Adam se neochotně probudil. V bytě byla tma, jen orientační světélko nad vchodem matně zářilo. Digitální hodiny ve stěně ukazovaly 11:36. To je čas na oběd, pomyslel si Adam, ale vstávat se mu nechtělo. Ani by nemusel. Automaty mu přinesou jídlo až k posteli. Vlastně by mohl zůstat v posteli celý den. Nebo také celý život. Kdyby chtěl.
„Světlo,“ broukl a byt hned vypadal útulněji. Posadil se, zívl a prsty si uhlazoval neposlušné vlasy. Taky by se měl oholit, napadlo ho. Ale proč? Nikdo to přece nepozná. Hologramy a videofonická spojení si jeho obraz upravují.
 „Nějaký zprávy, počítači?“ zavrčel.
„Volal Pierr Moris, jinak nikdo. Přejete si ho zavolat?“
„Radši udělej něco k jídlu,“ mávl rukou a šel  si opláchnout obličej.

„Tady Pierr, kde se skrýváš?“ zahlaholila veselá tvář z obrazovky. Adam civěl na ten svítící obličej a váhal, jestli mu má poslat místo sebe program nebo si s ním promluvit sám. Rozhodl se pro to druhé.
„Co chceš?“ zeptal se a přitom pozoroval značku na rámu obrazovky. Za ním na stolku stálo netknuté jídlo, jen ze sklenice džusu bylo upito. Hodiny ukazovaly 15:15.
„Chtěl jsem si s tebou jenom promluvit, poslední dobou seš strašně těžko k zastižení. Nejseš ty na nějaký výpravě v simulátoru?“
„Ne, to nejsem.“ Značka má tvar měsíčku a pěticípé hvězdy.
„A měl bys čas na nějakou?“ Adam pokrčil rameny. Měsíček je stříbrný a hvězdička zlatá. Zvedl ruku a dotkl se jich. Tohle Pierr samozřejmě nevidí. On mluví jen s Adamovým obrazem u sebe na obrazovce. Adam by u toho vůbec nemusel být.
 „Dal jsem dohromady jednu perfektní hru,“ pokračoval Pierr, „Tomáš Slevig, Dan a Dorna Vernová by ji hráli s námi. Šel bys taky?“ Značka na rámu obrazovky ho už přestala zajímat. Pierr taky. Pustil program, ať tu konverzaci dokončí za něj.
„Běž si s ním tu volovinu zahrát,“ poradil svému virtuálnímu dvojníkovi.
 Jídlo bylo úplně studené.
„Ukliď to,“ řekl. Nádobí zmizelo uvnitř stolku.
„Ztlum světla a pusť mi nějakou hudbu. Jakoukoliv.“ Sedl si do křesla před obrovský barevně svítící obraz zabírající třetinu jedné stěny. Rád ho pozoroval. Jmenoval se „Svítání“ a Adam nikdy plně nepochopil, co vlastně představuje.

Holografický projektor byl obsazen Adamovým programem (VAE – Virtual Alter Ego) tři dny. Hologramy Pierra, Tomáše, Dana, Adama a Dorny spolu hrály ve virtuální krajině jakousi hru.
Adam ležel na posteli a pozoroval stín na stropě, když mu počítač oznámil, že VAE skončil kontakt s Pierrem. Bliknutí obrazovky nakrátko změnilo tvar stínu. Ztratil pevné obrysy a ulétl o kousek jinam. I když se potom světlo vrátilo do normálu, nebyl to už ten původní stín. Měl jiný tvar a výraz. Něco se s ním stalo.

„Večeře je hotová. Volá Dorna Vernová,“ oznámil měkce počítač. Adam měl hlad a nechtěl si tou ženskou kazit chuť.
 „VAE,“ oznámil úsečně a dal se do jídla.
„Na obraz.“ Polovinu nástěnné obrazovky zaplnila Dorna oblečená jen do zlatého obojku a druhou on sám, jenže hezčí, mladší, usměvavější a oholený. Dorna ho milovala. On ji už tři roky nesnášel.
 

Končil s večeří, když Dornin obraz navrhl Adamovu, aby se s ní pomiloval v simulátoru. Jeho VAE zaváhalo a na obrazovku napsalo jednoduchou hlášku:ANO-NE?
„Ale jo, klidně si to s ní užij.“ Dvojník se uspokojil, prohodil s Dornou pár slov a zmizel. Zase budou celou noc okupovat simulátor. Milování – taková blbost. Jeho holo bude v interakci s jejím. Nikdo nepozná, že není zapojen člověk, ale jen program. Kdo ví, jestli ona také neposílá svoje vlastní VAE. Co dělat? Asi spát. A sám. Prošel bytem a zastavil se u pečlivě ustlané postele. Něco se změnilo. Stín už nebyl na stropě, slezl dolů a číhal v pravém rohu. Až si lehne, skočí po něm a zakousne se mu do hlavy. Otřásl se. Spát nepůjde.

V 05:04 oznámilo VAE skončení s Dornou. Viděl to. Seděl před obrazem „Svítání“ a pozoroval modrozlaté abstraktní tvary. Jedna část obrazu se čím dál tím víc podobala stínu číhajícímu u postele.

Probudil se zpocený a křičel hrůzou. Všude byla černočerná tma. Zhluboka dýchal a pokoušel se uklidnit. Nešlo to. Ten sen! Zase se vrátil. Adam si pomalu uvědomil zářivku nade dveřmi, ale přítomnost světla ho neuklidnila. Tam bylo taky světlo… Bílé, neosobní světlo na vzdáleném stropě. Byl malým dítětem a ležel ve skleněném inkubátoru. Otočil hlavu na stranu. Skrz sklo byly vidět další kóje a všechny byly prázdné. Pak začal náhle růst (nebo se snad kóje zmenšovala?), inkubátor mu byl malý, on se posadil a díval se přes okraj. Všude kam až dohlédl byly stovky, tisíce stejných inkubátorů, bílých a skleněných a všechny byly strašlivě prázdné, sterilní. Na všechny strany se táhly nekonečné řady prázdných skleněných kvádrů a neúprosně obklopovaly jeho, vyděšené živé dítě, a s každým okamžikem se jejich počet zdvojnásoboval. Nakonec neexistovalo nic jiného, než prázdné inkubátory s jediným živým dítětem ve svém středu.
 Dojem to byl tak sugestivní, že tu děsivou místnost viděl před sebou ještě chvíli poté, co se definitivně probudil. Pyžamo měl úplně mokré, shodil ho ze sebe a poslepu tápal do koupelny. Ani si nerozsvítil. Ze stěny vyjel úklidový robot, popadl vlhké pyžamo a odtáhl ho do spalovny. Jiní roboti vyměnili zmuchlané povlečení za nové a všechno vypadalo, jako by se nic nestalo. Jenom stín v hlavách postele se jako nestvůrný pavouk šplhal do horního rohu zdi.

Do šera civěly oči hodin 20:01 a nedojedená večeře právě mizela ve stolku. Adam v pohodlném křesle pozoroval jiný svůj obraz „Západ slunce“. Teplé hnědočervené barvy splývaly v podivuhodnou harmonii. Jak vlastně vypadá slunce?

Adamovo VAE se už druhou hodinu vybavovalo s Pierrem. Je to vůbec Pierr? napadlo Adama. Jak se pozná, jestli se s ním baví program nebo člověk? Otázkou. Neví-li VAE, co dělat, váhá a ptá se člověka. A nějakou hodně divnou otázku, šklebil se Adam:
„Pierre, co bys řekl tomu, kdybychom šli ven někoho zabít?“ Nezklamal se. Obraz Pierra se zastavil, pomalounku se usmál a Adam skoro cítil, jak se na Pierrovu obrazovku promítá zoufalá otázka. Obraz dokončil úsměv a promluvil:
„Tebe ale dneska napadají podivné věci, Adame, nepotřebuješ si trochu odpočinout?“ Adam se příliš nevyznal v programech VAE a tak nevěděl, že tahle reakce znamená absenci odpovědi a program se pokouší stočit řeč jinam.
„Do pěti minut s ním skonči,“ přikázal svému VAE a přestal se o to zajímat.

Hrozivý stín se už definitivně usídlil u jeho postele a tak Adam trávil noci pozorováním obrazů. Potom ho děsivý sen dostihl i tam. A znovu křičel – malé dítě v moři prázdnoty. Stíny teď byly dva. U postele a nad obrazem. Když si pak dobře prohlížel svůj byt, našel i další. Stíny byly všude. Číhaly na něj a když usnul, měnily se v šílený sen.

Zavřel se do simulátoru a spolu s Pierrovým holem střílel dinosaury v pravěku. Noční můry zmizely. Ne však na dlouho. Když zahlédl potměšilý stín sklouzávající zpoza ostnu právě složeného stegosaura, pochopil, že neutekl. Že před svým snem neuteče ani do virtuálního světa. Najdou si ho všude.

Obrazy „Svítání“ a „Západ slunce“ se částečně promíchaly a spojily. Na zlatomodrém „Svítání“ byl cákanec seschlé krve a „Západ slunce“ se utápěl v studené šedomodré mlze. Adam si chtěl vybrat z nabídky nějaký další obraz, ale žádný mu nepřipadal vhodný k těm dvěma. „Svítání“ a „Západ slunce“ by už třetí obraz nesnesly.

Byla tma, mdlá zářivka nade dveřmi vytvářela fantastické stíny a muž rázující bytem vypadal jako duch. Už zase chodíš, jako šílené zvíře v kleci chodíš sem a tam, stále dokola, ode zdi ke zdi. Od „Svítání“ kolem postele, počítače a holoprojektoru, podél stolku, u „Západu slunce“ se otočit a napříč bytem zase zpátky ke „Svítání“. Bojíš se usnout, bojíš se toho svého snu,  nadával si, bojíš se ho tak, že radši celé noci chodíš sem a tam, jen aby se ti nezdál. „Svítání“ fosforeskuje do tmy magickou září. Otočit se a zase zpátky, kolem hodin 04:16 k „Západu slunce“. Obraz temně žhne, jakási horká krvavá hloubka se z něj dívá. Chodíš sem a tam, jako blázen, jako zvíře v těsné kleci. Jako zvíře. Jak vlastně vypadá zvíře, co je to klec? Zarazil se. Nikdy vlastně živé zvíře neviděl. A co víc. Možná NIKDY  NEVIDĚL ČLOVĚKA.
Obrátil se a šel pomalu ke „Svítání“. Vedle obrazu jsou dveře. Jednoduché obdélníkové dveře barvou splývající se stěnou. Malá klika a stín, vytvářený světlem nade dveřmi. Zaváhal. Jaký to má smysl vyjít ven, proč se mu tak chce utéct z tohohle bytu pryč do neznáma? Odpověděl si příliš rychle, jen aby si to nestihl rozmyslet. Protože chce vidět skutečného živého člověka. Adam vzal za kliku a otevřel. Za dveřmi byla tma. Vkročil do ní.
Stál na podlaze výtahu a přemýšlel, co dál.
„Kam si budete přát?“ ptal se už po třetí automat.
„Ven,“ vzmohl se na odpověď.
„Bohužel nerozumím zadání. Udejte číslo podlaží.“
Nahoru nebo dolů? Kterým směrem je svět?
„Dolů.“
„Nulté poschodí,“ konstatoval automat a výtah se rozjel.
Osvětlená kabina ho vyhodila opět do tmy. A navíc do zimy. Pomalu se rozkoukal. Za ním zíraly osleplé oči dalších výtahových šachet. Tma zůstala, žádné světlo se nerozsvítilo ani na povel. Dveře před ním byly napůl zasklené a za nimi slabá, namodralá záře. Lákala ho. Přišel k nim, dveře se automaticky otevřely a pustily Adama teď doopravdy ven.
V simulátoru byl v současném světě už několikrát, tušil, jak by to tu mohlo vypadat, ale realita mu připadala naprosto jiná. Předně byla tma. Nebe bylo tmavě modré a tak zvláštně slaboulince světélkovalo. Nebyly to hvězdy. Nikde nebylo ani jediné světlo. Jen matný svit oblohy a obrovské černé stíny budov a silnic. Občas zavál chladný větřík a jinak nic nerušilo naprosté ticho a klid. Tak tohle je svět. Takhle to vypadá venku.
Adam ušel po silnici jen pár metrů, když se za jeho zády cosi ozvalo a vedle něj zastavilo bledě modré TAXI vznášedlo. Dveře se otevřely a příjemný hlas automatu se zeptal:
 „Přejete si použít mých služeb? Stačí jenom nasednout a zadat kód cílové stanice.“ Osvětlená prostorná kabina vznášedla lákala. Nastoupil. Světlo ze stropu přehlušilo svit oblohy a svět kolem vznášedla zmizel ve tmě.
 „Kam si přejete jet?“ Adam nadiktoval jméno Pierra a jeho volací číslo. Jiný způsob adresy ho nenapadl. Vznášedlo bez světel se pohnulo kamsi sametovou tmou.
Maličké digitální hodiny ukazovaly 04:38, když TAXI, které mezitím vystoupalo do neurčitého patra nějakého domu, oznámilo:
„Jsme na místě. Mám na vás počkat, odjet na novou adresu nebo již moje služby nebudete potřebovat?“ Adam vystoupil a zůstal stát vedle vznášedla. Už zase byla všude tma. Z vnitřku vozidla dopadalo světlo na obrys dveří.
 „Radši tu počkej,“ řekl nejistě Adam a vykročil ke dveřím. Vzal za kliku. Šlo to kupodivu lehce.
 Adam nevěděl, co by měl za dveřmi očekávat, ale cítil, že černočerná tma není to pravé.
„Pierre?“ zeptal se a ozvěna vlastního hlasu ho polekala. Nic se nestalo. Otevřel dveře o trochu víc a vešel dovnitř.
„Světlo,“ poručil mechanicky. Vzápětí toho zalitoval a už už se nadechoval, že se probuzenému Pierrovi omluví. Jenže žádný naštvaný hlas se neozval, žádný Pierr se neprobudil a nebylo se komu omlouvat. Byt byl prázdný.
Počítač na Adamův hlas zareagoval. Potěšilo ho to a položil první, jednoduchou otázku:
 „Kde je Pierr Moris?“
„Nemám o poloze Pierra údaje.“
„Kdy naposledy aktivoval počítač?“
 „Počítač byl Pierrem Morisem naposledy aktivován před 23 lety, 8 měsíci, 13 dny…“ Nevnímal ten hlas. Nevnímal prázdný byt, blikající zářivku ani pootevřené dveře, nevnímal nic. Věděl jenom, že Pierr je už mnoho let mrtev a že to, co za něj celý svůj život považoval, byl jen stále běžící, zapomenutý program VAE.

Vznášedlo se bez sebemenších otřesů pohybovalo kamsi tmou. Byt Tomáše Sleviga byl stejně děsivě opuštěný jako Pierrův. Dan bydlel na druhé polokouli a vznášedlo nabízelo Adamovi jiné způsoby dopravy. Nepřijal je. Chtěl zůstat ve městě a už  dlouho rozvažoval, jestli má zadat poslední adresu.
„Dorna Vernová, 3598426/251,“ poslouchal svůj vlastní hlas, jak vyslovuje to jméno. TAXI změnilo směr.
Stál před jejím bytem a sbíral v sobě odvahu otevřít. Byl to takový zvláštní hořký a bolestný pocit, když spatřil za dveřmi temnotu.
„Doufám, že spíš, Dorno,“ zašeptal, ale sám tomu nevěřil. Světla se rozsvěcela pomalu a ukázala mu nádherně zařízený byt. Na stěnách obrazy i trojrozměrná abstraktní díla, nízký stolek se soškou pegase a vedle počítače váza s holografickými květinami, které kvetou a rozvíjejí se v pravidelném dvanáctihodinovém cyklu. Vypadalo to, že majitelka jen na okamžik odešla. Adam však cítil, že se už nikdy nevrátí. Chyběla tu vůně ženy, Dornin dráždivý parfém a vůně jejího těla. Vzduch byl suchý, tisíckrát přefiltrovaný a po něčem takovém v něm nebylo ani památky. Na stolku ležel ozdobný zlatý obojek, který Dorna tak ráda nosila. Všechno vypadalo perfektně čisté, ale když Adam ozdobu zdvihl, byl vidět  prach v jejích záhybech.
„Dorno,“ zašeptal do ticha.
V holografické kytici pukl vrcholový pupen a vodopád ohnivě rudých květů se začal pomalu skládat k zemi.
Město bylo temné a bez cíle bloumající TAXI narušovalo jeho klid. Muž, který v něm seděl, pozoroval černou tmu za okny.
„Počkej!“ vykřikl najednou. Vystoupil a popošel několik kroků dopředu. Nad siluetou města bylo světlo…
„Mám na vás počkat, odjet na novou adresu nebo…“ začalo vznášedlo.
„Buď zticha a dívej se,“ okřikl ho Adam. Automat sice polovině rozkazu nerozuměl, ale poslechl. Světlo za městem bylo zvláštní. Část modrého nebe rámovaly růžové a fialové mraky. Zpoza obzoru vyrážely zlaté paprsky a slibovaly, že něco mnohem většího teprve přijde. Barvy a světlo se neustále měnily a přelévaly a vytvářely podivuhodné abstraktní dílo. Adam sledoval tu hru barev s úžasem a jen pomalu si uvědomoval, co to vlastně je. Poprvé v životě viděl skutečné svítání.
Teprve když zlatá koule slunce vyšla nad obzor, obrátil se a šel zpátky k trpělivě čekajícímu vznášedlu.
„Domů,“ řekl svou adresu.
Obraz „Svítání“ už nebyl záhadný a tajemný. Naopak. Jen chabě napodoboval skutečnost.

K večeru volal Pierr. Adam nechal volací kód blikat na obrazovce a neudělal vůbec nic. Pozoroval barevný ornament a cítil mrazení v zádech. To nevolá živý Pierr. Volá cosi, co se za Pierra vydává. Skutečný majitel této tváře, hlasu a vlastností už dávno nežije. Nedokázal odpovědět. A poslat programu v odpověď program mu připadalo stejně děsivé. Dvě neživé věci spolu budou mluvit a chovat se jako skuteční lidé. Bizarní divadlo. A on je divák. Jsou ještě další diváci?

Po čtyřech dnech se konečně odvážil. Vypnul VAE a všechny upravovací programy a mluvil s Pierrem takový, jaký byl ve skutečnosti. Unavený, pohublý, s rozcuchanými vlasy, strništěm vousů a kruhy pod očima.
„Potřeboval bych napsat program,“ začal Adam ztěžka.
„Chceš hrát nějakou hru?“ Pierr se zase směje. NE! Pierrovo VAE se směje.
„Nechci hrát hru. Tohle je něco zvláštního. Dokázal by program poznat, jestli při kontaktu mluví člověk nebo jenom VAE?“ Pierr se přestal usmívat.
„A na co to, prosím tě, potřebuješ?“
„Neutíkej od tématu!“ rozeřval se Adam, „pozná to nebo nepozná?“ Pierr nasadil rozpačitý úsměv. Neví, říkal si Adam. Ptá se a na obrazovku svítící do tmy se promítá otázka, kterou stejně nikdo nikdy neuvidí.
„Obávám se, že v tomhle směru ti nemůžu pomoct. Píšu hry, ne programy VAE. Ale jestli chceš, dal bych ti adresy na pár svých přátel, co se tím zabývají. Ti by snad věděli víc.“ Adam souhlasil.

Tohle už je pátá adresa, povzdychl si  Adam, když volal dalšího z Pierrova seznamu. Ti předešlí nevěděli nic. Nebyli to lidé.
„Ahoj, co si přejete?“ usmál se asi třicetiletý světlovlasý muž.
 „Vy jste Herbert Král?“ zeptal se nedůvěřivě Adam.
„Ano, co si přejete?“
 „Chtěl bych napsat program.“ Zarazil se. Jaký to má smysl? „Vy jste člověk?“ vypálil. Herbert se usmál a zaváhal jenom nepatrně:
„Po pravdě řečeno ne. Herbert bohužel zrovna není k dispozici, ale mohu vám pomoci místo něj. Jsem jeho přesná kopie.“ Žádné VAE o sobě nikdy neprohlásilo, že je program. To bylo zajímavé.
„Uměl byste napsat program?“
 „Asi ano, záleželo by to na podstatě problému.“
 „Chtěl bych program, co rozliší člověka od VAE. Jde to, ne?“
„Teoreticky ano,“ usmíval se Herbert, „programová struktura VAE se dá od originálního přenosu rozlišit. Můžu se zeptat, na co to potřebujete?“
„Chtěl bych, aby ten program zavolal všem lidem na Zemi a…“ má vůbec cenu svěřovat se programu? „…aby je rozlišil. Aby poznal co je VAE a co člověk.“
„Konstrukce takového programu bude chvíli trvat. Napíšu to do dvou dnů.“
„Počkejte ještě,“ vykřikl Adam, „víte, kde je Herbert?“
 „Bohužel ne. Už několik let se mi nehlásil.“
„On je mrtvý.“
„Není.“
„Jak to víš?!“
„Podle mých nejnovějších údajů je člověk schopen se dožít až dvou set let. Od Herbertova narození tato doba ještě neuplynula, takže je naživu.“ Adam zavřel oči.
„Ne,“ šeptl. „Jak to že si uvědomuješ, že jsi program?“
 „Herbert to tak chtěl. On je skvělý programátor. Jsem po něm,“ říkal pyšně program.
„Konec! Konec! Konec!“ zaječel Adam a vyskočil od počítače. Svět se s ním točil a z koutů se na něj sápaly pařáty černých stínů.

Hodiny ve tmě 19:59 se přehouply do 20:00 zrovna když se ozval Herbert.
 „Mám pro vás ten program.“ Jenom to. Adamovi se začala třást ruka, aniž věděl proč.
„Pošlete mi ho.“ Najednou byla hrozná zima.
„Po zapojení poběží tři dny než obvolá všechny lidi na Zemi. Až skončí, uvede vám jména a adresy lidí se kterými se spojil. Doufám, že budete spokojen. Posílám vám ho.“ Zimu začalo ve vlnách střídat horko. Obrazovka počítače se mu zavlnila před očima. Program tu byl. Stačilo ho jen spustit. Horko, zima, horko, zima, třes rukou a svět rozmazaný do barevných šmouh.
„Ty se bojíš,“ vypískl stín nad postelí.
„Bojíš, bojíš,“ opakovaly ostatní.
„Ne!“ vyskočil a zapotácel se. Z koutů vykukovaly stíny a smály se mu.
„Je mi špatně, protože nejím a nespím, ale to je všechno,“ rozkřikl se na ně, „potom, potom mi bude líp. Až budu mluvit s člověkem, bude mi líp.“ Smály se mu a šklebily. Opřel se o počítač. Svět se přestal točit.
„Spustit program.“ Stíny zmlkly a zmizely. Na obrazovce se rozsvítil nápis: „Probíhá program Herbert.1.“

„Probíhá program Herbert.1,“hlásil počítač už třetí den. Adam civěl na obrazovku a bez úspěchu se pokoušel spořádat stydnoucí večeři. Bylo mu zle. Nespal už víc jak týden a pořádně se nenajedl alespoň měsíc. Čekal na výsledek Herbertova programu. Na adresy žijících lidí. Nechtělo se mu jíst večeři. Za jeho zády číhají zavřené dveře. Rozhodnutí je rychlé jako blesk a rozum do toho nemá co mluvit. Vyskočil, doběhl ke dveřím a aniž je za sebou zavřel, utíkal dál.
 „Dolů. Za světem!“ křikl na výtah.
Před domem bůhví proč čekalo bledě modré vznášedlo. Poslal ho pryč. Chtěl být sám, chtěl se toulat osamělým městem, kde se pohybuje jen studený vítr. Šel na opačnou stranu než minule. Nemusel jít dlouho, když našel to, co ani nehledal. Mezi domy se mu otevřel pohled na západní obzor zrudlý západem slunce. Právě končil den. Noc jako ohromný černý pavouk pozorovaný zevnitř pomalu pohlcovala krvavé světlo a rudá barva se rozlévala všude kolem. Adam zíral na tu scénu. Díval se, jak noc vítězí nad světlem, jak slunce zapadá a umírá a už nebude nic, jen děsivá vláda temnoty až do skonání věků a navždy. Cítil, že tohle je smrt světa, konec všeho a ani na okamžik si nevzpomněl, že ráno přece slunce vyjde znovu. Teď je večer a noc a slunce umírá pod obzorem.
Nevydržel to. Utekl. Běžel pryč, stín obklopený rudým světlem západu prchal před ním, ale zůstal venku a člověk vběhl do domu, do hranatého výtahu se zářivkou a do bytu, kde za pootevřenými dveřmi není tma, ale světlo. Číslice na hodinách se změnily a počítač oznámil: „Skončil program Herbert.1.“
Na obrazovce počítače měly být adresy žijících lidí na Zemi. Všech, které ještě nezastupuje jejich virtuální kopie. Lidí, se kterými může on, živý člověk, mluvit.
Obrazovka byla prázdná.
 Adam se na ní díval a cítil, jak ho její děsivá prázdnota obklopuje a roste, zatímco se svět zmenšuje do malého naprosto prázdného obdélníku.
 Kdesi za městem, nikým neviděno, zapadlo slunce. Nastala tma.

Světelné obrazy byly vytrženy ze zdroje, sundány ze stěny a odhozeny do kouta. Počítač a všechna světla v místnosti byla vypnutá. Nábytek odklizen. Zbyla jen zářivka nade dveřmi a židle uprostřed prázdného pokoje. Muž sedící na židli se díval ke dveřím. Živý člověk na Zemi seděl sám v místnosti a přál si, strašně si přál, aby teď někdo přišel a zaklepal na dveře.

KONEC
26.10. 1998