Konec projektu Příliv

Povídka Konec projektu Příliv vyšla vloni ve slovenském časopise Fantázia a před týdnem obdržela Cenu Akademie SFFH za nejlepší původní povídku roku 2002. Na rozdíl od většiny prací JWP se nejedná akční příběh.

U.S.A., stát Wyoming, 30 mil východně od Colorado Springs, Výzkumné středisko U.S. army

Dick Evans rázně zavrtěl hlavou a opět zvedl hlas.
„To si opravdu myslíte, profesorko, že prezidenta zaujmou delfíni nebo pověsti o té… O té Atlantidě?“ mávl rukou. „Pana prezidenta a Radu poradců zajímá hlavně další zdůvodnění existence projektu jako takového! Nyní totiž probíhají jednání o zeštíhlování rozpočtu – a nám se velice nelíbí astronomické náklady na ztřeštěné nápady jednoho doktůrka!“
Ředitelka armádního výzkumného střediska Jane Cooperová doplavala ke kraji bazénu, konečky prstů s azurově nalakovanými nehty se lehce dotkla jeho kraje, obrátila se s elegancí delfína a plavala k bočním schůdkům. Tam se povytáhla z vody, po opálené pokožce jí stékaly průzračné krůpěje, a odvětila:
„Pane Evansi, prezidenta pravidelně informujeme. Všechny údaje, týkající se projektu Příliv jdou zásadně přes vás – jako prezidentova poradce pro zvláštní operace. Z tohoto pohledu nechápu váš takzvaně neodkladný inspekční let. Další zprávu máte vy i vaši kolegové z Rady dostat, pokud se nemýlím, za dva týdny.“
Opět se ponořila do vody. Průhlednou kopulí prosvítaly slábnoucí paprsky zapadajícího slunce a kolem se do nebes tyčily štíty Skalistých hor. 
Dick Evans kráčel podél padesátimetrového bazénu, minul palmy v keramických mísách s aztéckými motivy opeřených hadů a vyhnul se bílému plastikovému lehátku s přehozeným zářivě oranžovým županem. Prošel kolem chromovaného stolku s kruhovou skleněnou deskou, na kterém poblikávala externí jednotka UNIVACu. Pohlédl opět do bazénu a řekl:
„Pokud pro vás není rozhodnutí šéfa poradců dostatečně pochopitelné, žádám vás tímto, abyste se s ním teď hned spojila,“ vytrčil před sebe ruku se stříbřitě žíhaným mobilním telefonem. Byl to jeden z mála evropských výrobků, na které člověk mohl ve Státech narazit.
„Mohu ho zavolat?“ zastavil se nedaleko palmové oázy.
„Ale Dicku, proč ta přehnaná gesta?“ Cooperová doplavala ke startovacím blokům, vyšvihla se z vody a zamířila k palmám i poradci. Evans se na ni schválně nedíval. Byl o hlavu menší a o několik miliónů vlasů chudší, zato by ji lehce trumfnul ve váze. Jane Cooperová byla jedna z těch, co šikovně využily pozitivní diskriminaci žen ve státních službách a pouhých sedm let po ukončení MITu se stala tím, čím se stala. Poradce pro zvláštní otázky bezděky povzdechl; že právě on musí mít v popisu práce pravidelný kontakt s touhle sebevědomou, chytrou a ještě navíc atraktivní ženskou… 
„Stačí přece,“ převázala si šňůru županu kolem útlého pasu, „abychom se dohodli my dva,“ usmála se významně. Byla snad až příliš vysoká, měla dlouhé štíhlé paže, útlá ramena a krátké hnědé vlasy. Temné oči se jí blýskaly pod řasami dlouhými jako samurajské meče. „Jsme dost velcí šéfové na to, abychom patřičně zhodnotili financování takových projektů jako je například Smoritzův Příliv.“
„Jane, zřejmě vám stále uniká pravý účel mé návštěvy. Tým poradců se jednomyslně a definitivně shodl na tom, že pokud do tří měsíců nepředložíte jasné výsledky tohoto poněkud kuriózního bádání – tak nejen, že zastavíme přísun financí, ale bude to zřejmě znamenat i váš konec!“ Evans se zatvářil jako Pilát Pontský, který právě vynáší rozsudek a zároveň si myje ruce. Konečně ale řekl to, co měl říci už před hodinou.
„Ale já jsem přesvědčena, že výsledky Smoritzova výzkumu přesvědčí všechny odborníky v novém prezidentově týmu!“ pronesla důrazně a pak se naschvál nahlas zamyslela: „Proč se po každých prezidentských volbách musí hlava státu obklopit všemi svými kamarády z dětství a láskami ze střední školy a nabubřelými sponzory předvolební kampaně… Vždyť ten projekt funguje už třetím rokem a každým dnem se blížíme k závěru!“ Cooperová sepjala ruce. „Tak co, milý Evansi? Vy jediný tam z nich rozumíte své práci! Udržíte to ještě pár měsíců na stejných dotacích?“
Evans se na ni díval s pocitem zaživa stahovaného králíka. Byla hezká, to musel uznat každý. Dokonce i rudnoucí obloha se právě strefila do barvy jejích rtů. Zdálo se, že ta ženská umí přemluvit i západ slunce. Poradce s pocitem marnosti mávl rukou:
„Víte přece, že jsem vás za půl roku, co jsem ve funkci, ani jednou nepodrazil.“
„Vážím si toho, Dicku. A věřte, že vás nezklamu… Já – ani doktor Smoritz.“
„Tušíte aspoň, Jane, co mě stojí tyhle vaše záhady pořád obhajovat? Připadám si už jako ten televizní  agent, co pořád pátrá po tajemných hádankách. Nemluvě o tom, že od sedmdesátých let, od Modré knihy a krachu CETI, žádná naše vláda nefinancuje projekty týkající se kontaktu s cizími civilizacemi.“

Itálie, provincie Puglia, 12 mil jižně od letecké základny NATO 

Po široké písčité pláži se ženou stíny bojových vrtulníků Comanche. Kromě jediné postavy dole na mořském pobřeží není v dohledu nikde ani človíčka. Tři elegantní stroje v hlídkové formaci přelétají nad čarokrásným, ale nezvykle pustým místem. Štíhlé palmy a košaté pinie, hebký písek a lesknoucí se voda, nebe modré jako oči hrdiny a slunce žhavé jako rty krásky, to vše v barvách pomalu končícího léta. Bíle zpěněné hřbety vln se vpíjejí do písku na mírném svahu pláže a daří se jim zahladit stopy jediného člověka, jenž kráčí liduprázdnou scenérií.
Doktor Smoritz se ohlédne po hučících strojích a nevrle mávne rukou. Měl to být pozdrav, ale vyznělo to takhle; inu, ty tiše svištící stvůry ho vytrhly z přemítání.
Vrtulníky jako na povel provedou takřka akrobatický obrat a zamíří zpět na základnu.
„Tady Vlna tři. Objekt je v pořádku. Žádné narušení prostoru. V čase +36 bude oblast Přílivu křižovat Smaragdové oko. Vracíme se. Končím.“
„To mi řekni, Johny, co tohle má znamenat?“ uslyší po chvíli velitel letky ve sluchátkách. Pozná interní okruh a raději zkontroluje přerušené spojení se základnou. Hlas pokračuje: „Jeden bláznivej vědátor a jsou z toho učiněný manévry.“
Johny podle zahuhlaného basu pozná Malcoma. Ohlédne se vlevo po černém stroji s temnými skly kabiny a automaticky natáhne ruku se vztyčeným palcem. Pilot druhého Comanche ho sice nemůže spatřit, ale zvyk je neprůstřelná vesta.
„Buď rád, Malcome, že právě naše letka má na starost toho doktůrka. Je to pořád lepší než ostrý akce v  Čečně. Tady nás dostane tak maximálně nuda – a té se dá statečně čelit v baru. Tak nebrblej.“
„Ale já si nestěžuji, Johny. Jen mi to přijde divný. Zabrali jsme třicet mil pláže a hlídkujeme tady častěji než v bezletový zóně nad Novou Palestinou. Já vím, že to je taková dovolená navíc. Jenže co bude příště?! Pamatuješ na poslední tři kšefty? To přece nebylo normální?!“
„Přiznávám, že El Pedro byl asi to nejhorší, co jsem kdy spatřil; taky to doktůrek přežil o chlup. Tsunami u Filipín zase vypadala jako na objednávku – a nebo co se dělo v tom delfináriu na Floridě. Ještě teď mi je z těch praskajících akvárií a skleněných tunelů blbě. Ten chlap je pro vodu učiněný magnet.“
„Spíš je to magnet na průsery,“ podotkne Malcom. „Ještě, že nepiju vodu! Už takhle ji mám plný zuby!“
Smoritz hledí za vzdalujícími se stroji a pak pohlédne na své stopy v písku, ke kterým voda nedosáhla.. Uvědomí si, jak ohromnou vzdálenost překonal a najednou pocítí únavu. Celý život sedí u počítačů, v laboratořích nebo na zadních sedadlech opancéřovaných limuzín – a teď tady pobíhá po pláži jako mladík ze seriálu o pobřežní hlídce… Vedle rozložité pinie s rozdvojeným kmenem plným zpívajících cikád je další instalovaná kamera. Doktor se moudře rozhodne uchýlit se do stínu. Těžce usedne na velkou khaki bednu s černě namalovanými blesky a vytáhne z kapsy safari kalhot zelený kapesník. Odloží slaměný klobouk na trsy zažloutlé trávy pod trojnožkou stativu a několikrát si přetře holou, zpocenou hlavu.
 V náprsní kapse vojenské tropic blůzy mu zavibruje telefon. Znechuceně jej vytáhne a podívá se na  zelený displej. Náhle ožije:
 „Dobrý den, Jane! Stalo se něco?“
 „Tady spíš noc… Všechno v pořádku, doktore?“
Doktor bezděky pohlédne k nebi. Tam kdesi vysoko se pohybuje jedna z družic systému SPY2002 a jeho šéfka díky tomu někde ve Skalistých horách vidí i velké kapky potu na jeho pleši.
„Však vidíte sama. Jsem živ a zdráv. Jen to vedro je tady hrozné. Vyšel jsem zkontrolovat kamery. Jistě, vím, že je neustále monitorují systémy UNIVACu,“ řekne – a pak pokyne Smoritz drobnou žilnatou paží k mořskému příboji. „Ale takhle mám pocit, že jsem tomu nějak blíž.“
 „Doktore, mám návštěvu. Pan Dick Evans z týmu prezidentových poradců.
 „Co u vás dělá ten…“
„Mám hlasitý odposlech – takže pokud chcete pozdravit Mr. Evanse, bude potěšen.“
„Tak teda dobrý den, pane Evansi… O co kráčí, Jane?“
„Za jak dlouho byste nám mohl připravit analýzy z posledních akcí?“
„Asi za tři hodiny – když mi zavoláte zpátky ty bzučáky. Dělal jsem na tom nepřetržitě poslední dva týdny a tohle je tady moje první vycházka. Už jsem ale z toho vzduchu a slunce celý utahaný. Ani nevíte, jak teskně vzpomínám na svou chladnou kobku,“ znaveně se usmál Smoritz.
„Dobře, doktore. Za chvílí jsou u vás. Zatím si odpočiňte, máte tam pěkný stín.“
„Já se ještě budu kochat tím zázrakem, než se vrátí ty příšerné stroje. Mějte se, Jane.“
Doktor přeruší spojení a schová telefon do kapsy. Vstane a jde přes širokou pláž, dokud mu příboj nezačne oblévat sandály.
Dlouze se dívá na zpěněné hřbety vln a v duchu počítá, počítá a počítá…
Některé kombinace už zná nazpaměť.
Jen stále netuší, co ty signály znamenají.

Itálie, provincie Puglia, letecká základna NATO

Vrtulník dosedne na trávník střižený krátce jako hlava mariňáka a rozvíří mračna prachu. Listy vrtule ještě se svištěním prorážejí horký vzduch a u stroje se v oblacích prachu zjeví přidělený džíp. Řidič nemá na hlavě baret, stejně by mu ulétl, ale jakmile se z Comanche vypotácí vyschlý človíček s obrovským slamákem v ruce a zpocenou blůzou na těle, zasalutuje i bez pokrývky hlavy.
„Tak co, doktore, budeme dneska pokračovat s morseovkou?“ křičí voják do okolního hluku.
„To víš, že jo, Franku. Zatím vyhráváš, ale počkej, až se dostanu na kloub té percepci teček a čárek. Pak uvidíš,“ usměje se doktor, usadí se vedle holohlavého hromotluka a stále svírá klobouk v ruce. Teprve když poodjedou dále, nasadí si ho a dokončí myšlenku:
„Je obdivuhodné, že ty signály neluštíš, ale prostě je vnímáš.“
„To je jen cvik, doktore. V tom není žádnej zázrak. A stejně, řeknu vám – nechápu, proč tu morseovku vyřadili,“ dodá starší seržant Frank Karpoff. Po chvíli svižné jízdy mezi ohromnými letouny Galaxy projedou stojánku ef šestnáctek a zastaví až za servisními hangáry, u prostého dřevěného domku. Řidič se rozloučí letmým zasalutováním a zmizí v oblacích zvířeného prachu.
Doktor Smoritz mu ještě pokyne rukou a pak vstoupí do dveří. V jediné a prázdné místnosti stojí dva strážní v khaki uniformách a s výrazy hráčů pokeru. Mezi nimi se tyčí tubus výtahu, hladký a lesklý jako výfuk modré Electry Glide. Smoritz během obvyklé samomluvy, jak to dneska jde a jestli tady je každý den takové nelidské vedro, vyštrachá z kapsy na stehně vstupní kartu a vsune ji do čtecí štěrbiny zdviže. Uvnitř to tiše zaduní a v souvislém povrchu válce se objeví vstupní otvor. Doktor sjíždí  do nejnižšího patra, červeně blikající čísla pater, zeleně svítící šipka dolů a sterilní, až nelidská čistota. Červená nula a zelený Exit. Po identifikačních procedurách na otisky prstů a oční duhovku doktor vstoupí do střediska.
„Už na vás čekám,“ osloví ho UNIVAC. „Budeme pokračovat ve včerejší práci nebo máte jiné plány, doktore?“
Smoritz si na mluvící počítače zvykal pomalu a obtížně. Neměl rád řeči o umělé inteligenci, byl vůbec skeptický vůči jakékoliv odlišné inteligenci. A právě on se pokouší luštit jakési tajuplné signály…
V paměti nejrychlejšího počítače na světě, hluboko pod povrchem a daleko odsud jsou milióny slov a vět – a také množství zdvořilostních frází používaných v různých kombinacích. UNIVAC je zpravidla použije správně, někdy ovšem velmi nečekaně. V těch chvílích si Smoritz není jistý, jestli ten stroj nežertuje. Což se o děrnoštítkových mašinách tvrdit nedalo, nostalgicky se zasní Smoritz.
„Prosím, doktore?!“
„Ach promiň, UNIVACu, zamyslel jsem se. Jdeme na to. Spoj se s profesorkou Cooperovou a mezitím otevři záznamy z Filipín, z Grónska, z Nového Zélandu a ty poslední odsud. Podíváme se, co se z toho dá uvařit.“
„Rádo se stalo. Dobrou chuť, doktore,“ zareaguje počítač na klíčové slovo a Smoritz si opět není jistý, jestli se nejedná o suchý binární humor.
„Nápodobně,“ odvětí však ledabyle a sedne do křesla před monitorovou stěnu.
Za chvíli už hledí na Cooperovou – za ní dřepí pan poradce. Ano, ten z Bílého domu.
„Dnes jsme se už zdravili, tak můžeme snad přejít přímo k věci,“ pronese Smoritz a začne přednášet jako na domovské univerzitě ve Washingtonu: „Zde vidíte graficky sjednocené záznamy ze čtyř posledních lokalit. Upravili jsme s UNIVACem časovou posloupnost a modifikovali jednotlivé objekty tak, aby bylo možné i lidským zrakem postihnout to, co se zatím zdá skryté, či spíše zcela náhodné.“
Ředitelka výzkumu a prezidentův člověk jsou usazeni v pohodlných křesílkách na kraji bazénu. Temná kupole nad nimi se třpytí miriádami hvězd, vypadá to jako někde v planetáriu. Před oběma se do výše tyčí tatáž monitorová stěna jako v podzemním středisku v italském Garganu – a oba pozorují šestnáct přílivů z různých moří a oceánů, čtyřikrát čtyři obrazy. Evans se nepokojně zavrtí a zašeptá:
„Profesorko, doufám, že nebudeme promítat prezidentovi právě tohle. Dovolená jednoho doktůrka za patnáct miliónů,“ spráskne ruce až to tleskne.
„Co se děje, Jane? Mám tu nějaké ruchy.“
„To je dobré, doktore. Pokračujte,“ Cooperová hodí káravým pohledem po Evansovi. „Zatím jsme ale asi tam jako minule, Smoritzi. Jen těch přílivů máte víc.“
„O hodně víc,“ fascinovaně pronese Smoritz. „Teď vám ukážu další zdokonalení mého šifrovacího programu. Začal jsem se učit morseovku, to asi neznáte… Nejde o to, že by morseovka byla klíč, jde o ten princip předávání signálů. Pozorujte, co se z těch příbojů stane!“
Obrazy se začínají vlnit. Zpěněné hřbety se narovnávají. Sunou se kupředu a za nimi vznikají nové vlny. Jsou různě dlouhé a dorážejí na břeh v odlišných intervalech. Smoritz postupně sjednocuje barevné spektrum na prostý binární kód – ještě chvíli se na obrazovkách míhají vlny.
Ale pak…
Jane Cooperová překvapeně vydechne. Nemůže uvěřit svým očím.
„Proboha, doktore. Jak jste tohle  dokázal?“
Dick Evans hledí na monitory a má dojem, že mu někdo právě rozřezává mozek – a tupou pilkou k tomu. To nemůže být pravda!
„Já to nedokázal. Já to jen objevil, Jane,“ pokrčí kostnatými rameny Smoritz. „Jen pořád nevím, od koho ty signály jsou,“ nechává se unášet neuvěřitelným vizuálním vjemem.
Na obrazovkách není zčeřená mořská hladina – září na nich jednoznačně identifikovatelné kódy. Dlouhé a krátké znaky, pravidelné intervaly, někdy jednoduché, jindy zase neodhadnutelné kombinace.
„A nyní sledujte, kolik těch příbojů zbude,“ pokračuje Smoritz a požádá UNIVAC o spuštění dalších procedur. Jednotlivé obrazy se začínají prolínat, vždy dvě vedle sebe, signály se na nich v určité chvíli sejdou a dál pokračují zcela shodně. Při dalším slučování se obdobným způsobem sjednotí dvě a dvě obrazovky pod sebou. Před užaslýma lidskýma očima zůstávají pulsující signály, čtyři rozdílné druhy. V každém čtverci čtyř obrazovek jeden typ signálu. Představení však nekončí. Vrchní dvě řady obrazovek se po delší chvíli spojí do širokoúhlého pohledu na jediný signál.
Na spodních dvou řadách pro změnu září další signál.
„Povídají si,“ hlesne Cooperová. „Oni si prostě povídají…“
„Ano,“ odsouhlasí jí to Smoritz na obrazovce. „Jenže nevíme, kdo s kým.“
„To, to ale znamená, že jsme objevili… Ne to není možné!“ zalekne se Evans a prudce vstane. Kovová židle za ním zarachotí o dlaždice.
„To přece není možné!“ zakřičí na ztichlou, ztemnělou halu.
„Dneska je možný úplně všechno, pane,“ odpoví zastřeným hlasem Smoritz. „Třeba i to, že jsme právě objevili komunikační kanál cizí civilizace.“

U.S.A., stát Wyoming, 30 mil východně od Colorado Springs, Výzkumné středisko U.S. army

 „Mám ráda pohled na zapadající slunce,“ pronesla se zasněným úsměvem Jane Cooperová. Za prosklenou kopulí se v červenavém svitu koupaly horské hřbety Skalistých hor. Nebe mělo dokonale souvislý barevný přeliv od ostře oranžové na západě přes sytě blankytnou až k temně modré na východě. Úchvatná přírodní scenérie dnes opět vyhlížela jako tuctová pop-artová 3D grafika.
„Chápu. Proto veškerá jednání vedete zde,“ konstatoval poradce, jemuž očividně chyběla masivní kožená křesla, dubové stoly a na stěnách pompézní obrazy přísně vyhlížejících prezidentů.
„Ne všechna. Jenom ta důležitá,“ podotkla mladá žena. „Jako to dnešní – jste právě účastníkem pokusu, který vás snad přesvědčí o oprávněnosti zvýšených dotací na projekt Příliv. Prosím, posadíme se,“ pokynula štíhlou dlouhou paží Jane Cooperová. Měla úzké černé šaty bez rukávů, hladce vyholené podpaží a stále stejně hluboké, temné oči.
Na kraji bazénu stála tři chromovaná křesílka a kulatý stolek s klávesnicí a U-myší. Vedle se krčil servírovací stolek s karafou irské whisky, zásobníkem ledových kostek, třemi lahvemi minerální vody a třemi prázdnými skleničkami se silným dnem. Proti stolku se ve vzduchu vznášel ohromný LCX monitor zavěšený na ocelových lankách ukotvených v konstrukci klenby.  Převalovaly se na něm vlny z pobřeží Okinawy a ve spodní části se vlnily grafické ukazatele jakési probíhající procedury.
„Kdypak dorazí náš velký vědec?“ otázal se Evans a posadil do prostředního křesílka. Před sebou vodu na monitoru, za sebou vodu v bazénu, na stolku vodu v lahvích. Voda, voda, samá voda…
Smoritz konečně přicházel. Jeho drobná postava, ťapkající na pozadí obrovské konstrukce haly, vypadala vzdáleně a bezmocně. Byl sehnutý, unavený a starší o dobrých tisíc let. Veškerý čas od příletu ze slunné Itálie trávil ve velínu. Nastavení parametrů UNIVACu pro tento projekt, pro každou jeho část, bylo náročnější než uvádění jaderné elektrárny do rutinního provozu.
„Doktore,“ obrátila se na něj ředitelka výzkumu, „nyní tedy probíhá závěrečné zpracování kódu?“
„Přesně tak. Jen pro vysvětlení,“ podotkl směrem k prezidentovu poradci, „ velice výkonné burzovní či vojenské počítačové systémy by tyto dešifrovací procedury prováděly odhadem přes sto tisíc hodin strojového času, tedy, pokud to spočítám… Asi jedenáct a půl roku. UNIVAC by to měl zvládnout během pouhých týdnů. V těchto hodinách by mohl dospět k prvním, předběžným výsledkům.“
„Domníváte se tedy, že už dnes se dozvíme závažné mezihvězdné poselství?“ utrousil mrazivě Evans.
„Budeme rádi, když se dozvíme první klíčové slovo,“ odvětil Smoritz lhostejně.
„Slovo?! Zatím máte nahraných tisíce hodin přílivů a odlivů ze všech koutů světa. A to celé stálo Spojené státy přes patnáct miliónů dolarů!“
„Méně než dva dny Pouštní bouře,“ upřesnila Cooperová. Musela toho byrokrata občas uzemnit.
„Jenže tam byly přesvědčivé výsledky!“
„Přesvědčivé?“ ušklíbl se Smoritz. „A kdo že to dnes vládne v té přesvědčivě poražené zemi?“
 Evans zareagoval po svém:
„Doktore Smoritzi, buď nám poskytnete odpovídající informace o průběhu vašeho nákladného výzkumu nebo budu nucen jménem prezidenta uzavřít tuto rozpočtovou kapitolu!“
 Doktor za úsečně gestikulujícím Evansem pozoroval Cooperovou, jak si klepe ukazovákem na čelo. Dovtípil se, že ty posunky nepatří poradci.
„Jistě,“ pokýval tedy velkou hlavou. „Vrátíme se k primárnímu problému: to, že jde o signály, to je již zcela nepopiratelné. Zbývá jen vysvětlit, od koho přicházejí.“
„No – a víme to, konečně?“ přerušil ho Evans. 
„Máme stále ty dvě hypotézy, o nichž vás profesorka jistě informovala. Obě však jsou natolik rovnocenně podpořené fakty, že nevím, kterou bych měl zmínit jako tu hlavní.“
 Dick Evans pro změnu moudře mlčel.
 „Snad ty delfíny,“ podotkla Cooperová. „Tam zůstáváme na vědečtějším základě.“
 „Já jsem přesvědčen, že i hypotéza podmořských civilizací v tomto případě má své pevné místo. A podpůrných důkazů možná ještě více. Ale možná bude lepší, když si obě zobrazíme současně,“ řekl Smoritz, přejel kurzorem U-myši po obrovské ploše monitoru, vyvolal odpovídající instrukce a místo obrazu zpěněných vln obrazovka na okamžik ztmavla a pak se rozestoupila jako moře před Mojžíšem.
 „Vpravo delfíni, vlevo ostatní civilizace,“ ukázal Smoritz. 
Poradce pro zvláštní otázky pozorně sledoval barevně odlišené pruhy, v nichž pulsovaly dokumenty, zprávy, svědectví a citace z vědeckých publikací. Po stranách informačních sloupců běží grafy pravděpodobnosti i bodové hodnocení věrohodnosti jak jednotlivých zpráv, tak celých informačních bloků. Inteligence delfínů, pokusy v teráriích, záznamy kontaktu z otevřeného oceánu, historické záznamy a pověsti o inteligenci a přívětivosti podivuhodných mořských savců, k tomu se přidávají spisy a výzkumy o kosatkách a jejich chování v zajetí… Na druhé straně běží agenturní zprávy o objevech podmořských staveb, vykopávky na obou březích Atlantiku, sochy z Velikonočních ostrovů, hypotézy o umístění zmizelé Atlantidy, po několik dlouhých desítek sekund následují fotografie, záznamy a zprávy z Bermudského trojúhelníku…
Souvislý sled obrazů, grafů a textu se pohybuje dále. 
 „Mám to chápat tak,“ ozval se stísněně Evans, „že nám do OSN chybí ještě jeden národ?“
„Myslím, že celá civilizace,“ odvětil Smoritz a nalil si do sklenice vodu.
„Kdo tedy bude sedět za novou vlaječkou? Delfíni nebo atlantiďané?“  Evans má pocit, že se omylem ocitl na natáčení sci-fi seriálu. A přitom by měl tušit, že pravda je někde tam venku. Pohlédne ven do ztemnělého nebe světélkujícího miriádami jasných hvězd. Zatřese hlavou, rukou si upraví spadlý pramen řídkých vlasů, kterými maskuje rozlézající se pleš, a vrátí se zase zpět na zem, k úřednické rutině:
Představí si vedle zástupů bílých, snědých, žlutých, rudých a černých další zastupitele: mokré, zelené, pískající… A jejich pochopitelnou touhu po účasti v dotačních komisích a ve zvláštním výboru pro podporu Čtvrtého světa, po zastoupení v Radě bezpečnosti i po spolurozhodování v projektech UNESCO.
„Nejdřív jsem si to myslel taky,“ pokýval hlavou Smoritz. Úzké, bledé rty mu přelétl smutný, vědoucí úsměv. Evans se těžkopádně vztyčil a udiveně pohlédl na doktora.  
 „Dicku, víte…“ ozvala se Cooperová. „Doktor má ještě jednu hypotézu. Nemýlím se?“
„Máte pravdu jako vždy, Jane,“ zamumlal Smoritz. „Ale to snad ani není hypotéza, to je prostě konkrétní problém, který mi vyplynul z oné mořské signalizace. Někdo vysílá šifrované zprávy – my však kromě jejich rozluštění musíme zjistit příjemce…“
 „Co já jen řeknu prezidentovi?“ utřel si Evans čelo hřbetem ruky. Jeho obvyklá arogance ropného magnáta a člověka z Bílého domu mizela jako původně slibný výstřik ropy po chybně naraženém vrtu.
„Nad všemi oblastmi, kde jsme snímali mořské vlny, jsem zároveň nechal mapovat meteorologickými družicemi i pozemními stanicemi vývoj oblačnosti.“
„To si snad stačilo pustit CNN, ne?“ ozval se poradce. Už nerozuměl zhola ničemu. „Já se na počasí dívám denně.“
Nikdo na jeho repliku neodpověděl.
Profesorka se zvedla z židle. Smoritz před chvílí vrátil na monitor dešifrovací akci UNIVACu, takže všechny tři ozářily zeleně tekoucí sloupce symbolů a čísel, jež se řadily do chvilkových uskupení a nebo se zase rozpadaly do učiněného chaosu; vytvářely strukturované obrazce, aby se za chvíli opět proměnily v ubíhající řady čísel a znaků.
 „Někdo tedy z moře vysílá – a někdo přes strukturu mraků odpovídá?“ zeptala se Cooperová upřeně hledíc do černozeleného binárního chaosu.
„Vždyť to musí být jasné i pětiletému děcku,“ zamyšleně podotkl Smoritz.
Profesorka se ani nerozčílila.
„Mně to teda jasné není. Asi se zítra zeptám našich svěřenců ve školce.“
 „V tom případě jdu s vámi!“ přidal se Evans. Najednou se mu vrátila nálada a chuť do práce. Není sám, kdo je zde mimo dění! Smoritz se odmlčel a začal něco nastavovat na panelu systémových příkazů. Profesorka se tiše zeptala:
 „Teď vážně uvidíme různé typy mraků – nad jednotlivými druhy přílivů?“
 Smoritz nepřítomně kývl.
Na spodní část telestěny se vrátily mořské příboje – a nad nimi se začaly prolínat nimbostraty, altokumuly a kumulonimby, frekvenčně upravené a barevně vyladěné. Bylo to neuvěřitelné.
 „Komu to je určené, proboha?“ hlesla po chvíli Cooperová. Neklidně se ohlédla po kopuli. Nahoře už nezářily hvězdy. Překrýval je mlžný cár oblačnosti.
„Přece těm dole. V moři,“ chraplavě zašeptal Smoritz a neklidně si odkašlal.
 „Ale od koho?!“
 „Od těch… Nahoře…?“
 Venku se náhle setmělo.
Do tabulí usazených v pevné konstrukci kopule začal bušit vodní příval. Po prvním blesku, jenž přišel znenadání a brzo i na zdejší vysokohorské poměry, se vzápětí rozburácela bouře naplno. Hala s ohromným bazénem a světélkujícím  monitorem se každou chvíli ocitla v záblesku oslňujícího nafialovělého světla. Dunění hromů zesilovalo a vichřice skučela kolem malinké, průhledné polokoule ukryté v jednom z tisíců údolí monumentálního pohoří. Z nebes se k zemi probíjely další rozvětvené blesky a těžká mračna vypouštěla ze svých vnitřností souvislé vodní stěny.
Kdyby člověk byl strašpytel, pomyslela si Jane, mohl by se domýšlet, že ta venkovní slota má vliv i na nehybnou hladinu bazénu. Při některých po sobě rychle jdoucích záblescích se až zdálo, že se hladina rozvlní…
„Máme tu první dešifrované kódy,“ oznámil Smoritz.
Znaky uprostřed obrazovky se počínaly shromažďovat a jejich hemžení se začalo rytmizovat. Stále více připomínalo pohyb metronomu než dosavadní  chaotický pohyb měňavek. Všichni tři zírali na postupně se řadící znaky. Zatím ještě nebylo možné určit ani klíčová loga. Smoritz si však byl jistý – rozluštění prvního slova je na dosah.
„To mám přednést prezidentovi, že nám delfíni posílají pozdravy z dovolené?“ ozval se stále nejistější Evans. „Nebo co mám podle vás dělat, sakra?“
„Mlčet,“ poradil mu Smoritz a Cooperová to kývnutím hlavy potvrdila. Evans se posadil. Smoritz přepnul obraz z digitálních kódů na kombinované spektrum s pozadím setříděných oblačností.
„Vidím, doktore, že vás ty mraky opravdu zaujaly,“ řekla profesorka. „Nezdá se vám to ale příliš vykonstruované? Nebo spíše – neskutečné?“
„Pokud někdo umí tvarovat mořský příboj do kódovaných zpráv, proč by nemohl totéž provádět s vodními parami v ovzduší? Jde přece pořád o vodu.“
„Začíná mě z toho všeho mrazit,“ řekla Cooperová a přejela si dlaněmi holá ramena.
Venku zase zahřmělo.
„Tak to jste na tom ještě dobře, milá Jane. Já hrůzou nespím už půl roku,“ poznamenal Smoritz netečně a opět se zahleděl na monitor. „UNIVAC zařadil do dešifrovacího programu i tohle. Také určil souvislosti. Chytrá mašinka.“
Dick Evans nevěřícně hleděl na odlišně zvýrazněnou část ohromné obrazovky:
„To si necháváte posílat i spektra polárních ledových polí? Hroutící se ledovce?“ zašeptal. „Protože to je taky voda?“
Smoritz kývl. Zvedl ruce z klávesnice, sáhl po sklenici vody a viditelně se mu chvěly prsty. Ve spodní části  telestěny se z plynoucích znaků začínalo tvarovat první slovo. Nikdo dlouho nic neříkal. Bouře se vzdalovala, ale vytrvalý déšť stále bušil do ohromné kupole.
„Jako by se to chtělo dostat dovnitř,“ pomyslela si Cooperová – a hned se v duchu okřikla, ať neblázní a nepodléhá zbytečně paranoickým závěrům.
„Ty první dvě hypotézy byly krásné,“ zadumaně pronesl doktor Smoritz. „Delfíni, krása. Skryté civilizace, romantika,“ skoro nepříčetně se uchichtl. „Ale pravda, pravda je tam venku…“ a ukázal neurčitě nahoru.
„Nezlobte se, doktore, ale teď vám opravdu nerozumím,“ ozval se poradce tiše. „Jaká je ta vaše třetí hypotéza?“
„To, co vysílá ty signály, je – voda. Jen voda.“
* * *
„Co?“
Smoritz s respektem pozvedl průzračnou sklenku:
„Prostě voda. Ta nejhorší varianta ze všech.“
„Proto ty příboje, mraky a ledovce. Pak tedy i povodně, smrště, uragány, tsunami, celé frontální systémy. A to vše slouží jako… Proboha, ne,“ šeptala Cooperová. Smoritz její objevy nekomentoval.
„Doktore, chcete tím říct, že voda…?“ Evans raději otázku ani nedokončil.
„Existují látky, u nichž jsme schopni rozpoznat a vypočítat nadkritické množství, nejen u uranových rud, ale třeba i u těžké vody. Existují chemické či biologické procesy, kde kvantita při určité kombinaci a v okamžiku určitého navýšení znamená novou kvalitu. Novou entitu,“ Smoritz opatrně položil sklenici vody na servírovací stolek. „Jen uvažte, kolik skupenství vody dokáže existovat na jediném místě, kolik vody zabírají oceány, ledovce, řeky a ostatní vodní plochy na téhle planetě. Jaká síla se skrývá v povodních – i v suchu. Ano, to je pouze opačné působení vodního živlu, pane Evansi. A dosud se tyto nesmírné síly projevovaly spíše náhodně.“
„Třeba dosud jen dřímaly a jen občas dávaly najevo svou moc,“ podotkla Cooperová.
„Chcete tím říct, že voda…“ opět nedořekl Evans.
„Jistě. Došlo k naplnění nadkritického množství.“
„Ale jak, proboha?“
„To my sami jsme probudili krakena,.“ pronesla profesorka Cooperová a těžce usedla do křesílka. „To my jsme rozpustili ledovce. To my sami jsme si uvařili náš životní – jediný – prostor.“
„Jakého krakena?! Co se to s vámi děje? To mám snad věřit tomu, že voda v oceánech komunikuje s vodou v oblacích a do toho jim ještě kecají ledovce?! A co jezera a řeky – a co třeba tohle?“ prudce se zvedl Evans, sebral se stolku Smoritzovu skleničku s vodou a mrštil jí o skleněnou stěnu. „Chcete říct, že teď ta podělaná minerálka žaluje mrakům a ty na mne pošlou hromy a blesky a devět ran egyptských?!“
„Devět ne. Jen jednu,“ pohlédl na něj Smoritz tak, že poradce si zase sedl.
„Tak to jste mne uklidnil. A ještě mi teda řekněte, co mám vzkázat prezidentovi?“ odsekl Evans.
„Vyřiďte mu,“ ponuře pronesl Smoritz, „že na této planetě jsme zřejmě jen hosty. Nezvanými a nevítanými. Celá naše civilizace je nejspíš pouhým rojením parazitů. Jenže od této chvíle…“
„Třeba to může trvat stovky let,“ přerušila ho pobledlá Jane, dlouhé paže jí strnule visely podél těla, a  s marnou nadějí dodala: „Doufám.“
Venku náhle přestalo pršet a bylo ticho.
Tísnivé, těžké ticho.
„Bylo by nádherné, kdybyste měla pravdu, drahá Jane,“ podrbal se doktor na holé hlavě. „S tím probuzením stvůry jste se trefila. Taky mi vrtalo hlavou: proč až teď? Je to však prosté: voda během celé historie lidstva existuje ve stabilním rozdělení na jednotlivá skupenství: vodu, páru, led,“ doktor rezignovaně rozhodil paže. „A jak to vypadá podle všech měření a struktury signálů, kapalné skupenství je zřejmě neschopnější. Takový nejsilnější a nejchytřejší bráška. A tedy jen čekal, až ho bude tolik, kolik potřeboval. Času měl dost.“
Oba na něj zírali a něco velkého od něj očekávali.
Doktor po chvíli ticha pokračoval:
„Dosud zbývala možnost, že tu inteligenci neobjevíme – a  voda nás zaplaví postupně. Metr po metru, milosrdně. Nebo nás nechá naživu, jako kosatky nechávají žít parazitující rybičky, které jim vyjídají červy z těla. Ale takhle…“
 Doktor upřeně hleděl do země a zastřeným hlasem dodal:
„Ten poslední vzkaz se opakuje stále častěji… Já, já opravdu nevím.“
„Proboha, co to je?!“ ozval se Evans a třesoucí se rukou ukazoval na monitor.
Na spodní části telestěny konečně zazářilo očekávané poselství:

„Je nejvyšší čas všechny je zlikvidovat.“

Zírali na ten neuvěřitelný nápis.
Zaslechli to až teď… Tiché, jemné zašumění.
Ohlédli se.
Za nimi se z bazénu do pětimetrové výše tyčila nehybná vodní stěna. Na jejím hladkém, kolmém povrchu se zrcadlil jas telestěny a odrážel se v ní rozluštěný vzkaz. Neskutečné bylo i to, že slova se  neodrážela zrcadlově, ale byla normálně čitelná.
„Tak – tady jsme asi skončili,“ pronesl tiše doktor a ještě naposled pohlédl na nebe plné hvězd..
Cooperová vyjekla, Evans zařval – a Smoritz odevzdaně hleděl na vodní masu, jež se proti nim vyřítila a pohltila i s nimi veškerý okolní prostor…

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. velmi dobre sa to citalo. ten posledny odsek mi ale pripadal uz trochu “znamy” …

  2. a telefonní umíráček druhu homo sapiens sapiens zazvonil :)stejně to bylo dobré !

  3. Voda jako ničitel naší civilizace, docela dobrý nápad, provedený s průjmovou rychlostí, bez pozastavení u stylu vyprávění u měnící se inteligence představovaných. Jestli je chybou překladu, že osoby v jedné větě mluví hovorově a v té stejné větě se setkáváme se spisovnou češtinou, to se mi ani zkoumat nechce. Kdybych měl bodovat od 1-10 tak 4 (neodfláknout nápad a povídka by mohla jít do finále):-))PS:Taky mě zaráží, že na fantasy webu je první povídka Sci-fi od nevypsaného autora.(jestli je vypsaný, tak se omlouvám, ale ať nápady raději prodává zdatnějšíma schopnějším spisovatelům)

  4. preco nie? ked nas uz mohli vyvrazdit mimozemstania, mravce, ohen, vyrusy…tak preco nie aj inteligentna voda? ale citalo sa to super…

  5. To korea:
    Coze? Tohle neni jenom fantasy web, jeslti sis nevsimnul, neni to prvni povidka, jestli sis nevsimnul, neni to prekladova povidka, jeslti sis nevsimnul a neni to zacinajici autor, jeslti sis nevsimnul.

  6. sakra dobrá práce, ale podobný námět tu už byl, dokonce to někdo sfilmoval, ale aj tak je to dobrý

Zveřejnit odpověď