Právo Odpuštění 1/2

   Koloseum v Denerolu byla vskutku velkolepá stavba. Tribuny z bílého kamene dokázaly hravě pojmout přes pět tisíc návštěvníků. Obrovské, bohatě zdobené sloupy a oblouky vzbuzovaly až posvátnou úctu. Koloseum bylo vystavěno za doby úřadu pána Slekkha z Yoolinu, před více, než dvěma sty lety. Dnes, jako každou sedmnáctou neděli pátého roku proudily všemi vstupy davy ochotné zaplatit horentní sumu za šest hodin té úžasné podívané. 
   Šest hodin krvavých jatek mezi gladiátory. Ten z nich, kdo zbyl jako poslední živý v aréně, získal titul mistra pětiletí, peněžní výhru a svobodu. Naposled to byl nějaký barbar z jižních planin, který ale odmítl právo svobody a zůstal, aby obhájil svůj titul i v dalším turnaji.
   Dokázal-li by to, dostal by vlastní panství, otroky a obnos, díky kterému by do konce života nemusel nic dělat a jen si užívat. Velké lákadlo, pro mnohé pošetilce, kteří to zkoušeli před ním dopadlo dost tragicky. Neboť zestárli a nebyli již v takové kondici, jako při prvním turnaji. Tento barbar však ne. Nadějný kandidát na onu výhru. Kdoví, zda-li vyhraje.
   Černoch v bederní roušce pozvedl ze země těžkou palici a pohlédl na hostujícího vévodu z Nizbudoru, který se stal sponzorem dnešních utkání, pročež mu náleželo právo rozhodovat o výsledcích zápasů, právo sedat na nejvyšší tribuně a zahájit celé hry. Pokynul rukou k otrokovi a povstal. V ten moment, jako by na zavolání se zvedl poryv větru a rozevlál vévodovo roucho, jakož i jeho temně šedé vlasy.
   Zvedl ruce nad hlavu, aby utišil hučící davy pod ním a pozvolna promluvil. “Všechny vás zde vítám. Jako každých pět let, tak i letos se zde setkáváme v očekávání té nejlepší zábavy, v okruhu sta mil. A jako pokaždé, tak i dnes z této arény odejde jen jeden. Jak již jistě víte, zavedl jsem několik nových změn. Změn, které se dotýkají dosavadního chodu her tím, že v aréně již nemusí bojovat jen vybraní gladiátoři, ale i kdokoliv z vás.” Davy opět zahučely. Vévoda však pokračoval. “Odměny zůstávají. Přibývá však ještě nová, další, která jistě přiláká mnohé zájemce,” pokynul osobě  po své pravici. Na světlo dopoledního slunce vyplula menší postava a odložila svou kápi. Návštěvníci povstali a počali nahlas vykřikovat a tleskat. Bylo proč. Mladá elfí slečna s půvabnou tváří a překrásnou postavou se lehce zavlnila. “Společnost této dívky na jednu noc může být mnohdy cennější, než celá peněžní výhra, nemyslíte?” křikl vévoda. Mračny pod ním projela vlna smíchu. Pak opět potlesk.
   Muž zatleskal. “Nechť započnou hry!” Černoch udeřil do gongu a diváci opět zajásali a uvítali příchozí. První zástup otroků vkročil na rozpálený bílý písek arény.

+++

   Jezdec na černém hřebci letěl městem, jako by ho hnal drak. Tu náhle přitáhl uzdu a zarazil svého oře před malým mužíkem, jenž  přecházel ulici.
   Křikl na něj. “Hej, ty, půlčíku!”
   Malý chlapík se ohlédl a málem se lekl, když uzřel černou postavu na stejně zbarveném koni, tyčící se nad ním. Zastínil si rukou oči a seznal, že jezdec není sama smrt, ale muž středního věku s ošlehanou tváří, krátkými stříbrnými, až bílými  vlasy a černých očí, které se právě vpíjely do jeho, jako by si prohlížely jeho duši. “A-a-ano, přejete si, pane?” zakoktal se.
   “Kudy ke koloseu?” tázal se strohý a hluboký hlas.
   Hobit se poškrábal na pleši. “Jedete na dnešní hry, co? To máte pech – už začaly. Jeďte touhle ulicí až na konec, pak uhněte doleva, pět ulic rovně a už to uvidíte.”
   Jezdec pobídl koně do klusu a objel ho. “Díky,” křikl zpět, než zmizel z dohledu. Půlčík si všiml pochvy s mečem na mužových zádech a raději zrychlil krok. Neměl ozbrojené, nebezpečně vypadající muže v černém moc v lásce.

+++

   Šestero gladiátorů se rozdělilo na tři skupinky po dvou. Postupně zbyl jen vysoký, snědý východňan, jehož zbraní byl trojzubec a z kovových kroužků upletená síť a mladá válečnice s mečem a štítem. Vévoda Elhot Nilriedie se upřímně podivil. Když soupeři vešli do arény měl své favority, jejichž schopnosti mu potvrdili i dozorci. Tato žena mezi nimi nebyla.
   Muž z východu se ušklíbl, trojzubcem udělal vyzývavé gesto a cosi křikl. Válečnice reagovala nadávkou a odplivnutím si na zem. Jakmile však sehnula hlavu a vyplivla slinu roztočil muž síť a vrhl ji. Žena, krátce zmatená jeho nenadálým útokem, se snažila uskočit.   
   Leč marně.
   Těžký kov ji přirazil k zemi. Východňan přiskočil a proklál jí trojzubcem hruď. Vyrval ho a pokynul tleskajícím divákům. Vychutnal si ovace a zahodil zbraň. 
   Dvojice šlachovitých stráží mu dala možnost pokochat se vnadami elfí slečny, pak se ho chopila a odvedla ho zpět do kobek.
   Vévoda zvedl bohatě zdobenou číši ze stříbra, lehce ji přiložil ke rtům a upil doušek chladného vína. Naklonil hlavu ke své společnici a cosi jí pošeptal. Zakryla si ústa dlaní a uchichtla se. Jakmile se však starší muž odvrátil, veselost z jejích tváře zmizela, jako když sfoukneš svíčku a zůstala jen nenávist v očích.
   Na řadu přišly souboje se zvířaty.

+++

   “Jakže? Chcete se přihlásit do klání, jako dobrovolník? No dobrá, ale nemůžete čekat, že stanete proti slabším soupeřům – první kolo již minulo a naši lvi jsou pomalu taky pobiti.”
   “Může být. Rád bych si vsadil.”
   “Jo, dobře,” obtloustlý pokladník se začal narychlo hrabat pod pultem. Po chviličce vytáhl seznam, již řádně seškrtaný. “Na koho si chcete…?”
   “Na sebe.” Bělovlasý muž se opřel o stěnu.
   “Aha, hmm, dobře. Vaše jméno, prosím,” mužík vylovil pero a lahvičku inkoustu.
   “Beowulf.” Muž hodil pokladníkovi a bookmakerovi zároveň tučný měšec.
   “Jsou vám jasná pravidla?” optal se mužík na okraj, pečlivě počítaje zlaťáky.
   “Jistěže.”
   Pokladník kývl na strážce u brány a ten ustoupil. Černě oděný muž na něho kývl a pokračoval dále chodbou kamsi do podzemí.
   Strážný se za ním delší dobu díval, dokud nezmizel za ohybem. Nevěřícně zakroutil hlavou.
   “Vypadal pěkně sebejistě. Krk bych dal za to, že tady zažijeme nějaký překvapení. Vsadím si pět zlatých na toho… toho…”
   “Beowulf, myslím. Ano, je to tak,” nahlížel pokladník do lejster. 

+++

   Žena v zeleném obleku, těsně obepínajícím její vnadné křivky, s jemnými rysy, vlasy jako zlato a jasně modrýma očima ladným krokem vystoupala schodiště, jež vedlo k hlavní a nejvyšší tribuně, vyhrazené pro vévodu Nilridia a zamířila k jeho vysokému křeslu bez ozdob.
   Lehce mu poklepala na rameno. Starý muž sebou mírně trhl, když ucítil její dotyk a otočil k ní hlavu. Usmála se a podala mu pergamenový svitek. Oplatil jí úsměv a rozvázal stužku na dokumentu. Přečetl ho a vrátil. Povstal ze svého místa, pokynutím dvou prstů dal znamení černochovi u gongu. Jeho zvuk utišil diváky a přerušil právě začínající třetí kolo turnajů.  
   Vévoda roztáhl ruce v omluvném gestu a začal. “Vážení návštěvníci a vy, co jdete na smrt, právě se mi dostalo překvapivé zprávy. Jak vidím, nebudeme muset čekat do příštích her, abychom viděli zápasníky i z vašich řad. Zde přichází pán Beowulf!” ukázal rukou k temnému, zamřížovanému východu z podzemí. Těžká kovová mříž vyjela do stropu a do světla poledního slunce vešla černá postava. Muž s bílými vlasy, jinak v černém, s mečem na zádech zvolna kráčel do středu arény. Diváci povstali a vzdali mu poctu.
   Vévoda znovu pokynul černochovi a třetí kolo začalo.
   Bělovlasý byl přiřazen k svalnatému holohlavci s jizvou přes nahou hruď a jen čtyřmi prsty na levé ruce. V pravé svíral ostnatý obuch. Roztáhl ústa do úšklebku a nechal svému soupeři poznat množství buď křivých, nebo prostě chybějících zubů. Beowulf mu úsměv oplatil.   
   Zápasník kolem něho začal kroužit. Obuchem točil v pravačce. Bělovlasý  se ani nepohnul. Ruce v černých rukavicích mu volně visely podél těla. Jen očima sledoval protivníka, každý jeho pohyb. Vnímal jeho zrychlený dech. Cítil zápach jeho zpoceného těla. Poznával jeho pečlivě skrytou nervozitu a strach ze smrti. V duchu se usmál. 
   Vtom holohlavý udeřil. Uchopil palici oběma rukama a rozmáchl se proti Beowulfově hlavě. Ten se otočil v piruetě, v půli obratu neuvěřitelnou rychlostí vytrhl meč z pochvy a holohlavci ztuhl stávající výraz na rtech. Jeho, téměř přesně v pase, přepůlené tělo dopadlo do bílého písku a zbarvilo ho do ruda.
   Vévoda na tribuně vyprskl víno, které válel na jazyku a jako u vytržení vyskočil z křesla.  
   Elfka se uchechtla.
   Beowulf dokončil úder a vrátil černý meč, matně se lesknoucí v slunečním svitu zpět na své místo. Rozhlédl se po tribunách, až jeho zrak ulpěl na vévodově. Zahlédl mladou elfí slečnu a na okamžik na ni zůstal hledět. Zpozorovala, kamže to směřuje jeho zrak a neznatelně kývla. 
   Přes tvář mu přelétl nepatrný úsměv, ale to již k němu přistoupil statný bachař a vyzval ho, aby uvolnil arénu, pro další část programu. – Do středu rozpálené písčité výhně bylo nahnáno šestero goblinů, pak byla vpuštěna zvířata a menší netvoři. Sázelo se, který z tvorů zasadí rozhodující úder poslednímu z goblinů. Byl to zdivočelý ještěří muž.

+++

   Bělovlasý byl spolu s ostatními otroky odveden do podzemních kobek, kde měli počkat, než přijdou znovu na řadu. Bachaři uzamkli těžké kovové dveře a nechali gladiátory napospas sobě samým. Místnost to byla značně velká, s lavicemi po stranách a volným, vyklizeným prostorem uprostřed. Beowulf usedl na okraj jedné z lavic a čekal. Náhle jeden z otroků, asi kolem třicítky, dříve evidentně zloděj, soudě podle jeho kradmých pohybů a pěstěného kníru těsně pod nosem, možná nechtěně strčil do obrovského barbara s vlasy spletenými do jediného copu, zbytek hlavy vyholený. Strčil do něj, ale barbar neupadl, s takovou horou masa by nepohnulo asi téměř nic. Místo toho se rozmáchl svou kamennou pěstí a rozdrtil zloději obličej. Chudák zloděj se skácel a chvilku se zmítal v kaluži vlastní krve. Pak ale náhle vstal. Obličej zkřivený do šílené grimasy a v ruce se mu objevila dlouhá, zabijácká dýka, do této chvíle umě skrytá v botě.  
   Setřel si krev z obličeje a zaujal postoj. Barbar na něho okamžik nevěřícně civěl, ale pak se rozchechtal, doširoka se usmál, až mu naběhlo skryté rudé tetování na tváři a zařval  jako zvíře. Vrah sebou trhl, ale neustoupil. Ostatní kolem nich vytvořili kruh.
   Beowulf sledoval celou scénu bez zájmu z pravého rohu místnosti. Doposud bez zájmu. Jak se na barbarově tváři objevilo skryté rituální tetování začal ho boj zajímat. Vstal ze svého místa a odstrčil dvojici přihlížejících. Viděli jeho výkon v aréně a vzhledem k tomu, že jemu, jako svobodnému, neměla stráž právo odebrat zbraň se spěšně klidili z cesty.
   Barbar srazil pěsti a vycenil zuby. Jeho protivník učinil výpad dýkou do vzduchu. Barbar to vzal jako provokaci a jeho pěst vystřelila proti zlodějovu nosu. Zloděj ihned nastavil ráně dýku, to však neměl; nadlidskou silou vedená paže se nezastavila, vyrazila zloději dýku z ruky a odhodila ho do řady kibiců, kteří začali hlasitě podporovat barbara. Ten zvedl ruce nad hlavu, zaťal ruce v pěsti a triumfálně zařval. Zloděj ležel na podlaze a nehýbal se.   
   Gladiátoři, když to uviděli, počali skandovat. “Doraz ho! Doraz ho!…”
   Barbar se k nebohému zloději rozešel. Zastavil se nad ním a posměšně si ho prohlížel. Pak ho uchopil za lem šatů, zvedl do výše a volnou rukou se připravoval k poslednímu úderu, kterým by zloději přerazil vaz. Napřáhl se… Hlasitě zařval… Jeho pěst prolétla vzduchem…
   A byla zastavena přímím kopem do lokte, který jí vykloubil a změnil dráhu jejího letu.  
   Statný barbar si překvapeně prohlížel nového protivníka. Muž asi o čtvrt stopy nižší než on sám, celý v černém šatu a bílými vlasy stál v připravené pozici, ruce s pozvednuté přibližně do výše ramen, připravené kdykoliv vystřelit a zaštítit případný výpad. Černé oči provrtávaly muže z planin skrz naskrz, jakoby mu četly v duši. Trhnutím si vrátil kloub na původní místo.
   Vyrazil. Barbar vyrazil a skočil po bělovlasém, který se přenesl z nohy na nohu a ukázkovým kopem do spánku barbara odhodil přes půl druhého sáhu do strany. Svalovec zatřepal hlavou za strany na stranu a zvedl se. Se zuřivostí berserkra vycenil zuby a hodlal útok opakovat. Hodlal.
   Byl by to i udělal, kdyby náhle nezarachotil zámek na dveřích a do místnosti nevběhlo několik strážných a neodvedlo jeho a pár dalších do arény.
   Přihlížející se rozešli a znovu posedali na lavice. Beowulf se sehnul k bezvládnému tělu zloděje a rychlým hmatem ho probral z bezvědomí. Zloděj na tom nebyl zrovna nejlépe, z rozbitých úst mu bez přestání vytékala krev. Na levé oko téměř neviděl, kvůli obrovskému otoku a nepochybně měl přeraženou čelist. Beowulf zalovil kdesi v útrobách svého oděvu a vyňal flakón s krvavě rudou tekutinou a vlil mu jeho obsah, přes zlodějův chabý odpor, do úst. Účinek přišel téměř okamžitě. Zloděj byl schopen se posadit. Bolest pozvolna ztrácela na intenzitě.
   “Díky…” vypravil ze sebe bublavě, neboť se mu v puse nahromadilo větší množství krve, které na Beowulfovu radu ochotně vyprskl na podlahu. Po chvíli přestala i krev téci.
   “Neměl jsem tu možnost se vám představit – jsem Sallen z Felredu, což je maličká osada na okraji Mahernského království.” Zloděj se za pomoci Beowulfa zvedl ze země a málem znovu omdlel.
   “Bude lepší, když si lehnete,” odehnal Beowulf rychlým pohybem ruky několik otroků z jejich míst na lavici. Dotáhl k ní pána Sallena a pomohl mu si lehnout. Sám zůstal stát.
   “Zdvořilost mi káže také říci svého jména – jsem Beowulf.”
   “Podal bych vám ruku, ale obávám se, že by mi mohla upadnout čelist, přestal-li bych ji na okamžik svírat,” omlouval se zloděj, “Mimochodem, bude lepší, když mi budete tykat. Když jsem teď přátelé, no ne?”
   “Vskutku?”
   “Jo, zachránil jsi mi život, tudíž jsem tvůj dlužník a doživotní přítel.”
   “Jak je ti po chuti, Sallene,” pravil Beowulf lhostejně. “Ale předem tě chci upozornit, že až to tady skončí, budeme se muset rozejít.”
   Zloděj pokrčil rameny a jeho pohled pozvolna sklouzl po tváři bělovlasého a trhl sebou zděšením, při pohledu do jeho očí. Černé, jako temnota.
   “Neboj se temnoty. Boj se jejích sluhů. Já mezi ně nepatřím.” Beowulf ho nesmlouvavě uchopil za rameno a druhou rukou mu prohmatával čelist. Sallen jen bolestně syčel.
   “Bylo tohle nutné?” ptal se, když bělovlasý skončil, a masíroval si tvář.
   “Máš ještě nějakou naději, že ti to sroste rovně,” pravil Beowulf konejšivě, “Pokud ovšem budeš spolupracovat.”
   “Vynasnažím se,” pravil zloděj ledově.
   “Ta kost je vyhozená z kloubu, takže…”
   “Sakra!” Sallen se rukama pevně zachytil lavice. “Tak začni,” řekl odevzdaně.
   Beowulf si protáhl prsty u pravé ruky a chytil zloděje za spodní čelist. Sallen tlumeně zakvílel, ale držel. A držet nepřestal, ani když ho příšerná bolest, jak mu bělovlasý lomcoval s čelistí ze strany na stranu, donutila řvát. Konečně se ozvalo křupnutí, jak kost zapadla na své místo a Beowulf povolil stisk a s úsměvem ustoupil. Sallen si vzápětí křečovitě sevřel ústa.
   “Bolí to hrozně!” oznámil zloděj, mluvilo se mu znatelně lehčeji.
   “To už je jen z šoku. Přejde to za hodinu, dvě.”
   “Dvě hodiny!? A sakra! Aaauuu!” Nový příval bolesti vydral Sallenovi z hrdla zaskučení.
   Cvakl zámek a dveře se rozlétly. Šest bachařů s holemi v rukou vtrhlo dovnitř a začalo vyhánět otroky ven. “Teď ne! Teď proboha ne!!” zaúpěl zloděj. Vzápětí mu na záda dopadla rána důtkami.
   Beowulf ho zvedl ze země. “To už nikdy nedělej,” poradil bělovlasý strážnému, který byl původcem oné rány.              
   “Je to otrok,” namítl bachař, hlas se mu chvěl po Beowulfově urážce.
   “Trestanec, ale ne otrok.”
   Stráže odvedli gladiátory zpět do arény. Nashromáždili je uprostřed a odešli. Nějakou dobu se nic nedělo.

+++

   “Co máme dál na programu?” tázal se vévoda Elhot otrokyně, která mu přispěchala dolít číši vína.
   “Nyní přijde vyřazovací kolo; do arény budou vpuštěni netvoři – vlkodlaci, skřeti, myslím, že i pár menších wyvernů.” Dívka naklonila džbán na stranu a přelila jeho obsah do vévodova poháru. Elhot zamlaskal a usrkl červeného vína. Otočil se k elfce po své pravici a oslovil ji.  
   “Myslíš, že tvůj oblíbenec obstojí i nyní? Slyšel jsem, že v tomhle jsou lovci lidí obzvlášť dobří, nemyslíš?”
   Pohlédla na něj, v očích a hlase patrné pohrdání. “Není to lovec. Viděla jsem mu do očí. Je to člověk.” Nebo něco, co se mu velice podobá, dodala si v duchu.
   V odpověď se uchechtl. “Skutečně jsi tak všímavá? Pozoruji tě celou dobu. Když bojoval, mohlas‘ na něm oči nechat.”

+++

    Sallen sebou trhl. Skřípání, při tření kovu o kov, rozřízlo vzduch. Beowulf zabloudil očima po zvuku a zřel, jak se na druhé straně arény zvedá ostnatá mříž. Zloděj zaúpěl a chytil se za hlavu.
   “Je ti hůř?” optal se Beowulf, snažíc se do tónu hlasu vetřít zájem o Sallenův zdravotní stav.
   “Nikoli. Právě jsem se rozpomenul na to, co nám říkali bachaři,” odplivl si, “před začátkem prvního kola.”
   “Co to bylo?”
   “Průběh jednotlivých utkání a jejich náplň,” zloději se na obličeji usídlil odevzdaný a lhostejný výraz. Ukázal rukou k mříži, která byla již skoro nahoře. “Jsme ztraceni. Až sem teď vpustí ty…” nedokončil.
   “…vlkodlaky. Mám pocit, že je tam i pár wyvernů… Ano jsou tam. Jedna na něco útočí. A skřeti, vida je. Co to ten parchant jen… Aha. Ten wyvern jde po něm.” Bělovlasý až nyní zaregistroval Sallenův absolutně vyjevený a nechápavý výraz. “Slyším je,” vysvětlil.
   “He?!” – to bylo vše, na co se zloděj zmohl. Jejich dialog utlo táhlé vití a syčivý řev.
   Z podzemí naproti nim se vyvalil zástup kreatur. Vpředu klusaly vlkodlaci, zuby a drápy připravené trhat maso na kusy. Za nimi se hnali skřeti a řvouce nadávky uhýbali klapajícím čelistím mladých wyvernů, klopýtajících na posledním místě. Nelétali, křídla měli zmrzačená a nevyhojitelně rozřezaná. Asi bezpečnostní opatření.
   Zloděj se sehnul k pravé botě, v níž měl skryto pouzdro na dýku. Zlostně zaklel, jak nejsprostěji ho v ten okamžik napadlo. Pouzdro bylo prázdné. Od prvních vlkodlaků je dělilo už jen asi dvacet pět sáhů.
   “Eh, Beowulfe?”
   Bělovlasý, pozorně sledujíc blížící se netvory, stál nehybně a ani neotočil hlavu, když Sallenovi odpovídal. “Ano?”
   “Neměl bys nějakou záložní zbraň?”
   “Což o to, to bych i měl, ale regule her ji zakazují…”
   “Na to zvysoka kašlu, potřebuju nějakej perořízek nebo dostanu záchvat.”
   “…a mimo to, nechal jsem bandalír s ostatními zbraněmi u koně, při vstupu do kolosea.”
   “Sakra!”
   Vlkodlaci se značně přiblížili. “Buď v klidu. Jak jsem řekl: dokud jsi tady, jsi pod mou ochranou,” chlácholil ho bělovlasý.
   “To mě má utěšit?”
   Beowulf bleskovým pohybem pravé ruky tasil meč. Uchopil ho obouruč a čekal. “Za mě!” zavelel.
   Vlkodlaci byli již téměř u nich. V jejich čele se řítila vysoká bestie se zrzavou srstí, značně vyšší, než ostatní a štěkavými rozkazy je řídila. Už jen pět sáhů dělilo je a gladiátory… čtyři… tři… dva…
   Vůdčí samec se ohromným skokem vrhl na jednoho plavovlasého mladíka po Beowulfově pravici, povalil ho a máchnutím spárů mu odsekl lehkou jednobřitou sekeru i s rukou. Druhá pracka našla nešťastníkův krk a rozervala ho na kusy. Vlkodlak triumfálně zařval a zabořil tesáky do gladiátorova těla, ještě se třesoucího ve smrtelné křeči. Trhal mu maso z hrudi a bez žvýkání je polykal.
   I zbylí již doběhli. Dvojice se vrhla na bělovlasého a vzápětí se střetla s ledovým ostřím černého meče. Prvý padl, hlavu přepůlenou od spánku ke krku. Druhý mávl prackou a zařval, když jeho spár dopadl do bílého písku. Jeho konec byl taktéž rychlý. Čepel mu projela hrudí skrz naskrz. Sallen pozoroval, jak zbytek gladiátorů s velkými obtížemi odráží vlkodlačí smečku a jeho pohled utkvěl na mrtvole mladíka, na níž hodoval vůdce smečky. Šelma vzhlédla a jeho pohled se střetl s jejím.
   Nasucho a ztěžka polkl.
   Vlkodlak vycenil zuby.
   Obří skok, dlouhý téměř tolik, jako ten první a stvůra s rezavou srstí si prohlížela svou další oběť. Mohl vykřiknout. Mohl svého společníka uchopit za rameno. Mohl zůstat jen tak nečinně stát. Ale nemohl zabránit tomu, aby ho drápy rozervaly na kusy. On ne.
   Černý meč prosvištěl vzduchem a zarazil netvora v půli dalšího skoku. Starý kov rozčísl rezatý porost hrudi vlko-člověka a srazil jej k zemi. Dál se o něj bělovlasý nezajímal.
   Vlkodlak ve smrtelné agónii vyrazil hrdelní řev a s poslední jiskérkou života sekl po zloději, který stále nehybně stál na místě. Sallen se skácel do písku, z rozervaných svalů pravého stehna se mu řinula krev.
   “Pořádně to stáhni,” ozval se zlodějův společník. Rada nad zlato, pomyslel si Sallen a zachoval se dle návodu. Levý rukáv snadno nahradil sebelepší obvaz.
   Vlkodlačí horda byla rozprášena a wyverni se postarali o skřety dříve, než vůbec doběhli. 
   Mladí dračí bastardi, jak je drakobijci nazývali, však zdaleka nebyli nasyceni. Sesypali se na otroky, jako vánice a gladiátorské řady začaly velmi rychle řídnout. K Sallenovu sluchu doléhali bolestivé výkřiky, řev, nadávky a ještě něco. Podíval se po původci toho zvuku a krev mu ztuhla v žilách. Barbar s obří dvojsečnou bitevní sekyrou a rudým, rituálním tetováním na téměř vyholené lebce, obličej potřísněný krví (dozajista ne vlastní), cop vlasů slepený potem kosil letu neschopné wyverny s šílenou zuřivostí. Pár šrámů měl, ale jen povrchových. Jen lehká škrábnutí oproti tomu, co sám působil.
   Sallen děkoval bohům, že žádná z těch stvůr doposud nenapadla je. Děkoval jen chvilku, pak začal proklínat. Na boku lehce zraněný wyvern se k němu rozehnal. Zloděj, nějak si neuvědomujíc to, že Beowulf mladého ještěra pozoruje začal couvat, krvavá stopa přesně značila, kudy se jeho tělo sunulo pískem. Dračí bastard při pohledu na dosud teplou krev začal šílet. S bolestný zařváním roztáhl potrhaná křídla, mávl jimi a hladově se rozešel. Ne k Sallenovi, který se stále křečovitě sunul v písku nazad, ale k bělovlasému. To byla poslední chyba v jeho nicotném životě.
   Písek mu rozdíral ruce a otvíral na nich malé ranky. Viděl jak Beowulfův meč proletěl vzduchem, viděl jak ještěr bez hlavy padá do písku, viděl jak se k němu Beowulf otáčí a volá na něho, viděl jak pak ukazuje na cosi za ním, viděl, ale nezastavil se, ač chtěl. Stále, proti své vůli, vykonával jeden pohyb. Možná následek šoku, možného přílišného psychického vytížení, kdoví. Kdyby se byl zloděj opanoval, byl by měl o šrám méně. Jeho tělo náhle na něco narazilo. Konečně se zastavil. Zašátral rukou za sebou a snažil se z mysli vyhnat podezření, které se mu vzápětí potvrdilo. To za ním nebyla zeď.
    Stáhl ruku z chladných šupin a nasucho polkl. Otočil hlavu a pohlédl do tváře dalšímu z wyvernů. Ten začal kývat hlavou ze strany na stranu a Sallen, aniž to zaregistroval, to dělal souměrně s ním. Wyvern vycenil zuby a pištivě zařval.
 Zloděj se zmohl jen na tiché “Hehe…he…”. Ještěrova hlava vystřelila a Sallen zavil bolestí, když mu ostré zoubky projela svalem na rameni. Už už čekal ještě větší bolest, jak mu ještěr vyrve maso z těla. Náhle však wyvernovo tělo ochablo, naposledy sebou zacukalo a stisk na rameno povolil. Zloděj vytáhl přerostlé ještěrce z těla černý meč se záštitou tvarovanou do podoby dračích křídel a vypáčil mrtvému tvoru čelisti.
   “Jsi v pořádku?” dolehl k jeho sluchu mírně pobavený tón.
   Zloděj se přes všechny své bolesti musel usmát. “Jóó. Nebýt té ztráty krve, trvalých následků zranění v podobě jizev a té agónie, tak si přímo lebedím.”
   Bělovlasý se zasmál. Bezprostředně poté ho k zemi srazilo těžké tělo nedorostlého dračího bastarda. Spáry se mu zabořily do hrudi a drásaly mu prsa. Beowulfova ruka instinktivně vystřelila po Wyvernově ocasu. Druhá po netvorově krku. S námahou se zvedl a odsunul běsnícího ještěra z dosahu. Pak ho odhodil, saltem se vrhl za ním jeho okované boty z černé kůže, spolu s vahou jeho těla rozhodly o osudu toho zvířete.
   “Jsi v pořádku?” oplatil mu Sallen jízlivě předešlý vtip.
   “Na rozdíl od některých ano.” Setřel si pot z čela a rozhlédl se po aréně. Nevnímal jásání davů, neboť by ho za chvilku muselo nutně přivést k šílenství. Ještěři byli pobiti. Z válečníků však zbyli jen vysoký jižan s protrženou tváří a lehkým tesákem v pravé ruce, onen statný barbar, trpaslík s rudými vousy od krve a černoch se sítí a trojzubcem. Zbytek gladiátorů tu našel smrt. Jsou i lepší způsoby, jak zemřít, napadlo bělovlasého při pohledu na rozervaná těla, odtržené končetiny a znetvořené obličeje padlých.

+++

   “Přežil,” usmála se elfka výsměšně. Vévoda sevřel rukou pohár, jakoby ho chtěl rozmačkat, pak s ním vší silou praštil o opěradlo křesla a nahlas zaklel. Vrhl temný pohled na svou společnici, ale vzápětí mu přes tvář přelétl úšklebek. “Dobrá má drahá. Jsi si stále jista, že právě on zvítězí v mém klání?”
   “Nepochybuji.”
   “Pak bych pro tebe měl takový návrh.”
   “Poslouchám,” naklonila k němu hlavu.
   “Když vyhraje, smažu ten dluh, který u mě máš a nebudu se tím víc zabývat. Jestliže však prohraje, pak se staneš mou chotí a odjedeš se mnou, kam já budu chtít. Budeš mi oddána takovým způsobem, že mi dáš svou duši a ani nezemřeš, pokud si to nebudu přát já. A i když zemřeš, pak tvá duše přijde zpět na můj pokyn. Vykonáš cokoliv, co po tobě budu požadovat. Cokoliv. Přijímáš sázku, má drahá?”
   Na okamžik se zamyslela, věřila tomu cizinci, ale že by za jeho vítězství dala v sázku svou duši? Vévodův požadavek by pro ni znamenal naprostou zkázu. Kdyby její duše patřila jemu… Nechtěla ani domyslet.
   “Pane?” Hlas mladého zaměstnance kolosea přerušil její úvahy. Vévoda pozvedl oči k mladíkovi. “Diváci čekají, až zahájíte poslední kolo her…” vysvětlil mu mládenec ve volné tunice. Elhot Nilridie přikývl. Zvedl se z křesla a jeho pohled opět utkvěl na elfce. 
   “Nu, má milá?” otázal se.
   Již se rozmyslela. “Ano.” Vévoda se vítězně zasmál. “Přijímám vaši sázku. Ovšem…” Elhot se zarazil. “…pod jednou podmínkou. Můj osud bude, v případě výhry toho muže, náležet jen jeho úsudku a vy do něj nebudete nijak zasahovat, ano?”
   Zacukalo mu v oku, jak usilovně uvažoval. Vypadalo to podivně, ale nenacházel v tom žádnou léčku, či skrytý význam. “Souhlasím.”
   Vzal z rukou černocha palici a vší silou udeřil do gongu. Začalo poslední kolo.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI