně podíval a pak řek “Vy ale potřebujete skutečně pomoc!”
Briggs ho nakonec poslal do prdele a šel dál a nakonec zapad do útulku Armády spásy, tam na něho byli hodný, dali mu hadry na převlečení a protože byl střízlivej, i pár dolarů a taky byli ochotný s ním mluvit. Úplně ho vyřídilo, co mu řekli. Doktůrek nekecal! V Houstonu nebylo žádné středisko kosmických letů, a nikdy nebude, protože nikdo do vesmíru nelétal a nelétá a létat nebude, protože to technicky ani není možný, poněvadž ve vesmíru není vzduch a je moc vysoko! Když Briggs zaved řeč na rakety, tak ty hodný lidi od Armády spásy povídali, jo rakety, ty se střílej vo slavnostních příležitostech, jako je Den nezávislosti a tak podobně, ale do vesmíru střílet raketou? Koho by taková pitomost mohla napadnout?
Tohleto Briggse dostalo. Bylo mu jasný, že těma dveřma prošel do nějakýho paralelního světa a ocitl se na Zemi, která neznala technologii kosmických letů!
V takovým světě nechci žít, nasral se nakonec Briggs. Šel teda zpátky do ulice, kde měl v popelnici schovanej skafandr, tu popelnici našel a ani skafandr za tři a půl milionu mu nikdo neukrad, tak se převlík a brečel u toho vzteky a říkal si, děte do prdele, debilové s vaším blbým paralelním světem, tady mě už neuvidíte, a když si nasazoval přílbu, slyšel za sebou “To je von, ten magor!” a vohlíd se a kluk, co se ho prve ptal, jakej že má na sobě vohoz, si přived kamarády a všichni se smáli a začali na Briggse házet kamení. No a Briggs si nasadil přílbu a vyšel z tý vedlejší uličky a lidi na chodníku se před ním rozestupovali a některý se smáli a jiný se dívali útrpně, von šel furt, až došel k tomu místu, co si zapamatoval, a koukal, ty dveře tam furt eště byly!
Zastavil se před nima a lidi, co po něm čuměli, se taky zastavili a koukali, co bude dělat, povídá jim “Vy víte hovno, volové, já se vracím na Mars!” a zatlačil na ty dveře a voni povolily.
Jenže za nima nebyla žádná ouzká chodba.
Za nima byl celej zkurvenej Mars, obrovská pláň pod rudou oblohou, a všude kolem dokola zkurvený Marťani, co vypadaj jako kříženec chobotnice a brouka roháče se svejma kurevskejma paprskometama v chapadlech a taky tam byly jejich obojživelný tanky, co uměj lítat, a nad nima letadla s kolmým startem a to, co Briggs stačil postřehnout v jedný vteřině, než ucouv, a v tý samý vteřině se uvnitř jeho přílby ozval děsnej hlas “DALI JSME VÁM ŠANCI, SMRADI!” a Briggs teda couvnul, zase ty dveře zabouch, ale dveře se hnedka rozlítly a Marťani se hrnuli na blbou ulici blbýho Houstonu, kterej do tý doby netušil, že se dá lítat raketama do vesmíru, a nikoho rozumnýho ani nenapadlo, že by to bylo možný, a Marťani to začali kosit těma svejma paprskometama, Briggse zachránil skafandr, zelenej paprsek ho jenom líznul přes přílbu a nic mu neudělal, ale nechráněný lidi plátkoval jako měkkej sejra, však to znáte, co dovede zelenej paprsek, dveře samosebou praskly, dokonce celá fasáda se vyvalila, jak se zkurvený Marťani s tankama hrnuli kupředu, a ve vzduchu už bylo plno letadel s kolmým startem a okamžitým zrychlením a všema těma zkurveninama, se kterýma si lidi dodnes nevědí rady.
Takže takhle to bylo, tak začala ta posraná válka, co ani válka není, spíš masakr nebo vyhlazovací jatka, ve kterejch dostáváme napráskáno tak strašně, jako na Zemi naposled dostávaly nějaký holý prdele někde na Zambezi, když se do nich pustili námořníci s kulometama. Jo, takhle to začalo a Briggs vlastně měl pravdu, když tenkrát řek “Houstone, mám problém.”
Cože? Proč mi máte věřit? Co můžu vědět já, vožralej somrák vyhýbající se válečný službě, kterej místo aby bojoval nahoře, je zalezlej spolu s dětma a bábama a mrzákama tady v nejspodnějším patře hnědouhelnýho dolu? Jednoduchá vodpověď, jak to můžu vědět.
Já jsem Briggs, pane.

KONEC

Ondřej Neff: Pravda o pekle
Patnáct povídek tvoří v pořadí už šestou sbírku Ondřeje Neffa, autora, který v anketě čtenářů MF Dnes získal největší ocenění ze současných českých autorů sci-fi. Je rozdělena do tří oddílů, nazvaných Grotesky, Horory a Dramata. Jak jsou čtenáři Neffových sci-fi už zvyklí, jeho grotesky bývají dramatické, horory groteskní a dramata jak groteskní, tak i hororová. Jednu jistotu ovšem máte: v ohňostroji Neffových nápadů se nebudete nudit ani vteřinu.
(Ondřej Neff: Pravda o pekle. Vyjde v listopadu 2003. Cena 199 Kč, počet stran 256. Vázaná)