Železný prales, zkráceně též Želes, je divoký, opuštěný a neprostupný hvozd na březích řek Hodry a Cholše, který se vyznačuje dokonalým, a tudíž velmi nebezpečným splynutím fauny a flóry s kovy. Spisovatel Jiří Mazurek do tohoto prostředí zasadil román Želes, jehož volné (tedy určené i pro ty, kteří první díl nečetli) pokračování vychází v listopadu a prosinci rozdělené na šest částí exkluzivně na Fantasy Planet. Přejeme pěknou zábavu.
Stalo se v předchozích částech
Adam se s přítelkyní Jolanou vydali do sídla firmy Redston, aby zjistili něco o jejím pravém poslání a zaměstnanci, Jolaninu otci, který se při jedné z expedic ztratil v Želese. Při prohledávání archivu však byli vyrušeni a Jolana ze zoufalství spustila časonátor, který je přenesl o dvě stě let zpátky do minulosti, do roku 25. 11. 2058, na palubu letadla, jež následně v lese, který v té době existoval pouhých čtrnáct dní, ztroskotalo.
Adam havárii přežil a při pátrání po Jolaně narazil na umírajícího pilota, který blábolil něco o rytířích kamene, Autoře, proudech a Pánovi, a nakonec mu vnutil černou krabičku, kterou označil jako grál. Než však Adam stihl artefakt prozkoumat, vyrušil ho pád dřevěné bedny z úložného prostoru, z níž se následně začal ozývat podivný hlas. Patřil zvláštnímu tvoru, který nejvíce připomínal pestrobarevně zbarveného ptáka a říkal si „ptág“. Oba se vydali k řece Cholši, s jejíž pomocí se chtěli dostat ven z lesa. Jenže cestou potkali posledního přeživšího ze záchranářského skupiny vypravené po letecké katastrofě, který jim prozradil, že řeka teče obráceně a zanesla je hluboko do pralesa. Vzápětí byli napadeni Železným démonem…
III. část
Ten obličej byl jedním slovem děsivý! Karikatury satanášů z Dantova Pekla byly oproti téhle stvůře portréty milých gentlemanů!
Démonova hlava o velikosti automobilu se houpala sem a tam jako oprátka. Jeho oči byly rudé, stejně jako tlama, v níž se svíjely jazyky jako klubka hadů. Nevím, jestli se na mě šklebil, nebo ten efekt působily vlny.
Už se těší, jak mě naporcuje na kusy!
Docházel mi dech. Dusil jsem se… Ale vynořit se znamenalo jistou smrt! A démon mě svou zkřivenou tváří pozoroval, jako by se nechumelilo…
Náhle se v hlubinách Cholše rozzářilo světlo. Vlastně spousta světýlek, zelených a mihotavých. Světla se blížila a basový tón proudící vody se obohatil o pravidelné tlumené údery bicích.
Po dně někdo pochodoval vyrovnaným vojenským krokem…
Na okamžik jsem přestal vnímat pálení v plících. Tma ze dna se pomalu zvedala v zeleném přísvitu. Ale to, co odhaloval tenhle přízračný jas, bylo snad ještě děsivější než hrůza nade mnou!
Celé dno bylo pokryto kostmi lidí a zvířat!
Poznával jsem lidské holeně, pánve a obratle stejně jako lebky koní, jelení paroží, malé i velké kostry ptáků a páteř nějakého tvora, který byl dlouhý snad deset metrů.
Dno Cholše bylo jedním obrovským hřbitovem!
Začalo mi docházet, kam se poděla všechna fauna v okamžiku stvoření Pralesa. Nějakým řízením osudu ta zvířata zemřela a jejich ostatky se ocitly zde, pod hladinou jednoho ze dvou veletoků tohoto Železného Pekla…
Nejhorší chvíle ale měly teprve přijít. Zelené světla se přiblížila natolik, že jsem rozeznával jejich zdroj.
Byly to oči! Oči asi půl metrů dlouhých, kovově lesklých krabů!
V jednom šiku pochodovali směrem ke mně a přitom klepali o plechové dno řeky klepety, která by jistě dokázala přecvaknout centimetr silný ocelový kabel.
Couvl jsem blíž ke břehu, ale shora na mě stále civěl Démon. A zdola se ke mně blížil pluk smrtících žkrabů, tupá nemyslící hmota z nerezavějící oceli a bezduchého olova.
Tak to je konec…
♦
Mé plíce sténaly, křičely, řvaly o doušek vzduchu. Svaly mi kroutily v křeče, zalykal jsem se, svět kolem se nořil do temnoty…
Při výběru mezi dvěma způsoby smrti jsem zvolil tu rychlejší a méně bolestivou.
Vynořil jsem se.
♦
Polykal jsem blahodárný kyslík jako běžec, co právě dokončil maratón. Jakmile jsem plíce zaplnil dostatečným množstvím životodárného plynu, vykroužil jsem z posledních sil pár kraulařských temp a zachytil se o povislé větve vroub lemujících břehy Cholše. Větve těchto stromů jsou z příliš měkkého a ohebného kovu, tudíž se ohýbají k zemi působením zemské přitažlivost úplně jako větve našich vrb.
Vyškrábal jsem se na pevnou zem pár desítek metrů po proudu.
Alespoň neuvidím Mirovo bezhlavé tělo…
Vykašlal jsem vodu z plic a položil se naznak. V uších mi hučelo, srdce bilo jako o závod, ale dýchal jsem.
A nedostanou mě žkrabi…
Zavřel jsem oči. Pohled na smrt není nic pěkného, dokonce ani na tu vlastní.
Teď se nade mě skloní Démon a uřízne mi hlavu…
♦
Smrt nepochopitelně otálela.
Přes zavřená víčka les potemněl a ztichl. Soví houkání vystřídal pokojný šum řeky. Odvážil jsem se otevřít oči a rozhlédnout se.
V dálce zářila démonova žlutá aura, slábla, až se docela ztratila.
Proč mě ušetřil?
Hned mi hlavou prolétla odpověď.
Protože jsem se před ním schoval pod vodou, a tam on nemůže!
Ale byla to pravda? A pokud ano, odkud jsem to věděl?! A proč démon nepočkal, až se vynořím?
Zvrátil jsem pod sebe poslední zbytky Cholše.
Teď už na tom nezáleží. Hlavně, že jsem naživu.
Ale možná nebyl mému trápení konec. V Lese se rozzářilo jiné světlo a blížilo se.
„Ne, už ne,“ zasténal jsem.
Naštěstí šlo o planý poplach. Letěl ke mně tvor s bažantími pery na ocase a kočičí hlavou, Ptág…
„To jsi ty…“ zamumlal jsem.
A pak mě definitivně přemohlo vyčerpání.
♦
Vzbudila mě zvláštní píseň. Svítalo a Želes ožíval každodenním rejem kovofauny a drobných i větších krutostí vůči všemu živému.
Na Rudné Aleji, démoni kvílejí,
Áer chystá pro Pána, nemožné do rána.
Kati na Rudné aleji,
Okovy pro šperku chystají…
Posadil jsem se. „Co to je?“
Ptág ke mně otočil svou kočičí hlavu. „To jsou wíly. Vždycky takhle po ránu zpívají.“
„Nikdy jsem je neslyšel.“
„Nikdy jsi neviděl ani mě.“
„Hmmm,“ zabručel jsem a zvedl se na nohy. „Ten poslední verš byl nějaký podezřelý, ale možná jsem jen špatně slyšel. Proč jsi nám vlastně nepřišel na pomoc?“
„Jsem možná zmutovaný, ale ne šílený,“ odfrkl si pod vousky Ptág. „Féron, takzvaný Železný démon, má obrovskou moc, co bych proti němu zmohl?“
„Jakou moc?
„Moc zabíjet a měnit vše živé v hromadu kovového šrotu.“
„A jak tu svou moc získal?“
„Tu má od Železného Pána, je to jeho dítě.“
„Jsou féroni hmotní? Mají fyzické tělo, nebo jsou to duchové? A dají se nějak zabít?“
Kočičí oči se stáhly v úzké štěrbinky. „Jsou ostatní lidé stejně šílení jako ty?“
„Ano,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „A v některých ohledech možná ještě víc.“
Nad Cholší se vznášely cáry vodních par a vytvářely opálový opar. Na druhé straně řeky se tyčil nevlídný, šedivě narudlý svět, po Polsku ani památka.
Jak daleko do hloubi Pralesa mě zanesl proud?
„Co teď?“ zašeptal jsem rezignovaně.
Ptág přimhouřil očka. „Vidíš na obzoru ten sloup tmavých oblaků?“
Zaclonil jsem si oči dlaní. Na obzoru se opravdu něco pohybovalo a připomínalo to trombu tornáda, vertikální vír připomínající sloní chobot nebo nohavici od kalhot…
„Ano.“
„Tak teď poznáš opravdovou zvláštnost Želesa,“ zamručel Ptág pod vousy. „Jedinečnou, tajuplnou a proklatě nebezpečnou…“
♦
Kapitola V. Proud
Postupovali jsme zeměmi a kontinenty jako rozžhavená láva. A přitom jsme rozbíjeli, ničili a zabíjeli všechno, co nám přišlo do cesty. Nic nepřináší takové uspokojení jako destrukce, nic není opojnějšího než vraždění… Dosáhl jsem v obou činnostech takového mistrovství, že jsem dostal na starosti zkázu největších měst toho slabošského lidstva…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
„Zvláštnost?“
Obludka si mě změřila kočičíma očkama. „Před námi se formuje jeden z Časových Proudů.“
Ještě nikdy jsem neviděl na vlastní oči tornádo, ten pohled mě fascinoval. Vír kroužil pořádně daleko, a přesto jsem rozeznával hromadu smetí, kterou svou silou nutil rotovat v čím dál užších spirálách, než nebohou věc nadobro pozřel ve svých temných útrobách.
„Co by se stalo, kdyby nás zasáhl?“
„Buď by nás to zabilo, nebo přeneslo na jiné místo a jiný čas uvnitř Želesa.“
No tohle! Proud funguje jako gigantický časonátor. To zároveň nabízí jisté možnosti…
„Jak se dá vyhnout té smrti?“
„Vzít nohy na ramena,“ řekl Ptág. „Alespoň u vás lidí se to tak říká. Já si mohu dát jen pera na zadek.“
Kývl jsem. „Dobrá.“
„Šel by tam jen šílenec!“ zopakoval Ptág.
„Jistě,“ souhlasil jsem.
„Úplný a naprostý sebevrah!“ upřesnilo kočičí stvoření.
„To dá rozum,“ souhlasil jsem.
„Jen tvor bez špetky inteligence, zkrátka totální pitomec a navíc kolosální bezduchý bezmozek!“ pokračoval v tirádě Ptág.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Ale teď mě budeš muset na chvíli, a možná dokonce i navždy, omluvit, můj příteli…“
S tím jsem vykročil přímo do hladového chřtánu Proudu.
Ptág zděšením zakokrhal.
Uvidíme, co bude dál…
♦
Tornádo bylo rudé jako krev a ostré jako břitva, alespoň podle kovových úlomků, které mi prolétaly nad hlavou.
A také živé, svým způsobem…
Jak jsem se k němu přibližoval, připadalo mi, že vnímá mou existenci. Tromba se nejprve napřímila do výše, jako by si mě chtěla pěkně shora prohlédnout, a pak se opět shrbila k zemi.
Ví o mně…
Zrychlil jsem krok. Poryvy větru zesílily. Poletující předměty svištěly kolem mé hlavy jako granáty. Žádný z nich mě nemohl ohrozit.
Věděl jsem to!
Jak?
To netuším!
Proud se ke mně otočil ohnutými zády a začal ustupovat.
Sakra!
Rozběhl jsem se.
Někde daleko za mnou Ptág rozčilením zakvičel jako prase.
Vítr mi trhal šaty. Už jsem se Víru mohl téměř dotknout!
Ještě jeden skok…
Teď!
♦
Do tváře mě udeřil poryv větru a pak náhle vítr ztichl a rozhostil se naprostý klid. Mé tělo ztratilo veškerou váhu, vznášel jsem se prostorem volně a zpomaleně jako kosmonaut ve stavu beztíže. Plul jsem červenou neprůhlednou kaší a kolem se proháněly podivné skleněné střípky. Když jsem na ně zaostřil, užasl jsem!
Ty střípky byly události! Konkrétní místa v konkrétním čase!
Na jednom, který se mi točil přímo před nosem, jsem poznal Paříž s Eiffelovou věží. Nad Paříží se válela temná oblaka a z nich klesaly v ostrém úhlu nad město eskadry německých bombardérů. Mávnutím ruky jsem poslal třpytivý střípek pryč.
Na dalším, který se mě pokoušel trefit do kolena, jsem poznal americkou sochu Svobody. New York za sochou byl v rozvalinách. Socha se na mě usmála… A pak na mě zaútočila pochodní! Odkopl jsem tu prapodivnou událost v časoprostoru co nejdál a rozhlédl se po něčem příjemnějším.
Proud střípků zesílil, snášely se na mě jako vodopád silvestrovských konfet. Některé se vešly do dlaně, jiné měly velikost oken nebo školních tabulí. Na jednom obzvlášť velikém se skvělo v bledé záři podmořské město ve tvaru válce přichyceného ke dnu. Na dalším, který mě neúnavně obíhal jako Měsíc Zemi, se valila venkovskou krajinou řeka roztaveného železa ničící vše živé. Na té scéně bylo něco bezútěšného. Poslal jsem ji pryč mávnutím ruky.
Do lokte mě bodl tmavý střep, v němž se zrcadlila ponurá kobka osvětlená loučí, v níž právě kat se čtyřmi pažemi napichoval na kůl lidské hlavy…
Sakra!
Kat se ke mně otočil, zvedl sekeru, z níž ještě kapala krev, a mrštil ji přímo na mě! Sotva jsem stačil sklonit hlavu!
Sekera mi proletěla palec nad temenem a ztratila se v červené mlze. Kat mi pohrozil zaťatou pěstí a vrátil se ke své práci. Jedna z napíchnutých hlav, ta s ďábelsky černou bradkou, zničehonic otevřela oči. „Pomoz mi!“ zašeptala, „Je to má vina. Osvoboď mě a vše se v dobré obrátí, přísahám!“ Hlava zavřela oči, svěsila bradu a vypustila duši. Ale tím nebyl všem hrůzám konec. Zvedla se ke mně jiná nabodnutá hlava s dlouhými hnědými vlasy a spiklenecky na mě mrkla.
Zděšením jsem vyhekl.
Ta hlava byla moje!
Fuj!
Pochmurný střep definitivně zhasl.
Odstrčil jsem jej, rozhodnutý co nejrychleji zapomenout na jeho obsah.
To tu není nic veselého?
A pak mě udeřil do čela kousek velký a kulatý jako kapesní zrcátko. Zatajil se mi dech. Tu dívku, vlastně ženu, jsem znal!
Mávala na mě Jolana!
Tohle jsem hledal!
Najednou jsem věděl, co musím udělat. Bylo to tak jednoduché… Zavřel jsem oči, chytil střípek do dlaní a vyslovil přání.
Chci do času a místa v téhle věcičce…
♦
Jolana mi padla do náruče ještě dřív, než jsem stihl otevřít oči.
„Lásko moje,“ šeptala. „Tolik jsi mi chyběl. Tolik jsem se o tebe bála!“
Nacházeli jsme se pod větvemi ocelkvojí a Želes tiše ševelil ve větru.
„Já taky…“
Těžko se mi hledala slova. Jolana byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval z osudného letadla. Tedy až na šaty. Kostýmek nahrazovaly modré rifle prodřené na kolenou a růžová mikina s potiskem. I tenhle úbor jí náramně slušel.
„Jsi krásná,“ zašeptal jsem.
Usmála se a kriticky si mě prohlédla pobavenýma hnědýma očima. „Zato ty vypadáš… Kalhoty i košili máš špinavé a potrhané. Cos proboha dělal? A jsi vůbec v pořádku?“
„Jo, jsem, nedělej si starosti.“
Má žena sjela pohledem z mé tváře na řetízek na šíji. „Co to máš na krku? Nějaký amulet?“
Úplně jsem zapomněl na pilotův artefakt!
„Ehm… Je to taková… ozdoba…“ řekl jsem neurčitě.
„Aha. Jsi si jistý? Nebo ta věc něco umí?“
Zaváhal jsem. Vyslovila to tak zvláštně…
Ano, to je dobrá otázka, možná až příliš dobrá…
Pokrčil jsem co nejlhostejněji rameny. „To nevím.“
Natáhla ke mně ruku. „Můžu se na ni podívat?“
Couvl jsem o krok, zmatený její prosbou i svou reakcí. Zavrtěl jsem odmítavě hlavou.
„Ukaž mi to…“ Jolaniny oči se přimhouřily, její obličej se nadlidsky zvětšil a v otevřených ústech se zatřpytily obrovské krvelačné tesáky…
V panice jsem ustoupil dva kroky, zakopl o něco za sebou a spadl na zadek.
Jolana si ke mně dřepla. „Co se ti stalo, miláčku? Čeho ses polekal? Nestalo se ti nic?“
Zatřepal jsem zmateně hlavou. „Já…“
Jolana se na mě mile usmívala a vypadal naprosto normálně.
Zdálo se mi to?
„Něco se mi… Jsem asi unavený,“ přejel jsem si dlaní zpocené čelo. Hořelo jako při horečce. „Není mi dobře, omlouvám se.“
„Vím, co by ti pomohlo,“ ušklíbla se a přetáhla si přes hlavu mikinu. Pod ním už měla jen bílé poloprůsvitné tílko.
„Miláčku…“
Uťala můj chabý protest hned v zárodku. Tílko jí spadlo ke kotníkům, rifle a spodní prádlo následovaly hned poté. A pak se nade mě naklonila, blíž a ještě blíž, až nebylo úniku…
Který muž by odolal?
♦
Kapitola VI. Rudná alej
V jednom z těch měst jsem vlastními pěstmi rozbil na prach obrovskou arénu, v níž se kdysi proháněli vozatajové v kočárech a gladiátoři zápasili mezi sebou navzájem a se zvířaty…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
„Kam mě vedeš, lásko?“
Jolana mě vedla za ruku džunglí manganogrovníků a ocelových lián. Snažil jsem se pochopit všechny souvislosti naší nové situace, ale nějaké neobvyklé omámení mi bránilo jasně myslet.
Kde vlastně jsme? Proč se cítím tak divně? Je možné, že jsem právě absolvoval historicky první sex v Želese? A není to všechno šílené?
Jolana se ke mně jen krátce ohlédla. Usmívala se. „Vedu tě na úchvatné místo, uvidíš.“
„Měli bychom se dostat z Lesa. Je to tu nebezpečné. Musíme utéct.“
Její stisk zesílil.
„Želes je krásný,“ řekla. „Nebuď srab, Tome. Čeká tě opravdu úžasný zážitek!“
„Není radno tu zůstávat déle, než je nezbytně nutné,“ zamumlal jsem.
Bože, co se to se mnou děje?
„Nezdržuj a nebrblej,“ popohnala mě Jolana. „Už je to jen kousek.“
Proč se jí nedokážu vzepřít?
A čeho se vlastně bojím?
♦
Z vnějšího světa mi utkvěly v paměti jen měďříny a dlouzí vyděšení listonozi, kteří před námi utíkali do všech stran. Uvnitř jsem se brodil bílou mlhou zatemněného vědomí, v níž se mi jako v kotlíku divoce vařily myšlenky, a žádná nenavazovala na tu předešlou.
Nejsem vůbec schopen přemýšlet!
„Ještě pět minut a jsme tam,“ řekla spokojeně Jolana.
„Kde?“
„No přece na Rudné aleji.“
Rudná alej…
To jméno mi něco říkalo. Už jsem o ní slyšel, ale kde? A v jaké souvislosti?
Mysli!
Přelezli jsme malý kopeček posázený drobnými zlatorosty. Za ním se les projasnil. Stáli jsme na okraji širokého bulváru, který se táhl až k obzoru a byl rovný a široký jako přistávací ranvej pro letadla.
Někde hluboko v mozku se mi přece jen vylíhla kloudná myšlenka.
Taková Alej v Želese neexistuje.
♦
„Tahle Alej vznikla z původně největší silnice v Kostravě,“ řekla Jolana. „Teď už plní jiné účely. Zavede nás přímo k našemu cíli.“
„Jakému cíli? Kam to jdeme?“
Podívala se na mě úkosem a zakroutila hlavou, až se jí dlouhé vlasy rozletěly do všech stran. „Ty jsi ale nemožný! Pojď!“
Stiskla mi znovu pevně dlaň a stáhla mě z kopečku dolů na asfalt. Musel jsem uznat, že po silnici dojdeme k cíli našeho putování rozhodně rychleji, než kdybychom se snažili projít skrz divočinu železoflóry.
Ale ať jsem přemýšlel sebeusilovněji o čemkoli, nemohl jsem se dobrat vůbec k žádnému logickému závěru. Když jsem si položil otázku „Kam jdeme?“, vybavil se mi marmeládový puding od babičky. Na otázku „Kde teď jsme?“ mi mozek poskytl odpověď: „Účet za elektřinu za únor je zaplacen.“
Kde se tu vzala Jolana?
Sakra, mám hotový ten úkol do matematiky?
Co blbneš, do školy už nechodíš dobrých deset let!
Jsi si jistý? Není zrovna zítra pololetní písemka?
Zaúpěl jsem a chytil se zoufalstvím volnou levačkou za vlasy. „Je to v háji, miláčku, obávám se, že jsem se zcvoknul, a to úplně…“
„Nemyslím, lásko,“ odpověděla bez ohlédnutí Jolana. „To přejde. Teď ale musíme spěchat.“
Neúnavně mě táhla dál za ruku jako učitelka v mateřské školce vstříc sochám, které se rýsovaly po obou stranách bulváru.
Chvíli jsem nechal mozek odpočívat tím, že jsem sledoval Jolanino přitažlivé pozadí. Nezdálo se, že by to pomohlo. Vybavil se mi přitom dokumentární film o páření hmyzu následovaný úryvkem písně o Včelce Máje v německé verzi.
Tak to je konec… Pokud míříme do blázince, jdeme dobře…
♦
Někde u první sochy mě výstražně píchlo pod hrudní kostí.
Ou… Tohle nebude bezpečnější cesta než prodírat se Želesem…
Začínal jsem chápat pravou podstatu téhle gigantické silnice. Rudná alej byla třídou lemovanou těmi nejhoršími stvůrami, které stvořila zemská kůra a zemský plášť ve spolupráci s Peklem, jež sídlí ještě o kousek níž…
Jako první tu stáli asi tři metry vysocí jednoocí orci vyzbrojení sekyrami. Jakmile jsme se k nim přiblížili, všichni jako na povel vztekle zavrčeli, rozmáchli se a sekli sekerami do asfaltu, až z něj odlétly půlmetrové jiskry.
Za nimi už na mě vrčeli dvouhlaví pekelní psi kerbeři s černou srstí a krví naběhlýma očima, od tlam jim odlétávaly chuchvalce slin a kdyby nevězeli tlapami pevně v povrchu Aleje, jistě by nás roztrhali na kusy. Jejich vzteklé štěkání mi zaléhalo v uších ještě mezi řadami tříocasých sfing, jejichž nepřátelsky rozšklebené tlamy by hravě spolkly menší autobus.
Rozklepaly se mi strachem nohy, potácel jsem se za Jolanou jako opilec v deliriu, ale moje žena dál neochvějně kráčela tou ďábelskou ulicí, jako byla na Václaváku na nákupech.
Zazvonilo mi v uších, ale byl to klam. Už jsem rozeznával slova té zrádné písně…
Na Rudné Aleji, démoni kvílejí,
Áer chystá pro Pána, nemožné do rána.
Kati na Rudné aleji,
Okovy pro šperku chystají…
„Miláčku, nemohli bychom jít jinudy?“ zaprosil jsem.
Blížili jsme se k řadě čtyři metry vysokých rohatých sfaleritů dštících síru a oheň svými dlouhými rozeklanými jazyky. Asfalt se pod náporem ohně rohatců tavil na odporně páchnoucí mazlavou kaši. Přesto mnou zatřepala zima.
„Ne.“ Jolana se ani neohlédla. „Tohle je nejkratší cesta. Těch okolo se nemusíš bát, neublíží ti. Navíc jsou docela milí, nemyslíš?“
„Právě, že nemyslím,“ zahuhňal jsem. „Vůbec ti, miláčku, nerozumím.“
Jolana zešílela…
Co kdybych utekl a nechal ji tu, ať si kráčí peklem sama?
Vzápětí jsem tuhle kacířskou myšlenku zavrhl.
Přece ji tu nenecháš samotnou, to seš chlap!?
Navíc Rudná v těchto místech Želesa protínala porost smrkořízů tak hustý, že by jím neprošel ani podvyživený indický fakír.
Útěk nepřipadá v úvahu…
Silnice se mírně zvedla na most hlídaný fosforeskujícími tvory s několika rohy na lebce, ilerity. Všichni mi hrozili ostnatými pěstmi a sprostě mi nadávali.
Pocítil jsem křivdu.
Co jsem jim udělal?
„To je ona!“ vykřikla Jolana. Stáli jsme na vrcholu mostu a má žena ukazovala prstem kamsi dopředu. „Železná věž!“
Zvedl jsem oči od asfaltu. Nejdřív mi spadla čelist téměř až ke kolenům.
A pak jsem málem vyskočil hrůzou z kůže!
To není možné!!
♦
Kapitola VII. Železná věž
V jiném, ještě o něco větším městě, jsem pozabíjel ochranku jednoho velkého paláce, pojmenovaného myslím LOUVRE, jen abych smetl z povrchu zemského to, co dekadentní lidé nazývali uměním…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
K nebi nasycenému oranžovým železným prachem se zvedala dvě stě metrů vysoká a třicet metrů široká Věž. Na slunci se ocelově blyštěla, až jsem si musel krýt oči dlaní, za to ve stínu byla krvavě rudá až výhružně černá a tvarem se podobala listu svinutému do spirály.
Nebo otvíráku na víno…
Úplně nahoře se Věž rozšiřovala jako stonek makovice a kolem jejího vrcholu kroužili nějací ptáci, podle obřích rozměrů to museli být kapropejři.
Jolana se ke mně otočila. Oči jí zářily nadšením. „Není krásná?“
Zabručel jsem něco nesouvislého.
Odkud se tu k čertu vzala?
A co je uvnitř?
„Pffffůůůůůchchch…“
Sotva jsem stačil uskočit!
Jedna z postav na kraji Aleje, roztomile oblečený kasiterovitý skřítek se špičatou uličnickou čapkou, veselými rolničkami na krku a zjizvenou tváří opilce a pouličního rváče, na mě vychrstl obsah svého kbelíku.
Vzduch okamžitě zaplnil nepředstavitelný puch, žlutá břečka se rozlila po asfaltu na dosah mých bot. Přidal jsem do kroku stejně jako Jolana. Přitom jsem si nemohl nevšimnout podivného jevu. Zdálo se mi, že šlapu po lidských obličejích…
A skutečně!
Asfalt zprůhledněl a pod jeho vrstvou jako pod skleněnou vitrínou muzea mě pozorovaly lidské tváře. Mladé či staré, mužské či ženské, všechny na mě zděšené pokřikovaly, ale nerozuměl jsem jedinému slovu, jiné se ode mě odvracely a další naléhavě gestikulovaly…
Co mi chtějí? A čeho se bojí?
„Miláčku,“ ukázal jsem prstem před sebe. „Kdo jsou ti lidé pod námi?“
„To jsou duše lidokovů, lásko.“
„A kdo jsou lidokovi?“
Jolana neodpověděla. Blížil se konec Aleje, příšery po stranách bulváru vystřídalo pronikavé světlo vpředu. Zahoukala sova, přesně jako tehdy v noci na břehu Cholše.
Rozklepaly se mi čelisti.
A pak jsem ho spatřil! Skrýval se ve světle!
Do háje!!
Na konci Aleje, jako generál na přehlídce podřízených vojsk, stála zářící postava, se kterou jsem už měl tu čest.
Kdybych se neskryl pod hladinu řeky, zabil by mě…
Hrůzou se mi sevřel žaludek i se střevy.
Féron se ke mně obrátil. Jeho nelidská tvář se stáhla do uvítacího šklebu, a kdyby měl lidskou anatomii, hodilo by se na něj rčení spokojeností si zamnul dlaně. Jeho tekuté tělo se přelévalo v divokém tanci jako železná struska.
„No konečně jste dorazili,“ zahučel.
A vystřelil ke mně paži ostrou jako břit a chladnou jako smrt…
♦
Probral jsem se na kupce vlhkého sena v temné a zatuchlé kobce kruhového půdorysu. Světlo sem prosvítalo jen několik škvírami ve zdi, příliš tenkými na to, aby jimi mohlo být vidět ven.
Okamžitě se mi vybavil příběh o hraběti Monte-Christo.
Na zápěstích se mi táhly krvavé šrámy, ale krev už byla zaschlá a rány se hojily. V cele jsem tedy strávil přinejmenším několik dní. Naštěstí jsem nebyl připoutaný ke zdi, a tak jsem vyrazil na obhlídku svého nového domova.
Začal jsem u zdi naproti, do níž nějaký můj nebohý předchůdce vyryl ostrými kamínky nápisy. Záhy jsem zjistil, že jde o změť nesouvislých slov a zkratek v kombinaci s číselnými kódy o třech až šesti cifrách.
Že by to byla nějaká šifra?
Zpaměti jsem začal čísla sčítat, odčítat, násobit, dělit, umocňovat, odmocňovat a logaritmovat, až mi nakonec vyšla úplná pitomost.
42?
S potěšením jsem zaznamenal, že se mi vrátilo analytické myšlení. Odhrnul jsem prach úplně u země a z kamene se vynořily iniciály A. R. Hlavou mi prosvištěl telefonní seznam všech osob se stejným monogramem, počínaje bývalým tělocvikářem a konče prokletým básníkem.
Ale tělocvikář tu určitě nebyl, ten znal čísla jen do 150…
Obešel jsem celu kolem dokola, což zabralo necelých deset sekund. Můj ubytovatel rozhodně šetřil prostorem pro své hosty. Na jedné straně zeď mizela a nahrazovaly ji chladné mříže. Zacloumal jsem železnými pruty ze všech sil.
Ani se nepohnuly.
Tohle vypadá na pěkný průser…
Sedl jsem si zpátky na slámu. S čistou hlavou jsem zrekapituloval poslední události, které mi stále připadaly spíše jako sen než skutečnost. Pokud jsem opravdu prošel Proudem času a setkal se s Jolanou, proč mě vedla vstříc železnému démonu? Je tu taky někde uvězněná? Kolik kobek a kolik vězňů je tu se mnou?
A kde vůbec jsem?
Ticho přerušovalo jen škrábání myší. A pak jsem zaslechl slabounké hlasy.
Lidské hlasy!
Vyskočil jsem na nohy.
Hovor dvou mužů byl příliš nezřetelný, rozeznával jsem tak jedno slovo z deseti.
…přípravy…není…proudy…posílit…pán…
Nedávalo to žádný smysl.
Po chvíli hlasy nadobro ustaly.
Rezignovaně jsem klesl zpátky do slámy. O slovo se přihlásily hlad a žízeň. Nebylo zde nic k jídlu ani pití, i když před smrtí hladem bych možná zkusil tu slámu…
Mohl jsem jen doufat, že ten, kdo mě sem vsadil, mě nechce umořit k smrti.
Protože zabít mě mohl už dávno…
♦
Z letargie mě vyvedlo vzdálené cinkání.
Nastražil jsem uši.
Cinkání zesílilo a přešlo v kovové řinčení doprovázené kroky. Ten, kdo se blížil k mé cele, si pobrukoval melodii podezřele podobnou popěvku z animované verze Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Asi jsem se úplně zbláznil…
Oslepil mě jas louče. Louč držela svalnatá paže.
Paže katova…
♦
Přede mnou stál mistr popravčího řemesla s rudým čepcem na hlavě s otvory pro oči a ústa, a karmínovou blůzkou řasenou na šlachovitých předloktích.
Tím katova lidská podoba končila. Jeho nohy byly chlupaté, kozí a zakončené kopyty, ve čtyřech horních končetinách třímal kromě louče ještě sekeru s širokým ostřím, dlouhý nůž a jehlici na rožnění. Na opasku mu při každém kroku chřestily další smrtící a mučící nástroje, takže připomínal chodící železářství.
Ani mě nenapadlo se ho bát.
„Pusť mě ven,“ poručil jsem.
„S radostí,“ zachrochtal popravčí a odemkl. „Račte, pane, tudy…“ ukázal směrem doprava. Byl o hlavu menší než já.
Mohl bych na toho prcka zaútočit.
Vydal jsem se poslušně směrem, který mi ukázal.
Až se naskytne vhodná příležitost…
♦
„Kam to jdeme?“
Kat mi téměř šlapal na paty. Už si nezpíval, zato se neustále kradmo pochechtával.
„Za Pánem… Hihihi.“
„A co mi chce tvůj Pán?“
Znovu to tlumené chichotání.
„To ti řekne on sám.“
„Hmm. A kdo jsi ty?“
„Mé jméno není důležité,“ v katově hlase se objevila pýcha. „Za mě mluví má profese.“
„Ano, to jistě… A k té ses dostal jak? Vystudoval jsi popravčí akademii s červeným diplomem? Nebo jsi vyhrál tohle místo v konkursu na největšího sadistu? Kolik lidí už jsi sprovodil ze světa?“
Do zad mě bolestivě píchlo rožnidlo.
„Drž hubu, mladej! Však ti Pán ukáže, zač je toho loket! Ale lidí jsem opravdu zkrátil o hlavu hodně, to máš recht. Jestli se nemýlím, tak asi sto třicet dva, včetně žen, dětí a nemluvňat. Pro ty poslední mám speciální miniaturní gilotinku…“
„Sadisto!“
„Hlupáku!“
„Jednou i na tebe dojde,“ ucedil jsem mezi zuby. „A tvého Pána neznám a on nezná mě! To musí být omyl!“
„On tě zná…“ zasyčel nenávistně kat. „Každý tě tu zná, Šperko!“
Chodba se zúžila, několikrát se zatočila kolem dokola a nakonec se před námi vylouplo ze tmy kamenné schodiště u stropu opředené pavučinami.
Začal jsem po něm stoupat schválně pomalu.
Jak to, že mě tu každý zná!? Nikdy jsem tu nebyl!
„A kde je Jolana? Ta dívka, co mě doprovázela na Rudné aleji? Je to má žena!“
Kat se opět zachechtal. „Jo, tak ona je tvá žena…“
Zastavil jsem se. „Ještě jednou se takhle zasměješ…“
Nastalo ticho, v němž bylo slyšet kapání vody z plesnivých zdí. Katovy zorničky se v úsporném světle plamene zúžily. „A co se stane?“ uchechtl se, tentokrát ale falešně.
„Zabiju tě…“
„Tak to zkus, když si troufáš.“ Zvedl tři zbylé ozbrojené paže do střehu.
Nevím, jak mě to vůbec napadlo. Vlastně jsem to udělal rychleji, než mě to vůbec mohlo napadnout.
Kopl jsem popravčího okovanou botou přesně mezi oči…
♦
Zrůdka v krvavé kukle nestačila ani mrknout. Její hlava se zvrátila dozadu v hodně ošklivém úhlu, cosi křuplo, zřejmě vaz. Kat reflexivně zašermoval ve vzduchu sekyrou a nožem, louč mu vypadla z dlaně a jehlicí si propíchl oko, nachýlil se dozadu a pak už jsem jen zaslechl žuchnutí bezvládného těla na zem.
Setmělé schodiště naplnil rachot padajícího železa. Pochodeň se několikrát převrátila na schodech, olízla plamenem zeď a zhasla.
Nastala tma, v níž jsem si neviděl ani pověstnou špičku nosu.
Bezva…
Přesto jsem cítil hřejivé zadostiučinění. Řinčení sláblo a teprve po několika sekundách ustalo docela. Svým způsobem to bylo pochmurné rekviem za katovou pozemskou existencí.
Musel se skutálet až úplně na dno, mizera.
„Varoval jsem tě,“ zašeptal jsem dolů do tmy. „Neměl jsi mě provokovat.“
Ze schodiště se neozval ani nejslabší vzdech.
Kozonohý natáhl kopyta…
Bůhví proč mi v té euforii vyšel ze rtů popěvek ze Sněhurky, v místě, na kterém popravčí skončil. Rozpažil jsem a po hmatu postupoval po schodech výš a výš.
Co mi taky jiného zbývalo, že…
♦
Nahoře se objevil nadějný slabounký svit. Zrychlil jsem krok. Ke dveřím jsem vyšplhal po dvou zákrutách schodiště. Na jejich obrubni rostlo obrovské ucho a vedle něj se otvírala bezzubá ústa. Nějaký instinkt mi velel nepřestat s popěvkem…
Ucho se na mě otočilo a ústa se zeptala: „Co to byl za hluk tam dole, kate?“
Přetáhl jsem si přes ústa kus košile a zahuhlal: „Šperka spadl ze schodů. Je mrtvý.“
Ucho se zachvělo. Pak ještě jednou.
Projde mi to?
„Hmm,“ řekla ústa. „Běž to říct Pánovi. Nebude se mu to líbit…“
S tím se dveře otevřely a schodiště zaplavilo denní světlo.
Ještě že tu nemají Oko…
Beze slova jsem je otevřel dokořán a vstoupil do světla.
♦
Ocitl jsem se v komnatě, která zřejmě byla předpokojem nějaké honosné síně. Vládl tu nepořádek jako v herecké šatně a naštěstí tu nikdo nepobýval.
„Kdo jsi?“ zaskuhral za mnou skřípavý hlas.
Leknutím jsem poskočil.
Panáček, co na mě promluvil, mi sahal sotva po pás. Měl neuvěřitelně dlouhý špičatý nos, úzkou lysou lebku, světle modré oči a bezkrevné rty. Vypadal jako loutka vyřezaná ze dřeva, ale jeho cínová barva prozrazovala, že i on je stvořením Lesa.
„A kdo jsi ty?“
Mužík zamrkal a napřímil se do celé své výše, takže mi temenem vyrostl až k opasku. „Já jsem Pánův ceremoniář,“ zapíchl do mě své oči. „Ale tvou návštěvu mi nikdo nehlásil. Kdo jsi?“
Rozhodl jsem se zariskovat. „Jsem Tom Šperka. Jdu za Pánem.“
Mužík do mě málem podezřením zapíchl svůj pinocchiovský nos. „K Pánovi nemůžeš, kdy se ti zlíbí!“
„Jsem objednán,“ vyklouzlo mi.
Bože, ty jsi vůl, tady nejsi u doktora!
Mužík přikývl. „Dobrá. Ale musím se upravit, okamžik strpení…“
Až teď jsem si všiml, že ceremoniář je celý kovový. Pajdavou chůzí, zřejmě ho sužovala chronická rezavost kolenních a kyčelních ložisek, přešel k vysoké truhle, vytáhl z ní paruku lidských vlasů a nasadil si ji na hlavu. Pak se v truhle přehraboval a něco si nespokojeně mumlal, než to našel.
Rukavice.
Po zádech mi přejel mráz.
Jakmile je natáhl na prsty, poznal jsem na nich typické žíly, vrásky a pigment. Nasadil si na železné dlaně rukavice z lidské kůže!
Kolik dalších zrůdností asi skrývá tahle truhla!? A celá věž!?
Praštil jsem mužíka zezadu do zátylku. Cínový panáček se zlomil v pase, zatřepal nohama ve vzduchu a po hlavě spadl dovnitř. Hodil jsem za ním hořící svícen z komody a zabouchl víko. Na truhlici byl zámek, stačilo otočit klíčem a klíč hodit do rohu místnosti.
Truhla se třásla a vycházel z ní tlumený křik. Trpělivě jsem počkal, až volání ustane. Netrvalo dlouho, truhlice naposled poskočila na místě a pak už se nehnula. Pod bednou se začal rozlévat cín. Mužík se žárem roztavil.
Tak to by bylo. O dalšího Pánova služebníka méně…
Z místnosti vedly kromě těch schodišťových už jen jedny dveře: široké, masivní a zdobené.
Co je asi za nimi?
♦
Než jsem stačil zmáčknout kliku, rozletěly se dveře ze schodiště dokořán a na hlavu mi zamířil proklatě ostrý trojzubec.
Strážný se zlatou přilbou na hlavě a metr dlouhým plazím jazykem mě očividně nepovažoval za přítele…
Uskočil jsem stranou, chytil trojzubec pravačkou a vší silou zatáhl. Strážný proletěl setrvačností na druhou stranu místnosti. Dopadl na všechny čtyři, helmice se mu skutálela z lebky pokryté rohovitými výstupky. Zaprskal vzteky a vymrštil se zpět na nohy se třemi kolenními klouby. V dlaních se mu objevily třicet centimetrů dlouhé dýky.
Švihl levačkou směrem k mému krku, úder jsem vykryl předloktím, smrtící ostří prolétlo palec od mé krční tepny. Volnou pěstí jsem ho udeřil do hrudi. Ozvalo se kovové zadunění, pěstí mi projela ochromující bolest.
Bože, zpřelámal jsem si všechny prsty!
Ale strážný odlétl o tři kroky zpět a pustil obě dýky.
Tak to by stačilo…
Sáhl jsem za opasek a vytáhl taser schopný vyprodukovat napětí až jeden milion voltů. A kovy jsou výborné vodiče…
Sakra, odkud ho mám? A jak to, že vím, že ho mám?
Odpovědi musely počkat. Kolenatý se chytal k dalšímu útoku, tentokrát beze zbraně. Je smutné, jak moderní technika vítězí nad tradičními technikami boje muže proti zrůdě…
Stiskl jsem jemně spoušť.
Z taseru vyrazil namodralý výboj, zaklikatil se vzduchem a se sršením vrazil do břicha strážného. Vzduch zajiskřil, místnost se naplnila ozónem, kosti toho přede mnou zapraštěly, místnost naplnilo krátké kňouravé zaúpění.
A pak už bylo po všem. Strážce zatřepal všemi koleny a jeho vyplazený jazyk během chvíle zfialověl.
Další zářez na pažbě. Pán nebude mít radost…
♦
Opřel jsem se o komodu, otřel si zpocené čelo a zabubnoval prsty o železo.
Je načase utřídit si myšlenky…
Za prvé: Odkud se vzal taser na mém opasku? Nic takového jsem do Želesa nebral! Za druhé: Jak to, že mám na sobě přiléhavý, tmavý a téměř vojenský úbor s červenými insigniemi a na nohou těžké vojenské boty s železným kováním? Kdybych kopl kata lakýrkami od Gucciho, ještě teď by se chechtal. Za třetí: Kde jsem se naučil technice boje muže proti muži? Nikdy jsem nepěstoval bojové sporty a ani ve škole jsem se do rvaček zrovna nehrnul. A úplně nakonec: Jak to, že mám takové sebevědomí a ničeho se nebojím?
Možná se událo něco mezi tvým setkáním s Féronem na Rudné aleji a probuzením v kobce Železné věže, napověděl mi vnitřní hlas.
„Ano, to je jediné rozumné vysvětlení,“ zamumlal jsem sám pro sebe. „A taky jsem starší o nějakých patnáct let. Ale co mám udělat teď?“
Splnit úkol, na který jsi byl tak dlouho připravován. Nejvyšší úkol… pokračoval hlas. Spoléháme na tebe, Tome…
Naskočila mi husí kůže.
Samozřejmě.
Bylo to nad slunce jasnější.
Co jiného mohlo být mým cílem na tomto děsivém místě ovládaném čirým Zlem, než jeho Původce a Ochránce?
Musím zlikvidovat Železného pána…
♦
Kapitola VIII. Na ochozu Věže
Schránka odolávala několik hodin, než jsem z ní vypáčil ten obraz. Byla na něm mladá černovlasá žena s pažemi složenými v klíně. Záhadně se na mě usmívala, a ten úsměv ve mně probouzel nadlidskou zběsilost…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Otevřel jsem zdobené dveře a vstoupil na kruhový ochoz Věže. Ochoz byl vydlážděný černým a bílým mramorem jako šachovnice a sahal do výšky přibližně sedmi metrů. Seshora jej kryla střecha s mozaikou ve všech barvách, a pod ní, přesně ve středu ochozu, stálo na třech schůdcích zlaté křeslo v nadživotní velikosti.
Pánův trůn.
Z pohledu na něj mrazilo. Zamířil jsem raději k okraji ochozu. Výhled na celý Želes byl úžasný. Rozeznával jsem vody Cholše úplně napravo i Valašské hory nalevo. Uprostřed se táhla jako jizva na tváři Želesa Rudná alej. Zela prázdnotou, stejně jako ochoz. Všechny ty zrůdy někam zmizely. Věž vrhala na Alej stín, který se ale vůbec nepodobal pokroucenému listu. Stín měl tvar rovné tyče zakončené kulatou hlavicí. Chvíli mi trvalo, než jsem v té věci poznal insignii královské moci.
To je Žezlo!
Zastavil jsem se krok od kraje propasti. Zrezijedle, vysoké dobrých čtyřicet metrů, se pode mnou krčily jako drobné japonské bonsaie. Vždycky jsem měl strach z podobných míst, z balkónů, střech a útesů, ale teď jsem necítil žádnou závrať.
V čem ještě jsem se změnil?
Nastavil jsem tvář slunci a větru. Želes už mi nepřipadal tak krutý a nehostinný. Vlastně jsem takhle z výšky obdivoval jeho nádheru, všechny ty fantastické a nezvyklé barvy, tvary, pachy a vůně.
A to se mi málem stalo osudným…
♦
Pode mnou náhle zčernal svět, něco se vynořovalo zpod ochozu, něco masivního a rychlého.
Leknutím jsem zavrávoral na hraně věže.
Sakra… Sakra!
Do uší mi třesklo prásknutí biče, z černoty se vyklubalo křídla a to křídlo patřilo největšímu ptákovi, jaký kdy brázdil atmosféru této planety.
Dopadl jsem na zadek, naštěstí na pevnou dlažbu ochozu. A proti mně, jen tři metry daleko, bil křídly do vzduchu tvor, jehož zástupci se obvykle vyskytují jen v pohádkách…
Drak!!
♦
Tvor zůstal viset ve vzduchu přímo naproti mně. Jeho obludná krokodýlí hlava na temeni posetá loket dlouhými černými ostny si mě měřila ledovýma zelenýma očima, které jakoby říkaly: „Dostanu tě, mně neutečeš…“
„Tady na mě nemůžeš,“ zamumlal jsem.
Netvorovo tělo bylo příliš rozměrné na to, aby se vměstnalo mezi střechu a podlahu ochozu. Odhadoval jsem, že na výšku měří asi osm metrů a na délku jistě více než dvacet, nepočítaje v to dlouhý ocas vlající za tělem jako signální praporek.
Netvor otevřel tlamu v gestu síly a ukázal chrup, za který by se nemusela stydět ani výrobna kotoučových pil.
„Chceš mě vyděsit?“
Zvedl jsem se z mramoru. Osvítilo mě další záhadné poznání.
„Vím, jak se jmenuješ, říkají ti ptágnom. Dokonce vím, k čemu sloužíš. Jsi…“
Osvícení pohaslo.
Drak mávl křídly a odlétl vzhůru. Opatrně jsem se přiblížil k okraji věže. Dole kroužil asi půltucet dalších ptágnomů.
To jsou ti velcí ptáci, které jsem pozoroval z Aleje.
Odstoupil jsem od propasti.
Co proti Němu zmůžu? Jakou má moc, když postavil tuhle nevídanou Věž, ovládá Želes a všechny jeho tvory včetně Ptágnomů?
Přecházel jsem sem a tam a přitom bedlivě hlídal dveře a chodbu. Zatím jsem tu byl sám.
Ale jak dlouho ještě?
Máš svou hlavu, odpověděl Hlas. Svůj rozum a důvtip.
„A není to málo?“ zapochyboval jsem nahlas.
Možná je, možná není…
Zastavil jsem v půli kroku.
Mohl bych přísahat, že za mými zády se ozval povědomý zvuk z tanečních sálů!
Takový zvuk vydávají ženské šaty šustící při chůzi po podlaze…
S mrazením v zádech jsem se otočil.
Ochoz byl stále prázdný.
A pak jsem se podíval pozorněji…
Zpola zakrytá trůnem tu stála Jolana!
♦
Nevěřícně jsem popošel do středu věže. Jolana ke mně stála bokem a dívala se někam mimo mě.
„Miláčku?“ zašeptal jsem co nejtišeji.
Ozvěna si s mými slovy zle zahrála. Nejdříve je obludně zesílila, takže jsem si nakonec musel zakrýt uši, a slovo miláčku se rozostřilo do sykavého hnusného chumlu zvuků, jemuž nemohlo být rozumět.
Jolana položila pravou rukou důvěrně na trůn a pak se ke mně konečně obrátila.
Vykřikl jsem hrůzou.
Její pravá polovina byla přesně taková, jakou jsem si pamatoval z letadla.
Ale ta druhá…
Ta druhá byl železná!
Pokračování příště
