Lovec čarodějnic 3/3

Jako malou náplast za zpožděné vydání Žambochova fantasy románu Na ostřích čepelí jsme se rozhodli uveřejnit jeden jeho starší akční příběh. Závěrečná část povídky.

Barry se rozhlédl. Zatím vše vypadalo dobře, vchody hlídali a pár pochůzkářů, kteří se dostavili k poplachu, nedělalo žádné problémy. Teď  přijíždělo výsadkové komando. Pokud informátor z policejního ústředí nelhal, měl by ho vést Connery a ten byl Barrymu zavázaný. Pancéřovaný of-road vůz z kvílením zastavil těsně u chodníku, za ním celá kavalerie, prostor se zaplnil muži v helmách a neprůstřelných vestách.
“Buďte zdráv, Connery!”
Barry přispěchal k veliteli.
Connery, ramenatý, ale už poněkud obézní chlap, kývl na přivítání. Neprůstřelná vesta, kterou nafasoval v době, kdy byl o pár kilo lehčí, ho očividně tísnila.
“Starosta i policejní šéf mě neformálně požádali, abych se vám pokusil vyhovět, ale u ozbrojeného přepadení, to moc nepůjde.” Mluvil tiše a rychle.
“Stačí mi deset patnáct minut, než tam vpadnete. Do šedesátého je normální provoz, pak  hejno strážných a všechno dál už patří k veletrhu. Jsou někde nahoře.”
Connery vyplivl párátko, které žmoulal mezi zuby.
“Fajn, to můžete dostat.”
“Chlapi! Pravděpodobně jde o rukojmí! Zajistit vchody,  hlídat. Já a Osvaldův oddíl půjdeme dovnitř a obsadíme  průchody šedesátým patrem. Potom vás zavoláme. Uvnitř je spousta lidí! Počkáme na požadavky únosců. Markusi – pošlete pro policejního psychiatra!”
Barryho telefon zazvonil.
“Šéfe? U vstupu C2 je nějakej polda s tuctem maníků a dožaduje se vstupu. Jsou dobře vybavení a neodbytní.”
“Jak se jmenuje?”
“Nějakej Horovitz. Už jdou dovnitř, museli bychom je postřílet, abychom je zastavili. Pouštíme je.”
“Do hajzlu!” zaklel Barry.
“Connery? Znáte nějakého Horovitze?”
“Nováček. Ještě minulý týden pracoval mimo město na venkově a teď ho přidělili do jižní čtvrti. Tvrdohlavý chlap, jižní dostal vlastně za trest. Nemá tu co dělat.”
“O.K.” Barry mávl rukou.
“Dejte mi těch deset minut.”
“Už jenom devět.”
Barry odešel o kus dál a pokusil se vysílačkou spojit s O’Brienem. Z reproduktoru se ozýval jen elektormagnetický šum. Nepotřeboval, aby někdo sejmul O’Briena dříve, než  zabije čarodějnici. Barry chtěl termosku, taková možnost se objeví jednou za život. Nasedl do vozu a přejel k vchodu C-3. Jeho muži na něj čekali kryti za betonovými lavičkami před vstupním schodištěm.
“Jdeme dovnitř. Musíme chránit O’Brienovi prdel před  poldy.”
Mat se váhavě podíval po ostatních. Nikomu se nechtělo plést se do akce, ve které se to hemžilo poldy.
“Šéfe, zabíjet policajty -”
“Pokud se to podaří, dostanete každý -”
Barry v duchu vydělil tři procenta ze svého honoráře deseti a řekl částku nahlas.
“Muži rozpačitě přešlápli.
“A pravděpodobně to navlečeme na čarodějnice. Tohle je jejich akce.”
“O.K., šéfe.”
Prošli vestibulem, Barry se podvědomě vyhnul lehkému recepčnímu pultu a kryl se za masívním mramorovým zábradlím. Uvědomil si, že jeho zabijácké instinkty se vrátily  a potěšilo ho to.
Všem vám nakopu prdel, pomyslel si ještě a potom se soustředil jen na okolí.
O’Brien se konečně dostal do centrálního velínu výtahů. Podle signalizace stavu požárních dveří používala nouzová schodiště a občas sjela nebo vyjela jedno nebo dvě patra. Ostraha byla lepší než čekal a zřejmě jí znepříjemňovala život a nutila jí  kličkovat. Nebo jen čekala, až jí někdo připraví průchod přes kordón ozbrojených hlídačů v šedesátém. Nepříjemně ho překvapilo jak byla rychlá. Skoro jako on sám.  Potřeboval ji zahnat do A části mrakodrapu, tam měl přichystáno několik překvapení. Zatím většina pastí nefungovala a musel improvizovat. Z chodby přitáhl práškový minimax,  otevřel velkou rozvodnou skříň, ustoupil o kus dál, pustil minimax a vhodil ho do skříně. Z elektroinstalace  vyšlehly plameny, ale prášková sprcha sprinklerů je okamžitě uhasila. Zavřel dveře Teď přicházela na řadu další zkouška. Pokud vyřadila i další nástrahu a zabránila mu  zablokovat nouzové dveře na požárních schodištích,  unikne. Potřeboval se dostat k požárním hlásičů a napojit se na jejich linky.
Vystoupili v padesátém šestém a pět pater  pěšky vyhnalo Barryho puls o nějakých šedesát úderů za minutu výše. Nechal srdce a plíce ať si protestují a kradl se ku předu. Přes ochranku jim pomohly uniformy a Matův indentikit. Teď se již pohybovali na nebezpečném území nikoho. Barry opatrně v podřepu vykoukl za roh. Na zemi leželo tělo. Vrhací špice proťala aortu a muž byl mrtev v okamžiku kdy dopadl na podlahu. Krev potřísnila zdi z leštěného vápence v dalekém okolí, dokonce zanechala krvavý pruh i na zářivce. Barry se zamyšleně rozhlédl. Tohle nevypadalo na sekuriťáky ani policii ani na O’Briena a jeho čarodějnici. Odhadoval to na její podpůrný tým. Divný ženský co házejí nožem. Podíval se na hodinky. Stopky ukazovaly sedm minut a třicet sekund. Pokusil se zavolat O’Briena, ale bezúspěšně. Nikdy dříve si neuvědomil, jak jsou mrakodrapy obrovské, když v nich člověk někoho hledá. Jak se asi po úspěšné akci bude chtít čarodějnice dostat ven?  Sejde dolů, její společnice pomohou změnit zevnějšek a odejde z tisícovkou obchodníků? A jak se dostane přes strážné? Barry cítil, že právě tady se všechno odehraje. V chodbě naproti němu se objevil Roah se Samuelsonem. Oba byli zkušení a pracovali pro něho už dlouho.
“Nic, šéfe, prázdno”
Barry se rozhlédl. Možná se dívali opravdu dobře, ale slovo prázdno tady nic neznamenalo. Mezi jako papír tenkými stěnami se mohlo ukrývat celé komando. Zaduněla mnohonásobná dutá rána,  tři muži sebou škubli, instinktivně se postavili zády k sobě a s pistolemi v palebných pozicích nedůvěřivě pozorovali okolní dveře. Zářivka nad nimi na okamžik zablikala.
“To byly požární dveře. Někdo je otevřel a zase zavřel.” řekl Roaf.
Barry mlčky přikývl. To byla O’Brienova práce.
“Přesuneme se do vestibulu D a počkáme na ostatní.”
Barry se kradl kolem levé stěny, Roah u pravé a Samuelson jistil záda. Klimatizace nefungovala nějakých pět minut a už začínalo být horko. Barry polkl, otřel si hřebetem ruky tvář a levačkou sáhl pro záložní zbraň. Spolehlivá devítka se sedmnácti náboji v zásobníku a jedním v komoře. Měl  pocit, že bude potřebovat opravdu velkou palebnou kapacitu.
O’Brien  si odepnul  postroj a se zručností gymnasty se vyhoupl z výtahové šachty.  Motorovou jednotku, která ho vytáhla po ocelovém laně o třicet pater výše, nechal na místě. Vlezl do ventilace a  rychle se plazil vpřed. Třicet metrů rovně, levá zatáčka, tři metry, pravá, padesát rovně a bude za bezpečnostní požární zdí.  Půdorys pater od pětapadesátého do pětašedesátého znal nazpaměť do nejmenšího detailu.  Předpokládal, že si Jenie už uvědomila jeho přítomnost. Ne jeho ,O’Brienovu, ale přítomnost nějakého lovce, opravil se v myšlenkách. Uzavřením dveří zbrzdil postup celého policejního sboru a to by jí mělo vyhovovat.  Preferovala  jednoho dobrého soupeře před smečkou špatných.  Prokopl mřížku  a protáhl se dolů.  Ocitl se v údržbářském skladišti.  Pokud se chtěla dostat ven, už by pro ni její společnice měly začít připravovat cestu. Možná o chvíli později, protože se pravděpodobně nestačily dostat až sem. Zkontroloval hodinky. Čas t plus osm minut. Dvacet pyropatron pečlivě rozmístěných ve vybraných pokojích právě začalo hořet. Předpokládal, že si s nimi po čase požární systém poradí, ale i kdyby ne – bylo mu to jedno. Dřepl si  na podlahu a začal naslouchat. Ušima  a šestým smyslem, který by jako muž vůbec neměl mít. Vytušil jen mlhavé stíny, ale všechny se blížily.  A stále rychleji.
Červené světlo fotobuňky bliklo  dveře se otevřely. 
“Konečně,” chtěl říct Barry, ale pak si uvědomil, že jeho muži  převlečení v policejních uniformách drží zbraně namířené přímo na něho a co bylo ještě horší, vůbec to nebyli jeho muži. Měli jen stejné uniformy. Kdyby měl zábrany střílet po policistech, okamžitě by zemřel. Neměl je. Zmáčkl spoušť pravačkou i levačkou zároveň, dva výstřely splynuly v jeden,   bubínek revolveru se pootočil, pružina zásobníku vsunula do komory další náboj. Znovu. A znovu. Přestřelka trvala šest  a půl sekundy, dobu, za kterou člověk vystřílí zásobník obvyklé poloautomatické pistole.  Modrý dým ze spáleného střelného prachu se rychle rozptyloval. Barry svěsil ruce podél těla, nezbyl mu ani jeden náboj. Roaf se Samuelsonem byli mrtví, naproti  leželo šest Horowitzových policistů. Fotobuňka těla neregistrovala a tvrdohlavě se snažila dveře zavřít.  Všichni jsme stříleli zatraceně dobře, napadlo Barryho při pohledu na neporušená skla ve dveřích.  Automaticky vyměnil zásobník a nabil revolver. Policisté se chovali divně a on teď mínil střílet po všem, co se hýbe.  Nejlépe jako první.  Zprava zazněly výstřely. Rozeznal několikeré prásknutí policejní brokovnice, štěkot automatu. Byl daleko ode všech dveřích, rychle přeskočil koženou sedačku, schoval se za ni a přetáhl na sebe konferenční stůl. Dveře tiše zabzučely,  měkké našlapování bot spíš tušil, než slyšel.. Odhadoval to na pět lidí, ale neodvažoval se podívat.
“Barrymu štěstí moc nepřeje.”
Podle hlasu poznal Conneryho.
“Tohle jsou taky jeho lidi.”
Už se chtěl postavit, ale škvírou mezi deskou stolu a opěradlem sedačky zahlédl rudý záblesk fotobuňky. Skrčil se.
“Á Horowitzi, konečně –”
Connery měl zábrany střílet po policistech a jeho muži také.
Barry se postavil a oprášil si kolena. Když si všiml, že je celý zastříkaný krví, nechal toho.
Zamyšleně se prohlédl hromady těl. Policajtů dnes umíralo hodně a chovali se fakt divně.

O’Brien procházel jednu chodbu za druhou. Našlapoval tiše a měkce, v každé ruce držel jednu pistoli a díval se do neurčitého bodu před sebe. Už přece musí přijít, už jim moc času nezbývá. Požární sirény zběsile houkaly, škvírami mezi obložením stropu  se linul dým. Ze zdola zněla nepřetržitá střelba. Výtahy už zase jezdily. Tedy ty, které projížděly A částí mrakodrapu. A všechny stavěly jen v šedesátém druhém patře. Čarodějnice obvykle pracovaly tiše a čistě a tohle se jim příliš nevyvedlo. O’Brien se nepřítomně usmál, vlastně za to tak trochu mohl on.
Barry se kradl chodbou zády ke stěně, s pistolí v jedné a revolverem v druhé ruce. Za pasem měl tři další zbraně, které sebral mrtvým. Bylo mu horko, kravatu i sako odhodil, na čele mu perlil pot. Nechával ho stékat bez povšimnutí,  už si zvykl i na pálení v očích. Přiblížil se ke křižovatce, klekl si, s hlavou při zemi vyhlédl za roh. Chodbou procházel oddíl mužů v policejních uniformách a ze dveří, které minuli, je pozorovala žena. Měla černé vlasy a Barry jí neviděl do tváře. Schovala se. Jeden z policistů se zastavil, počkal až budou ostatní  pár kroků před ním, pozvedl  karabinu a dlouhou dávkou poslal své kolegy k zemi. Mířil na nohy, aby je nechránily jejich neprůstřelné vesty. Druhou dávkou se je pokusil je dorazit, ale jeden z policistů ještě žil a čistým výstřelem ho složil.  Barry nespouštěl oči ze dveří, ve kterých se žena ukrývala. Pamatoval si, co mu o nich O’Brien pověděl a snažil se myslet na střílení na terč, na lovy na krysy, kterých se jako kluk pravidelně účastnil. Ruce, ve kterých držel připravené zbraně ho už začínaly bolet, když konečně vykoukla podruhé. Stiskl, stiskl, stiskl. Dokázala se na něho ještě podívat.  Váhavě, s prstem na spoušti, se k ní přiblížil.  Vystřelil celkem šestkrát a ze vzdálenosti pěti metrů nemohl minout. Přesto měla v těle jen tři kulky a odhadoval, že dvě jí zasáhly už jako mrtvou. Zhluboka se nadechl a vydechl. Bože, on ji dostal, dostal ji. Únava z něj spadla, vzpomněl si na plechovku za miliardu a cítil se o dvacet let mladší. Vyměnil zásobník,  doplnil náboje do bubínku revolveru  a pokračoval v cestě. V duchu si pískal písničku z klukovských let “Proto stojí za to žít.”
Barry vstoupil do foajé, místa kudy projížděly všechny čtyři výtahy sekce A.  Sál byl prázdný. Zamžoural očima. Kouře bylo čím dál víc a přísahal bych, že už slyší hukot požáru nahoře.
“Tak vy jste se dostal až sem?”
Otočil se na patě, ale O’Briena stále neviděl. Až když si uvědomil, že má maskovací oblek, objevil ho. 
“Už je tady?”
“Ještě ně.”
“Od počátku jste to tak plánoval?”
Barry ukázal rukou s revolverem kolem sebe.
“Myslím hořící mrakodrap, jatka pod námi.”
“Ne. Měl jsem tu dost senzorů, abych jí vystopoval jako pes lišku, ale byla příliš mazaná. Chytřejší než jsem předpokládal, lepší, než když jsem ji znal.”
“A jak víte, že přijede sem?
“Je unavená, potřebuje pomoc a myslí si, že pomoc čeká tady.”
O’Brien pokynul směrem k pohovce. Ležela na ní žena v černém overalu, ruce i nohy měla svázané leukoplastí, přes ústa připevněný vatový polštářek.”
“Vy jste ji zabil?”
“Ne, omámil drobou. Jenie ví kde je a ví, že na tom není dobře.”
“A přesto přijde?”
“Ano.”
“Jednu jsem dostal.”
“Musíte být dobrý, Barry.”
“Kolik si myslíte, že jich tu ještě je?”
“Jedna, za vámi.”
Barry nedokázal zaregistrovat, kdy O’Brien pozvedl zbraně a vystřelil. Pistole třeskly jako protitanková puška, sonický třesk vyrazil okna v prázdném byfé.
Barry se chytil za bok.
“Ježíši Kriste! Vy jste mě trefil!”
Stála za vámi, zabila by vás. Je to jen čistý průstřel.”
Kontrolky u dvou výtahů se rozsvítily.
“Už jede,” oznámil  O’Brien“
Barry zaběhl na druhou stranu sálu a zakřičel.
“Tyhle výtahy svítí také!”
“Spálil jsem jim motory.”
Barry se vrátil zpátky se strachem v očích.
“Tak jak to že ksakru jedou?”
O’Brien se skoro pyšně usmál, zahodil pistole a pozvedl kevlarovou pušku.
“Říkal jsem vám, že je jejich první dáma.”
“A kudy přijede?”
“Tímhle, protože má číslo čtyři.”
“Vy jste se zbláznil, člověče.”
“Jennie měla vždy ráda číslo čtyři.”
Barry se skrčil u budky s telefonním automatem a zkontroloval zbraně.
Doufal, že se O’Brien nezbláznil docela a že ji dostane. On pak dostane jeho.
Seshora zazněla exploze, z výtahových šachet jedna, dva a tři se vyplazil krátký jazyk ohně.
“Co to –?”
“Vybuchly mé bomby.”
“A čtyřka?”
“Tou jede Jennie, nedovolila jí vybuchnout.”
Barry měl chuť vzít nohy na ramena, ale soustředil se na termosku  za miliardy. Proto stojí za to žít. Najednou si nemohl vzpomenout na melodii.
Výtah zastavil, dveře se otevřely. O’Brien držel pušku oběma rukama a tenkostěnná hlaveň s lisovaných vláken se ani nezachvěla.
Měla na sobě černý overal, který obtahoval všechny křivky jejího těla. Byla hubenější než si ji pamatoval, ale pokud se podobných honiček v mrakodrapech účastnila častěji, nebylo se čemu divit.  A vypadala  starší. Také se nebylo čemu divit,  uplynulo už dvanáct let. Kolem očí a koutků úst měla vrásky soustředění a častých nočních můr. Oči měla vážné a unavené.
Zmáčkni to hlupáku, pro všechny svaté, zmáčkni to, modlil se v duchu Barry a sám se neodvažoval ani pohnout. Cítil jak mu košile vlhne krví a začíná se mu točit hlava, ale možná to bylo tím horkem. 
“Ahoj Jennie.”
“Jennie?”
V otázce byl slyšet nelíčený úžas.
“Ty, Michale?”
“Ano já.”
Oba se odmlčeli a  Barry slyšel zvuk kapek krve dopadajících na mramorovou podlahu. Jeho krve.
“Napadlo mě,  že jedině ty by jsi dokázal zorganizovat něco takového.”
Mávla rukou okolo sebe.
“Ale myslela jsem, že jsi mrtvý.”
“Také jsem si to dlouho myslel.”
“Takže ty jsi mlčenlivý O’Brien, lovec s dlouhou řadou skalpů.”
“Ano, to jsem já.”
“A myslíš si, že jsi dostatečně rychlý na to, abys mě zastřelil?”
“Podívej se na svou společnici. Na tu, co leží mrtvá na chodbě a na tu, co leží živá na pohovce.”
“Já jsem nejlepší, Michale.”
“Já vím.”
Tak ji konečně práskni! přemlouval ho v duchu Barry a přesunoval nástřelnou milimetr po milimetr na O’Brienova záda. A já ti potom v kostele zapálím svíčku.
“Byla to chyba, cos mi tenkrát udělala.”
“Já vím. Byla.”
“Nikdy bych tě, ani nikoho z vás, neudal. Nikdy.”
“Teď už to vím.”
“Když jsem v nemocnici přišel k sobě, nenáviděl jsem tě. Za to, že jsi mě odmrštila. Čarodějnice jsem nenáviděl, protože jsi jim dala přednost přede mnou.”
“A tak ses nechal naverbovat do tajné služby a později jsi šel na volnou nohu. Snažili jsme se z jejich dokumentů zjistit, kdo vlastně jsi, ale marně.”
“Sám jsem všechno vymazal.”
“A teď jsi mě našel. Tak to skonči, Michaeli.”
“Zapomeňme na to, co bylo. Odejděme spolu.”
Barry málem nedokázal potlačit vzteklý výdech. Na mušce revolveru měl O’Brienova záda a teď zamířil pistolí  na Jennifer. Byl si jist, že jsou oba  šílení a rozhodl se,  že pokud si začnou vyznávat lásku, riskne to. Jenom nesměl zasáhnout termosku, kterou měla upevněnou postrojem na zádech. Zamířil na podbřišek. Bolest z průstřelu břišní dutiny by měla stačit i na čarodějnici a když bude mít štěstí, zasáhne páteř.
Jennifer se hořce usmála.
“Většinu mých známých a kamarádek jsi zabil ty.”
“Podívej se na své ruce, také jsou od krve.”
“Ano. A právě proto nepůjdu. Uplynulo hodně času a já jsem udělala příliš mnoho špatných věcí, které by teď byly zbytečné. My dva jsme se setkali v nesprávnou dobu na špatném místě. Bylo mi to líto, Michaeli.”
O’Brien sklonil pušku, Barry stiskl zuby. Teď.
Maxwellův démon nepravděpodobnosti probuzený k životu parapsychickou explozí mávl křídly, v milióntině sekundy se vzduch v bezprostředním okolí mrakodrapu  ochladil o pět stupňů, ve foajé šedesátého druhého patra na okamžik propuklo ohnivé peklo. Barry žár nevnímal. Cítil jen jak mu něco teplého kape na tvář. Byl to  plastik telefonu. Než umřel, mihla se mu před očima stříbrná termoska a nápěv staré písně. Tentokrát zněl správně.
O’Brien otevřel oči. Žár zatavil mramorové obložení stěn do jednolité plochy a změnil vybavení sálu v několik šedivých louží na podlaze, sklo oken získalo matnou barvu. Nikde nehořelo. Podíval se na hodinky. Z jeho subjektivního času mu chybělo dobrých pět minut. Žena, kterou zajal, byla pryč a nepředpokládal, že by uhořela.
Sešel po schodech o pět pater a vmísil se do davu vyděšených lidí. Vypadal jako by prošel ohněm a nikdo se ho na nic nevyptával. Venku se posadil na lavičku v parku a seděl. Seděl tam v šest hodin večer, seděl tam o půlnoci i v šest hodin ráno. V sedm třicet zapípal jeho osobní telefon.
“Zdravíčko,  O’Briene.”
 Okamžik mu trvalo, než poznal hlas svého agenta.
“Slyšel jsem, že se všechno nevydařilo, jak jste zamýšlel.”
“Nevyšlo.”
“Nevadí, měl bych pro vás další práci. Slušné peníze.”
“Skončil jsem.”
O’Brien přerušil hovor. V sedm čtyřicet zazvonil telefon znovu.”
“Už jsem vám říkal, že jsem skočil.”
“To jsem já, Jana.”
V O’Brienově prázdném pohledu se na okamžik objevil zájem.
“ Promiňte madam, mám pro vás špatnou zprávu. Váš manžel byl spálen. Na popel. Asi z něj nezůstalo vůbec nic.”
“Já vím, ale kvůli tomu vás neobtěžuji. Tvrdil jste, že jste profesionál. Mám pro vás jistou nabídku. Co mi odpovíte na zakázku týkající se Studeného Jindříška?”
Přes O’Brienovu tvář se mihl náznak letmého úsměvu.
“Zastavil bych se u vás na oběd, pokud budu pozván, madam.”
“V jednu hodinu odpoledne, společenský oděv není nutný.”
O’Brien pomalu schoval telefon a postavil se a začal si pobrukovat melodii staré rockandrollové vypalovačky.

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď